SVOBODA Ludvík *25.11.1895

Ludvík Svoboda sloužil v počátcích v legii jako příslušník III. praporu 1. střeleckého pluku Právě z jeho praporu bylo 15.3.1917 povoleno vytvořit 3. střelecký pluk. V Kyjevě obdrželi zástupci pluku 8.4.1917 od České kyjevské společnosti husitský prapor a o dva dny později složil pluk v Treskyni na posvěcený prapor přísahu. Budování pluku probíhalo údajně bez větších potíží a první 4 roty byly zanedlouho nasazeny na frontu jako výzvědné. Celý pluk odešel ze seřadiště v Orvanicích na frontu 16.6.1917 a po dvoudenní cestě vlakem z Dombrovic do Staré Zbaraže a třech dnech pochodu dorazili do Cecowé jako záloha 1. střeleckého pluku. Ludvík svoboda se s plukem účastnil bitvy u Zborova 1.7.1917 a následných bojů Tarnopolského ústupu. V bojích u Domamoryče 21. 7. 1917 přišel pluk o velitele a 20 mužů, dalších skoro 80 bylo raněných a byl nucen ustoupit za řeku Seret do Velké Berezovice. Další těžké boje tarnopolského ústupu prodělal 3. pluk 24. a 25. 7. 1917 u obce Gaje Wielkie. Poté byl stažen do Jacowic a následně pluk prodělal pěší přesun do Novoselice, kam dorazili 13. 8. 1917. Dalších bojů se účastnil u Bachmače. Jak za bojové akce při tarnopolském ústupu tak u Bachmače byl Ludvík Svoboda vyznamenán křížem sv. Jiří. Četař Ludvík Svoboda se zúčastnil v květnu 1918 Čeljabinského sjezdu jako delegát za 3. pluk a v době vystoupení, od 1.6. do 23.8.1918, zastával pozici velitele čety v 7. rotě. Jeho četa vedla 15.7.1918 u stanice Kyštym útok proti bolševickému obrněnému vlaku a za podpory dalších jednotek praporu donutil rudoarmějce ke stažení. Následně významnou měrou přispěl k ústupu bolševiků ze stanice Jegoza, kde legionáři ukořistili díky Svobodovu rozhodnému útoku několik děl a další vojenský materiál. Po obsazení Jekatěrinburgu 3. plukem na konci července byl Ludvík Svoboda 1.8.1918 jmenován řadovým praporčíkem. O měsíc později, na konci srpna, Ludvík Svoboda jako velitel poloviny 7. roty bránil pravé křídlo II. praporu u obce Kirgišany u Bisertského závodu a vedl obchvatný manévr, který zhatil sovětský protiútok. Další úspěšný obchvatný manévr vedl Ludvík Svoboda 27.9.1918 u obcí Kataevo a Mjahkého Kynu, kde opět bez ztrát na životech svého mužstva zajal osádku vesnice Kataevo část rudoarmějců 5. uralského pluku. Praporčík Ludvík Svoboda byl 6.10.1918 oficiálně jmenován zátimním velitelem 7. roty a na konci října se opět v oblasti Mjahkého Kynu účastnil bojových operací. Po několikaměsíčních bojích byl 3. pluk na začátku listopadu 1918 odvelen na Ufimskou frontu. I přes počáteční dosažených úspěchy se přesun na nové bojiště, špatné počasí, neustálé přesuny a sovětské protiútoky po 22.11., podpesal na rozkladu morálky pluku a nakonec byl pluk z fronty stažen. V prosinci byli vojáci soustředěni nejdříve v Ufě a pak v Jekatěrinburgu, kde prožívali nevzrušený posádkový život. Ludvík Svoboda byl v této situaci jmenován 27.1.1919 místovelitelem 7. roty a 6.2.1919 byl povýšen, při příležitosti plukovní slavnosti na Senném náměstí, na poručíka. V dubnu 1919 velel poručík Svoboda dočasně 7. a 5. rotě a na konci měsíce byl spolu s ostatními důstojníky, kvůli odmítání vyplňování rozkazů od mužstva, od pluku odeslán. Neúčastnil se tak přesunu II. praporu na východ do služby na magistrále ve stanici Zima. V druhé polovině května byl služebně v Irkutsku, odkud se k 3. pluku vrátil 3.6.1919. Koncem června byli do svých funkcí vráceni i ostatní důstojníci a poručík Svoboda mezi 29.6. a 24.7.1919 vykonával funkci zatimního velitele II. praporu 3. pluku a poté se stal opět zatimním velitelem 5. roty. V tuto dobu dosáhl nejvyššího hodnostního postupu v legii, když byl 16.8.1919 jmenován kapitánem, s platností od 1.5. téhož roku. Celý pluk se na konci srpna přemístil do Irkutsku v očekávání příjezdu delegace z Československa. Za chrabrost a zásluhy v bojích se sovětskými vojsky byl kapitán Svoboda 23.7. či 25.9.1919 vyznamenán řádem M. R. Štefánika - Sokolem s meči. Od 25.12.1919 se pluk stahoval z Irkutsku do Vladivostoku, ale kvůli nejasné situaci a bojích mezi ruskými skupinami byl nucen opět bojovat v okolí Bajkalu proti Semjonovcům a do Vladivostoku se dopravil až začátkem února 1920. Kapitán Ludvík Svoboda byl jako velitel 5. roty II. praporu 3. stř. pluku zařazena do smolného 20. transport do vlasti. Transport měl pod velením mjr. Karla Čejky vyplout nejdříve na lodi Edellyn, posléze na lodi President Grant. Ani jedna z lodí nedorazila a tak evakuace proběhla s měsíčním zpožděním na lodi Mount Vernon, na kterou se ovšem nevešla všechna zavazadla, včetně uniforem do tropů. Loď vyplula 13.4.1920 a 2.5. doplula do San Franciska, kde ale nebyl mužstvu umožněn výstup na břeh pro jeho údajný bolševismus. Během této zastávky onemocněl br. velitel Čejka a velení transportu se ujal velitel III. praporu mjr. Josef Morávek. Reorganizace se týkala i br. Svobody, který 11.5.1920 předal velení 5. roty a stal se zatímním velitelem II. praporu. První místo, kde mohli legionáři vystoupit na souš, byly až koncem května přístavy v Panamě. To se ovšem netýkalo Ludvíka Svobody, který mezi 22.5. a 10.6.1920 strávil ve stavu nemocných na lodi. Z těchto důvodů také předal velení II. praporu. Mount Vernon vyplula na poslední úsek cesty do Hamburku 5.6.1920, ale již o den později byla pro poškození odkloněna na opravy a 12.6.1920 přistála v Norfolku. Loď byla vyložena a legionáři trávili 14 dnů v karanténě v místním vojenském táboře. Po jejím uplynutí již směli navštěvovat město a okolí a věnovali se uměleckým aktivitám. Kapitán Svoboda po vyléčení až do návratu do vlasti velel 5. rotě. Trosečníky nakonec zachránila loď America, na které 23.7.1920 vypluli do italského Terstu, kam dorazili 98.1920. V 5 vlakových transportech dorazili do vlasti 14.8.1920 a 29. srpna se kapitán Svoboda opět stal na krátko zatimním velitelem II. praporu. Kapitán Ludvík Svoboda využil po návratu do vlasti příležitost opustit vojsko, v září 1920 začal čerpat pětitýdenní dovolenou a následně se nechal v listopadu 1920 demobilizovat, aby pracoval na rodném statku v Hroznatíně. Kvůli pokusu o restaurování Karla I. v Maďarsku byl v říjnu 1921 opět mobilizován a v armádě již zůstal a další působení bylo spojeno s Podkarpatskou Rusí. Po sňatku působil v Užhorodě jako velitel kulometné roty, a naučil se zde maďarsky. V letech 1931-34 vyučoval maďarštinu na vojenské akademii v Hranicích. Poté se stal zástupcem velitele pěšího pluku č. 3 a velitelem doplňovacího praporu téhož pluku. Při mobilizaci v roce 1938 byl velitelem polního praporu pluku 53 v Dolních Kounicích u Brna. Po vzniku protektorátu byl na jaře 1939 penzionován a zapojil se do domácího odboje. Uprchnul do Polsko, kde vstoupil do legionu a po napadení Polska Německem ustoupil do Sovětského svazu, kde byl internován. Zdroje: MEDEK, Rudolf. Kronika 3. střeleckého pluku Jana Žižky z Trocnova, 1916-1920. Praha: 3. střelecký pluk Jana Žižky z Trocnova, 1927. SVOBODA, Ludvík. Cestami života. Praha: Ottovo nakladatelství, 2009. Legionářský směr: Transporty speciál. Praha: ČsOL, 2020. O dobách dobrých i zlých 1917-1947: hrst vzpomínek příslušníků bývalého pěšího pluku 3 Jana Žižky z Trocnova k třicátému výročí jeho založení. Kroměříž: Příslušníci bývalého pěšího pluku 3 Jana Žižky z Trocnova, 1947. VÚA-VHA, KLeg, Kmenový list Ludvíka Svobody (Autor: Vlastimil Křišťan)

ČÍST DÁLE...