Kapitola IX K Brestu Litevskému

Cesta od Sanu byla plná utrpení. Muselo se ustupovati velmi rychlým tempem, poněvadž Varšava již byla obsazena Němci, kteří tlačili ruská vojska k východu. Bylo zle, velice zle. Ústup zachvátil celou frontu a nikdo nevěděl, kde se zastaví, nebo co vůbec bude. Neštěstí naše zvyšoval také naprostý nedostatek zbraní a nábojů. Dělostřelectvo mlčelo, když nepřítel zasypával ruské zákopy granáty a šrapnely. Vojáci chránili a schovávali každou jedinou patronu více jako chléb a veliká radost byla ve vojsku, když naše dělostřelectvo jednou nebo dvěma ranami dalo najevo, že ještě žije. Ruský voják stál však na svém místě pevně a neochvějně. Neměl-li patron, útočil a odrážel nepřítele bodáky, neměl-li pušek, šel s dubinou v ruce proti kulometům i dělům. Takový byl ruský voják. Čekal trpělivě, až nepřítel zabije kamaráda, vzal jeho pušku a vyplnil klidně uprázdněné místo. Bylo to zoufalé postavení a pomoci odnikud. Lidí bylo dostatek, vlastně tak mnoho, že si až vzájemně překáželi. Přišla-li maršová rota, tu jistě bez jediné pušky. V útok šli ti se zbraněmi a ostatní seděli v zákopech a zoufale křičeli „urá“, když jejich bratři šli na bodáky, aby nepřítele oklamali. Zdávalo se, že nepřítel se musí zaleknouti jen toho ohlušujícího, strašného řevu. Avšak nepřátelské kulomety a kanony ničeho nedbaly a hrdinní mužici padali, umírali, bráníce svými těly přístup Němcům do ruské země. Přeubohý ruský člověk! Nedali mu půdy, nedali mu žádného vzdělání, za nic jej považovali, týrali, ale on jediný měl válku vyhrát. Svoji zdatnost ukázal a i slavně vítězil, což nelze nijak popřít. Nechali ho však bez zbraní a tím podlomili jeho, řekl bych, průbojnost. Ruský vojín snášel se zoufalou, tichou resignací úžasy války, všechny hrůzy, nepořádky, zklamání, a byl přece posledním, se kterým se počítalo. Byl zde jen proto, aby trpěl a přinášel oběti. Nebylo smi­lování, musel vypít hořký kalich do dna, aby se pak jednou mstil za to vše krvavě a hrozně.

Ustupovalo se rychlým tempem přes Janov, Chelm, Ořechov do Parčeva. Ořechov byla velmi dlouhá vesnice, přeplněná vojáky nejrůznějších částí a zbraní. My sousedili náhodou s Čerkesy divoké kavkazské divize. Byli to chlapci jako jedle, všichni krásně osmahlí, veselí, ale v čerkeskách a vysokých huňatých čepicích dělali dojem zbojníků nebo lupičů. V této vesnici jsme se také setkali se starým známým přítelem štábním kapitánem Plutem, který již dávno byl přidělen co velitel 3. roty Kostromského pluku. Byl stále tím starým surovcem. Rotu vedl jako trestanecký oddíl. Vojáky držel tolik přísně, že to v době vojny zacházelo až do nemožností. Měl dostati velení batalionem, ale on odmítl s poznámkou: „Moje rota, carská rota. Nepůjdu nikdy od ní.“ Když jeho rota pochodovala, tu krok vojáků musel dunět jako na cvičišti. Sám kráčel vždy vpředu se silnou dubinou v ruce. V zákopech chodil zpříma, nedbal nikdy, zda nepřítel střílí či jinak ho ohrožuje. Kuličky se sypaly jako z řešeta, ale Pluto chodil jako nezranitelný, ač vojáci padali ranění a mrtví. Vojáci jeho roty říkali, že štábní kapitán Pluto je člověk tak špatný, že i kuličky se mu vyhýbají a nechtějí o něj ani zavadit. V Ořechově potkal kozáka, který mu snad nedobře vzdal čest. Zastavil ho a svým hrubým způsobem mu to vytýkal. Kolem však jel na koni jiný kozák, který vše viděl. Vytáhl nagajku a jak počal sypati Plutovi, tak mu dával, kam popadlo, a při tom křičel: „Tak ty svoloč pěchotinská, čest ti má kozák lépe dávat? Jiné starosti nemáš? Tak na, tu máš, abys věděl, jak kozáci oddávají čest takovým merzavcům.“  Rány nagajkou padaly a byly tak srdečné, že Pluto přešlapoval jako medvěd a křičel: „Třetí rota, komandýra bijí!“ Vojáci jeho roty vykukovali za chalupami a jen se zubili a pro­sili Boha, aby kozák Plutovi ještě přidal. Svému veliteli přáli ten výprask s jedinečnou radostí, spontánně a opravdově. Jaký život, taková smrt, vyplnilo se příkladně na štábním kapitánovi Plutovi. Kostromci nastupovali v úporném boji proti Němcům. Pluto jako obyčejně běhal zpříma mezi vojáky a dubinou pobízel opozdilce, aby vyrovnali linii. Zahlédl nosiče patron plazící se po zemi, aby byli chráněni před kuličkami, které je přímo zasypávaly. Pluto k nim přiběhl, velel, aby vstali a vzpří­meni rychle nesli patrony. Vojáci neuposlechli a Pluto, nerozmýšleje se nijak, vytáhl revolver a jednoho zastřelil. To bylo trochu mnoho i pro ruského vojáka. Když zase předběhl postupující linii, byl zasažen zezadu střelou z pušky vlastních vojáků. Nikdo ho nelitoval a ani se nijak o něj nestaral, a když šli kolem mrtvoly, s opovržením na ni plivali. Tak skončil nenáviděný člověk bez srdce, který neměl přátel, který neznal milosrdenství a slitování.

A zase se šlo dále. Brzy za Parčevem spojily se obě půlroty 3. roty a společně pochodovaly k Brestu Litevskému. V těch místech se k nám připojili také naši hoši, kteří byli již od samého počátku u štábu IX. korpusu co tlumočníci. Přišli bratři Holanové, otec se synem a Jarka Čižmář, který si to rozmyslel, když byl vyslán jako špion do Rakouska, a ihned vzal službu tlumočníka.

Velmi srdečně 42. i 5. divize se s námi loučila. Srostli a sblížili jsme se ve společné práci, důvěřovali nám a vysoce cenili veškeré služby, které jsme pro ně konali. Odnášeli jsme si také rozkazy, kterými velitelé divize oznamovali vojskům zprávu, že dobrovolci České družiny, osvědčení rozvědčíci, po devítiměsíční úspěšné práci odcházejí zpět ke své části, děkovali uznale za služby, které jsme k prospěchu vojska konali. Ač neradi jsme se loučili, museli jsme odejíti, neboť přeskupením vojsk přišel korpus do jiné armády. Se štábem České družiny setkali jsme se v městečku Žabinka, dvaadvacet kilometrů vzdáleném od Brestu Litevského. Nový velitel nás přijal velmi pěkně, pochválil za dobrou práci a nabádal nás, abychom zůstali vždy dobrými vojáky a spolehlivými rozvědčíky. Podplukovník Trojanov si získal plně naši důvěru a uči­nil na nás ten nejlepší dojem. V Žabince byl důležitý železniční uzel. Trpěli jsme zde neustálými nálety nepřátelských aeroplánů, které bezohledně bombardovaly jak nádraží, tak i městečko. Hned prvního dne, jen jsme se rozložili ve velké ovocné zahradě u nádraží, přiletěli ti vzdušní piráti a vrženou bombou zapálili cisterny s benzinem, a málem by se bylo vzňalo i několik vozů se střelivem.  I při nebezpečné a trapné situaci neobešlo se to bez žertu a smíchu. K nádraží přijel Žid s vozem naloženým houskami a prodával nám je nestydatě draho. Jednoho dne ho však také překvapily aeroplány a započaly svoji zhoubnou činnost. Žid se schoval do sklepa, ponechav vůz s houskami osudu. Aera se dlouho nezdržela, odletěla, a když nastal klid, vylezl i Žid odněkud ze sklepa. Radostí poskočil, když uviděl vůz i s koněm stát na tom samém místě a neporušený. Rychle se rozběhl k vozu, ale s hrůzou konstatoval, že vůz je prázdný, že mu tam nezbyla ani jediná houska. Hoši se smáli, když Žid křičel a naříkal, a pokřikovali na něj: „Jaké ty housky byly?“ Chtěl si jíti stěžovati k veliteli, ale pak si to rozmyslel a odjížděl za stálého nářku a veselosti vojáků ke své milé Sáře.

Již rok jsme žili úzce spjati s přírodou, pozorovali její krásy, třebas i někdy hrůzu vzbuzující, všímali jsme si všeho toho, co jsme v klidném předválečném životě neviděli nebo co jsme pomíjeli. Po celodenním pochodování sedávali jsme kol ohníčku a vyprávění chlapců plynulo jako nit z klubíčka. Byly to rozpravy často velmi zajímavé, každý přinesl něco nového, někteří smutného, jiní veselého. Mnoho večerů strávily posudky naší situace. Odhadovali jsme nepatrnou cestičku ze Lvova do Krakova a nazpět do Brestu Litevského oproti ohromnosti veleříše. Nedivili jsme se, že Napoleon, ačkoliv došel až do Moskvy, přece Ruska nedobyl. Byli jsme přesvědčeni, že by se to nepodařilo nikomu, a přece naše zoufalství každým krokem na východ jen rostlo. Všichni jsme žili jedinou nadějí, že přece nakonec vyjdeme jako vítězové. Byli však bratři, kteří s myšlenkami, co bude dále, léhali i vstávali, a ti trpěli nejvíce. Takovým byl také bratr Řičař. Sedával bokem někde, kde nebyl nikým vyrušován, v ústech držel čibuk, který již dávno vyhasl, a jeho myšlenky bloudily v tu chvíli velmi daleko, kdesi v neznámu. Často mne zajímalo zvědět, na co myslí, a tázával jsem se ho, ale on mávl rukou a říkával: „Adámku, škoda hovořit, tak je mně těžce na duši, že zdá se mně, že o rozum přijdu.“ Bývalo mně líto bratra Řičaře, rozmlouval jsem mu to všelijak, mnoho jsem žertoval, abych jeho chmurné myšlenky rozptýlil. Jednou přece prozradil, o čem tak často myslí. Seděli jsme kol ohníčku, pili čaj a hovořili o naší situaci. Opodál ve stínu seděl bratr Řičař a naslouchal, až konečně to již nevydržel, přišel mezi nás a zahovořil: „Chlapci, co pak podnikneme, když to přece nevyhrajeme?“ Nenechal se zastrašit několika desítkami našich očí, které na něm spočinuly s ne příliš vlídným výrazem, a pokračoval: „Bratři, myslím stále na to, že když to ti prokletí Habsburci vyhrají, že nemůžeme náš národ ponechati tam svému osudu. Nepřežil bych to, abych musel chodit s myšlenkou, že naši drazí doma umírají pod knutou rakouských zlosynů. Přišel jsem k názoru, že nejlépe by bylo, kdybychom si koupili ostrov Cejlon, kam bychom odstěhovali všechny Čechy a Slováky z proklatého, ničemného Rakouska.“ Znal jsem velmi dobře duši bratra Řičaře a věděl jsem, na kterou jeho strunu uhodit, aby zanechal zoufalých myšlenek a uvěřil, že na konec přece zvítězíme. Proto skoro nevlídně jsem si vyjel: „Bratře Řičaři, ještě jsme nic neztratili. Šli jsme od Krakova zpět k Dunajci, odtud zase až k Sanu, již jsme přešli Brest Litevský. Půjdeme dále a odpočineme až na Volze, abychom nabrali sil k cestě na Ural, ale nepoddáme se. Do vlasti půjdeme jen jako vítězové, nikdy se již nebudeme vraceti do Rakouska, ale do osvobozené vlasti.“ Řičařovi vzplanul zrak, vesele vyskočil a křičel: „Ano, do osvobozené vlasti se vrátíme co vítězové!“ Nebyl snad ani tak zajímavý nápad Řičařův, jako to, že on myslel vše vážně a dalo nám to mnoho práce, nežli jsme mu to vymluvili a vysvětlili a přesvědčili o nemožnosti provedení jeho myšlenky.

Také bratr Máťa byl jedním s těch, kteří velmi vzrušeně prožívali tragedii ruského vojska. Máťa však se žádným nemluvil, nejraději seděl sám někde hodně stranou a nechal se unášeti myšlenkami. Svoje názory s nikým nesděloval, jen občas posteskl: „Jak je to hrozné, když stále musíme před nepřítelem utíkati a obratu k dobrému nevidět.“ Za takové různé nálady jsme nastupovali vždy další cestu na východ. Stále jsme odstupovali, jiné práce nebylo, nebylo také toho vzrušení a nebezpečí, kterému jsme přivykli na frontě. Nic nebylo nového, jedině podplukovník Trojanov byl novým velitelem České družiny, a ten zaměstnával naše mysli. Byl postavy střední, velmi příjemného zevnějšku, energický, vyžadující naprostou kázeň a pořádek. To se nám všem velmi zamlouvalo. Neznal demagogie, byl spravedlivým a přímým. Proto jsme si ho tolik oblíbili. Reorganizoval Českou družinu velmi podstatně a k všeobecné spokojenosti.

Cesta byla čím dále, tím smutnější a obtížnější. Neměl jsem nic na práci, proto jsem prováděl jedině hlouposti a škádlil jsem každého, kdo se mně připletl do cesty. Tak jsem si vzal na mušku bratra Nevečeřela, kterému jsme říkali „Diogenes“. Byl to chlapec trochu jako podivín, člověk hloubavý, samotář, ač velmi mladý, přitom náramný dobrák. Na bradě měl řídké vousy a jeho smutný, vždy vážný výraz tváře upomínal na Kristův obraz. Chodíval zvolna, ba pomalu, a já se mu smával, že jeho „píďátka“ (nohy) nedovedla by rozhoupat ani dvaačtyřicítka. Se zvláštní zálibou bydlel v sudu, odtud také jeho přezdívka, za kterýmž účelem vždy vyhledal sud, který mužici užívali na schránku pro obilí, nebo schovávali do něj ručně tkané plátno vlastní výroby. Skříně dle našeho vzoru na ruském venkově neužívali, vše jim nahrazovaly sudy. Bratr Nevečeřel vždy sud vykutálel někde na dvůr nebo do zahrady, a když ho byl položil a řádně zajistil, nastěhoval se do něj. Jednou měl sud v sadu rozloženém na mírné stráni. Postřehl jsem ihned situaci, ráno jsem vstal dříve a opatrně odstranil z jedné strany podložky zpod sudu. Jen maličko jsem se přičinil, a sud se kutálel po svahu dolů k potoku. Ze sudu se ozýval křik, hoši běželi za ohlušujícího smíchu za ním, aby byli přítomni, jak Diogenes bude vylézat. Sláma, různé drobnosti a nohy postiženého třepetaly se na okraji sudu v komické směsici a bylo vidět, že Nevečeřel se snaží sud zastavit nebo z něj co nejrychleji vypadnout. Než se mu to podařilo, octl se v chladné vodě potoka. Diogenes bručel jako nazlobený medvěd, zvláště když hoši dělali kol něho velký cirkus. Tenkráte byl bratr Nevečeřel skutečně dozloben, ale já měl tu šťastnou povahu, že dovedl jsem si každého ihned usmířit, a proto i přes veškeré podařené i  nepodařené klukoviny, které jsem kamarádům provedl, neměl jsem žádných nepřátel.

Ve štábu České družiny byl také osel. Totiž opravdový čtyřnohý osel, jednokopytník, který k nám ani nevím odkud se přičíslil. Chodil s vozatajskou rotou a žádný se o něj nestaral ani nezajímal. Však to zvířátko také k ničemu nebylo. Chodilo jen a slídilo, kde by sežralo někomu chléb. Zlosti s ním bylo velmi mnoho a užitek žádný. Rozhodl jsem se osla využitkovat ke svému pohodlí. Usuzoval jsem střízlivě, že když Kristus Pán mohl cestovat na takovém samém hovádku a na něm podniknout i slavnostní vjezd do Jeruzaléma, neubude mně na cti, když i já budu cestovat na oslovi. Snažil jsem se si zvíře naklonit, ale toto nejevilo žádnou ochotu k tomuto novému přátelství, muselo mít již z dřívější doby mnohé zkušenosti. Já však se nevzdal plánu. Osel vystihl asi situaci a zaujal moudré vyčkávací stanovisko. Pokusil jsem se na něj sednout. Ještě jsem však řádně neseděl, a již jsem ležel neslavně na zemi a osel stál nade mnou, spokojeně pokyvoval hlavou a vyrážel jako výsměch „iá, iá“. Vědom snad své převahy ani neutekl. Pokus se nezdařil, ale naděje jsem se nevzdal. V chaosu při ústupu jsem nalezl malý vozík a rozhodl jsem se, že osla naučím tahat, aby mně aspoň ranec vozil. Z všelikých řemenů jsem stvořil primitivní postroj a osla přivedl k vozíku. Ten však se podíval na všechny ty přípravy, zvedl ke mně oči a zdálo se mně, že levým okem na mne zamrkal. Přešel mne všecek humor, neboť jsem tušil, že s tím taháním vozíku také nic nebude. Přece však jsem se o to pokusil. Dal jsem na osla podivný postroj, zapřáhl do vozíku – a osel na to nijak nereagoval. Již jsem se zaradoval, že ten osel dostal rozum. Pobídl jsem ho prutem, ten však stál jako přikovaný s roztaženýma nohama. Osel se z místa nehnul, ať jsem udělal cokoliv, marné byly veškeré pokusy. Stával jsem se nervosním, když přihlížela k pokusu celá veselá společnost kamarádů, kteří nešetřili nemilosrdnými vtipy. Abych dokázal chlapcům, že osel půjde z místa, vzal jsem věchet slámy a zapálil pod zadkem zvířete. Osel odstoupil krok stranou, spokojeně se rozhlížel kolem, jakoby si myslel: „Vždyť ty mne neupálíš.“ Byl jsem naprosto odzbrojen, odstranil jsem hořící slámu, neboť nemohl jsem přece osla upálit zaživa. Bylo vidět, že tento osel má všechny špatné vlastnosti svého velkého rodu, ale že je i při té své oslovině přece jen velmi chytré zvíře. S oslem jsem se však nerozloučil, byli jsme dobrými kamarády, jenže veškeré svoje věci jsem si musel nosit sám a ose­l vykračoval volně, nijak nespoutaně vedle mne.

Pochod se stával každým dnem obtížnějším. Vláda dala rozkaz, aby obyvatelstvo nezůstávalo v území ponechaném nepříteli, a proto všechno se muselo vystěhovat, odejít – obyčejně velmi spěšně – ze svých domovů. Nelze popsat srdcervoucí scény, jaké se všude odehrávaly. Lidé obyčejně naložili na chatrný vozík svůj skrovný majeteček, a plni zoufalství odjížděli do neznáma, vstříc ohromným útrapám. Byli vyhnáni, stali se psanci bez domova a žádný se o ně nestaral. Z velké části byli zasvěceni smrti, naprosté demoralizaci a mravnímu úpadku. Opuštěné vesnice byly zapalovány a po několik měsíců příšerně označovaly cesty velkého ústupu a sví­tily do noci těžce zkoušeným krajem. Běženci postupovali po silnicích jen zvolna, poněvadž vojsko mělo přednost. Na některých místech se jich nakupilo tolik, že jich byly nepřehledné zástupy, zůstávali v tábořištích, až přišli nepřátelé, kteří je vraceli zpět do jejich domovů. Byl to vždycky smutný návrat do spáleniště a rozvráceného, zničeného hospodářství. To byla válka nezastřená a jistě taková, jak ji neznali ti, kdož o ní rozhodovali.

Odstupovali jsme otupělí a nestarali jsme se, co se kolem děje. Ani zájem nebyl by nic platný, poněvadž noviny nebyly k dostání, a ty, které jsme se dověděli, byly jen smutné a naprosto neradostné. Ustupovalo se všude, nikdo nevěděl, jak dlouho to bude trvat, nikdo se neodva­žo­val prorokovat, jak daleko se ještě půjde. Byli jsme již daleko za Kobrynem, v malém městečku Jasolda, když ve třetí rotě byla malá slavnost. Účastníci známé velké rozvědky na Sanu byli vyznamenáni Křížem sv. Jiří a povýšeni, neměli-li již jiné hodnosti, na „frajtry“. Podplukovník Trojanov vlastnoručně všem kříže připnul na prsa a mne také jmenoval frajtrem. Když jsem si našil na nárameník jeden žlutý pásek, abych hlásal do světa, že ve vojsku se zrodil nový velitel, přišel ke mně Vašek Šidlík, zvědavě mne prohlížel a s opravdovou přesvědčivostí řekl: „Adame, když tě tak pozoruji v záři frajtrovské hodnosti, musím přiznat, že jsi docela šikovný frajtr a věčná škoda, že takových frajtrů nemá ‚báťuška‘ více. Já stále přemýšlel, co té ruské armádě schází, proč ten hrozný ústup. Nyní jsem přesvědčen, že chyba je napravena. Scházel jeden frajtr, který se konečně našel. Buď pozdraven, frajtře Adame, spáso ruské armády!“ „No, Vašku, nemysli si, že jsi objevil něco nového. To já dávno vím. Jsem však skromný, však mne dobře znáš, a nikdy se nederu na významná, odpovědná místa.“ Škádlili jsme se, aby se nám lépe šlo k východu těmi nekonečnými lesy, močály, po rozbitých silnicích, v nichž byly nesčetnými povozy vybity i přes půl metru hluboké jámy. Kráčeli jsme unavení, pokrytí prachem, zarostlí, jako bez cíle. Cestoval jsem jako zapadlý v té šedé mase, osla jako věrného kamaráda maje po boku. Jako každé přátelství, tak i toto bylo vystaveno mnohému úskalí a zklamání. Stará zkušenost, že i dobré a pevné přátelství rozbíjí láska, našla nového potvrzení.

Jak jsme tak cestovali, potkali jsme mužika, jehož celý majetek naložený na malém vozíku táhla mladá pěkná oslice. Můj osel jak ji uviděl, počal býti neklidný a stále se ohlížel jen po oslici. O mne ztratil všechen zájem. Bylo patrno, že zde láska slaví triumfy již na prvý pohled. Oslík pozoroval, jak oslice má krásnou, přiléhavou srst, lesklou jako hedvábí a vybarvenou dle nejnovější módy. Kopýtka malá a čistá jako po manikúře. A což ten kulaťoučký zadeček, na který pohlížel jen tak letmo, aby neurazil neslušným pohledem sličnou cestovatelku. Můj osel roztával jako jarní sníh, ztrácel úplně hlavu. Blížil se stále více k oslici, která frajersky po něm střílela očima, zmátla starého osla docela, takže úplně zblbl a stal se z něho nejoslovatější osel. Viděl jsem, že osel je pro mne ztracený. Bylo zvykem, že když jsme večer pili čaj kol ohníčku, přišel i osel mezi nás, nahříval si šňupáček a pokyvoval hlavou nad houpavými řečmi smělých baronů Prášilů. Toho večera však nepřišel a ráno mně nachystal to největší překvapení. Mužik přišel časně zrána a pravil, zdali bych mu dal toho osla. Usmál jsem se jeho prosbě, nic jsem nenamítal, ale podotkl jsem, že netahá. Mužik však mne zval, abych se šel podívat, jaký dobrý tahoun je z toho starého osla. Byl bych plakal nad nevděkem, jakého jsem se od osla dožil, a ze zlomysl­nosti jsem mu přál ten zásnubní prsten, který mu natáhli na krk. Věřil jsem, že bude brzy litovat, jak snadno jej nachytali, když dal volnost za manželské radosti. Hoši dlouho vzpomínali osla, který tak lehce sám strčil hlavu do těsného chomoutu, a kumštýř Vašek vyvodil z toho mravní naučení, že lásce se možno přiblížiti i blíže, manželský chomout třeba držeti co nejdále a vyhýbati se mu co nejdéle.

Těžce se nám cestovalo na východ. Sami již utrápení do nemožnosti tělesně a k tomu i duševně, nuceni jsme byli sledovati a patřiti na utrpení, zoufalství a bídu jiných, často lidí nevinných, kteří s válkou neměli co společného ani v nejmenším. Cosi nám říkalo – pomozte těm chudákům, ale nebylo nejmenší možnosti. Tím, že jsme každého dne a každé chvíle patřili v tvář hrůzné skutečnosti, zahostovalo se, ač jsme se bránili všemožně, zoufalství i do našich duší. Silnice, ač dosti široká, nedovedla pojmout tu ohromnou masu lidí a zvířat. Odstupovala zde artilerie v jedné nepřetržité řadě za sebou, vedle řada vozatajstva a po okraji cesty jela řada vozů běženců. Mezi tím odstupovaly tisíce vojínů a kavalerie. Nepřetržitě dnem i nocí sunuly se vozy po rozbité, nikým neopravované silnici. Zlámalo-li se kolo u vozu, nebylo lze jej vyměňovati či opravovati. Aby řada za poškozeným vozem nemusela vyčkávati, až bude kolo opraveno, seběhli se vojáci, vůz shodili do bezedného bláta vedle silnice, a řada vozů pokračovala nerušeně v další cestě. Nepopsatelná situace se vytvářela u každého mostu přes řeku. Vojsko zastavilo vozy běženců a propouštělo pouze to, co bylo vojenské. Před každým mostem se nashromáždily desetitisíce těch nešťastných běženců, kteří trpěli a nevěděli proč. Jejich neštěstí zvětšovalo se pravidelnými nálety nepřátelských aeroplánů, které házely bomby třeba do středu utábořených nešťastníků a ubíjely desítky lidí a zvířat. Jak vojsko a vůbec lidé, tak i zvířata trpěla nedostatkem pitné vody. Přišli jsme do vesnice, ale pro vodu do studny jsme lezli po žebřících, abychom nabrali alespoň hrníčkem do kotlíků kalné vody. Když se voda ustála, slévali jsme čistou vodu do jednoho kotlíku, abychom si uvařili alespoň trochu čaje. Kolik se vše živoucí radovalo, když jsme přicházeli k řece! I unavená zvířata rychleji vykročila, ba pospíchala, když již zdaleka ucítila vodu. Utrápená nevyslovitelnou žízní vrhala se do řeky a lačně pila. Lidé se nedívali, že voda je úplně dobytkem znečištěna, hltavě, nenasytně pili, jen aby žízeň uhasili. Uřícení, jednoho dne jsme přišli k potoku, ale voda byla tak znečištěna, že rozhodl jsem se s Oldrou Laclem vypraviti se dále proti proudu, abychom nalezli vodu poněkud čistší. Konečně se voda čistila a já lehl na břeh a pil přímo vodu z potoka. Když jsem vstal, zamlaskal jsem jazykem o rty a řekl: „Oldro, ta voda nějak divně chutná!“ Oldra se díval dále proti proudu vody potoka a s úsměvem mně vysvětlil zvláštní chuť vody: „Adame, jakpak by ti voda divně nechutnala, když tamhle leží v potoku zabitý voják?“ Štěstím bylo, že jsem byl příliš tvrdé povahy, a zjištěnou skutečnost jsem odbyl prostým odplivnutím.

V takovém prostředí se rodily nemoci, které nikdo dříve neznal. Večer zajely vozy běženců do lesa, aby zvířata i lidé odpočinuli a snad aby ženy uvařily něco k jídlu. Sedávali jsme často s nimi kol ohníčků a jejich zoufalství jsme mírnili alespoň slovem. Ulehli do vozů, aby se spánkem posilnili na další pouť, aniž by tušili, že některý člen je již odsouzen k smrti. Ráno se probudila zdravá pouze žena a muž, večer úplně zdravý, do rána skonal. Tito lidé byli již zoufalstvím tolik otupělí, že žena se ani nijak nepostarala o zemřelého muže. Složila mrtvé tělo z vozu, uložila v lese na mech, zapřáhla koně do vozu a jela sama dále. Bylo všude již velmi znatelné, že jejich neštěstí, bída a utrpení překročilo meze, že tomu všemu pomalu, ale určitě podléhají. V ohromném zmatku, který zde všude panoval, ztratily se děti matkám a matky dětem, aniž by se kdy ještě vzájemně nalezly. Od městečka Kobryn byla silnice vroubena desetitisíci hroby zemřelých běženců, které věčně budou hlásat světu, jakým neštěstím pro lidstvo je válka.

Příliš jsme všichni již přivykli dívati se smrti přímo do očí. Hrůza, bída, neštěstí a utrpení byly pojmy pro nás již naprosto všední, proto s tichou resignací jsme nastupovali každý pochod na východ. Teprve velkostatek Svěnčický byl zvolen za místo odpočinku štábu České družiny. Nastupoval již podzim a několikadenní deště nám kazily veškerou radost z oddychu, který nám byl tam vyhražen. Ve velkostatku byl také lihovar a zásoby lihu staly se předmětem zasloužené pozornosti mnohých našich chlapců. Nějak se vojáci dostali až k lihu a účinky se jevily okamžitou, velmi nápadnou veselostí, hlukem a zpěvem. Hladem zesláblé žaludky nepotřebovaly mnoho, aby se dostavila kocovina a dělaly se hlouposti. Řádění brzy zabráněno a stráž u skladiště pečlivě chránila přístup k vzácnému moku, aby se příliš nezbujnělo a neudělala ostuda.