Kapitola XI Smrtelné nebezpečí

V Polocku nasedli jsme do vlaku a jeli do Ivaně u Slucku v Minské gubernii, kde právě dlel štáb prvního československého střeleckého pluku. Cestou s radostí jsme četli zprávy o skvělém úspěchu vojsk generála Brusilova a počítali desetitisíce zajatců, jak je vrchní velitelství ohlašovalo. Ruské vojsko slavně a nezadržitelně vítězilo a my se radovali, že zase půjdeme na západ, že dobudeme zase posic, které jsme před rokem ztratili. Ivaň byl pěkný statek s rozsáhlými budovami v pěkné krajině na polesí, a v té době obsazený několika rotami českých dobrovolců. Sešel jsem se tam zase se starými dobrými kamarády, byl tam Vašek Šidlík, Skála, Jezvina a jiní, kteří právě prožívali perné dny důstojnické školy. Zvali také mne mezi sebe a nebylo překážek, abych nemohl býti přijat do školy. Odmítl jsem pozvání prohlášením, že zůstanu jen prostým vojákem a vyplním úkol, který jsem na sebe vzal jistě také tak plně a čestně, jako bratři důstojníci.

Ruch na Ivani byl velmi čilý, ale vnitřně postrádal toho určitého vyhraněného vojenského ducha, který panoval u jízdních granátníků. Té přísné discipliny nebylo a všechno se neslo duchem ležérního bráškovství, které sice dovedlo vyhovovat dobrovolnické části a lidem inteligentním, ale naprosto se nehodilo pro vojsko ruské. Podstatné ty rozdíly jsem si uvědomil, když jsem znova zapadl mezi své druhy a mohl jsem posuzovat a vzájemně porovnávat známé poměry na obou stranách z vlastní zkušenosti. Bylo velmi mnoho tepla mezi úzkými kroužky dobrovolců, bývalo však také velmi mnoho mrzutostí a příliš mnoho kritiky a nespokojenosti se stavem a poměry, které nemohly býti jinými ani snad lepšími. Věčná nespokojenost, snad mnohdy i na místě, ale nepříjemná a otravná v tom vojenském prostředí, které vyvoláno mimořádnými poměry – to vše se dalo těžce upraviti uspokojivě pro všechny. Někteří hoši až chorobně nadávali na poměry a nespravedlivou nespokojeností opravdu otravovali své okolí. Jedním z nich byl dobrovolec Janda. Přišel nedávno ze zajateckého tábora dobrovolně, byl to člověk vzdělaný. Chorobná však nespokojenost se zračila v každém jeho slově, všechno nacházel špatným, o všem mluvil s pohrdáním a na všem našel jedině chyby. Hned prvý den jsme se spolu chytli, došlo k slovní půtce, která se neobešla bez ostrosti, a od té chvíle povstal mezi námi velmi na­pjatý poměr. Bratr Janda však ve svých štvavých řečech neustal, a tak konečně jsem mu vynadal se všemi důrazy ruského slovníku a upozornil jsem ho, že takový dobrovolec, který na posice nejde a nesnaží se nic vykonat, nemá právo o práci dobrovolců vůbec mluvit, natož ji kritisovat a zlehčovat organisaci, o níž se ani dostatečně neinformoval. „Ty, Jando, víš, tobě je těžko říci bratře, poněvadž neukázal jsi ani lásky, ani dostatečného zájmu pro naši věc. Jak jen, proboha, jsi se dostal k nám se svými názory? Vždyť jsi horší než nejrakouštější zupák c. a k. armády! Jestli sis však myslel, holoubku, že budeš ihned dělat velitele, tak jsi se zmýlil. U nás c. a k. hvězdičky nic neplatí. Naše prýmky si musí každý zasloužit jedině čestnou prací! Takových frajírků by se našlo velmi mnoho, ale mohu ti, myslím, říci mínění všech nás zde. Takových bojovníků, kteří přichází k nám jen proto, aby nám dělali důstojníky, nepotřebujeme. Je vidět, že jsi nezapadl dobře do našeho prostředí a že tebe neovládá ten duch, který nás shromáždil kol praporu naší Družiny. A nakonec, jestli ještě uslyším nějaké nespravedlivé nadávání na poměry v pluku nebo na velitele, oznámím to na patřičném místě a upozorním, že úmyslně zanášíš rozvrat mezi naše chlapce.“ Všichni bratři našemu nepříjemnému výstupu přítomní schvalovali můj postup, a bra­tr Janda, vida se osamocen, přestal otravovat a zanedlouho odešel zpět do zajateckého tábora, kde jistě našel pro své nářky více sluchu a více podobně založených pánů.

Na Ivani bývalo veselo. Hoši štábních komand cítili se tam jako doma, neboť prožili tam již několik měsíců, poznali poměry v okolí a sblížili se s obyvatelstvem okolních vesnic do té míry, že přicházeli mnohdy jako mezi své. Byly opuštěné soldatky, bylo všude plno pěkných děvčat, a tu se hoši cítili povolanými utěšovat, nahrazovat a zastupovat důležité činitele, kteří byli povoláni válčit někam daleko od domova. Také velkolepé slavnosti se tam pořádaly, při nichž zvláště zábavné vystoupení praporčíka Krejčiříka s cvičeným hřebcem těšilo se velké pozornosti u vysokých důstojníků ze štábu armády. Hoši se vůbec snažili ukázat všestrannou vyspělost a o dobré nápady nebylo nouze. Také divadlo se hrálo. Všechny podniky se znamenitě dařily a důstojníci i vojáci ruských částí rádi přicházeli na Ivaň, kde byla vždycky nějaká zábava.

Úspěch Brusilovova nástupu ukončil pohodlný život na Ivani a se štábem armády odejel i štá­b prvního čs. pluku do Berezna u Stolinu, který jsem já i moji dva kamarádi Čižmář a Hnízdil znali dobře z dřívějšího pobytu s granátníky. Štáb armády se ubytoval v rozlehlém zámku. Berezno byla vesnice asi třicet verst od Stolinu vzdálená a byla velmi rozsáhlá, takže se všichni dobře ubytovali. Tam nastaly v plukovní komandě jízdních ordonancí změny a já jmenován novým jejím velitelem. Bratři Čižmář a Hnízdil byli také do komandy přijati, takže nás bylo celkem jedenáct mužů a tolik také koní, a práce bylo pro všechny dosti. Jezdilo se i několikráte denně do štábu armády a také do blízkých vesnic, kde byly ubytovány některé nové roty přišlé z Kyjeva.

Nedaleko vesnice tekla velká řeka Horyn a hoši ihned využili příležitosti, ba zdálo se, že všechny posedla rybářská horečka. Břehy řeky vroubeny byly celým řetězem trpělivých čekatelů, kteří se stoickým klidem očekávali zatřepetání se plováčků, aby vzrušeně vytáhli pak nějakou tu rybičku. Každý jim té pěkné zábavy dopřával. Velitelem prvního pluku byl v té době již Polák, podplukovník Pietrovski, nesympatický člověk, nemocný neurastenik. Neměl přátel a všichni byli rádi, když se s ním stýkati nemuseli. Nerozuměl dobrovolcům a také asi nechápal nebo nesnažil se pochopiti poslání svěřených mu vojáků. Nikdy se s námi nesblížil, a jestli o něm hoši mluvili, tak jej nazývali jen „pšonckou“. Druhý pluk byl již také zřízen a velitelem jeho byl podplukovník Chotkievič. Byl to starší pán, jistě bývalý pensista, který jen omylem se dostal opět do vojenské služby. Byl to člověk prostý, velmi starostlivý, a dělal dojem malého velkostatkáře ze zapomenuté gubernie. Ráno vždy již ve čtyři hodiny bylo viděti na dvoře velkostatku, jak všechno prohlíží, o vše se zajímá, tak jako to dělávají dobří hospodáři. Často přišel časně ráno do naší světnice, vzbudil mne, abych s ním šel do stáje, kde vedl dlouhé debaty o koních, jejich ošetřování nebo o hospodářských věcech vůbec. Velmi si potrpěl, ba mimořádně, na to, aby jej titulovali za každým druhým slovem „vaše vysokoblahorodí“, což mu dělalo asi velmi dobře, poněvadž to pak býval velmi ochotným a každému přání přístupným.

Bratr Koníček měl klisnu, velmi dobrého to běhouna, která měla hříbátko. Jelikož bylo ještě mladé, nebrával ho na cesty s matkou a vždy mu prostě ujel. Proletěl bránou velkostatku jako šipka a zmizel ve vesnici. Hříbátko běželo k bráně, když však již své matky nevidělo, vrátilo se do stáje a klidně vyčkávalo, až se matka vrátí. Běda však, když viděl podplukovník Chotkievič ujížděti bratra Koníčka. Ihned mne vyhledal a držel hodinovou řeč, jak se má s koněm zacházet, proč se nesmí honit a jak opatrně mají vojáci jezdit. Nemohl jsem nic namítat a musel jsem vyslechnouti tu litanii, kterou jsem znal již nazpaměť. Nevšímal jsem si jeho naprosto zbytečných výkladů, poněvadž hoši měli velmi rádi koně a pečlivě se o ně starali.

Léto se ujalo plně vlády v přírodě a krásné slunné dny naplňovaly celý kraj radostí. Hoši používali hojně znamenité koupele v čisté řece a moje komanda pořádala pravé dostihy na lukách, když v podvečer vedla koně napájeti a koupati. Byla to jistě radost hnát se plným cvalem po rozlehlých lukách, kdy pociťovala se úplná volnost pohybu a i snaha zvířat, aby vydala ze sebe vše v radostném zápolení. Jednou jsem rozeslal již všechny bratry s různými rozkazy, když štáb pluku žádal okamžité dodání listin do štábu armády. Osedlal jsem svoji klisnu Orku a jel jsem sám do štábu armády. Cesta do Stolinu vedla písčinami a polední slunce pálilo toho dne přímo nemilosrdně. Jízda byla velmi namáhavá, takže jak já, tak i zvíře trpěli jsme úpalem. Pot mne přímo zaléval a kůň byl celý zpěněný. Nebylo nikde stínu, kde bychom zastavili a oddechli, byla to pravá písčitá Sahara. Konečně jsem dojel do štábu armády, kde jsem vyřídil poručení, a ihned jsem se vrátil k Orce. Zavedl jsem ji do stínu, přinesl jí seno a sňal z ní sedlo. Sám jsem se položil do trávy pod strom a odpočíval. Když kůň skřoupal seno, napojil jsem ho a pomýšlel jsem na zpáteční cestu. Vedro bylo stále úmorné, ba zdálo se, že je ještě větší. Zpět jsem jel jinou cestou, sice delší, ale uprostřed s malou vesničkou, kde jsem chtěl odpočinouti. Ani nejmírnější vánek nepohnul vzduchem, zdálo se mně, že nacházím se v opravdové výhni, a vyhřátý vzduch sálal a tetelil se ve žhavých paprscích nemilosrdného slunce. Ve vesnici jsem požádal u plotu před obchodem stojící Židovku o sklenici vody. Ráda mně ji podala a já hltavě pil, ač voda byla teplá a nechutná. Židovka se nějak divně usmála, když jsem děkoval, a řekla, že není za co, že ona ráda ruským vojákům poslouží. Šel jsem vesnicí pěšky veda koně za uzdu, když ke mně přišel mužik a ptal se, co že jsem žádal od Židovky. Byla mně ta otázka trochu podivnou a tázal jsem se mužíka, proč to chce vědět. „Víte, soldatíku, ta Židovka napájí naše vojáky otrávenou vodou. Pokud vím, každý, kdo se jí napil, těžce onemocněl a velmi málo se jich uzdravilo. Upozornil jsem,“ pravil mužik, „na to jednoho důstojníka, ale Židovka otravuje vojáky dále. Dejte si na ni pozor!“ Takové informace nebyly potěšující, ale já dlouho na to nemy­slil a brzy jsem na příhodu zapomněl. Bez nehody jsem dojel domů, v kanceláři odevzdal papíry, ale již zde jsem pociťoval přílišnou únavu. Koně jsem odsedlal, ale sedlo mně bylo nějak příliš těžké a vypadlo mně z ruky. Utřel jsem potem zalité čelo, roztáhl jsem těžce ruce, hledaje oporu. Několika potácivými kroky jsem došel k hromadě sena a svalil jsem se jako bez ducha. Jarka Čižmář, který již byl doma a dlel ve stáji, uviděl mne smrtelně bledého, a když jsem se potácel, zvolal: „Adame, co se ti stalo?“ Již jsem však neodpověděl a upadl do bezvědomí. Hoši mne zanesli do plukovní nemocnice, kde zůstal jsem v ošetřování tři dny. Bylo mně velmi zle, měl jsem stále silnou horečku, a proto mne odvezli do Kožangorodku, vzdáleného šestnáct verst od Berezné, kde mne odevzdali v malé nemocnici „Severopomoc“. Vědomí jsem vůbec nenabyl a lékař i ošetřovatelky ztráceli naději na moji záchranu. Pevná konstrukce však zvítězila. Když jsem se probral z bezvědomí, udiveně jsem prohlížel své okolí. Nemohl jsem se upamatovat, kde se nacházím. Zkonstatoval jsem, že ležím na čisté posteli ve světlé světnici. Dle počtu postelí jsem uznal, že jsem v nemocnici. Jen velmi zvolna jsem sbíral myšlenky, a abych rozptýlil mdlobu zase na mne dotírající, obrátil jsem zvolna hlavu na druhou stranu. Na sousední posteli jsem spatřil sedět čtyři sličná děvčata. Tiše pozorovala každý můj pohyb. Tázavě jsem na ně pohlížel a cítil jsem, že vybavuji se z jakéhosi velmi těžkého snu, který však dosud tíží a nedá se zahnati. Ošetřovatelky se také pohnuly. Jedna z nich poslala ostatní ven a tázala se měkkým, milým hlasem: „Tak copak, nemocný, je již lépe?“ Chtěl jsem ihned odpovědet, ale nepovedlo se mně to. Až pochvíli jsem řekl: „Nevím, co je se mnou, ale velmi mne bolí hlava.“ Ošetřovatelka odběhla, ale ihned se vrátila a dala mně tři lžíce medicíny. Omyla mně celé tělo octem a já cítil se pak značně osvěžen, ale nesmírně slabým. Do bezvědomí jsem však víc neupadl.

Byl jsem zachráněn. Divil jsem se stále, proč ta všeobecná tělesná slabost? Vždyť jsem nemohl ani rukou pohnout, ležel jsem úplně bez vlády nad tělem. Dotazoval jsem se ošetřovatelky, a ta mně dala vysvětlení, že jsem velmi těžce nemocen, že ležím v nemocnici, a upozornila mne, abych se na více neptal, že mně mluvení škodí. Lékař, který ke mně přišel, měl velkou radost nad tím, jaký obrat se se mnou stal. Od toho dne jsem se velmi rychle zotavoval. Ošetřovatelka, která mně od počátku věnovala zvláštní pozornost, usedla asi třetího dne po mém procitnutí k posteli a počala vyprávět. „Předně nevím ani, jak tě mám, vojáčku, jmenovat. Dle dokladů máš jakési hrozné jméno Križ nebo Kžiš, a Bůh sám ví, jak se to čte.“ „Ale sestřičko, nelamte si s tím jménem hlavu, říkejte mně Adam, jak mně všichni říkají.“ „Tedy dobře, Adame, byl jsi velmi těžce nemocen. Měl jsi zápal plic, sluneční úpal a břišní tyf, a nejpovážlivější bylo, že všechny ty nemoci jsi prožíval najednou. Ležel jsi u nás dvacet tři dny v bezvědomí a sešli se u tebe tři lékaři, kteří jednomyslně usoudili, že ti není pomoci a že zemřeš v nejbližší chvíli. Nevím ani, proč mně bylo tolik tebe líto, a řekla jsem, že zemřít nesmíš. Páni lékaři se pousmáli a pra­vili, že by ti rádi pomohli, ale v tvém případě může pomoci jedině zázrak. Nevzdala jsem se naděje, ošetřovala jsem tě za pomoci našeho lékaře dále. Asi před týdnem jsi se z mdloby poněkud probral a já se tě tázala na adresu tvé matky, abych jí mohla dopsati, že jsi nemocen. Ty se asi na to nepamatuješ. Adresu jsi mně nechtěl říci, poněvadž to psaní prý nedojde k vám domů. Já však nedbala a doléhala dále, poněvadž jsem se opravdu obávala, že zemřeš. Konečně jsi řekl, že psát je marné, jelikož matka žije v Rakousku, kam dopis nyní nedojde. Myslela jsem, že mluvíš v horečce, a brzy jsi zase ztratil vědomí, ke kterému si se teprve před třemi dny probral.“ „Sestro Renžino, dovolte, abych vám potvrdil to, co jsem tehdy řekl v nemoci. Jsem skutečně z Rakouska, však moji rodiče tam žijí dosud.“ Počal jsem vyprávět, jak jsem se dostal do Ruska, o vybudování České družiny, a proč s mnoha bratry bojuji proti říši. Ošetřovatelka pozorně naslouchala a pak zahovořila: „Adame, to, co jsi mně vyprávěl, mne velmi příjemně překvapuje. Starala jsem se o tebe dobře a přičiním se nyní, abys byl brzy úplně zdráv a mohl vyplnit úkol na sebe vzatý.“ Hovořil jsem dále se sestrou Renžinou, dlouze jsem stiskl její ruku a políbil, nenalézaje dosti slov, jak bych jí poděkoval. „Sestřičko, děkuji vám a nikdy nezapomenu toho, co jste pro mne vykonala. Již jsem o tom uvažoval, zda nebylo by lepší, kdybych v té horečce zemřel. Skonal bych klidnou, bezbolestnou smrtí, a nyní po uzdravení kdož to ví, co na mne čeká. O tom všem jsem přemýšlel, když jsem zvěděl, v jaké situaci jsem se nalézal. Dnes je ovšem jiná situace a nemyslete, že nejsem rád svému zachránění. Cítím bezpříkladnou vděčnost za tolik péče a námahy, kterou jste vy ošetřovatelky pro mne věnovaly. Musím tedy říci a slibuji vám, sestro Renžino, že se přičiním, abych prošel dalším životem čestně.“ Dlouho jsme vyprávěli a se­stra jevila stále větší zájem o můj osud.

Druhého dne časně z rána přišla ke mně sestra a oznámila, že mne přišli vojáci navštívit. Pln zvědavosti jsem prosil, aby je přivedli za mnou, že to jistě budou kluci z komandy. Sestra odběhla, ihned se ozval řinkot ostruh a do pokoje těžkým krokem vstoupili Jarka, Koníček a Truhlář. Zrak jejich bloudil pokojem, zabloudil i k mojí posteli, ale chlapci se ke mně neznali. Nedivil jsem se, neboť kdopak by v takovém kostlivci poznal svého kamaráda? Zavolal jsem: „Tak co, kluci, koho pak hledáte, vždyť já jsem zde!“ Příchozí nějak nejistě přistoupili k mé posteli. Konečně mne poznali, usedli na sousední prázdnou postel a počali vyprávět. Vzpomínali vše nové i staré a na konec se přiznali, že přijeli mně vlastně na pohřeb. „Pomysli,“ pravil Jarka, „někdo u štábu přinesl zprávu, že jsi zemřel. Ani jsme se tomu nedivili, neboť doktor Zacharov na naše dotazy vždy říkal, že tvůj stav je naprosto beznadějný. Nic si z toho tedy nedělej, byli jsme příjemně překvapeni a dle starého přísloví budeš velmi dlouho žíti.“ Vyzvídal jsem, zda přijel některý na mojí Orce. Když Jarka řekl, že on sám na ní přijel, poprosil jsem, aby ji přivedli k oknu. Pokud síly moje stačily, zavolal jsem na ni a Orka několikráte zaržála. Slzel jsem radostí, byl jsem návštěvou velmi potěšen a již jsem počítal, kdy asi se budu moci navrátit mezi bratry, kde bylo veselo a tolik kamarádského tepla.

Podporován sestrou Renžinou, rychle jsem nabýval sil a radostně jsem se díval po okolí, sleduje záslužnou práci ošetřovatelek, které neznaly žádné únavy a cele se věnovaly namáhavému úkolu. Poznal jsem je brzy všechny a správně ocenil jejich nevšední činnost ve prospěch trpících vojáků. Vzpomenutá již sestra Renžina pocházela z Petrohradu, kde absolvovala vyšší gymnasium. Byla neobyčejně klidné, ale veselé povahy. Nejvíce se starala o nemocné a žádná práce jí nebyla těžkou nebo obtížnou. Sestra Naděžda byla neobyčejně sličné severské kvítko z dalekého Archangelska u Severního ledového moře. Její krása byla skutečně mimořádná. Dosti vysoké a štíhlé byla postavy, jemné pleti obličeje. Hlavu krášlily velmi světlé kučery a modré oči se dívaly jaksi smutně, teskně, jako by hledaly něco milého v neznámé dálce. Její mírná, dobrá povaha měla cosi zvláštního a zdávalo se, že rozsévá samou útěchu a radost všude, kam vkročila. Zajímavé bylo, že třetí sestra pocházela z krásného Kavkazu, rodem Gruzínka. Snad aby kontrast lépe vynikl, svedla je náhoda dohromady. Sestra Gruzínka byla pravým opakem seveřanky. Gruzínka nesla sebou veškeré přednosti kavkazských krásek. Byla statná, vysoká, krásně a jemně modelované tváře, černé a lesklé bohaté vlasy krášlily její hlavu, a rozpletla-li si copy, tu sahaly jí až ke kotníkům. Jako zvláštnost měla pod černým, silným, ale jemným obočím dlouhými řasami lemované andělsky modré oči, které jí dodávaly neobyčejného půvabu. Byla temperamentní, někdy až divoká, a bývalo jí všude plno. Rozsévala všude kolem sebe radost, měli jsme ji všichni velmi rádi, neboť se přímo úzkostlivě starala o nemocné. Pak zde byla ještě jedna sestra, Polka, kterou jsme však neměli rádi, poněvadž se o nemocné valně nesta­rala a měla nějaké milostné pletky s doktorem.

Lékař, kterému jsme byli svěřeni, byl Žid, ale člověk velmi schopný, odborně vzdělaný a dba­lý svých povinností. Vůčihledně jsem se pozdravoval, ale stále jsem byl slabý a všechny pokusy o chůzi selhaly. V témž pokoji ležel ještě jeden bratr z prvního pluku velmi těžce nemocen. Jednou sestra Renžina sedla k němu na postel, vzala jeho ruku a sledovala oběh krve. Zamyslila se nad nemocným, pohladila jeho hlavu a přišla ke mně. Ukazovala na nemocného a řekla, že brzy zemře. Vrátila se opět k nemocnému a bedlivě jej pozorovala. Ten pojednou otevřel oči, usmál se a tichým hlasem počal zpívat: „Hop červen, červen, červen – růže červená,“ avšak hlas jeho slábl, oči se obrátily v sloup a skonal. Sestra Renžina zatlačila jeho oči, plakala a litovala mladého hocha, který musel zemřít opuštěn v daleké cizí zemi. Poznal jsem tenkráte, jaké něžné, dobré duše jest sestra Renžina, jak upřímně cítí s nešťastnými lidmi, do jejichž osudů jen částečně nahlédla. Zemřelého bratra pochovali na místním hřbitově s vojenskými poctami a všechny sestry doprovázely jej na poslední cestě a krásné dva věnce zdobily jeho rakev. Byl to poslední pozdrav dobrých děvčat, která naznačovala, že neodchází naprosto opuštěný a neznámý.

Již jsem chodil po pokoji a nejčastěji jsem přebýval v sousedním pokoji, kde leželo šest našich bratří z 2. československého pluku. Požádal jsem lékaře, aby mne převedl k mým blízkým známým, čemuž on vyhověl. Bylo mezi nimi veselo, poněvadž nebyli tak příliš vážně nemocni. Pozdravoval jsem se velmi rychle, avšak trápil mne neustále hlad a lékař mně určoval dietu velmi přísně. Čaj, sladké suchary a čistá hovězí polévka byly jediným mým jídlem. Prosil jsem lékaře i sestry, aby mně dali něco k jídlu, ale bezvýsledně. Domníval jsem se, že zúmyslně mne trápí, a proto rozhodl jsem se, že opatřím si něco z městečka. Požádal jsem jdoucího kolem ruského vojáka, aby mně koupil dva funty sucharů, kterýžto úkol voják čestně splnil a suchary mně opatrně podal oknem. S nebývalou chutí jsem se pustil do jídla a za chvíli mně zbyly jen dva kousky. Natáhl jsem se na postel a pochvaloval jsem si, jak je to krásné a příjemné, když člověk nemá hlad. Následky však nedaly na sebe dlouho čekat. Dostal jsem horečku, která se zvyšovala, a vstoupivší do pokoje sestra Renžina ihned poznala situaci, jako na jisto sáhla pod moji podušku a vylovila zbytky sucharů. Zavolala lékaře, vynadali mně oba dosti a dali medicínu a obklady. Bolesti, které jsem snášel, mne poučily, proč musím držet tak přísnou dietu. Druhého dne bylo zase dobře, jenže sestra Renžina se mnou nemluvila, neboť se vážně rozzlobila. Srdce přece není kámen, a tak i zlost ji přešla a zase jsme se spřátelili.

Příznakem lepšího obratu v mé nemoci bylo, že jsem dostával zase humor a veselou mysl, kterou mně kazil zase jen hlad. Hledal jsem v lazaretu, kde by se dalo co snísti. V noci jsem udělal rozvědku do kuchyně, kde jsem objevil šálek chutné smetany, kterou jsem ihned vypil. Snědl jsem také syrová vejce a skořápky položil k sobě tak, aby se zdály neporušenými. Ráno bylo mnoho křiku, ale já se dušoval, že o smetaně a vajíčkách nic nevím. Stejně mně nevěřili, a když jsem se přiznal sestře Renžině, ani mne nehubovala. S přibývajícím zdravím přibývalo živosti. Škádlil jsem sestry při každé příležitosti a veselý smích se často rozléhal lazaretem. Gruzínku a Naděždu jsem postavil k sobě a ukazuje na první, jsem volal: „Hoši, koukejte! Tohle je slunný bujný jižní květ, a sestra Naděžda je zase něžný kvíteček severu. Víte, kluci, že já jsem musel zabloudit až sem, abych zde dal sever a jih dohromady? To nedokázal ještě žádný vědátor!“ Přitáhl jsem obě sestry blíže, stoupl do středu mezi ně a pravil: „Kluci, to mrkáte, jaká pěkná mám děvčata, co?“ Než jsem mohl dohovořit, dostal jsem přes ústa, kluci se smáli a měli trochu psiny.

Čas rychle plynul a já se již cítil dosti silným, abych pomýšlel na odchod z nemocnice. Žádal jsem za propuštění, ale lékař mne ještě zdržel celý týden. Odchod můj však nebyl jen tak prostý. Nejdříve jsem poděkoval lékaři, který mne ujistil, že nikdy na mne nezapomene jako na veselého pacienta a také i z lékařského stanoviska, jelikož byl můj případ velmi zajímavý a takové prý se nezapomínají. Kladl mně stále na srdce, abych se velmi opatroval, neboť do úplného vyléčení mám prý ještě daleko. Nesnadnější bylo loučení se sestrami. Všechny plakaly a přiznám se, že mnoho jsem se přemáhal, abych také neslzel. Zvláště jsem děkoval sestře Renžině, které jsem byl nejvíce zavázán. Ta vzala mne stranou a počala vážně hovořit: „Adame, mám velký podíl na tom, že dnes žiješ. Nechci díků, konala jsem pouze svoji povinnost. Cítím však k tobě více než k druhým a vím, že již nikdy se neuvidíme. Přece mám k tobě jednu prosbu, a prosím, slib mně, že prosbu moji splníš. Jsi mladý a jednou, až počneš se ohlížeti po nevěstě, hledej ji v Rusku. Najdi hodné děvče z mého národa a tak se mně nejlépe odměníš. Já, Ruska, zachránila jsem tebe, chtěla bych, abys ty zase žil pro ruskou ženu. Buď hodný a nezapomeň na sestru Renžinu, která nikdy nezapomene.“ Nechápal jsem ani dosah závazku, slíbil jsem a zřejmě dojat vrátil jsem se k druhým sestrám. Zdálo se mně, že stisknutí ruky je přece jen málo. Rozloučil jsem se polibkem jako s rodnými sestrami. Cestou jsem mnoho uvažoval o posled­ních oka­mžicích v nemocnici a zvláště o prosbě sestry Renžiny.

Bylo již k večeru, když sedl jsem na vůz sena, který jel k Berezné. Rozložil jsem se pohodlně do vonného sena a myslel na slova sestry Renžiny. Proč jen prosila, abych si vzal ženu Rusku? Teprve při klidné úvaze vzpomínal jsem na různé malé příhody, z nichž jsem měl usuzovat, že tenkráte cítila pro mne mnohem více, nežli soustrast s nemocným člověkem. V nemocnici jsem nepochopil, čím jsem byl sestře Renžině, kolik vřelého citu pro mne chovala. V té tiché utajené oddanosti jsem uviděl teprve celou její velikost a obětování. Viděl jsem její oči, ten laskavý úsměv, kterým mne vždy provázela i vítala, a litoval jsem, že odešel jsem přece jen dosti cize, nepokusiv se ani o srdečnější rozloučení. Pochopil jsem, že drkotavý vůz mne vzdaluje od vzácné ženy, kterou jsem nepochopil a nedocenil. Přemýšlel jsem o všem znova a sestra Renžina vyrůstala mně v zářnou, jasnou postavu, žehnající mne na další cestu životem. Stesk přepadl moji duši, bylo však již pozdě.

Bylo již pozdě večer, když jsem přijížděl k Berezné. Zřejmě unavený odcházel jsem do velkostatku, kde byla ubytována moje komanda. Zastavil jsem se chvilku za dveřmi a s tlukoucím srdcem naslouchal veselému hovoru chlapců. Ano, tam za dveřmi byli titíž dobří chlapci, nezměnili se v ničem. Zvolna jsem otevřel dveře, v přítmí začazené lampy mne ani nezpozorovali. Přistoupil jsem až těsně k nim a zvolal: „Dobrý večer, chlapci!“ Všichni obrátili tázavé zraky ke mně, když jsem pokročil blíže, všichni ze svých míst vyskočili a srdečnému vítání nebylo ani konce. Nabídli mně nejpohodlnější místo u stolu, židli vyložili houněmi, přinesli čaj a housky, aby mne dobře pohostili. Musel jsem vše podrobně vypravovat o poslední době strávené v nemocnici a také o těch hezounkých sestrách chtěli mnoho vědět. Zmínil jsem se o nich jen velmi zdrženlivě a dal jsem tak najevo, že nechci o nich jen tak vojácky hovořit. Byla to hlavně vzpomínka na sestru Renžinu, kterou jsem chtěl uchovati pouze pro sebe a nosit ji jako milé tajemství, nezapomínaje na její velkou oběť a upřímnou prosbu. Viděl jsem u chlapců velmi mnoho ohledů k mému stavu a viděl jsem také opravdovou srdečnost, se kterou se o mne starali, radujíce se, že jsem vyvázl zdráv a že budu zase s nimi.

Byl jsem velmi slabý, cestou značně unavený, proto jsem brzy ulehl, abych si odpočinul. Dlouho do noci jsme vyprávěli, neboť bylo velmi mnoho o čem hovořiti. Ráno jsem se šel představit doktoru Zacharovi, který byl zřejmě potěšen a vyprávěl mně o pochybnostech mého uzdravení. Dal mně dovolenou, předepsal nějaký lék, který mně vlastnoručně dával vždy večer mladší lékař. Plukovní hospodář mně dal každého dne kotlík mléka a známí bratři důstojníci mně zaplatili lepší obědy, abych se jen brzy a dobře zotavil. Těšila mne všeobecná pozornost, viděl jsem v tom i uznání mé práce. Poručík Raňuk, tehdy plukovní adjutant a přímý náš velitel, nabídl mně šest neděl dovolené, abych se jel někam zotavit. Bylo mně velmi těžko rozhodnout, kam odjet. Varšava byla obsazena Němci a v Rusku jsem žádných známých neměl. Rozhodl jsem se, že se podívám do Kyjeva.

Po týdenním pobytu v komandě loučil jsem se ale vesele a všichni mně přáli, abych se vrátil úplně zdravý. Vlaky byly přeplněné vojáky, kouř a zápach machorky přímo otravoval. Na nějaké stanici přisedl ke mně ustaraný vojáček a stěžoval si, jak je nešťasten. Obdržel prý první dovolenou, jede domů do Vologdy, a ačkoliv již tři neděle jede, nemůže se domů dostat. „Podívej se,“ pravil najednou, „není-li to zase Kyjev? Pro Boha, už jsem zase v něm. Někdo mne začaroval, neboť jezdím stále do těchž míst.“ „Jak to?“ otázal jsem se. „No velmi jednoduše,“ odpovídal. „Už jsem v Kyjevě po třetí. Když sem přijedu, otáži se vždycky, který vlak jede do Vologdy, vždycky mně ukáží vlak a za týden jsem zase zde.“ „Zemljačok, k vám se musí v Moskvě přesedat do jiného vlaku. Zdá se mně, že necháváš se vozit stále v té samé soupravě dokola a nemůžeš se dostat dále,“ smál jsem se nešťastnému. V Kyjevě jsem mu našel patřičný vlak a vysvětlil, jak si má počínat, aby se konečně dostal domů.

Před nádražím kyjevským jsem si uvědomil, že vlastně nemám kam jíti. Z toho poznatku mně nebylo příliš veselo, neboť i peněz jsem měl jen pár rublů. Věděl jsem, že v universitě jest náš záložní prapor, a proto jsem tam zašel. Našel jsem tam dosti známých, kteří se ihned postarali, abych mohl v universitě bydlet a také se stravovat. Kyjev mne velmi lákal, příští dny jsem bloudil ulicemi, vysedával jsem v parcích nad Dněprem, nezapomněl jsem ani na Michajlovský monastýr a Vladimirskou horku. Večer na lavičce jsem vzpomínal těch několik večerů v roce 1914, zdálo se mně to tak příliš dávno, kdy jsem tam sedával s Táničkou. Jak jsem si připadal nevděčným! Ve shonu vojenského života zapomněl jsem úplně na milé děvčátko, až teprve kouzlo známého města a Vladimirské horky osvěžilo krásné vzpomínky. Již čtvrtý den jsem byl v Kyjevě a zdálo se mně, že těch šest neděl v naprosté nečinnosti v městě těžce přežiji. Nevěděl jsem prostě, co mám dělat s množstvím volného času. Z tohoto stavu jsem byl nenadále k mé spokojenosti vysvobozen. Ležel jsem po poledni na kavalci, pokuřoval labužnicky cigaretu a pře­mýšlel, co podniknu zítra. Přiběhl některý bratr a volal: „Adame, ihned do kanceláře, praporčík Macháček tam na tebe čeká!“ Bratra praporčíka jsem znal málo, jen tak od vidění, a překvapil mne otázkou, zda rozumím výbušným motorům. Přišla mně tato otázka směšnou, proto jsem odpověděl: „Bratře praporčíku, rozumím nejen výbušným motorům, ale také velmi dobře výbušným lahvím s dobrým pivem nebo s pravým šampaňským. Hned to můžeme zkusit.“ „Dobře, o tom nepochybuji, ale žerty stranou,“ pokračoval bratr praporčík. „Jsem spolumajitelem pivovaru v Novorossijsku a k pohonu používáme velký výbušný motor, na kterém nedávno praskla hlava. Nechal jsem zde zhotovit novou a potřebuji někoho, kdo by ji dopravil k nám do závodu a pomohl to opravit. V pivovaře je můj společník pan Řehák a ten ti bude ve všem nápomocen. Rozhodni se rychle, zda pojedeš. Slyšel jsem, že máš dovolenou, můžeš ji tam u nás u moře strávit.“ Prohlásil jsem, že když je to do pivovaru, tak jsem již na cestu připraven. Praporčík mne upozornil, že věc nebude tak snadná, neboť hlava váží přes čtyři centy, a hlavně, aby se dostala co nejdříve na místo. Ubezpečil jsem bratra praporčíka, že já se v tom již vyznám a že hlavu dopravím na místo jako s expresem. Ujednali jsme, že ještě téhož večera bratr praporčík mne odveze na nádraží, abych viděl, jak a kde je část motoru uložena a abych se pak mohl starati o její přepravu. Dostal jsem lístek na vyhrazené místo ve vlaku a sto dvacet rublů na výlohy, čímž se rozumělo, abych mohl „mazat“ všude, kde toho bude třeba. Tolik peněz jsem již dva roky neměl v ruce. Cesty jsem se nebál, vždyť peníze byly a moje medaile, Kříž sv. Jiří a odznak jízdního gardového pluku vzbuzovaly jistě respekt.

Cestoval jsem dobře a věděl jsem, že budu několikráte přestupovat. Rozhodl jsem, že bude dobré, když hlavu budu prohlašovat za součástky hydroplánových motorů, které vezu k Černému moři do Novorossijsku. Nápad byl dobrý, vůz s hlavou připojili k osobnímu vlaku a jel v té době závratnou rychlostí. Výborné pro mne bylo také to, že jsem nikde nemusel mazat cizím, raději jsem se namazal sám, popřával jsem si na každé stanici a živil jsem se opravdu výborně. Jel jsem ruskou černozemí, nedohlednými rovinami, kde příroda tak mimořádně štědře odměňuje každou práci. Na nádražích bylo všude plno ruchu, shonu, a stále bylo viděti něco nového. Zapomínal jsem i na únavu, a když se i dostavovala, namazal jsem a jelo se dále. Když u Rostova přejel vlak řeku Don, pokračoval dále kubáňským krajem, kde krajina byla zajímavější a lid pestřejší a různorodější. Byly zde všude k vidění Čerkesky, často se objevil mezi kozáckým obyvatelstvem domorodý Kavkazan, štíhlý, snědý, s kinžálem za opaskem. Vlak konečně vyjel z tunelu vysoko položeného v horách a rychle se spouštěl do velkého přístavního města na Černém moři. Novorossijsk vystupoval velmi rychle před mým zrakem a než jsem se nadál, vjížděl vlak do nádraží.

Pivovar na Balce nebyl příliš vzdálen a přivítal mne s otevřenou náručí spolumajitel pan Řehák. Postaral se ihned o převoz součástky a představil mne paní domu. Byl jsem překvapen jejím zvláštním milým zjevem. Vykázala mně samostatný pokoj, a když jsem se umyl a upravil, rád jsem vyhověl pozvání k bohatému stolu. Pan Řehák sešel se po dlouhé době zase s českým vojákem, a proto dotazů a vyprávění bylo bez konce. Posilněn několika poháry dobrého piva spravil jsem si náladu a vesele bavil hostitele. Následující dva dny jsem byl plně zaměstnán opravou motoru. Když se pak motor rozběhl, počal pravidelně dýchat a s jeho dechem se vrátil do závodu i nový život. Pan Řehák měl radost, že může dotěrné zákazníky uspokojit pravidelnou dodávkou ledu, jehož sám jediný měl v celém městě výrobu. Rád jsem přijal pozvání stráviti celou dovolenou v jejich rodině a plně jsem využil jedinečné příležitosti pobýti na krásném černomořském pobřeží. Mořský vzduch i bohaté jídlo, pak neomezené množství dobrého piva, konalo skutečné zázraky a já se tak zotavoval, že zakrátko nikdo ve mně nehledal rekonvalescenta po tak těžkých nemocech. Zacházel jsem často k moři k přístavu, kde odpočívaly v tu dobu největší evropské elevátory zařízené tak, že obilí z velkých skladišť se přímo sypalo do lodí zakotvených u rozsáhlých a daleko do moře vybíhajících mol.

Město samo bylo rozloženo na břehu zálivu, který domorodci jmenovali „buchtou“. Na protějším břehu zálivu bylo předměstí Balka, kdež se kromě pivovaru nacházely dvě velké cementárny. Nad předměstím vypínaly se vysoké holé skalnaté stráně, které uzavíraly celou novorossijskou kotlinu. Od Balky na samém okraji břehu táhla se silnice ke Gelendžiku, kde nádherné rostlinné scenerie osvěžovaly celý kraj. Bujné stromy a křoviny připomínaly již jižní bujnou vegetaci, poskytovaly lahodný stín a úkryt před žhavými paprsky nemilosrdného slunce. V městě mimo Rusy bylo mnoho Arménů, Řeků a různých národů kavkazských, z nichž většina byla klasickým typem krásného člověka. A což teprve ženy a děvčata! Mohl jsem si oči vyhledět. Byly to hlavně Gruzínky a Čerkesky, které upoutaly moji pozornost, neboť vysoké, štíhlé jejich postavy s bohatým černým vlasem, jiskrnýma očima, pěkně klenutým čelem a jemně modelovanou tváří byly tak výjimečně krásné, že já, poprvé zabloudivší v ty kraje, ztrácel jsem prostě hlavu. Rád jsem chodíval na promenádu, kdež jsem těžce odolával návalu žhavých pohledů. V kavárně jsem nejprve nechápavě pohlížel na malé koflíčky turecké kávy a vzpomínal jsem na půllitrový hrnec, který doma ještě u maminky býval mojí nejmenší mírou. Ochutnal jsem kávu a ihned jsem také poznal rozdíl mezi kávou, jakou jsem kdysi pil v Brně a Varšavě, a tímto mokem, který jsem chutnal v řecké kavárně. Když jsem odjížděl z pluku, doktor Zacharov mně kladl na srdce, abych nejedl žádné ovoce. Nesměl bych se jmenovat Adam, kdybych uposlechl. Na trhu byly celé hromady překrásných hroznů, jablek, hrušek a jiného ovoce. Kdo by odolal? Zkusil jsem na poprvé pouze dva funty hroznů, nestalo se mně nic, a proto jsem si pak již denně pochutnával na ovoci, sedě na břehu mořském. U moře jsem strávil veškeren volný čas. Nebyl to jen stálý pohyb hladiny, hra vlnek, nekonečné efekty barevné, které mne vábily, ale také jsem měl mimořádnou podívanou na koupající se Arménky, které odvážně plavávaly až za ochranné hráze daleko na širé moře. Jejich výkon vzbuzoval opravdovou úctu vnitrozemce, jakým jsem byl já, a když pak jsem mohl obdivovat i ladné tvary plavkyň, které bez falešného studu se kolem mne procházely nijak nezahalené, tu počínal jsem oceňovat neko­nečné možnosti podivu, který mně ve všech směrech moře odkrývalo. Při hrázi, která přepažovala „buchtu“, stála obrovská dopravní loď ukořistěná prý Turkům, která – za noci osvět­lená – poskytovala pohádkové obrazy.

Nejraději jsem však bloudíval po břehu směrem ke Gelendžiku, kde na strmé, příkře do moře spadající skále našel jsem své nejmilejší místečko. V blízké zátočině nalezl jsem písčinu, a střídaje koupání se sluněním, snažil jsem se využíti všech darů neobyčejně štědré přírody. Brzy jsem také pozoroval na sobě blahodárné účinky. Ztrácel jsem úplně chorobný výraz a na sluncem ožehnuté tváři prostupoval zdravý vzhled spokojeného člověka. Pan Řehák se postaral, abych poznal i vzdálenější okolí města. Poručil zapřáhnouti mladého hřebečka do lehkého tarantasu (vozík, kde sedí se obkročmo jako na koni) a zavezl mne do vesnice sedm kilometrů vzdálené, do české to osady Kyrilovky. Celá vesnice mne mile překvapila svým vzhledem i celou úpravou. Na prvý pohled byly zde viděti české ruce a zdálo se mně, že nacházím se v některé vesnici blízko mého rodiště. Tak mile vše uspořádati dovedou jen naši lidé.

Zajeli jsme k starému panu Luzůmovi, dobrému příteli mého hostitele a vzornému hospodáři. Již v bráně nás srdečně vítal starý šedivý pán. V pěkně upravené světnici s vážností starého hospodáře a s hrdostí pravého Čecha vyprávěl některé podrobnosti ze života své rodiny a také krátké dějiny osady. S pýchou pokrokového člověka ukázal oknem na pěknou školu a zdůraznil hrdě, že se v ní učí českým jazykem. Provedl nás také hospodářstvím, které prozrazovalo, že jest vedeno rukou rozumného a svědomitého majitele. Nakonec nám ukázal vinici. Ta byla jeho pýchou, vyprávěl o ní velmi mnoho a výkladům a upozorňováním nebylo ani konce. Poslední stanicí na exkursi statkem byl sklep. Pan otec Luzům dával nám ochutnávat různá vína, ani jsem se v těch druzích nevyznal. Využil jsem příležitosti, statečně jsem popíjel, ač jsem se stavěl skromným, aby se neřeklo. Ze sklepa to šlo nějak těžko, ale v podvečer, když jsme panu Luzůmovi slíbili, že brzy zase jeho rodinu navštívíme, ještě hůře jsem sedal na tarantas. Cestou jsem stál na nějakých moc vratkých základech a děkoval jsem jen panu Řehákovi, že mne bez příhody dovezl domů.

Druhého dne pan Řehák chodil po dvoře a starostlivě pohlížel k vrcholkům hor, které se vypínaly nad Balkou. V poledne při obědě řekl, že zítra přijde nepohoda a bude velmi silný „nordost“. Ani jsem se nezajímal, co to vlastně bude, neboť zamýšlel jsem zajeti dále podle pobřeží a prohlédnouti si malou řeckou vesničku ukrytou mezi zelenými stráněmi u malého zálivu. V noci jsem byl probuzen neobyčejným hlukem, který jsem si nedovedl vysvětlit. Řádila nejdivočejší vichřice. Rachot hromů nebyl ničím proti rámusu plechových střech na pivovarských a okolních budovách a hvízdot větru vyluzoval všechny možné tóniny. Byl to nepříjemný a nezvyklý pocit. Dlouho jsem té noci nespal, ale když jsem přece uvykl na hluk, usnul jsem a spal dobře až do rána. Teprve příchod pana Řeháka mne probudil, když mně stavěl na noční stolek každodenní ranní pozdrav v podobě pěti lahví dobrého piva. „Co je to venku za rámus, pane starý?“ tázal jsem se místo ranního pozdravu. „Zdá se, že se tam všichni čerti žení.“ „To je ‚nordost‘,“ vysvětloval pan Řehák, „ale dnes je poněkud silnější. Mám obavy, aby nám příliš střechy nepoškodil.“ U snídaně jsem se teprve dověděl podrobnosti. „Nordost“ je pravidelně se dostavující vítr ohromné síly a rychlosti. Vane z hor, s úžasnou rychlostí sklouzává po holých stráních a zaniká kdesi na širém moři. Všechny střechy v městě i na Balce byly zhotoveny z plechu a zatíženy kvádry, aby vzdorovaly náporu větru. Často i zatížení kameny nic nepomůže, mnohá střecha je v okamžiku odtržena a zanesena do moře. Vítr přichází pravidelně a zdejší lidé již přesně znají datum, kdy přijde, a také kdy odejde. Přižene se bez příprav a tak rychle zase přestane. Vítr žene se z hor přímo na Balku, jindy Balku vynechá a řádí v městě a jindy mine stranou město a řádí na moři. Pravý ráj by zde byl, ale vítr je metlou kraje. V zimě je krásný a zajímavý pohled na přístav po „nordostu“. Lodě i domy u přístavu jsou obaleny vrstvou ledu a lidé se musí z domu často i vysekávati na světlo boží. Led se tvoří tím, že prudkým nárazem větru na hladinu voda se rozprašuje v jemné krůpěje, které jsou neseny velmi daleko. Voda v silném mrazu mrzne a tvoří na všem silný povlak ledový.

Po snídani postavil jsem se u pivovaru do závětří a pozoroval přístav. Větších lodí zde nebylo, vypluly na širé moře, neboť vítr by je o stěny přístavu rozbil. Vlny jedna za druhou valily se k protějšímu břehu terasovitě utvořenému z betonu, kde se rozbíjely v miliony krůpějí, hnány vysoko nad moře, vlny padaly zpět jako silný déšť. Veškeren provoz umlkl, všude ve městě panoval mrtvý klid. Jen hvízdot větru a hluk náporů rozběsněného živlu oznamovaly, že nezkrotný vítr vládne a žene se dále na moře. Byla to pro mne nevídaná podívaná, sice strašná ve své ničivé síle, avšak mohutná a velkolepá jako přírodní úkaz. Při obědě řekl pan Řehák, že po obědě bouře zesílí a dostoupí k večeru svého vrcholu. Pak se přes noc uklidní, aby tak rychle k ránu odešla, jak byla rychle povstala. Všechno se tak přesně splnilo. Večer vyprávěl pan Řehák, že Němci chtěli hory prokopat a svést proud větru takovým průkopem přímo na moře. Nežádali nic za práci než to, co v průkopu naleznou, aby bylo jejich majetkem. Rusové však na takovou nabídku nepřistoupili a „nordost“ řádí dále a velmi poškozuje město. Ještě jsme vyprávěli o hrůzách větru, když do pivovaru vpadlo osm kozáckých důstojníků. Hledali prý společnost, neboť bouře již dva dny je věznila v kasárnách. Na vítr se ihned zapomnělo, když pan starý vylovil z tajemných zásob bednu láhví nejlepšího piva. Byl jsem představen a většina hostí radostně hlásila, že Českou družinu dobře zná z fronty, kde společně pracovali na rozvědkách. Vzpomínali i některé naše důstojníky, s nimiž se na frontě setkali. Zábava se stávala velmi veselou, jak jinak – při dobrém pivě a výborných zákuscích ani nemohlo býti. Brzy zazněl zpěv při zvuku balalajky a man­doliny a do temné noci pronikal dupot divokého kozáčka.

Slíbil jsem důstojníkům, že je navštívím v kasárnách, a oni hned také nabízeli, že když mám tolik rád pěkné koníčky, že dají osedlat nejlepšího koně, abych se řádně projel a zkusil, zda po nemoci zase to dobře půjde. Asi za dva dny jsem zašel do kasáren, kde mne důstojníci přivítali již jako starého známého kamaráda. Nikdo se neohlížel, že jsem pouze frajtrem. Byl jsem z České družiny, měl jsem bojová vyznamenání, a proto jsem byl jim roven. V kozáckých plucích nebylo té strnulé discipliny jako jinde. Přes nejpřísnější řády panoval v nich přece jen duch více demokratický. Nejdříve mne zavedli do klubu, kde mne pohostili zákusky a v té době tolik přísně zapovězenou vodkou. Potom mne provedli kasárnami a pak také zašli jsme do jízdárny, kde právě mladí kozáci učili se vyššímu jezdeckému umění. Jezdit uměl každý kozák již z domova, neboť na Donu a na Kubáni kozáčtí hoši již v útlém mládí dostali od otce koně, o kterého se sami starali. Na něm zajížděli daleko do stepi, aby uvykli jízdě a vyrostli ve statné kozáky. V jízdárně jsem viděl více snad cirkus než vojenskou jízdu. Kozáci prováděli tak zvanou „voltyžitovku“. V plné jízdě stáli na koních, stříleli, schovávali se v jízdě za bok koně, jiný zase podlezl v plném cvalu pod břicho koně, zvedali kapesníky a mince ze země a mnoho jiných krkolomných kousků. Pak mne zavedli před hřebce kabardinského chovu, nejlepší zvířátko, jaké bylo v pluku a i v celém širokém okolí. Tak nádherného koně jsem do té doby neviděl. Uchvácen krásou, milým, neobyčejným zjevem koně, stál jsem před ním v němém údivu. Viděl jsem čistokrevné koně anglické, arabské i orlovské klusáky, avšak kabardinec svojí ušlechtilostí zastiňoval všechny předešlé. Když osedlaného vyvedli ho ze stáje a jeden z důstojníků vyšvihl se do sedla, tu koněm to jen hrálo. Každá žilka v jeho těle se napjala, zvláště na hlavě a šíji velmi pozorovatelně. Kůň nervosně přešlapoval, rychle se na místě točil a nebyl k uklidnění. Konečně odjel na něm důstojník na velké prostranství za kasárny a pustil koně v plný běh. Letěl jako šipka a zdá­lo se, že ani země se nedotýká. Objel dvakráte cvičiště a kůň nezdál se býti vůbec unaven. Stále se točil, přešlapoval, jakoby žádal, aby se směl ještě proběhnouti. Jeden z důstojníků přistoupil ke mně, poněvadž viděl, jak se žádostivě chvěji, a nabídl mně, abych se projel. Ovšem neodmítl jsem a za okamžik již jsem se nesl na hřbetě výtečného běhouna cvičištěm. Před počátkem druhého kola kozáci nastavěli na dráhu proutěné překážky, přes které kůň se nesl s takovou elegancí a lehkostí, že maně jsem vzpomněl na Kučuma a Žučku. Však jejich běh a skoky se nemohly srovnat s výkonem kabardince. Tak jsem poznal také rasové rozdíly koní a jejich zdatnost. Pak mně dali důstojníci jiného koně a v jejich průvodu jsem si vyjel daleko za Novorossijsk, abychom se k večeru vrátili příjemně unaveni. Právě při našem příjezdu stáli na nádvoří kasáren v kruhu kozáci a čtyři mladí z nich tancovali uprostřed. Mladí vojáci točili se a skákali jako gumoví, neznajíce únavy. Když absolvovali všechny tance, při nichž velmi pěkně zpívali všichni ostatní tvořící kruh, postupovali v uzavřeném kruhu za zpěvu až ke stájím, kde se rázem rozběhli ke koním, které odváděli napájet. Ujistil jsem hostitele, že budu na jejich laskavost vždy rád vzpomínat, a prosil jsem zároveň, abych směl ještě někdy kabardince uvidět. Neodřekli, naopak srdečně mne zvali do svého kruhu a dali mně možnost ještě několikráte se na kabardinci projet.

Často jsem přemýšlel, proč ten čas tak rychle plyne, když se má člověk dobře. Bylo to jako krásný sen po těch dvou letech vojenského života, a věru těžko bylo vzpomenouti, že přijde den, kdy se pohádka náhle ukončí a že opět zapadnu do toho vojenského prostředí. 

Byla-li várka, tu všechno v pivovaře oživlo. Já sám také pomáhal. Pan Řehák poručil, abych zapřáhl hřebečka do tarantasu a dovezl finančního úředníka, který dohlížel při zdanění piva. Jezdil jsem však pro něj jen tehdy, když vařili slaboalkoholné pivo, které všeobecně a právem nazývali břečkou. „Akcízák“ (výběrčí potravní daně) vždy statečně popíjel dobré – lze říci předválečné – pivo, aniž by se zajímal o to, kdy bylo vařeno či odkud pochází. Dostal dobrého silného piva a věc byla vyřízena. Jednou pan Řehák mně ukázal rozbité velké cisterny na petrolej, umístěné po okolních horách. Byl to obraz velmi ponurý. Těsně před vypuknutím války rusko-turecké zajely do přístavu německé ponorky a válečná loď, bombardovaly elevátor a zapálily všechny cisterny, tenkráte plné petroleje. Potopily několik obchodních lodí, kotvících v přístavu, a zase klidně zmizely. „Jak nepřipravené bylo Rusko k obraně, ukazuje to,“ vyprávěl pan Řehák, „že v Novorossijsku neměli jediné dělo schopné účinně odpovídati Němcům. Byl to tenkráte hrozný zmatek a Němci ukázali zase jen pohotovost, s jakou šli do války. Ponorky vedl do přístavu bývalý úřed­ník-in­ženýr z místního cementového závodu, rodem Němec, který při vypuknutí vojny záhadně zmizel. Znal jistě výborně město a okolí a bezpečně řídil střelbu i bombardování. Teprve po této smutné zkušenosti bylo o obranu města a přístavu postaráno, avšak milionové škody nikdo nenahradil. Jó, Adame, ony byly a jsou v Rusku divné pořádky,“ dodal pan Řehák.

Byl už počátek září, když jsem ležel ve vonné trávě na břehu moře a liboval jsem si, jak to osud dovedl krásně a důmyslně uspořádat, abych se úplně zotavil. Myšlenky mé často zalétaly, zvláště v poslední době mé dovolené, daleko tam na Horyň. Nezapomněl jsem na chlapce, dobré kamarády, při tom neobyčejném blahobytu a pohodlí, přece jen mně bylo smutno. Těšil jsem se, že brzy zase budu mezi nimi. Moje dovolená byla u konce. S rodinou pana Řeháka rozloučil jsem se jako s domovem a kozáčtí důstojníci mne doprovodili až do vlaku. Poznal jsem, jak opravdově a srdečně se mnou se všichni loučí, a proto se mně odcházelo velmi těžce. Potřetí zazněl zvuk zvonku, vlak se pohnul, zamávaly na nástupišti kapesníky a výkřiky „na shledanou“ utěšovaly, že neodcházím navždy, ač jsem věděl, že ty všechny dobré lidi již nikdy neuvidím. V Kyjevě dva dny odpočinku, menší nákupy, a již zase mne vlak nesl dále ke Stolinu. Vystoupil jsem na konečné stanici mé cesty a ze štábu armády jsem zatelefonoval do pluku, aby chlapci vzali ráno pro mne koně. Přespal jsem u známých ve štábu armády a ráno již z daleka jsem po­znal bratra Koníčka, jak se nese na své malé klisně stále máchající chvostem. Poznal jsem i moji Orku, klusající podle malé klisny. Však bratr Koníček mne také poznal. „Na zdar, Adame!“ volal již zdaleka, „jsem rád, že jsi již zde. Jak je vidět, jsi zdráv, a to budou mět kluci radost!“

Brzy jsme ujížděli k Berezné a věru nezvykle rychle jsem hnal Orku na přivítanou. Nemohl jsem se již dočkat, kdy zase uvidím všechny veselé kamarády. Cestou jen tak letmo informoval jsem bratra Koníčka, on zase vyprávěl vše nové, co bylo v pluku. Cesta nám rychle ubíhala a než jsme se nadáli, stanuli jsme před kanceláří pluku, kdež jsem se ohlásil adjutantovi. V komandě mně přichystali slavnostní uvítání s proslovem a hlučným „na zdar!“, při čemž bratr Novotný vulgo Hajbiš metal kozelce dozadu i dopředu, až z toho všeho vyšla znamenitá psina. Novotný náležel také trochu k jízdě, neboť v té době opatroval jezdeckého koně patřícího praporčíku Kargrovi. Byl jsem mile překvapen přivítáním a až dlouho do noci v kroužku svých přátel při sklenici čaje jsem mohl vyprávět o Černém moři a o mojí dovolené. „Nemysli, Adame, že my jsme zde seděli bez zábavy,“ ozval se Jarka. „Nejdříve ti musím povědět, jak jsme slavně rybařili. Nebylo to jen mrskání hladiny proutkem, ani žádná stará bota nebo rozbitý hrnec jako úlovek. To se jistě podivíš, co jsme ulovili. Poslouchej! Snad se pamatuješ na velký ostrov upro­střed řeky právě proti vesnici. Přílišným sluncem letos všechna tráva na loukách zaschla, jen ostrov v řece se vyjímal svojí svěží zelení. Husy a kachny z celé vesnice již za časného rána plavaly na ostrov a vracely se až pozdě k večeru z pastvy. To je přirozené, nebylo by na tom nic zvláštního, zajímavého. Pozoruhodné však bylo, že velmi často, když drůbež plavala přes řeku, otevřela se hladina vodní a než se ptactvo vzpamatovalo, zmizel jeden kus, jako by se propadl. Voda se jen zavířila a byl zase klid. Mužici usuzovali, že v tůni se usídlil čert, a prohlásili ostrov za zakletý. Dověděli jsme se o celé historii a přirozeně smáli jsme se povídačce. Nabídli jsme se mužikům, že jim čerta pomůžeme lovit. A to prý ne, odporovali vesničané. Kdyby se to nepodařilo a čert by utekl, jistě by z pomsty zničil celou vesnici. Raději obětují nějakou tu kachnu nebo husu a bude dobře. My však dávali pozor a brzy jsme zjistili, že tím lovcem kachen je obrovský sumec. Přibrali jsme na poradu chlapce z jiných komand a ujednali, že se pokusíme rybu uloviti. V kovárně nám zhotovili nevelkou, ale pevnou kotvu ze železa asi jako prst silného. Mezi dobou příprav obsazen břeh a hoši nepustili několik dnů na ostrov ani pírko. Sumec musel vyhladovět. Pak jsme vzali kachnu, uvázali jí kotvu pod křídla na lanko a dále za provaz, který jsme pro jistotu uvázali u stromu na břehu řeky. Přišel jsi, Adame, o něco, co by tě jistě zajímalo. Časně z rána jsme pustili kachnu na vodu a ta těžce plavala k ostrovu. Za velkého napětí nás všech zvolna se vzdalovala od břehu, jakmile však přišla nad tůni, tu jakoby se vír udělal, hladina se otevřela a kachna zmizela. Všem nám přihlížejícím rozčilením srdce bušilo více snad, než na nebezpečné rozvědce. Provaz mizel ve vodě, což bylo důkazem, že sumec je chycen. Byla to všeobecná radost, jaké jsem dávno neviděl a nezažil. Počali jsme táhnouti za provaz. Ten se napjal a cítili jsme neobyčejně silný odpor. Voda se v tůni kalila a vířila, ale toho jsme nedbali, dráždili jsme sumce dále, aby oslábl. Celý den jsme se vzájemně mučili, až se nám podařilo přitáhnouti rybu po proudu na mělčinu. Teprve tam jsme uviděli, jakého ohromného čerta jsme ulovili. Na mělčině hoši vlezli do vody a sumce se snažili omráčit ranami sekery. Pak ho sešněrovali provazy a táhli na břeh. Avšak nešlo to, proto uvázali provazy za vůz a koně vytáhli obludu z vody. Sumec měl hlavu jako sud, vousiska silná jako prst a malinká zelená očka jako hrachy. Teprve jsme usoudili, jakou sílu mělo to zvíře, a jak nebezpečné bylo se k němu přiblížiti. Na obludu byl opravdu strašný pohled. Přišel se podívat i sám velitel s celým štábem.

Celá vesnice byla zde na nohou a my se vysmáli mužikům, čeho se báli. Pak nastaly hody. Polovinu masa dostali vesničané a polovinu jsme ponechali pro vojáky. Dobře jsme si pochutnali, ač mnozí se obávali, že bude maso zapáchat bahnem. Byla to delikatesa, na kterou budeme dlouho vzpomínat. Věčná škoda, že jsi zde nebyl. Vím, jak máš rád takové příhody a jak by si byl ve svém živlu.“ Jarka ukončil svoje vyprávění a já si umiňoval, že se podívám po řece, zda lov by se dal opakovati.

Než souzeno bylo jinak. Doslechli jsme se, že štáb brigády i pluků se bude stěhovat. Nastalo běhání, plno příprav k odjezdu a na rybolov již nikdo nevzpomněl. Starostí jsem měl mnoho, jeden rozkaz stíhal druhý a proto i ježdění bylo nad síly. Jednoho dne jsem šel do stáje, kde chlapci čistili koně, s rozkazem, aby některý jel do sousední vesnice k rotě. U stáje, ze které se ozýval nebývalý řev, jsem uviděl poručíka Raňjuka, jak nesměle nahlížel dovnitř. Sakramenští kluci, jistě tam zase dělají cirkus, pravil jsem sám k sobě, a spěchal jsem k adjutantovi. Pozdravil a hlá­sil jsem se, když poručík Raňjuk starostlivě se otázal: „Kříži, podívej se, co se ve stáji děje. Snad se tam hoši nebijí?“ Věděl jsem, o co se jedná. Bratr Novotný-Hajbiš konal cirkusové představení. Klisnu praporčíka Kargra měl dokonale vycvičenou jako cirkusácké zvíře a prováděl na jejím hřbetě divné a často odvážné kousky. Upozornil jsem na to poručíka Raňjuka a vybídl jsem ho, aby pozoroval a podíval se, co Novotný umí. Hajbiš se postavil na koně, vzal klisnu za chvost, mrsknul sebou a již seděl obráceně na jejím hřbetě. Pak se postavil, skutálel se po hřbetě k ocasu a na zem. Odraziv se od země, přelétl koni přes hlavu na druhou stranu. Již zase stál na rukou a procházel se tak ve stoje po hřbetě klisny – a podobným kouskům nebylo konce. Poručík Raňjuk nedovedl pochopiti, kde Novotný se tomu naučil. Vysvětlil jsem, že narodil se v cirkuse, a proto všechny takové kousky zná již z mládí. Hoši seděli na žebřích a dělali tak umělci vděčné publikum. Měli legraci, tleskali a řvali, aby Hajbiše vyprovokovali k novým výkonům a nejsměšnějším klaunským trikům.

Když poručík vstoupil se mnou do stáje, všechno rázem utichlo a Novotný se počal omlouvat, avšak takovým svým způsobem, že poručík, přemožen smíchem, brzy utekl. Ve vratech stáje setkal se s praporčíkem Kargrem a ihned mu vyprávěl, co právě viděl. Již zde byl zase Novotný s divně zkřiveným obličejem, komicky mžoural očima a salutoval tak divně, že jsme se všichni váleli smíchem. Když bylo té hlouposti dosti, postavil se Hajbiš do pozoru a hlásil předepsaným způsobem: „Bratře praporčíku, mám čest hlásit, že všechny koně i mne milostivý Pán Bůh při zdravém rozumu do této chvíle zachovati ráčil.“ Zase nová salva smíchu rozlehla se stájí. Praporčík Kargr vysvětlil poručíkovi, kdo Novotný je, a připomněl, že každý den přijde jako pravý komediant s něčím novým a dnešnímu vystoupení podobným. „Pozoruji,“ dodal, obraceje se ke koním, „že ta moje klisna je už od něj také zjančená. Čekám opravdu, že jednoho dne jí narostou parohy a bude z ní ze všech těch hloupostí dokonalý jelen, poněvadž ty kousky, co s ní Novotný dělá, nebude moci ani při svém koňském rozumu vydržet.“

V komandě bývalo opravdu veselo, ač časy byly zlé, ale zdravý humor udržoval stále dobrou náladu, pospolitost a soudržnost. V Berezné bývalo zvláště dobře, a proto se hoši s vesnicí neradi loučili. Než takový je osud vojáka. Pobude, přivykne a zase cestuje dále, aby vždy znova přivykal a zařizoval si život přijatelně nejen pro sebe, ale i pro ty, s nimiž byl donucen žíti a se stýkati.