Dílenský vagon
Běžnou součástí ešelonů byly i nejrůznější podpůrné části umístěné přímo ve vagonech, např. kuchyně, pekárny, ošetřovny, prádelny nebo krejčovské či opravárenské dílny. V nich nalézali své uplatnění vojáci nehodící se pro službu u bojových jednotek, starší 40 let či částečně invalidní.
Právě technické zázemí představovalo důležitou součást celého válečného úsilí. Ve finále tyto podpůrné části zvládaly produkovat třeba součástky pro lokomotivy a vagony, zbraně, munici ale i sýry, pivo a tabákové výrobky, případně hygienické potřeby, výstroj a mnoho dalších věcí.
Ne všechno se ale tvořilo ve vagonech, tato produkce stačila pouze na pokrytí nejnutnějších technických požadavků bojových jednotek. V mnoha případech naši vojáci obnovovali výrobu v opuštěných sibiřských závodech a tam poté rozbíhali vlastní produkci, to vše za využití sil ruských zaměstnanců. V neposlední řadě bylo v legionářské správě také několik desítek dolů, především na uhlí, které bylo potřeba jako palivo pro lokomotivy. K lednu roku 1919 se pod československým vedením nacházelo 18 dolů a 77 závodů, jejichž výkonnost se povedlo zvýšit v průměru o 36 %. I mnoho dalších podniků v ruské správě bylo pod kontrolou Čechoslováků. Většina těchto podniků vykazovala nadbytky ve výrobě, které byly následně prodávány na ruském civilním trhu a za utržené peníze bylo možno nakupovat další produkty. Na sibiřském trhu např. proviant, koně atd., ze zahraničí byly skrz přístav Vladivostok dováženy zejména léky, výstroj, výzbroj, petrolej atd.
Většina vozů Legiovlaku jsou původně vyřazené vagony Českých drah, a.s., dřevěné části jsou pak současná novovýroba. Podvozky jsou původní, nejstarší pochází z roku 1901, nejmladší pak z roku 1947.
Opravárenský vagon nám byl propůjčen slovenskou stranou od KHT Zvolen a jako jediný z naší soupravy se prokazatelně zúčastnil válečného nasazení. Dodnes můžete na černých nosnících střechy nalézt průstřel a několik menších stop po střelách z ručních palných zbraní.