Kapitola VIII Na rozvědce s bratrem Husákem

U praporčíka Husáka mne přijali radostně, našel jsem tam všechny své známé, uvítal mne také ze starých kamarádů Tonda Novotný vulgo „Sibirják“, později také Tonda „Rámus“ zvaný. Z novodružiníků připoutal mne nejvíce mladý učitel bratr Josef Novotný, velmi sympatický člověk. Pěkný, vysoký, krásné tváře, mírného, laskavého pohledu, nějak sugestivně mne přitahoval. Jako učitel, člověk všestranně sečtělý, měl velké znalosti. Mnoho volného času dávalo nám možnost vzpomínati nejrůznější události, debatovati o různých zjevech, které nás v soudobé chvíli zajímaly. Často jsme se pouštěli do rozhovorů velmi vážných a hlouběji filosoficky založených. Nejpěknější byly takové besedy vedené v podvečer při matném světle začouzené lampy, nebo i na trávníku za chalupou, v naprostém klidu. Já ovšem byl pro takové rozhovory jako dělaný. Nejraději jsem měl ty nejvážnější debaty a dobře jsem zapadl mezi debatéry. Říkali mně, že jsem prostořeký hmyz, ale smávali se a nebyli k uklidnění, když jsem vtipně rozmetával velmi krkolomné vzdušné stavby řečníků. Všichni se vždy smávali, jen učitel Novotný se díval zamračeně přes cvikr, tak asi, jak to dělají všichni kantoři na neposedné žáky. V odměnu jsem se vždy podíval na něho tak nevinně, že milý učitel ztratil veškerou vážnost a smál se také. Bratr Novotný brzy objevil, že mám dobrý a příjemný tenor. Vzal mne stranou, řádně vyzkoušel a byl mým zpěvním fondem mile překvapen. Sháněl všechny zpěváky, abychom si večer zazpívali. Našel dosti zpěváků, utvořil sbor čítající as třicet mužů. Nastaly zkoušky a brzy jsme měli repertoir, s nímž jsme se mohli směle pochlubit. „Učitelskej“, jak jsme bratra Novotného nazvali, abychom si ho nepopletli s Tondou Rámusem a Hajbišem, byl překvapen mojí technickou vyspělostí ve zpěvu a zajímalo ho, kde jsem k tomu přišel. A tak jsem mu počal vyprávět, že jsem také z kantorské rodiny, a otec, jak to bývalo na vesnici zvykem, vedl v kostele a na pohřbech zpěv. Vyprávěl jsem mu dále, jak otec dovedl mého vzácného hlasu využitkovat hlavně k obveselení nebožtíků. Učitelskej sňal opatrně cvikr, protřel si zrak, nějak si mne pozorně prohlížel svýma krátkozrakýma očima a řekl: „Ty, Adame, jsi ale veliký neřád! Řekni mně jen, kdy s tebou mohu vážně mluvit?“ „No, bratře učitelskej, naposled mně nevěříš. Přece vidíš, vlastně slyšíš, že vážně mluvím ‚furt pryč‘.“

Po několika dnech bratr Novotný nás pozval na zahradu k veřejné produkci. Zpívali jsme jistě velmi pěkně, neboť když jsme přezpívali již několik písní, přišel bratr praporčík Husák ze štábu 42. divize, ubytovaného na protějším svahu ve velkostatku, a oznámil nám, že i sám velitel divize naslouchá našemu zpěvu. Povzbuzoval nás, abychom zpívali jen dále. Zanotovali jsme: „Pasol Jano...“ Zpíval jsem své sólo a celý sbor mne doprovázel tak, že se to neslo večerním tichem jako doprovod varhan. Jen jsme ukončili, rozlehl se bouřlivý potlesk. Za okamžik přiběhl pobočník velitele divize se vzkazem, že pan generál velice prosí, abychom ještě tu po­slední píseň opakovali. Rádi jsme vyhověli a přidali co ukončení večerní produkce „Dobrú noc“. Když jsem viděl, jak bratr Novotný je potěšen úspěchem, musel jsem do něj zavrtat. Přitočil jsem se k němu a zahovořil: „Ty, učitelskej, přiznej se, že ‚Sdružení moravských učitelů‘ se musí před námi schovat. A ten tvůj kolega Taubr i s tím jeho skvostným tenorem by se jistě hanbou propadl, kdyby věděl, že má ve mně tak nebezpečného konkurenta, a to prosím obyčejnskýho vojáka.“ Novotný se smál, smáli se i ostatní a tak první náš veřejný koncert končil k všeobecné spokojenosti. Zpívali jsme každý večer a celý štáb divize nám dělal velmi pozorné a vděč­né publikum. Jednou přišel bratr praporčík Husák a přinesl nám novinu. Že prý pan divizionér ho požádal, aby mu představil dirigenta zpěváckého kroužku a sólistu, který zpíval při těch živých varhanách. Dodal: „Kluci, připravte se, zítra vás představím. O kantora se nebojím, ale ty, Adame, že vyvedeš zase nějakou hloupost.“ Sliboval jsem a zapřísahal, že se budu chovat vybraně jako operetní tenor. Již ráno jsme počali s přípravami, vždyť to nebyla maličkost, předstoupit před jeho vysokoprevoschoditělstvo. Hoši stáli před důležitým problémem, co s mými vousisky. Čtyři měsíce jsem se neholil a vyhlížel jsem asi jako Jidáš v tu chvíli, když chtěl zradit Krista. Otázka zůstala jen jediná, kdo z nás byl zrzavější. Ale myslím, že bych to byl vyhrál. Kluci rozhodli, že mne zdarma oholí. Já však se bránil tomu z důvodu, že s vousy budu panu generálovi více imponovat a jistě udělám lepší dojem. Rozkaz však byl rozkaz. Kluci přinesli strojek na stříhání vlasů a břitvu a posadili mne na křeslo odsouzených. Poslední mojí prosbou bylo, aby těm nevinným vším, které jsem hostil v plnovousu, neustříhali zadečky. Hoši se pustili do práce a za chvíli byl ze mne docela hezký mládenec. Vykročili jsme pod vedením praporčíka Husáka ke štábu divize. Pobočník se přivítal s naším velitelem velmi srdečně, přehlédl i nás dva a šel s hlášením o návštěvě k panu generálovi. Generál, jakoby nás čekal, ihned přišel. Husák hlásil, koho přivedl, mocný pán přistoupil a podal nám všem ruku. Ó, to bylo co říci, to bylo ohromné vyznamenání! Rozmlouval s bratrem Novotným, velmi lichotivě chválil úspěchy jeho sboru a vybízel, aby dále v tomto umění pokračoval. Připomněl, že vojáky odtržené od normálního života velmi vzpružuje každý umělecký projev, a že je velmi záslužné starati se, aby jednotvárný život byl rozptýlen. Při řeči stále pošilhával po mně, proto jsem udělal ten nejblbější obličej, jaký jsem jen dovedl. Pak přistoupil ke mně, ale obrátil se k bratru Husákovi s otázkou: „Tak to je ten zpěvák?“ Nečekal jsem, co Husák odpoví, a hlásil jsem: „Tak točno, vaše vysokoprevoschoditělstvo.“ Generál si mne nějak zvláště prohlížel a pravil: „Kdo by to v něm hledal,“ a usmívaje se, dodal: „nevyhlíží nijak oduševněle, nebo se jen tak tváří?“ Já ihned počal docela familierně vysvětlovat generálovi svojí komickou ruštinou: „Vědí, vaše vysokoprevoschoditělstvo, já tak vyhlížím už od samého narození a říkávala mně to vždy i moje maminka.“ Generál se smál a za jeho zády zuřil bratr Husák. Hrozil mně a ukazoval, že mne uškrtí a oběsí, já však se nijak nedal zastrašit, vykládal jsem dále generálovi, rozkládaje rukama jako u nás doma na návsi. Vyprávěl jsem mnoho, až proud mé řeči zastavil generál, když se s úsměvem obrátil k Husákovi: „Zajímavý vojáček!“ a odešel do svého pokoje s poznámkou, abychom počkali. Vrátil se v okamžiku a s úsmě­vem podal mně krabičku cigaret a druhou bratru Novotnému.

Když jsme vycházeli ze štábu, domníval jsem se, že hromy padají, a to zatím bratr Husák chválil a obdivoval moje vzorné chování u pana generála. Vzal mne za ruku a stiskl tak, že jsem až bolestí vykřikl: „Ježíš Maria, Husáčku, nemusíš mně tak srdečně děkovat, já vím, že jsem vše provedl znamenitě.“ A již se na moji hlavu sypala slova samé chvály: „Adame, ty prevíte, ty grázle, ty žvanile, co já jen bych měl tobě udělat? Kdybych mohl, desetkráte bych tě oběsil a do smrti zavřel za tu ostudu. Vždyť ty, chlape, když jsi mluvil s generálem, rozhazoval jsi rukama, jako by si mouchy odháněl.“ „No, Husáčku, to máš tak. Ten pan generál nás pozval jako umělce a ne jako vojáky, tak co bych se před ním natahoval? A ostatně, kdybych se mu nelíbil, tak by mně nedal krabičku cigaret. To by si kouřil, viď? Ale ani opovážit!“ Dostal jsem od smějícího se bratra praporčíka Husáka šťouchanec pod žebra a vše bylo vyřízeno. Jeho úsměv mně byl důkazem, že i on je spokojen.

Dne 26. června 1915 nepřišel, ale přiběhl bratr praporčík Husák ze štábu divize a dal rozkaz, aby ihned nastoupila celá půlrota. „Adame, pakuj fidlátka,“ pravil Vašek Šidlík, „jistě zase někde něco hoří a my to půjdeme hasit.“ Za malý okamžik jsme stáli připraveni zvědět, proč bratr praporčík měl tolik nakvap. Přišel, přehlédl rychle rotu a po obvyklém pozdravu: „Na zdar, bratři!“ sdělil nám, že došel rozkaz, abychom vykonali rozvědku u Luckého pluku. Pravil, že to bude rozvědka velmi nebezpečná, jelikož potřebují zase „jazyk“, tj. živého zajatce, za kterým se musíme vypravit přes řeku San. Proto nikoho nenutil, žádal, aby, kdo má odvahu, přihlásil se dobrovolně. Vystoupili jsme z řady, bratr Husák s úsměvem na tváři si nás prohlédl a s uspokojením řekl: „Zase ti samí dravci!“ Bylo nás patnáct, což úplně postačilo. Vyrazili jsme brzy odpoledne, abychom si mohli řádně odpočinouti v ruských zákopech, než se dáme do pořádné práce. Jen zvolna jsme kráčeli a snad ta bujná příroda, všude kolem nás hýřící životem, nám vnucovala veselou mysl a zábavu. Bratr Husák vzpomněl naši návštěvu u pana divizionéra, zle mne skrz ni probíral, a když kluci z toho měli neobyčejnou psinu, dodal jsem, že místo „učitelského“ měl Husák představit se mnou Vaška Šidlíka, aby psina byla úplná. Proti tomu bratr Husák zaprotestoval: „No to by ještě tak scházelo. Vás dva představit najednou, tak zrovna bych musel vzít s sebou oprátku. Stejně vy dva grázli mne přivedete o rozum.“ Škádlil jsem bratra praporčíka: „Husáčku, tolik nám neubližuj, takové úmysly jsme nikdy neměli, ale přece musíš uznat, že pan divizionér by čerta poznal, jestli náš Vašek je dirigentem, či kdosi jiný. Viděl by si, kdybychom mu zanotovali my dva dueto, jak by byl nadšen, ten by samou radostí plakal.“ Bratr Husák mne prosil, abych již nemluvil, a kluci se smáli veselým smíchem. Byl jsem zásady, že celý svět vlastně zde stojí pro moji psinu a zábavu, a proto jsem vždy uléhal s myšlenkou na darebáctví a vstával s žertem a psinou na rtech. Vše by prošlo dobře, ale bratr Kočent si musel omočit: „Adame, styď se, nemusel bys vyvádět samou lotrovinu, mohl bys také vážně myslet. Neděláš nic, jen bratra praporčíka trápíš svými hloupostmi.“ Podíval jsem se na mluvícího kazatele svým zamilovaným očkem a docela vlídně jsem se tázal: „Bratře Kočente, nechtěl bys mně s tvými zákony a s tou tvojí morálkou vlézt na záda?“ Zamrzel se na mne, ale u nás hněvat se bylo naprosto nemožné.

Bratr Kočent byl mladý, ale na vše se díval již příliš vážným okem, o všem velmi mnoho myslil, než to konal, proto měl plnou hlavu starostí a nechápal naši bezstarostnou veselost. Velmi těžce přenášel veškerá naše utrpení a bolesti, nedovedl si vysvětliti a zúčastniti se našeho bezstarostného, přímo Bukovského veselí v těch nejvážnějších chvílích. Přes velký kontrast v našich povahách jsem měl bratra Kočenta vždy velmi rád, ba myslím, že více, než on mne. Za nevázané veselosti nám cesta rychle ubíhala a ještě před večerem jsme dorazili k Luckému pluku, v jehož štábu, ubytovaném v domkách roztroušených u lesa, srdečně vítali našeho bratra praporčíka Husáka. Důstojníci přišli i za námi, pohovořili a pobavili se, a ne neprávem říkali, že k nim zase jednou zavítal život. Přáli si nás míti stále u sebe, což bylo nemožné, jelikož rajon naší působnosti byl příliš velký, tak, že nemohli jsme ho ani obsáhnout. Ruští důstojníci tohoto pluku byli příjemní, dobří lidé, s bratrem Husákem se také vždy pobavili francouzským jazykem. Zatímco my odpočívali na trávníku před chalupami, bratr Husák s těmito ruskými důstojníky kul bojové plány naší rozvědky. Bylo k osmé hodině navečer a krásné bylo pozorovat okolí. Naše ruské zákopy táhly se po vysoké stráni nad řekou Sanem, která se vinula dole jako ohromný stříbrný had, jehož boky byly lemovány zelenou stuhou. Bratr Husák ukončil rozhovor s důstojníky a dal rozkaz, abychom sestoupili dolů k řece asi tři čtvrtiny kilometru od nás vzdálené, kde odpočineme a připravíme se k noční rozvědce. Rozložili jsme se v hustých křo­vinách na břehu řeky a poslouchali bratra praporčíka Husáka, který nám objasňoval náš úkol, který musíme vykonati, a rozdělil práci na dvě noci.

S rozvědkou jsme nemohli pro mnoho světla započíti, proto pozorovali jsme naše zákopy na příkré, vysoké stráni se vinoucí, a usuzovali jsme, zda vůbec je možno takovou tvrz dobýti. Byl to velkolepý pohled. Zákopy ve slabém večerním šeru připadaly jako starobylé hradby. Na celé frontě bylo úplně klidno. Ruské stráže, bdící na samém břehu řeky, se chovaly úplně tiše, nepadl ani jediný výstřel. Rakušané byli zrovna tak klidní. Počali jsme s přípravami. Svlékli jsme oděv i prádlo. Toto jsme uschovali do křoví, kalhoty, blůzu a boty jsme svázali do jednoho uzlu. Když všichni byli hotovi, tu bratr Husák dal rozkaz, abychom brodili za ním v patřičných intervalech přes řeku. Sám první zvedl uzel nad hlavu, jednou rukou jej přidržuje, v druhé ruce pušku a tašky s patronami, a sestoupil do vody. Kryl se za ohořelé sloupy trčící z vody jako pahýly rukou k nebi zvednuté, přísahající pomstu. Byly to zbytky dřevěného mostu, který byl spálen a zbořen, aby znemožnil nepřátelům další postup. Nad stráň se vyhoupl měsíček jako velká ohnivá hlava a svým magickým světlem ozářil celou krajinu. Husím pochodem jsme jeden za druhým lezli do vody a následovali bratra Husáka na nepřátelský břeh. Bratr Šidlík jako sochař, tedy kumštýř, jistě vnímal nejlépe krásy letní noci, neodolal a pošeptal mně uprostřed řeky: „Adame, jen se podívej na tu krásu. Teď nás někdo vyblejsknout, tak máme prvotřídní snímek pro indiánský film.“ Bez nejmenší příhody klidně jsme všichni dostihli druhého břehu, nikdo se ani nijak nezmáchal, neboť v tomto místě byla největší hloubka pouze po prsa muži střední velikosti. Pod břehem jsme oblékli kalhoty a blůzu, obuli boty jen na bosou nohu, a informováni předtím velitelem bratrem Husákem, započali rozvědku. Zase on sám lezl po břiše první a dvacet kroků za ním jsme se ploužili všichni ostatní, roztaženi v jednu linii. Zjistili jsme, že od mostu vede cesta nyní opuštěná, nepoužívaná, a asi osm set kroků od břehu po levé straně cesty stál domek, který sloužil rakouským vojákům za strážnici. Odsud vysílali jednotlivé stráže blíže ke břehu řeky a také po levé straně cesty jsme dva takové vojíny na stráži zjistili. Opatrně jsme se vrátili k řece a vydali jsme se na cestu, abychom vyšetřili rajon po pravé straně silnice. Zjistili jsme, že podél řeky v šířce asi tři sta kroků táhne se hustý vrbový porost, dále pak v téže asi šířce táhl se vysoký les s převládajícím v něm stromem vysokou olší. Dále pak již následovala pole.

Ploužili jsme se tímto vysokým lesem jen velmi zvolna, vpředu s praporčíkem Husákem. Bylo třeba velké opatrnosti a ostražitosti, abychom se neprozradili, proto každý jemně ohmatával zem kolem sebe, než posunul své tělo o krok ke předu. Každé prasknutí větvičky, zborcené tíhou těla, mohlo nám býti osudným – toho si byl každý vědom, proto ta nesmírná opatrnost. Nebylo to pro nás nijak obtížným, poněvadž cesty za takových podmínek a tímtéž způsobem jsme konali takřka každé druhé noci, zvykli jsme tomu a nabyli nebývalého cviku. Zjistili jsme také na této straně dva strážce, ale minuli jsme je tak tiše, že tito neměli ani nejmenší pomyšlení, jaké jim hrozí nebezpečí. Sunuli jsme se od cesty asi tisíc kroků vpravo ve směru toku řeky a zde, na rozhraní lesa a pole, jsme nalezli starý, opuštěný ruský zákop, památku to na prvý postup ruských vojsk Haličí. Rozhodli jsme se, že obsadíme tento zákop a probdíme zde zbytek noci. Vypozorujeme veškerá konání nepřítele, důležitá pro naše další plány. Před naším zákopem táhla se pole obsetá obilím, které nám zamezovalo patřičný rozhled. Našli jsme místo, kde dvě pole ponechaná úhorem směřovala šikmo k cestě od mostu vedoucí, a umožnila nám míti pod dozorem dům – rakouskou strážnici. Dva hoši opatření dalekohledy bděli na stráži, avšak do rána nás nikdo zde neznepokojoval. Na pravém křídle zákopu rostl silný, mohutný jilm, který dobře posloužil pozorovateli za výhodné stanoviště. Z jeho vysoko rostlých větví přehlédl celé nepřátelské zákopy, aniž by byl někým v olistěné koruně zpozorován. Za dne jsme nekouřili. Bratr Husák poslal ráno bratra Kučeru k Luckému pluku s hlášením a pak rozdělil nás na dvě partie. Naše musela bedlivě bdít v zákopu a pozorovat okolí, a zatím on s druhou partií se vydal na rozvědku po nejbližším lese. Když se vrátili, sdělili nám, že jak se ploužili zákopem, něco se jim zamodralo, a když se přiblížili, tu zjistili, že je to úplná výstroj dvou rakouských vojáků. Také přinesli dvě pušky, dva opasky, tašky na patrony, dva stany a dva pláště rakouských vojáků. Nevysvětlili jsme si však, jak to mohlo býti, že tam nebylo těch dvou vojáků. Hoši se rozdělili o věci, ač ti, kteří výzbroj tam zanechali, museli býti také chudáci. Vašek Šidlík si ponechal stan (celtu), někteří jehly, jiní niti. Já jsem si vzal pušku a patrony, když jsem dříve pomyslil, že z toho všeho by mně mohla přinést jen užitek větší, než všechny ty tretky ostatní. Zatím se vrátil bratr Kučera a přinesl vzkaz od důstojníků, že nám nechají oběd, proto jsme včas vyslali bratra Holubírka, aby nám slíbený oběd přinesl, neboť jsme již všichni měli řádně vytráveno. Oběd jsme dostali, ale nepochutnali jsme si, poněvadž jídlo bylo studené a ohřát jsme to nemohli. Apetit však byl a jedlo se, když něco k snědku bylo, ať už to vypadalo jakkoliv. Proseděli jsme v zákopu do večera a již jsme se těšili, jak to hnízdo rakouské v domku u cesty vyvrabčíme. Ruští důstojníci Luckého pluku také nelenošili, vědomi, jaké nám hrozí nebezpečí, slídili ze zákopů a sledovali každé hnutí nepřátel. Měsíček se již vysoko vyhoupl na oblohu a osvítil celou krajinu. Zdálo se mně, že toho dne svítil příliš intensivně, byl úplněk. Či snad chtěl, aby všichni viděli krev nevinnou, která zde tekla za malý okamžik, aby probudila se lidská mysl zakletá ve tmu? Nechtěl-li vyburcovati svědomí lidí? Ukázati krásu, velikost života a bídu, surovost a hanebnost vraždy. Eh, bláhový měsíčku! Jediná hvězda nám zasvítila, svítí nám intensivnějším světlem. Zdaž svoboda po staletí ujařmeného národa, svoboda vlasti, nevyrovná se desetitisícům mizerných životů lidských?

„Hoši, buďte velmi pozorni,“ pravil Husák a vylezl ze zákopu, aby došel ke zbytkům mostu vyšetřit, zda vše děje se dle jeho plánu. Netrpělivě jsme ho očekávali. Bratr Luňák pozoroval dalekohledem domek u cesty a bratr Bělohlávek seděl vysoko na stromě, aby přehlížel celou krajinu. Konečně vrátil se nám velitel, a když se podíval na hodinky, dal rozkaz: „Hoši, je za pět minut dvanáctá, připravte se, vyrazíme.“ V plánu bylo, že my se doplížíme do týlu za domek, co zatím u mostu přebrodí rota Luckého pluku, která by v případě potřeby nám přišla na pomoc. Domek jsme měli vzíti útokem a sebrati vše, co tam v něm bylo. Jen dokončil bratr Husák své rozkazy a již ne lezl, ale spíše spadl bratr Bělohlávek z jilmu a vtom již také bratr Luňák pravil: „Bratři, podívejte se, co je jich!“ Více neřekl a nám to úplně stačilo, neboť když jsme se podívali před zákop, uviděli jsme celou linii rakouských vojáků plížící se k nám. Nebyli více vzdáleni než třicet, snad čtyřicet kroků. Bratr Husák křikl: „Ruce nahoru!“ Ale nepřátelé lezli vpřed a my počali střílet. Nastal zoufalý zápas. Každý z nás věděl, že je nás pouze šestnáct s velitelem a viděl tu strašnou přesilu proti sobě. Nepřátelé padali, co však to bylo platno, když noví na jejich místa lezli a hrozivě se stále k nám přibližovali. Bránili jsme se zoufale, neboť jediná myšlenka vířila naší myslí. Buďto vyhrajeme, nebo padneme všichni. Zoufalství se o můj rozum pokoušelo, když jsem vystřelil poslední patronu. Nevím, jak tehdy jsem vzpomenul, že mám u sebe rakouskou pušku. Vrazil jsem do ní patrony, však byl již nejvyšší čas, neboť před samým zákopem se mně objevil silný, vysoký Rakušák. Myslím, že v tak těžkých chvílích i mozek vypoví službu, aby řídil jen jediný pud, pud sebezachování. Přichází v úvahu hbitost a hbitějším jsem byl já, neboť vysoký rakouský vojín upadl na zákop, ubit z rakouské pušky. Nadcházela zoufalá situace pro všechny, neboť u všech našich chlapců se objevil nedostatek patron. Bratr Husák nám kryl levé křídlo, ale i tam jsme byli ohroženi, neboť z té strany nás nepřítel obcházel a střílel nám do zad. Bratr Husák viděl rovněž, že naše postavení je beznadějné, ale neztrácel rozum. Řekl nám: „Hoši, na bajonety, a jestli budou utíkat, využijte okamžiku a prchněte k řece.“ S hromovým „urá“ na rtech jsme vyskočili na zákop a hle! Rakušáci utíkali zpět. Využitkovali jsme jediného momentu a to nás zachránilo. Prchali jsme k řece, avšak mezi vrbovými křovisky a lesem byl kanál plný bláta, na který jsem zapomněl. Rovnýma nohama jsem skočil do bláta, ze kterého jsem se nemohl hnout. Zachránily mne však větve vyvráceného stromu ležícího přes kanál. Uchopil jsem se za ně a vší silou vytáhl nohy z bahna. Byl nejvyšší čas, neboť za mnou již praskaly větve lámané deroucími se za námi nepřáteli. Proběhl jsem vrbovím a spadl přímo z břehu do řeky. Vpravo ve vodě jsem uviděl postavu člověka. To nemůže být nikdo, než některý z našich chlapců, mne napadlo. Z opatrnosti jsem se plížil při samém břehu blíže k záhadné postavě a poznal jsem bratra Husáka. Ihned mně bylo veseleji. Na našem ruském břehu štěkal zuřivě kulomet a na rakouské straně přehlušoval hluk pískot píšťalky a křik: „Vergatterung, vergatterung!“ Výše proti proudu řeky něco šplouchlo do vody a než jsme se nadáli, plaval vedle nás Vašek Šidlík. Rakouský stan, který měl smotaný a převléknutý přes jedno rameno, se nafoukl a nesl Vaška jako záchranný pás. Zadrželi jsme Vaška, když vzduchem otřáslo znova hromové „urá“. „To rota Luckého pluku jde v ataku,“ pravil bratr Husák. Rozhodli jsme, že pospíšíme za nimi, abychom se zúčastnili boje. Našli jsme na svých místech i ostatní naše chlapce, ač někteří scházeli. Ruští vojáci, když jsme k nim doběhli, bili se jako lvi. Když slyšeli naše „urá“, rychle se přebrodili a šli v ataku tak nazí, jak byli. Byl to boj, jaký jsem hned tak neviděl. Znamení k ústupu bylo dáno teprve, když důstojník velící ruské rotě byl raněn. Přepravili jsme se na druhý břeh a s sebou jsme vzali sedm zajatců. Zde také jsem měl podívanou pro bohy. Ruští vojáci zachraňovali tonoucího, který se vrhl do nejsilnějšího proudu řeky. Když ho vytá­hli napolo utopeného na břeh, zjistil jsem, že je to bratr Kočent. Konečně přišel k sobě, a když jsme z něj vytřepali vodu, které se napil trochu přes míru, tu došel i sám od řeky k zákopům.

Promočený oděv studil na těle a zimou mně cvakaly zuby. Našel jsem prádlo uschované v křovinách a spěchal k ruským zákopům, kde bych se mohl převléci. Zde jsme také podrobili zpovědi zajatce, z nichž jeden ochotně vyprávěl: „Stráže zpozorovaly ruského vojáka, který vyběhl z opuštěného zákopu a zmizel v křovinách. Pan lajtnant poslal ihned šikovatele, Čecha, aby vyšetřil, co se na břehu děje. Ten se plížil starými zákopy a dostal se až do bezprostřední blízkosti k vám, kdež vyslechl váš hovor. Vrátil se a hlásil, že jsou tam ruští vojáci, kteří mluví česky. Pan lajtnant to hlásil dále a po chvíli již z nás vybírali tři sta mužů, kteří jsme museli býti k večeru připraveni. Když jsme nastoupili, oznámil nám pan lajtnant, že když vezmeme do zajetí toho důstojníka, Čecha v ruské uniformě, tak ten, který ho přivede, obdrží pět tisíc korun, a za každého prostého vojáka pět set korun a k tomu měsíční dovolenou.“ Nevydržel jsem, abych k tomu neřekl malou poznámku: „Vidíte, kluci, jak nás císař pán cení? Nabízí za nás více jako za vykrmeného vola. A ty, bratře Husáčku, musíš být moc vzácný, když tě tak vysoko ocenili a odhadli.“ Odešli jsme do blízkého lesa, kde jsme založili oheň a sušili promočený oděv. Čekali jsme také stále dva chybící bratry Bělohlávka a Hradce. Bylo mnoho úsudků. Někteří bratři tvrdili, že byli tito dva zabiti, jakmile jsme vyskočili na zákop, jiní viděli, že zraněný Bělohlávek skočil do řeky a utonul. Nikdo nic určitého nevěděl, byly to fantastické myšlenky vysílených a utýraných mozků. Po dlouhé době se také hovořilo, že bratr Hradec i Bělohlávek padli do zajetí s několika vojáky Luckého pluku, ale jelikož byli ruští Češi, znající výborně ruský jazyk, nebyli prozrazeni a dostali se jako ruští zajatci až do Čech.

Při ohníčku v lese jsem chlapcům připomněl, jak jsem viděl Vaška Šidlíka plavat v řece, a když jsem užil přirovnání, že Vašek v tom Sanu vypadal jako plovoucí vykrmené prase, tu počal nadávat: „Podívejte se jen na toho ničemu. Když mu bylo nejhůře, měl čas pozorovat a bavit se tím, jak kdo plave. Rád bych viděl, jak jsi ty plaval?“ Bratr Kočent si naříkal na bolesti žaludku, a proto ihned jsem mu oplatil kázání, které mně dělal po cestě, když jsme šli na rozvědku. „Jářku, Kočente, snad ti není líto trochu té vody. Vždyť v Sanu ani není poznat, že jsi pil. Poslechni, řekni mně, kde Vašek plaval, nad tebou, anebo již po proudu pod tebou?“ Vážný a důvěřivý bratr Kočent opravdově odpověděl, že Vašek plaval nad ním. To jsem právě potřeboval. „Kluci, on Vašek se strachy v té vodě podělal a Kočent, jak počal chňapat vodu, zapomněl chutnat, a proto mu bylo tolik špatně. Jó, chlapče, všechno se musí pomalu a s rozumem. Měl jsi nechat také pro druhé, a né sám všechno vypít.“ Než jsem mohl uskočit, již mne držel Vašek za límec, a jak mne tloukl do zad, křičel: „Ty ničemo, teď ti vybubnuji na tvých zádech celý Radeckého marš.“ Rychle jsem se otočil a tím donutil Vaška, aby pustil můj límec, sklouzl mezi jeho nohy, a když jsem se chtěl vzpřímit, Vašek se kutálel jako bečička. Kluci se zuřivě smáli a Vašek mně sliboval tu nejkrutější pomstu. Když jsem se však k němu úlisně přitulil, tu jeho kulatý obličej zasvítil jako měsíček. Přijal moji pravici, když jsem mu ji nabídl slovy: „Vašku, do smrti dobří!“ Vašek mně stiskl ruku, a že se nehněvá, ujistil mne: „Adame, ty prevíte, kdo by se mohl na tebe hněvat?“

Kouř vystupující nad les z našeho ohníčku spatřili nepřátelé a ihned nám poslali pozdrav. Nad lesem praskl šrapnel, pak druhý i třetí. Spěšně jsme se stěhovali, neboť jsme očekávali, že les počnou orat a kácet granáty. Oblékli jsme oděv již dosti proschlý a nastoupili jsme cestu k domovu. Naše mysli zaměstnávala jediná myšlenka, zda ztracení dva bratři Bělohlávek a Hra­dec jsou mezi živými, či jak a kde ukončili život. Probíraly se všechny možnosti a každý řešil otázku v jakýsi prospěch nešťastných chlapců. Některý z chlapců poukázal také na to, že třeba čekati dva, tři dny, snad týden, jestli se hoši nevrátí, jak se to již několikráte stalo, kdy jsme již oplakaného bratra znovu vítali. Nevesele nás hoši doma vítali, ač byli přece jen spokojeni, že jsme se statečně bránili. Bylo mnoho vyprávění a bratr Husák dosvědčil, že bránili jsme se celou hodinu, neboť když dal rozkaz, abychom vyrazili, bylo pět minut před dvanáctou hodinou, a když skočil do řeky, zastavily se jeho hodinky naplněné vodou přesně v jednu hodinu po půl­noci. Hoši se nevraceli a vzpomínky na ně se již vytrácely z našich hlav, neboť zaměstnávali jsme se usilovnou další prací.

Když pak půlrota odešla dále k Nové Vsi, dostal praporčík Husák rozkaz provésti rozvědku v rajonu Mirgorodského pluku. Bylo již v podvečer, když hoši se vypravili za vedení praporčíka Müllera k ruským zákopům. Bratra praporčíka Müllera jsem neměl nikdy rád. Zazlíval jsem mu, že vstoupil v prosinci 1914 do České družiny s podmínkou, že bude ihned jmenován praporčíkem, neboť do zajetí přišel také jako rakouský praporčík. Neměl jsem rád takové lidi, kteří své dobrovolnictví podkládali určitými podmínkami a výhodami pro svoji osobu. Byl jsem vždy zásady, když dobrovolec, tedy ne pro hodnost a lepší postavení, nýbrž pro věc samu. Snad i neprávem, pod dojmem takového postupu, zdávalo se mně, že bratr praporčík Müller nezhostil se dosud toho rakouského důstojnického povýšení a nesplynul s dobrovolci tak, jako jiní čeští důstojníci.

Došli jsme do lesa, na jehož okraji byly vybudovány pěkné zákopy ruských vojsk. V lese jsme se rozdělili na dvě partie, jednu vedl praporčík Müller a měla vykonat rozvědku na levém křídle Mirgorodského pluku. Naše partie měla za úkol slíditi na pravém křídle. Těsně před rozchodem přešel z naší partie bratr Luňák ke skupině Müllerově, ač jsme ho zrazovali a počínání jeho mu rozmlouvali. Nedal si říci a odešel s Müllerem. U třetí roty Mirgorodského pluku byl velitelem ruský Čech, který nás měl vždy rád a byl té chvíle velmi potěšen naší přítomností, neboť očekával v noci novobrance, kteří mají býti jeho rotě přiděleni. Pohostil nás likérem, aby prý se nám lépe pracovalo, a rozloučil se s námi, když nám dříve dal potřebné informace. Přelezli jsme zákopy, prošli průchody mezi drátěnými překážkami, a již jsme postupovali kupředu. Poněkud vpravo byla opuštěná vesnice, kterou jsme také prolezli bez jakýchkoliv příhod. Plazili jsme se opatrně za vesnicí dále k rakouským zákopům. Postupovali jsme jen velmi zvolna a opatrně, abychom nenarazili na nepřátelské hlídky. Noční tišinou se nesl od rakouské strany hukot vozů, což nás vybízelo k ostražitosti, byla to známka, že se nacházíme blízko nepřátelských zákopů.

Po malé vzájemné dohodě vyslali jsme jednoho dopředu a my lezli již jen velmi zvolna za ním. Pojednou se hoch vracel a vybízel i nás k rychlému ústupu. Teprve ve vesnici nám řekl, co vyšetřil. Vyprávěl: „Když jsem se plazil opatrně kupředu, pojednou jsem zaslechl německý rozhovor a hlášení, že rozumí a opakoval: ‚Ve tři hodiny dělostřelba, ve čtyři bude podniknut útok.‘ Byl to asi telefonista nějaký, který přijímal pro někoho rozkaz. Divná to náhoda!“

Velitel třetí roty Mirgorodského pluku, jak uslyšel o přípravách nepřítele, ihned podal zprávu batalionu a nás prosil, abychom neodcházeli a pomohli mu rozdělit nováčky, kteří právě došli. Bylo již hodně po půlnoci, když vojáci rozděleni po vzvodech, a nastal klid. Nikdo však nespal, poněvadž všichni věděli, co se chystá, a nařízena přísná pohotovost. Rázem třetí hodiny ozvala se první rána z děla, následovala druhá, třetí. Byly to šrapnely, kterými nepřátelé zkoušeli, zda jsou dobře zastřeleni. Pak již bezpočetné granáty dopadaly na naše posice, bořily nám zákopy, rvaly drátěné překážky, porážely stromy a oraly les za našimi zády. Nezdálo se nám to nic zvláštního a celková nálada nervosního napětí zdála se spíše veselou. Jedno však bylo povážlivé, a sice to, že naše dělostřelectvo mlčelo. Neozvalo se, nevyslalo ani jedinou ránu, a to působilo na nás tíživě. Nováčci, kteří slyšeli poprvé řádit artilerii, zděšeně pobíhali, srocovali se v hloučky, modlili se, křižovali a hlavami bili o zem. Marné byly naše snahy přiměti je, aby se chopili pušek. Nešlo to s nimi po dobrém, nepomáhaly nejpeprnější nadávky, proto jsem vzal na ně nagajku a nehleděl jsem, kam rány dopadají. Sotva jsme jeden hlouček rozptýlili a s ruským poddůstojníkem je přinutili stanouti k puškám, měli jsme jinde utvořen nový hlouček. Sám nepřátelský granát napravil nováčkům hlavy. Dopadl náhodou do takového hloučku, několik ubohých vojáčků zabil a několik zranil. Náhodou zachráněný jeden vyskočil, divoce mával rukama a ve velmi vážné chvíli vypadal směšně, když křičel a bral si za svědka Boha, že Boha není. To nejlépe pomohlo. Uznali a porozuměli, že nejlepší ochranou je puška, stanuli k bojnicím a vyplňovali rozkazy. V ranním šeru bylo již viděti, jak rakouští vojáci rychle přebíhají k našim drátěným překážkám. Nedoběhli však, neboť promluvily naše kulomety, štěkaly jako divocí, zuřiví psi, a do toho řvala i naše artilerie píseň hrůzy, neštěstí a utrpení. Vlasy na hlavě vstávaly, ale nikdo toho nedbal. V tom hluku, křiku, v smrdutém dýmu vybuchlých granátů ztrácel se jedinec stržený do víru přítomnosti. Otupělé nervy řídily jen velmi slabě rozum. Tělo vykonávalo mechanické, dávno zvyklé pohyby. Vojáci bezmyšlenkovitě pozorovali přibližující se nepřátele, stříleli bez seznání, že střílí proti člověku. Pud sebezachování vynikl zde v té nejvyšší míře, nebezpečí, strach, samy sebou se do­stavivší, velely ubíjet, aby nebyli jedinci sami ubiti.

Kulomety a kartáče kosily nepřátele celými řadami, které doplňovali ihned zase jiní, a celé kolony valily se k drátěným překážkám na hrozné krvavé jatky. Jen málo nepřátel doběhlo k drátům, aby tam položili své životy za neznámou věc. Útok byl odražen. Zčernalé, avšak smrtelně bledé tváře obránců radostně oživly. Strnulý, zděšený výraz obličejů pomalu mizel, nastupovala reakce. Vítězové – a přece klesali únavou a vysílením. Rány umlkly, hukot ustal, ranní slunce počalo ozařovat pole bitvy, kde právě dokončívalo tolik lidí své životní poslání. Čím více nastupoval klid, tím hlasitěji se ozýval ston, křik a prosebné volání zraněných. Bylo jich velmi mnoho a saniťáci pokoušeli se všemožně pomoci všem nešťastným. Odcházeli jsme domů a velitel děkoval, přiznávaje, že bez naší včasné výstrahy mohli býti jistě překvapeni a že jejich ztráty mohly býti v takovém případě ohromné. Vraceli jsme se přes opuštěnou vesnici, kde nás vítalo jen několik slepic. Znamenitý objev! Bylo rozhodnuto, že slepice padnou, aby nasytily naše hladové žaludky. Uvolil jsem se, že budu vařit, a hoši se mohou zatím trochu prospat. Domů jsme přišli pozdě večer a byli jsme překvapeni velmi smutnou zprávou, že bratr Hynek Luňák byl na rozvědce zastřelen. Bolestné pro všechny bylo, že ani mrtvolu nepřinesli. Prošli a prolezli celý rajon, ale marně. Bratra Luňáka již nenalezli. Bylo smutno v naší půlrotě, zase jeden padl a kolik obětí si vyžádá konečné vítězství, šlo všem chlapcům hlavou.

Vždy po žalu přicházívá radost. Smutek v našich duších rozptýlila radostná zpráva, že velitel České družiny podplukovník Sozentovič jest ze svého místa odvolán a na jeho místo že přišel podplukovník Trojanov. Všichni jsme byli velmi zvědavi na nového velitele, kterého předcházela ta nejlepší pověst, ale setkati se s ním v dohledné době nebylo naděje, poněvadž štáb České družiny byl velmi daleko, někde až u Cholmu.