Francouzská polní lahev vz. 1877

Francouzská polní láhev (francouzsky bidon) byla vyráběna z pozinkovaného plechu se soukenným obalem ve dvou velikostech. Standardní varianta o objemu 1 L měla sloužit vojákům na evropském bojišti. Druhá, větší varianta na 2 L tekutiny, byla určena pro jednotky sloužící mimo Evropu. Jako u jiných konstrukcí sloužil soukenný obal v rycí barvě k udržení teploty lahve a omezení hlučnosti a lahev se nosila na koženém popruhu přes rameno vojáka.

Specifickým rysem bidonu vz. 1877 jsou dva různě velké otvory. Tato vlastnost dala vzniknout legendě o přepážce, která dovolovala zároveň nést v jedné lahvi zvlášť vodu i víno. Skutečnost je ovšem jako obvykle nudnější. Větší otvor s korkovým špuntem sloužil primárně k plnění lahve kapalinou a menší s dřevěným špuntem jednak k úniku vzduchu při plnění ponořením lahve a jednak k pití. Obsahem lahve se ale skutečně stávalo, krom vody či kávy, i typické armádní červené víno nevalné pověsti přezdívané „Pinard“. Přes (ne)kvalitu vína šlo o jeden z mála aspektů zajišťující pohodlí vojáků a snižující stres válečného prožitku. Denní příděl byl obvykle kolem půl litru na muže, ale záleželo na zásobování a místních podmínkách. Mužstvo si navíc velmi často dokupovalo alkohol z vlastních prostředků.  

Konzumace vína se tak pochopitelně dostala i do pamětí našich legionářů. Někdy jen jako zmínka o kvalitě, ceně a výrobě a někdy jako jeden z hlavních protagonistů příběhu, jako na následujících řádcích:

„Jak se tam ten chlap dostal,“ nadával Martínek, když mu telefonovali od praporu, že u Francouzů máme jednoho svého kamaráda. „No tohle je zas ostuda,“ huboval a chytal se za hlavu. Jak se tam ten chlap dostal? Co tam má co dělat? Leč od nikoho se nedověděl, jak to vlastně bylo, každý mlčel jako hrob. To trvalo celou noc. Až ráno ho přivedli.
Celý byl ublebtaný s obličejem pomačkaným, že byla se na něho hanba podívat. V ruce držel prázdné plecháče, kolena měl celá od bláta a helmu na hlavě našišato.
„Tak mě máte, kluci, tady a vzkazujou vám, že mně máte dáti hobla, ale pořádného.“
„Kdes byl, ty mizero?“ zakoulel na něho očima Pepík Pták. „Kde? A kde máš víno? Takhle se chodí pro víno?“ a všichni se pouštěli do milého Žižkováka.
„Počkejte, počkejte, to musíte jeden pěkně po druhým, bych z toho něco měl,“ a pomaloučku si sedl na shozený pytlík s pískem.
„Pár facek dostaneš pěkně po řadě, to bude nejlepší.“
Napravo, kousek za zákopy se roztrhl granát a hlína létala až k nám, nám za krk.
Žižkovák si odplivl: „Ale kluci, nezlobte se na mě, že jsem vám to víno nedonesl, vždyť za to nemůžu,“ začal žebronit, když viděl, že to myslíme vážně, „já vám to víno, až budeme vzadu, koupím.“
„Nám nejde, ty troubo, vo ten krapet vína, cos nám vylemtal, ale tady se jedná vo to, jakou’s nám udělal vostudu u Francouzů,“ nahnul se až k samému jeho obličeji rozzlobený Stočes, „co si vo nás pomyslej, že jsme najací vožralci. A jak ses tam vlastně dostal?“
„Jak jsem se tam vlastně dostal. Já sám nevím. Jenom to si pamatuju, že jsem se pořád motal v nějakých zákopech, žízeň byla jak trám, tak jsem se vždycky trochu napil a šmaděroval dál. Potom, to už jsem byl trochu ušlej, šli okolo mě. Vlastně nesli vokolo mě dva Francouzi bedýnku granátů, no a když viděli, že mám dost chlastu, tak se se mnou dali do řeči, až jsme to víno vyzunkli všechno. Ale, kluci, nemyslete si, že jsem udělal nějakou vostudu, to né! Ty chlapi se vám tak vožrali, že jsem je musel pěkně krásně vodvésti do jejich zákopů. A jak, panečku, byli rádi. Vždyť mně dal každej hubičku!“

Lacina Josef. V kole vojny: Vzpomínky legionáře Josefa Laciny. Praha: ČsOL a Epocha, 2017. Str. 299-300.

Zdroje:

http://humanbonb.free.fr/indexGourdes.html

https://pointsadhs.com/2014/05/22/world-war-i-part-1-the-french-army-and-wine/