Zdravotní vagon

Stejně jako ostatní aspekty působení našich legií na Sibiři, i vojenská zdravotní služba byla úzce provázána se železnicí. 

U každé střelecké roty obstarával péči o raněné a nemocné vojáky jeden zdravotní poddůstojník a osm ošetřovatelů, každá z rot též měla k dispozici dvoje nosítka pro přenášení imobilních pacientů. Důležitou součástí byly tzv. letučky, lehké sanitní vlaky, které od polních ošetřoven přebíraly raněné a nemocné vojáky a odvážely je z bojiště do zázemí. Díky vybavení letuček v nich bylo možné též provádět nejakutnější, život zachraňující zákroky, případně je šlo využít ke zvýšení kapacity polních ošetřoven. Pokud se bojiště nacházelo dále od železnice, byli k ní ranění a nemocní převážení pomocí sanitní dvoukolky, která měla kapacitu 4 ležících nebo 12 sedících mužů. Během převozů mimo železnici tato dvoukolka vezla inventář praporní ošetřovny.

Velice dobře se též osvědčily sanitní vlaky, které byly využívány především pro evakuaci raněných, ale také pro ošetřování a operace. Vlak se skládal z operačního vagonu, vozu pro těžce raněné, vagonu s kuchyní, prádelnou a z dalších vozů ur¬čených pro personál a materiál. Na řece Volze disponovali legionáři také nemocničními loděmi. Zcela samostatnou kapitolu pak představovaly tzv. pochodové lázně. Ty dokázaly obsloužit až 500 mužů denně a po dnech, kdy byli vojáci stran hygieny odkázáni na vlastní vynalézavost, byly velmi vítaným občasným zpestřením života. Každá větší jednotka pak vlastnila dezinfekční aparát Helios a žehličky k ničení vší byly u každé roty. 

Mimo zdravotnických zařízení přímo na Transsibiřské magistrále budovali Čechoslováci vlastní nemocnice i v týlových městech. Jedním z nejvýznamnějších bodů československého zdravotnictví bylo město Čeljabinsk, kde fungovala nemocnice s 800 lůžky. Po celé délce magistrály pak byly československými jednotkami zřizovány další nemocnice a lékařské instituce. Samotná zdravotní infrastruktura pak zahrnovala nejen specializovaná oddělení, prací lékařů byla také osvětová práce, například udržování správných hygienických návyků v oblastech s rizikem nakažlivých nemocí atd., a rovněž dohled nad jejich dodržováním. Veškerá strava a voda měly být důkladně převařeny, veškeré jídelní náčiní vymýváno vroucí vodou. Obytné vagony měly být pravidelně vymetány a dvakrát týdně vymývány. Kdykoli vlaky zastavily na delší dobu, byly okamžitě vykopány hluboké latríny, které byly dvakrát denně prolévány vápenným mlékem.

Pod zdravotní službu též patřila evidence ztrát a válečných hrobů. Z nich, mimo jiné, vyplývá, že východní skupina čs. legií v Rusku zaznamenala v prvním roce bojů proti bolševikům ztráty 8,4 %, přičemž poměr padlých ku raněným je 1:1,8 (pro srovnání – v napoleonských válkách se jednalo o 1:4,1, v rusko-japonské válce 1:4,1).

Od roku 1919 se postupně československé jednotky přesunuly na nový úsek od Omsku po Bajkal. Tomu byla přizpůsobena i zdravotní služba a přemístěny nemocnice. Každá ze tří divizí disponovala svojí nemocnicí, divizním lazaretem, domem pro rekonvalescenty, skladem, zubařským kabinetem a divizním sanitním vlakem. V Jenisejsku byla zřízena venerologická nemocnice č. 4, spojená s bakteriologickým a serologickým institutem, v Omsku pak ještě nemocnice č. 5. Nemocnice v Tomsku se rozšířila o oddělení pro choromyslné a v Irkutsku působila venerologická ambulatoř. K evakuaci vojínů do Vladivostoku byly k dispozici vlaky č. 4 a č. 5.