Kapitola VI Noví družiníci

Přešli jsme Dunajec i řeku Bialu se svými divizemi a zaujali obranné pozice po obou stranách města Tarnova. Štáb 5. divize byl ubytován nedaleko vesnice zvané Krzyż ve velkostatku. Nepříznivé podmínky ústupu značně zhoršily zdravotní stav dobrovolců a v krátké době se rozmnožily nejrůznější choroby. Na mých prostydlých nohách se objevily otevřené rány, které rostly do velikosti pětikoruny a šířily se až po kolena. Při chůzi působily nesnesitelné bolesti a do Pawęzówa, vesnice 12 km vzdálené od Tarnova, jsem se v pravém slova smyslu dovlekl, využiv posledních sil. Velitel roty, vida můj zbědovaný stav, poslal mne a bratra Škrábala, který byl rovněž tak postižený, do Tarnova ke štábu České družiny, kdež byl zřízen malý lazaret. Bylo to už před Vánocemi. Doktor Zacharov neměl mnoho možností léčit. Moje boláky léčil prostě a jednoduše universálním lékem vojenských lékařů, jódovou tinkturou. Nařídil felčarovi, aby moje rány natíral, ten to však vzal důkladněji, do mých ran nalil jódu a já tančil po pokoji čardáš. Doktor Zacharov se tomu smál, ale zároveň mne utěšoval, že se vyléčím bez následků. Bratr Škrábal měl ohromné bolesti, ale žádné rány, a tomu lékař předpovídal vleklé revmatické bolesti, které se mu budou často opakovat. Skutečně trpěl tak mimořádnými bolestmi, že lezl po čtyřech kol slamníků celé noci hekaje bolestí. Lazaret byl umístěn ve starých rakouských kasárnách, tak jako celý štáb České družiny, ale nebyl zařízen jako lazaret. Nemocní leželi na zemi a o čistotu se nikdo zvláště nestaral. Za takových poměrů nás velmi trápily vši a blechy. Bratr Votoček, který přišel několik dnů po mně do Tarnova se léčit, dal se ihned do lovu. Svlékl košili, počal nemilosrdně vraždit a při tom počítal. Najednou však vyskočil a rozezleně zahromoval: „Sakra, kluci, tisíc jsem jich zamordoval a tisíc jich tam ještě je.“ Sbalil košili a hodil ji do kamen. S radostí se díval, jak zvířátka zděšeně lezou a hynou v plamenech. Bylo nutné těch příživníků se zbavit. Jakmile jsem jen trochu mohl, vypravil jsem se do města na rozvědku. Zvolna jsem šel úzkou ulicí plnou židovských krámků a spatřil jsem, jak Židovka postavila na schodech před dveře žehličku s dřevěným uhlím, aby se lépe rozžhavila. V krámku prodávala našim chlapcům kávu, která byla jen z cikorky a kávu jistě neviděla. Usuzoval jsem, že nebude zle, když si žehličku vypůjčím, neboť majitelka jistě má více možností opatřiti si jinou. Popadl jsem žehličku, vytřepal uhlí do koutku a vzdaloval se od nebezpečného místa, jak jen rychle jsem mohl. Doma jsem se dal ihned do práce a rozžhavená žehlička konala pravé divy. Bylo slyšet praskání jako když se pekou kaštany. Prádlo i oděv jsme si dali do pořádku, a když nás přestala ta havěť trápit, cítili jsme se jako znovu zrození.

V prosinci při zdařilém útoku Rusů u Gorlice padlo do zajetí mnoho nepřátel, mezi nimiž bylo mnoho Čechů. Přítomní tehdy ve štábu České družiny političtí plnomocníci bratři Tuček a Rejman využili příležitosti a se svolením Radko Dmitrijeva pokusili se získat nové dobrovolce pro naše mladé vojsko. Akce se zdařila, neboť se přihlásilo asi tři sta českých lidí, kteří chtěli naše řady rozmnožit. Vstup jejich do našich řad musíme považovat za zřejmé hrdinství, uvá­žíme-li, že utýraní, vyhladovělí a nemocní vojáci se měli ihned rozhodnout vstoupit do vojska, a k tomu takového, proti kterému ještě snad před několika hodinami válčili. Každý zajatec šel jistě do zajetí s opravdovým uspokojením, jsa přesvědčen, že má za sebou všechna ta trápení, všechna stálá nebezpečí, považuje svůj život již za zachráněný, s představami, jak klidně někde v zázemí vyčká konce války, aby se pak zdráv vrátil domů k rodině. Má-li však člověk zanechat všech těch iluzí a radostných plánů, postavit se opět do boje a očekávat opět tentýž vojenský život se všemi jeho těžkostmi, jest k tomu jistě třeba velikého nadšení a opravdového zanícení pro spravedlivou věc.

Radostně jsme nové chlapce vítali, když přišli k nám do Tarnova. Překvapeni jsme byli všichni jejich zbědovaným stavem, byli unavení, hladoví, roztrhaní a mnoho nemocných. Připravili jim dobrý oběd, ale ten zmizel, jako by byl jen na ukázku. Do pokoje, kde já byl ubytován, přišel jeden z nových hochů a nesl kotlík polévky. Překvapen díval se na poličku nad mým pelechem, kde jej jistě upoutaly bochníky chleba. Přišel ke mně a prosil: „Prosím vás, pane, nemohl byste mně dáti kousek chleba?“ Ochotně jsem ukázal na několik bochníků a přitom jsem řekl: „Předně žádný pane! Musíš si zvyknout, že zde jsme jenom bratři. Vezmi si bochník a budeš-li míti chuť, jsou i ty ostatní tvoje. Já to nejím, poněvadž při mé nemoci jsem ztratil i chuť na jídlo.“ Hoch usedl ke mně, drobil chléb do polévky třesoucíma se rukama a jedl s takovou chutí, že to vzbudilo všeobecnou pozornost. Počal vyprávět: „Jsem Josef Šrajer z Kosmonos od Mladé Boleslavi. Nedivte se, hoši, že tak nenasytně jím, vždyť jsem tolik chleba již dávno neviděl a řádně jsem se nenajedl od té doby, co jsem v poli. Člověk by plakal, když si vzpomene, jaký býval, nežli šel na vojnu. Pakáž rakouská, chtěli nás umořit hladem a pochody. Přišli Rusové a zachránili nás. Myslel jsem, že odpočinu někde v zajetí, ale když jste počali tu naši vojnu s Rakouskem, tak není možné, abych se k vám nepřidal. Kdyby Bůh byl milosrdný a dopřál mně někde se setkat s naším hejtmanem. Kriste pane, co já bych tomu holomkovi udělal.“ Vzpomněl si, že dostane na kuchyni ještě kaši, proto utíkal, aby o kaši nepřišel. Vrátil se po chvíli, pokračoval v žalobě na rakouské poměry a o tom, co je na druhé straně nového. Rozešli jsme se a z náhodné známosti vyrostlo pevné a bratrské přátelství. Obědvávali jsme vždy spolu a já, dívaje se na Pepíka, jak mu chutná, dostával jsem také chuť a jedl, jak toho moje pochroumané zdraví potřebovalo.

Příchod těch nových lidí velmi vzpružil život u štábu České družiny. Noví dobrovolci nazýváni pak novodružiníky, a tak jim i název vždy zůstal. Dostali nějaký čas úplné volno, aby se zotavili, uvykli poměrům v naší Družině a urovnali si dojmy, kterých bylo jistě nemálo. Jistě také uvažovali o svém rozhodnutí, posuzovali je ze všech hledisek a znovu revidovali. V té době teprve prožívali pravou krizi a vnitřní přerod. Čisté víno však u všech nevykvasilo. Našlo se dosti jedinců poddůstojníků i jednoročních dobrovolníků, kteří si vše znovu promyslili a prohlásili, že v České družině nezůstanou, a žádali, aby byli odesláni do zajetí. Jejich rozhodnutí nás jistě překvapilo a ukázalo se, že mezi našimi lidmi není jednotného názoru na události, na Rakousko a na odboj proti němu. Už tehdy jsme pozorovali, že naše inteligence není jednotně protirakouská, a byli to z ní hlavně závislí úředníci, ba i mladí učitelé, kteří se obávali o svou existenci a budoucnost a do České družiny nešli, nebo když přišli, zase odešli. Tím jasně ukázali, že v úspěch našeho revolučního hnutí nevěří, že nejsou revolučně založeni, nebo že revoluci proti Rakousku vůbec dělat nechtějí. Rakouská výchova zde sklízela ohromné úspěchy. Byly to smutné a bolestné pro nás úkazy, jako zprávy, které jsme četli z českých novin nalezených u zajatců, o nadšení, s jakým někde odcházeli naši lidé do války, jak se věnčili, zpívali a snad i válku vítali. Takové zjevy mohly zle působiti i na dobrovolce starodružiníky, kteří byli přesvědčeni, že boj, který počali, jistě schvaluje celý národ a jejich mínění je míněním celého národa. V tomto případě se však mohlo usuzovat, že akce starodružiníků je podnik několika nerozvážných lidí, kteří podnikají revoluci proti přání většiny národa. Nebylo to však tak zlé. Do České družiny nastoupilo mnoho našich lidí proto, že válka je zastihla naprosto nepřipravené. Před válkou nebylo u nás revolucionářů ani revoluční výchovy. Všechno ukazovalo k tomu, že snad za málo desítek let byli bychom dobrými Rakušany, kteří by si dali vzít i poslední kousek práva a samosprávy, jak se to stalo v Čechách, jen aby starý pán ve Vídni se nerozčiloval a nemusel se na nás zlobit. Do deseti let by nebylo Slováků, kteří se již cele utápěli v maďarském moři, ponecháni sami sobě. Praktické zkušenosti ve vlasteneckém zápalu a obětování se ve prospěch celého národa a jeho svobody ukazovaly na krizi, ve které se národ nalézal. Byli jsme otupělí, ukolébáni hlásaným heslem, že není pomoci, samostatnost že je utopie. Ani sokolstvo, ani učitelstvo nevykonalo v plném rozsahu poslání, které jim bylo předurčeno. Kdybychom byli na revoluci připraveni a měli vůli ji dělat, nemohlo se stát, že by se zajatci báli v České družině mluvit, neřku-li do ní vstupovat. Pravda, později ve velké většině přišli a mnozí, kteří u Tarnova od nás odešli, těžce želeli, že tak učinili. V tom jednání se nejlépe zračila naše nepřipravenost. Trvalo to rok i tři léta, nežli se lidé našli, nežli se stal s nimi vnitřní převrat, přiznali se k odboji a vstoupili do řad aktivních revolucionářů.

Novodružiníci byli velmi složitý problém České družiny. Poněvadž neznali ruský jazyk a přece se museli naučit základní věci a výcvik ruského vojska, vytvořen z nich byl zvláštní oddíl, kterému za velitele přidělen štábní kapitán Uspenský, příbuzný podplukovníka Sozentoviče. Byl to člověk mladý, idealista a někdy snad až příliš naivní, ale smělý a dobrý voják. Přicházel i k nám nemocným a tu museli vždy všichni, i kdyby snad umírali, vyskočit ze svých míst a na jeho pozdrav: „Na zdar, hoši!“ všichni křiknout, až se okna zatřásla: „Zdar!“ Tenkráte býval spokojen a zářil radostí. Byl pověřen výcvikem novodružiníků a ve svém zápalu byl by s nimi cvičil ve dne v noci. Stále vymýšlel něco nového a snad by chlapce utýral, kdyby včas neodešel k sokolské komandě, která v té době byla vytvořena z nejlepších rozvědčíků České družiny. Bylo velmi zajímavé, jak rychle se učil štábní kapitán Uspenský českému jazyku, aby se s hochy lépe dohovořil. Vyšla z toho dosti často veselá slátanina rusko-česká, ale to ho nemohlo zastrašit a nakonec se dorozumíval dosti obstojně.

Aby výcvik novodružiníků pokračoval dobře a rychle, vybráni jim za instruktory starodružiníci sokoli, bývalí učitelé tělocviku. První četu vedl bratr Číla ve funkci šikovatele, druhou Švec, třetí Živný a čtvrtou Pistorius. Později utvořenou pátou četu vedl bratr Vavroch. Také bratr Janík byl přidělen k instruktorům a ve volných chvílích chlapce obveseloval zajímavou akrobacií. Opravdovým potěšením všech u štábu České družiny byl bratr Vavroch. Malý, slabého těla, ale proti zimě mimořádně opatřený. Na nohou nosil dobré papuče zvané „válenky“, zhotovené z jednoho kusu, které si vybral jistě o několik čísel větší, takže všichni říkali, že bratr Vavroch by si je mohl zavázat pod pažemi. Chudák měl s válenkami velké trápení, poněvadž každý myslel, že jest povinen nějakým vtipem se o ně otřít. Vavroch však velmi dobře rozuměl žertu a oplácel dotěravcům jak zdařile, tak vesele a řízně. Bouře smíchu otřásala světnicí, když bratr Janík honil Vavrocha, kterému při útěku válenky příliš překážely. Veselý a dovádivý bratr Vavroch si však lehce pomohl. Když byl již doháněn Janíkem, vyskočil rovnýma nohama z válenek a hbitě utíkal dále bosý.

Výcvik novodružiníků pokračoval velmi rychlým tempem. Ohromné potíže jazykové nedaly se však snadno překlenout, a to velmi kazilo náladu učedníkům i učitelům. Také dvoje poměry k důstojníkům byly jim z počátku naprosto nejasné a nepochopitelné. Důstojníkům Čechům, tak jako všem dobrovolcům, tykali a oslovovali „bratře“, jak to bylo již od počátků České družiny zavedeno. Ruští důstojníci museli se titulovat „vaše blahorodí“, důstojníci štábní „vaše vysokoblahorodí“ a generálové „vaše prevoschoditělstvo“ nebo „vaše vysokoprevoschoditělstvo“. Naši chlapci z toho byli z počátku opravdu pojančeni. Titulatury nebyly však všechno. Hoši znali salutovat, stát ve frontu, aby věda byla úplná, mohl si takový generál usmyslet, že vojáka pozdraví, jak to bylo v ruském vojsku zvykem. Generál pozdravil: „Zdravstvuj!“ Na to musel býti každý dobře připraven a hlasitě odpovědět: „Zdarovja želaju, vaše prevoschoditělstvo!“ Odpověď se musela vyslovit jadrně, ostře, asi tak, jako když velký pes bafá. Nebylo nic divného, že na pozdravech si mohli noví hoši zlámat jazyk a že všechny ty obřady i s načalstvem posílali k čertu. S ruskými důstojníky vůbec se musela dodržovat disciplína a veškeren poměr zavedený v jejich vojsku. Mezi našimi panoval vztah bratrský, sokolský a sluš­ně lidský. Náš dobrovolec dovedl myslet, usuzovat a často i velmi těžké situace sám úspěšně řešit. To ruskému vojínu dovoleno nebylo. Daný rozkaz sebenemožnější musel býti proveden bez nejmenší úchylky. V ruském vojáku viděli velitelé jen určitou méněcennou jednotku, výkonný stroj, a nic více. O duševní život vojáků se nestarali a pohlíželi na ně jako na lidi hluboko pod nimi stojící. Proto propast mezi ruským důstojníkem a prostým vojákem byla nepřeklenutelná. Dva světy zde stály vedle sebe, které se nikdy neznaly a sobě nerozuměly. Takový stav se dal držet jen železnou disciplínou, ale ta revolucí pak povolila a tím hroutila se celá umělá, nepřirozená stavba s takovou závratnou rychlostí, že nad tím stál ohromen celý svět.

Moje zdraví se značně lepšilo, a proto mne posílali vyřizovat různé služby. Někdy jsem hlídal vozy, jindy pokladnu, prapor, a našli vždy pro mne zaměstnání. Jednou jsem hlídal vozy a bratr Votoček pokladnu naloženou na dvoukolce, kterou měl právo otevřít jedině štábní kapitán Pluto za přítomnosti náčelníka stráže a vždy musel hlásit heslo dne. Jak jsem již dříve řekl, Pluto holdoval lihovinám a v jeho tehdejším životě bylo jen velmi málo jasných dnů. Také tenkráte přicházel, těžce vykračujíce, k pokladně sám. Bratr Votoček zpozoroval, že přichází sám a opilý, a proto křikl: „Stůj – heslo!“ Ale Pluto nedbal ničeho a bral se dále. Bratr Votoček však bral službu vážně a velmi přísně. Vzal pušku a tichem se ozval zvuk narážených patron do hlavně. Pluto pochopil, že to již není žert, zastavil se a pustě počal nadávat. Odešel, vrátil se s náčelníkem stráže a již z daleka křičel a nadával: „Odveď toho chlapa, on by mne, sukyn syn, jistě zastřelil.“ Votoček však nedbal, štábní kapitán i náčelník stráže museli vyplnit do poslední písmenky předpis, a pak teprve odcházel změněn jiným za stálých hrozeb Plutových. Votoček se pak jen smál, jak vyzrál na nenáviděného důstojníka, a přiznával se, že by ho opravdu střelil, kdyby neuposlechl. Bratr Votoček také tím vyhrál, že byl zbaven veškeré služby, neboť jakmile ho spatřil Pluto na stráži, ihned nadával, a Votočka, jako člověka prý velmi nebezpečného, museli zaměnit jiným.

Tenkráte jsem byl přítomen také zajímavému rozhovoru podplukovníka Sozentoviče s bratrem Vavrochem, který měl službu. Ve štábu armády potřebovali tlumočníka, který uměl anglický a francouzský jazyk. Obrátili se na Českou družinu, jak to vždy v takových případech činívali. Navrhli jsme bratra Vavrocha. Za tím účelem také k němu přišel velitel České družiny podplukovník Sozentovič. Když bratr Vavroch mu vzdal čest, tu velitel – jaksi pohrdlivě, přes rameno – se tázal: „Vavroch, ty řeči znáš?“ „Tak točno, vaše vysokoblahorodí!“ „Německy znáš?“ „Tak točno...“ „Anglicky znáš?“ „Tak točno...“ „Francouzsky znáš?“ „Tak točno...“ „Italiánsky znáš?“ „Tak točno, vaše vysokoblahorodí!“ To již velitel nevydržel, hřmotně si odplivl a doplnil hrubou ruskou nadávkou: „Tfí, job tvoju mať!“ S opovržením, aniž by se na bratra Vavrocha podíval, odešel. Soudili jsme, že dozlobil se asi proto, že prostý český voják zná pět i více jazyků, a on, podplukovník, zná jen jeden.

Přicházely Vánoce a vyhlídka byla jen na boršč a kaši. Štábní kapitán Pluto vozil s sebou krocany a husy, neboť jistě potřeboval dobrou stravu, aby snesl to množství alkoholu, které každého dne vypil. S Pepíkem Šrajerem jsme vzpomínali, jak budou vypadat Vánoce doma u našich maminek. Bylo zle, neboť Pepík se rozplakal a mně také do toho scházelo jen velmi málo. Chmury jsem musel rozehnat za každou cenu, a proto jsem přišel s návrhem: „Pepíku, trochu dobré vůle a budeme mít také dobré Vánoce. Ty se postaráš o topivo a já o ostatní.“ Pepík udiveně na mne pohlédl a zeptal se: „A co chceš, Adame, vařit?“ „Uvaříme nebo upečeme Plutova krocana, rozumíš?“ Pepík se chytl za hlavu a řekl: „Ježíš Maria, ten nás všechny pozabíjí, až zjistí, že mu schází jeden krocan.“ Ujednali jsme, že najdeme opuštěnou chalupu a tam si uděláme hostinu. Všechno jsme připravili, já opatřil vše potřebné k vaření a Pepík opatřil dřevo. Vše jsme měli, jen krocana ještě ne. Obával jsem se, aby Pluto na svátky nepovraždil všechny husy a krocany a abychom my dva nepřišli zkrátka. Proto vypravil jsem se na rozlehlý dvůr, kde v mnoha řadách sestaveny byly vozy a v malé ohradě uzavřena Plutova drůbež. Vyčkal jsem, až stráž odešla na vzdálenou stranu, mžikem jsem byl v ohradě a táhl krocana se zakrouceným krkem. Šťastně jsem doběhl do opuštěné chalupy, kde Pepík se statečně činil a měl již vědro vařené vody. Nastala nám velká práce, potili jsme se oba, ale uvařili jsme výbornou polévku a upekli jsme krocana hezky do zlatova v peci. Knedlíky a zelí jsme k němu neměli, spokojili jsme se bramborami. Zdálo se mně, když jsme sedali k hostině, že pořádáme závody v jídle, tak nám chutnalo, a Pepík hned dostal jinou náladu. Co Pluto dělal, když zjistil, že chybí nejpěknější krocan, to bylo celým divadlem. Nám to však bylo jedno, zvláště když krocan odpočíval v našich žaludcích.

Na Nový rok 1915 ráno, když jsme snídali, pozdravili nás novoročním pozdravem Rakušáci dobře mířenou ranou z dvaačtyřiceticentimetrového moždíře a výstřel pak několikráte opakovali. Náboje, když letěly vzduchem, hučely jako několik aeroplánů. Dvě střely dopadly blízko našich kasáren a výbuch byl provázen takovým tlakem vzduchu, že veškeré tabule skla v oknech kasáren se rozbité vysypaly. Jen náhodě možno děkovat, že se nám nic nestalo, ale pro větší bezpečnost odstěhoval se štáb České družiny i se všemi komandami na druhý konec Tarnova do židovské školy. Na tuto střelbu, kterou pak Rakušané vedli hlavně po nádraží, jsme si zvykli a nevěnovali jsme jí žádné pozornosti. Viděli jsme také, že to ohromné dělo není k ničemu, neboť ani jeden granát nepadl do nádraží, které chtěli Rakušané zničit. Jednoho dne z rána, když jsme nějak pozdě vstávali, přišel k nám shrbený vojáček, ověšený několika tlumoky, a sotva nohy táhl, jako vážně nemocný. Když se zbavil svých ranců, narovnal se, a když sundal do čela naraženou čepici, poznal jsem bratra Řacha a s jásotem jsem ho vítal do světnice. Dobrý můj kamarád počal vyprávět: „Adame, je zle. Nohy čertovsky bolí, nedělají dobrotu, mám silný reumatismus. Poslali mne sem, abych se léčil.“ Jak bratr Řach rozmrzával, stával se živějším, a když se u mne napil horkého čaje, i veselejším, a vyprávěl vše, co bylo nového v naší rotě. „Jó, hoši,“ vyprávěl, „vám je zde hej, pěkně v teple, jídla dost, kaše každý den. Ale my musíme tam chodit přes půl hodiny cesty pro oběd, který by ani pes nežral. Však když je tak jako dnes, ani pro tu žbryndu nechodíme, raději trpíme hlad. A to není ani to nejhorší, každý večer na rozvědku, vyložíš se pěkně na sněhu, a tak není žádný div, když dostaneš reuma.“ „Kamaráde Řachu, je v rotě zle, ale těším se, že již brzy budu mezi svými chlapci. U štábu toho mám již po krk, omrzelo se to i jiným a právě se připravujeme vykonat zkoušku, zda to již půjde. Ty, Řachu, nám budeš dělat soudce.“

Postavili jsme do středu prostranného pokoje nižší stůl a snažili se ho přeskočit. Nepodařilo se to ani jedinému a bratr Řach rozezlen zatřásl se mnou a huboval: „Nešikové jeden jako druhý, a Adame, ty jsi také takový nemotora. Podívejte se na mne, na starého Řacha!“ Než jsme pomysleli, bratr Řach přeskočil stůl rovnýma nohama. Zářil radostí a po starém zvyku tahal se za vousiska a vrčel. Ráno měl jít k lékaři, ale sláva rekordního skoku ho předešla. Doktor Zacharov ho vítal do lazaretu a vyptával se, co že to má za reumatismus, když dovede skákat rovnýma nohama přes stůl. „Vaše blahorodí, mám reuma a ukrutné bolesti. Ale když mne to popustí, tak bych přeskočil nejen stůl, ale i tu celou židovskou školu.“ Doktor Zacharov byl člověk uznalý a přál starému Řachovi, aby si odpočinul. Dal mu jakési mazání a poručil lehnout.

Za čtrnáct dní na to jsem se hlásil dobrovolně do roty, nebavilo mne již nic v Tarnově. Řach měl také nemoci dosti, a proto se hlásil zdravým zároveň se mnou. Doktor se znova záhadně pou­smál, ale i Řacha propustil co zdravého. Tak jsme se zase ubírali spolu ke 3. rotě do Pawęzówa a cesta nám velmi rychle ubíhala, poněvadž jsme si měli mnoho co povídat. V Pavęzówě však bylo málo domů a všude již nastěhováni naši dobrovolci. Po marném hledání vhodného bytu konečně jsme uprosili jednu Polku, že nám přenechala jednu světnici a přestěhovala se do druhé. Uložili jsme se na marách, ale ráno jsme vstávali s hroznou skutečností, že jsme zase plni vší. Byly to vši domácího chovu, druhu dobře propěstěného, jak se tam všude od nepaměti chovají. Dal jsem se do prohlídky přikrývky a zjistil jsem, že nejen vši, ale i vzácné exempláře blech ji obsadily. Společným úsilím vydrhli jsme podlahu, která byla dřevěná, na rozdíl od jiných domů, kde byla prostá hliněná. Vzali jsme k sobě také bratra Vamberského, který byl předtím ubytován v domě náramně nečistém. Bratr Vamberský byl v civilu hospodářským úředníkem a dělal dojem pomalého, bodrého hanáckého sedláka. Jeho kulaťoučká usměvavá tvář byla vždy okrášlena věčně kouřícím a také věčně zapáchajícím čibukem. Byl flegma, který se nerad rozčiloval, a z klidu by ho nevyrušila ani rána z dvaačtyřicítky, kdyby práskla za jeho patami. Jeho pomněnkově modrá očka zapadala jako do svatozáře silně načervenalých vlasů. O jeho rukách se nedá jinak mluvit, než že to byly ručičky slečinské, které nikdy neznesvětil přílišnou prací. Jen jeho malá, ale výmluvná ústa když se rozhovořila, ukazovala, že ve výrazech nebyl vybíravý, a mnohé různé neparlamentní výrazy jsme mu všeobecně odpouštěli. Slovník jeho krasomluvy, doplněný přijatým ruským velmi pádným a v salonech těžce přijatelným výrazem, byl opravdu bohatý a pestrý. Životní jeho filosofie byla velmi prostá. Pohodlíčko nad všecko a – pro Krista Pána – jen žádnou námahu. Že v tom směru byl důsledným, považoval také praní prádla za zbytečný přepych. Následky toho byly viditelné a pro okolí také nebezpečné. Agrárník Vamberský nemohl odolat vrozenému smyslu pro chov zvířeny, a poněvadž zde neměl jiné příležitosti, zavedl u sebe vzácný chov ušlechtilých vší. Měl odborné vzdělání, a proto se jim u něho znamenitě dařilo. Vši jeho byly krotké, dobrého propěstěného chovu, a každý je mohl pohodlně pozorovat, když za slunného dne se šly vyhřívat na slunéčko. Vši jeho promenádovaly po jeho čepici a unavily-li se, odpočívaly na tlustém krku. Kousala-li některá, tu bratr Vamberský ji zlehounka pošimral malým jemným prstíčkem, ale velmi opatrně, aby jí snad neublížil.

Ohromné trápení měl bratr Vamberský se stravou. Tu nám vařili u štábu 5. divize ve vesnici Krzyż, asi dva kilometry od Pawęzówa vzdálené. Sám Bůh ví, proč již tenkráte vařili většinou v soli naložené ryby a polévka z nich byla tak strašně slaná, že nebyla k jídlu. Vamberský upoutal všech pozornost, když se vypravil pro jídlo. Šel velmi pohodlně, jen aby se neuhnal, a několikráte cestou odpočíval. Když konečně přinesl oběd domů, odložil čibuk a počal řečnit. „Sukyni syni, svoloč, mrzáci, to je pro nás žrádlo? Ani prasata by to nežrala. Za ty pomeje mají konat čeští dobrovolci userdnou službu? To se jim nepodaří, aby si nemysleli, že jsme takoví volové, jako jejich zeťáčkové. Takhle to mají vyhrát! Hospodáře každé vojenské části mají alespoň pětkrát v týdnu oběsit, vždyť je to všechno jedna svoloč. Nic neumí, jen krást a krást. Však ono to dle toho vypadá! Všude se jen krade a za nějaký rok rozkradou kde co a nakonec ukradnou i toho svého báťušku. To jsou pořádky, já to znám. U nás na velkostatku kradl správce tak nestydatě, že jsem měl obavy, aby i mne neukradl. To se rozumí, za chvíli přišel velkostatek na buben, a víte-li, kdo ho koupil? No ten zloděj správce.“

Přerušil jsem ho několika slovy, abych ho více rozdráždil: „Počkej, počkej ty řečníku, nepřiznáváš se, že kdyby nezačala vojna, dnes by si měl také již velkostatek, zvláště když jsi prošel takovou znamenitou školou?“ Vamberský strašlivě na mne vykulil oči a vyjel: „Houby bych měl, aby si věděl. Tenkráte jsem byl blbý, snad blbější nežli poslední vůl na velkostatku, a proto jsem nikdy ani zrnko pšenice nevzal, ty nádivo!“ Když takhle byl připraven a rozohněn, usedl na lavici, zvolna počal jíst a snědl vždy všechno, ač polévka chutnala jako voda z Mrtvého moře. Pak odstavil kotlík, který pravidelně neumýval, zastrčil lžíci za holínku a počal si spokojeně bubnovat jemnými prstíčky na své úctyhodné bříško. Zapálil čibuk a tím velký úkol toho dne byl splněn. Natáhl se na lavici a oddal se spokojenému klidu a trávení.

S přibližujícím se jarem nastával na frontě živější ruch a nám četnější rozvědky. Nikdo se neohlížel, že jsme špatně živení, zesláblí, většinou s prázdným žaludkem. Velitelé ruských pluků žádali jen o Čechy rozvědčíky, kteří prý jsou vyzkoušení. My ovšem nemohli odříci, neboť bylo třeba dobré jméno České družiny za každou cenu udržet. Ruští velitelé mluvili otevřeně, že opravdu jedině spolehlivými rozvědčíky jsou jen Češi, a žehrali, že pošlou-li své vojáky za dráty, buďto se vrátí, aniž by co vyšetřili, poněvadž od drátů se nehnou, anebo se vůbec nevrátí, poněvadž utíkají do zajetí. Nejen na posici, ale i v týlu armády jsme měli mnoho práce, obezřetně jsme slídili po rakouských špionech, kterých v Tarnově a okolí bylo nemálo. Byli to hlavně Židé, kteří se k vyzvědačství propůjčovali, a často tentýž člověk pracoval pro obě válčící strany.

Dunajec byl přirozenou hranicí mezi námi a nepřítelem. Vzdálenost mezi vojsky nebyla velká, a proto jsme se snažili s nepřítelem dohovořit. Někdy se nám to zdařilo, jindy jsme byli zahnáni prudkou palbou. Zhotovili jsme si luky, takové, jaké jsme vyráběli jako kluci, když jsme hráli na indiány. Přivázali jsme dopis adresovaný Čechům v rakouském vojsku na šíp a poslali tak dopisy na druhý břeh řeky. Hlavně ráno osamělým strážím posílali jsme české pozdravy a výzvy, aby tu žoldáckou službu opustili a přešli k Rusům, kde již celé české útvary vojenské po jejich boku bojují za samostatnost národa. Slibovali jsme si velký úspěch od této akce, kterou jsme podnikli v těch místech, kde byl rozložen 28. pluk pražský. Obdrželi jsme i odpovědi, ale než došlo k vážnějšímu jednání, celý 28. pluk byl přeložen do Karpat. Ovoce však dozrálo, neboť pluk neušel svému osudu a většina jich přešla za účasti 2. roty k Rusům.

Když 22. března 1915 padl Přemyšl, všichni jsme mysleli, že je tím konec Rakouska a i konec války. Sebevědomí ruských vojsk velmi stouplo a opravdu se zdálo, že vítězné ukončení války jest otázkou nejkratší doby. Většina ruských částí byla doplňována a bylo všude vidět, že se připravují vážné události. Mnoho vojska odcházelo do Karpat, také štáb armády a s ním i štáb České družiny se přestěhoval do Jasla. Kdo však znal poměry a schopnosti vojska, pozastavoval se nad tím, že vojsko na Dunajci bylo doplňováno jen staršími ročníky domobrany, jichž válečné schopnosti byly velmi pochybné. Také naše 3. rota České družiny byla doplněna padesáti bratry novodružiníky, které jsme vítali velmi radostně a vesele. Poručík Ivšin na jejich počest dal uvařiti kávu, napéci buchty, aby všichni se měli jednou dobře. Do naší chalupy jsme dostali nové dva bratry, a sice bratra Koubleho a Novotného. Kouble byl statný, silný muž, v občanském povolání kameník, klidný a příjemný společník. Bratr Novotný byl pravý opak předešlého. Menší, slabšího těla, živý tolik, že ho byla ihned plná chalupa. Představil se nám směšně a teatrálně jako bývalý majitel amerických houpaček, kolotoče a v lepších dobách i zvěřince a cirku. Zavésti s ním nějaký vážný rozhovor byla nemožná věc. Poslouchal s nejvážnějším výrazem v obličeji a rázem odpověděl takovou „botou“, že žádný se neudržel smíchu. A ten rozséval po svém okolí stále. Ačkoliv dovedl dělat obličej naprostého hlupáka, byl neobyčejně bystrý a pohotový. Žert a smích byl jeho živel, který ho neopustil ani v těch nejtěžších chvílích, kdy druzí, zklamáni a skorem zoufalí, padali pod tíží osudu. Bratra Novotného nedovedlo nic na světě vyvésti z míry. V řeči užíval komediantskou hantýrku, což samo vyvolávalo bouře smíchu. Brzy také obdržel přezdívku, a jestli o něm někdo mluvil, tu jmenoval „Hajbiše“ a všichni věděli, kdo je tím myšlen.

Bratři novodružiníci nebyli nuceni choditi na rozvědky, jelikož poručík Ivšin správně rozhodl, že nejlépe bude, vypozorují-li sami, co staří hoši na posici konají, a pak jistě se sami připojí k výpravám za zprávami o nepříteli. Taktika velitele roty se úplně osvědčila. Zakrátko, když jsme se odpoledne připravovali na noční rozvědku, připojil se jeden bratr z novodružiníků a brzy pracovali s námi všichni ostatní. Tím jsme my staří velmi získali, neboť práce se účelně rozdělila a každý měl pak více odpočinku, než dříve. Já měl ještě k vyrovnání staré účty s felákem Volovoděnkem a velmi rád bych je vyrovnal. Felák byl starší tatík a velmi by mu slušelo, kdyby zalezl za pec a ani nevylézal. Na vojnu se rozhodně nehodil. Na rozvědky nechodil, zákopy viděl jen tehdy, když na pochodu se přes ně přecházelo. Kříže za hrdinství dostával a bral na ně slušné peníze. Jaro se již mocně hlásilo o svá práva, hoši odkládali zimní oblek a prádlo. Uznal jsem, že si musím s pomstou pospíšit dříve, než bude pozdě. Nalezl jsem půllitrovou láhev, obešel jsem všechny hochy a požádal je, aby při čištění oděvu veškeré vši střádali živé do láhve. Bylo mnoho dotazů, nač že to potřebuji, ale ukonejšil jsem jejich zvědavost ujištěním, že konám důležité pokusy a asi za dva dny že to všem ukáži. Již prvý den večer jsem dostal láhev plnou vší zpět a mráz po těle přecházel, když jsem tu havěť hemžící se ve sklenici pozoroval. Přitom jsem jásal radostí, jaká to bude vzácná pomsta. Feldvébl Volovoděnko bydlel s několika ruskými instruktory v lepší, prostornější chatě a někteří z ruských Čechů sblížili se s nimi natolik, že za večerů jejich společnost navštěvovali a hrávali s nimi karty. Bratr Janeček byl dobrým mým přítelem, proto vysvětlil jsem mu, co od něj žádám, a on mně přislíbil, že vše přesně vykoná. Byl to hoch veselý, a proto jsem pevně věřil, že vše dobře provede. Večer odcházel bratr Janeček do chalupy k felákovi na návštěvu a v kapse opatroval úzkostlivě láhev vší. Instruktoři i s felákem hráli karty a v nestřeženém okamžiku Janeček se přiblížil k felákově posteli a vysypal na ni, do pěkných dek, celý obsah láhve. Úkol provedl znamenitě a celá armáda vší obsadila pevně posice. Karbaníci se konečně rozcházeli a my pozorovali, skryti za kůlnou, jak to dopadne. Felák se vroucně modlil, sekal desítky poklon před obrazem Matky boží a konečně zhasl „čmudilku“ a ulehl na svoji postel. Netrvalo to dlouho a přes jednoduchá okna jsme slyšeli, jak feldvébl křičí jako pominutý: „Rožněte světlo, já jsem jako v ohni!“ Všechno bylo ihned na nohách a světnicí zablikalo světýlko. Když zjistili příčinu felákova znepokojení, zůstali stát nad tím s úžasem. Po kavalci pobíhala zvířátka v celých rotách a felák nestačil klít a nadávat. Té noci se nevyspal ani felák, ani ostatní jeho spolubydlící, měli do rána plno usilovné práce. Ráno si stěžoval veliteli roty, ale nepřišel na to, kdo mu takovou ohavnost mohl provésti. Velitel roty se jen smál a felák tím více zuřil. Odpoledne jsem potkal velitele roty a ten s významným úsměvem se mne tázal, zda vím, jak se vyspal poslední noci feldvébl Volovoděnko. Starostlivě jsem nakrabatil tvář a odpověděl: „Vaše vysokoblahorodí, to je docela přirozený přírodní úkaz. My jsme sbírali celou zimu v zákopech vši a nanosili jsme jich za tu dobu domů ohromné množství. Nyní, když nastupuje jaro, tu opouštíme chalupy, stěhujeme se do stodol a pod stany, a notné vši cítí, že se musí odstěhovat tam, kde mají zajištěno ještě dlouho se schovávat v teplých přikrývkách. Pan feldvébl holduje spánku, za celou zimu ani jedinou noc se neodloučil od své postele, a ta havěť asi ví, že jen u něho najde klid, spokojenost a hojnou pastvu. Proto se všechna ta zvířátka k panu feldvéblovi přestěhovala. Musel to být hrozný pochod, škoda, že jsem to neviděl.“ Velitel roty se usmál, ale hrozil mně, že prý mě dá zavřít za neúctu k veliteli, pak ale dodal: „Přej feldvéblovi trochu toho klidu, vždyť je už přece děda, který se nikomu nehodí.“ Celá rota se dověděla o felákově příhodě a všichni měli radost, neboť feláka neměl nikdo rád. Vyjasnilo se všem, za jakým účelem sbírali vši do láhve a na co jsem to potřeboval, ale nezradil mne nikdo.

Bratr Novotný (vulgo Hajbiš) staral se stále o obveselení, a proto svolal do naší chalupy známé bratry k večernímu cirkusovému představení. Odpoledne se šesti hochy konal přípravy a zkoušky, aby obecenstvo překvapil. Náš barák byl brzy plný a Novotný, který hrál principála, vzletně ohlašoval, že zahajuje představení blešího cirku a otevření zvěřince, do něhož získal zajímavé a vzácné exempláře u pana feldvébla. Hoši, představující ohavná, skákající a mírně se ploužící zvířátka, sklízeli ohromný úspěch za své kousky a naše chalupa se otřásala veselým smíchem, zvláště při pantomimě „Spolunocležníci pana feldvébla“.

Největší událostí zůstával stále pád Přemyšlu. Všichni si představovali, že radostná událost bude mít dalekosáhlé účinky na chod válečných operací. Mezi námi nastal veselejší ruch, všichni čekali, že brzy se půjde zase kupředu a získají se opět nejen dříve ztracené posice u Krakova, ale že novému ruskému úderu nikdo neodolá a záplavě ruských vojsk se otevrou dokořán brány Rakouska. Ruch na posici se zvyšoval a daly se pozorovat jakési přípravy na obou stranách. Věřili jsme, že zákopová vojna je s nastávajícím jarem skončena a že nastanou osudná a rozhodující sražení. Naše práce byla viditelná. Všechny zákopy přesně zakresleny, vyhledány a označeny veškeré body slabé nepřátelské obrany, zjištěny četné změny nepřátelských jednotek. Všude vládlo určité zneklidnění a čekal se jen ruský signál k počátkům operací. Neklid se dotkl i mne, neboť jsem mnoho přebýval v zákopech a pozoroval jsem některé jevy, které mne znepokojovaly. Vojsko řadových pěších pluků bylo odesíláno do Karpat a na jeho místo přišli již vzpomenutí domobranci, kteří na čepicích místo říšského jablíčka měli křížek – proto všeobecně jsme tyto vojáky nazývali „krestíky“ (křížky). Byli oblečeni ve starou černou uniformu, která se smutně odrážela v jarní svěží zeleni. Nejtrapnějším bylo, že si stěžovali na naprostý nedostatek střeliva, každý měl jen deset kusů patron. Něco velmi těžkého viselo ve vzduchu, zatajovalo můj dech a každou chvíli jsem očekával výbuch.