Obrněný vagon

Obrněné vlaky se poprvé začaly používat ve válkách v druhé polovině 19. století. Jejich úkolem bylo nejen zajišťování bezpečnosti na trati, ale v době války se zapojovaly do bojových operací, odehrávajících se v blízkosti železnice. Poprvé byl našimi vojáky použit improvizovaný obrněný vlak v březnu 1918 při bojích s německou armádou u železničního uzlu Bachmač. V rámci otevřených bojů čs. legionářů s bolševiky od května 1918 byly obrněné vlaky jedním z nejdůležitějších bojových prostředků naší armády.

This content requires HTML5/CSS3, WebGL, or Adobe Flash Player Version 9 or higher.

Vývoj obrněných vagonů byl postupný. Zpočátku se jednalo o běžné vagony, které byly vyzbrojeny kulomety a často děly na plošinových vozech. Na citlivých místech byly umístěny materiály k tlumení střel, zpravidla pytle s pískem. Následně docházelo k dalšímu zlepšování obrněných vagonů a začaly se vyrábět specializované vagony i obrněné lokomotivy. Ke stavbě často posloužil beton, traverzy, staré uhlové vozy amerického původu a díky umu našich předků vznikaly nedobytné pohyblivé pevnosti. Jeden z nejznámějších obrněných vlaků čs. legionářů byl „Orlík“, s nímž naši vojáci operovali na celé Sibiři po tom co jej jako obrněný vlak „Lenin“ ukořistili bolševikům. Jednalo se o jednu z nejmodernějších zbraní té doby složené z motorového vagonu Zaamurec, dvou dělových vozů se stanovišti pro deset kulometů a samostřílů a obrněné lokomotivy. Děla ráže 76,2 mm činila nepříteli značné ztráty a nasazení tohoto v laku během bojů v roce 1918 značně dopomohla ovládnutí Transsibiřské magistrály. Tento vagon získala ČsOL nákupem od Českých drah, a. s. v létě roku 2014 jako zrušený nákladní vůz. Díky rekonstrukci získal svoji současnou podobu za jeden měsíc.