Vagon polní pošty
Poštu čs. legionářů a spojeneckých vojsk dopravovala v letech 1918–1920 napříč celým Ruskem po Transsibiřské magistrále Československá poštovní ambulance, která dosáhla světového dálkového rekordu v poštovní dopravě.
Poštovní spojení s domovem znamenalo ve válečných konfliktech významný prostředek k udržení morálky vojska. Jelikož většina legionářů byla stále současně občany Rakousko-Uherska, znamenalo by přímé spojení logistický problém, nehledě na to, že by byli příbuzní ve vlasti vystaveni riziku persekuce ze strany rakouských úřadů.
Z toho důvodu bylo třeba, aby se legionáři, bažící po zprávách z domova, uchýlili k menší lsti. Veškerá jejich korespondence, která se pochopitelně musela omezit na zprávy, které nevyzrazovaly jejich protistátní činnost, byla posílána přes zajatecké tábory. Doručování zajatecké korespondence do vlasti a z vlasti obstarával Červený kříž, samotné zpracování legionářských zásilek (přepisování na lístky vydávané Červeným křížem, přeposílání zpráv z domova či z tábora na frontu pomocí ruské polní pošty) pak obstarávaly zajatecké organizace.
Po zhroucení ruské armády v druhé polovině roku 1917 však bylo spojení s domovem přerušeno a po přesunu na Transsibiřskou magistrálu obstarávali nedůležitější doručovatelské služby poslové, kteří rozváželi zejména tiskoviny a vojenskou korespondenci. Teprve v létě roku 1918, v době, kdy byl odložen odjezd do Francie, bylo rozhodnuto o zřízení polní pošty. Postupně tak byl na každé větší stanici Transsibiřské magistrály (a přilehlých větvích) zřízen polní poštovní úřad. Spojení mezi poštovními úřady pak obstarávalo 10 vagonů, tzv. poštovních ambulancí, které obsluhovaly poštovní trati o celkové délce 11 671 km. Cestou sbíraly zásilky, které ihned třídily podle místa určení. Zásilky určené do Československa pak byly od ledna 1919 předávány na lodní transporty odvážející dobrovolce do vlasti.
Rozhodnutí o zřízení polní pošty padlo v létě 1918 v Čeljabinsku, kde se plánovala struktura Československého vojska na Rusi. Vagony polní pošty byly původně nákladními vozy pro převážení mouky, uhlí, vápna a jiných surovin. Čs. legionáři je vlastními silami opravili a upravili do požadované podoby. Provoz polní pošty byl zahájen dne 16. září 1918 na trati Čeljabinsk–Samara–Ufa–Syzraň a toto spojení bylo postupně prodlužováno až do Vladivostoku, kam dorazila první poštovní zásilka dne 8. listopadu 1918. Zřízeny byly poštovní úřady vlakových pošt, poštovní expozitury a poštovní stanice, divisní úřad, správa polní pošty a armádní polní poštovní úřad. Veškeré tyto úřady byly umístěny v železničních vozech, kromě poštovního úřadu v Jekatěrinburku, který sídlil v budově odbočky Čs. národní rady na Rusi. Hlavní agendou jekatěrinburského úřadu bylo zprostředkovat poštovní dopravu mezi Informačně-osvětovým odborem a dalšími čs. ústředními úřady. Při odjezdu čs. pluků na východ byly poštovní úřady na západě rušeny a zřizovány nové mezi Irkutskem a Vladivostokem. Během evakuace do vlasti pracovala na každé lodi polní poštovní expositura pod vedením lodního poštmistra. Bylo jich celkem šestnáct, poslední měla poštovní razítko s nápisem «President Grant XXXV«.
Celkově čs. polní pošta za dobu svého působení doručila 13 465 752 nejrůznějších zásilek, z toho 259 082 směřovalo do vlasti, z vlasti pak bylo doručeno 426 593 zásilek.
Během první světové války výrazně stoupl význam propagační práce všech válčících stran. Uvědomovali si to i českoslovenští legionáři v Rusku, pro které vycházely dva nejčtenější časopisy Čechoslovan a Čechoslovák. S navyšujícími se početními stavy vojska se však zvyšovala potřeba zajistit vlastní pravidelné vydávání denního listu. V rámci Informačně-osvětového odboru Odbočky Československé národní rady v Rusku (OČsNR) proto vznikla tiskárna k zajištění propagačních materiálů a novin našich legií.
Na přelomu let 1917 a 1918 začal vycházet Československý Denník a jeho produkci se podařilo udržet až do odjezdu z Ruska v létě 1920. V souvislosti s přesunem legionářů do Francie bylo připravováno, aby tisk mohl probíhat i během jízdy vlaku, což někteří považovali za neproveditelné. Klasická tiskárna se tak stala tzv. pochodovou.
První tiskařský vagon neměl vyhovující vybavení. Jednalo se o obyčejný, původně nákladní vůz se starým strojem. Pracovníci mohli sázet písmena pouze při zastávce, protože během pohupování jedoucího vlaku litery vypadávaly a docházelo i k samovolnému přemísťování celého stroje. Přesto musel vagon v takových podmínkách stále zůstávat obytným pro sazeče, obsluhu zařízení i členy redakce. I přes obtíže se dařilo vydávat Československý Denník při nákladu 4 500 kusů v rozsahu jednoho novinového listu.
Legionářská tiskárna později produkovala nejrůznější publikace, tiskopisy v řadě jazyků nebo se zde vytvářela razítka pro vojenské útvary. Noviny a časopisy se tiskly nejen pro Čechy a Slováky, ale také pro příslušníky republiky německé a maďarské národnosti. Kromě periodik bylo od ledna 1919 až do konce června 1920 vydáno: 489 532 brožur, 1 469 750 dopisnic a pohlednic, 4 236 281 kusů tiskopisů, map a plakátů a zhotovilo se 2 814 různých pečetí a razítek.
Československý Denník byl jediný list na světě, který vycházel každý kalendářní rok, někdy i každý měsíc či den, v jiném městě. Celkově jej bylo vydáno 717 čísel.