SMITKA Karel *18.1.1890

Karel Smítka se narodil 18. 1. 1890 v Nítovicích u Kardašovy Řečice. Pocházel ze 13 dětí. Vyučil se truhlářem ve Vídni. Narukoval do I. Světové války s Jindřichohradeckým plukem společně se svým bratrem. V bitvě u Zborova padl jeho bratr, on byl nasazen jako legionář a bratr byl na druhé straně. Projel vlakem s legionáři až do Vladivostoku a domů se vrátil až roku 1920, pravděpodobně z Francie. Byl velkým obdivovatelem prezidenta T. G. Masaryka. Měl jeho velký obraz a u něho veškerá svá obdržená vyznamenání. Po návratu roku 1920 se pravděpodobně dostal do kurzu pro budoucí policii. Pravděpodobně se v Lánech setkal i s TGM, protože měl několik kaktusů a palmu, kterou si vypěstoval a tvrdil, že sazenice dostal od pana prezidenta a považoval si toho. V Dolních Kralovicích strávil pan Karel Smítka celou éru svého služebního působení na četnické stanici. V Dolních Kralovicích byl za velké účasti veřejnosti předán v roce 1924 velice krásný památník obětem I. světové války. Zasíláme fotografii z roku 1937, kdy pan Karel Smítka jako vrchní strážmistr stál čestnou stráž u pomníku padlých při pohřbu TGM. Do Dolních KRALOVIC se dostal z Nítovic po roce 1920. Manželku Marii roz. Vorlíčkovou nar. v roce 1903 si našel v Lažištích u Zruče nad Sázavou, ta obec patřila do soudního okresu Dolní KRALOVICE, tedy do působnosti Dolnokralovické četnické stanice. Svatba byla v roce 1922. Měli spolu dvě děti, dceru Marii roč. 1923, maminku mojí manželky, a syna Karla roč. 1925, který bydlel v Praze. V kterém roce se stal vrchním strážmistrem četnické stanice, nám není známo. V roce 1938 byl dosazen na četnickou stanici v Hrádku nad Nisou, jako posílení proti nepokojům se sudetskými Němci. Vyprávěl mi, že to tam měli těžké. Aby se vyspali, mnohdy přespávali na hřbitově v márnici. V okolí byly sklárny, dostal jsem od něho krásné skleněné těžítko s nápisem „ Jsme na stráži, nutno bojovat. Co českým bylo, českým zachovat. „ Za II. světové války byl děda v odbojové skupině. Myslím, že to byla odbojová skupina Obrana národa. Po nástupu R. Heydricha byla odbojová skupina odhalena a 15. října 1941 byl děda gestapem zatčen a domů se vrátil až v druhé polovině května 1945 v zuboženém stavu. Po bombardování koncentračního tábora v Německu spojenci, se koncem války podařilo některým vězňům utéci a pěšky se dostali až do Prahy. Z dopisů jsem se dočetl, že odbojová organizace měla kolem 400 členů. Organizace byla prozrazena údajně neopatrností kolínské skupiny. 2 Zatýkání provedlo gestapo a provedlo důkladnou domovní prohlídku. Hledali především zbraně a dokumenty. Nic nenašli, přesto dědu zatkli a vrátil se až ve druhé polovině května 1945. Pistole i s náboji byly uloženy a odborně zadělány v židli, na které členové gestapa seděli. Šestnáctiletý syn Karel je pak zakopal u řeky Želivky. Dědu pak vyšetřovali v Kutné HOŘE a několik dní na gestapu v Kolíně. Věděli, že patřil k čelním funkcionářům odboje soudního okresu Dolní KRALOVICE. Koncem roku byl převezen a vězněn v pevnosti TEREZÍN. To víme z vyprávění, žádné dopisy z té doby jsem neměl k dispozici. Koncem roku 1942 byl převezen k hlavnímu líčení do DRÁŽĎAN a tam to bylo kruté. Několik členů organizace tam bylo popraveno a děda byl odsouzen na sedm roků vězení. Údajně za velezradu, sabotáže a nadržování nepříteli. Vzhledem k tomu, že soudy neměly konkrétní důkazy, byl trest snížen na pět roků. Z DRÁŽĎAN se směl poslat jen jednostránkový dopis jednou za 4 měsíce a vše bylo cenzurováno. V dubnu 1943 byl děda odeslán do káznice v BAYREUTHU v severním Bavorsku. Je to město asi jen 50 km vzdálené od CHEBU. Za války to tam bylo tvrdé. Dopis bylo možné zaslat jednou za šest týdnů a vše bylo rovněž cenzurováno. V Německu byl nedostatek pracovních sil, němečtí muži byli na frontě, a tak ti šikovní vězni pracovali v dílnách. Děda dělal v truhlářské dílně a především opravovali nábytek a dostávali se do zamčených skříní zabavených židům i s majetkem. Nesměli je poškodit. Ze školních besed vím, že tam jídla měli málo a v nádobách pod klihem si vařili slupky z brambor. V městečku BAYREUTH byl děda do února 1944. Konec války, od února 1944 do dubna 1945, děda strávil v Bavorském městě SCHWEINFURTU. Odtud mám informace naprosto přesné. Čerpal jsem z 33 dopisů. Děda byl velice šikovný truhlář a oblíbil si ho vrchní inspektor soudu, pro něho pracoval v budově soudu i v jeho domácnosti. Přes něho šla veškerá korespondence do Dolních KRALOVIC i opačně. Nic nebylo cenzurováno a děda často psal, aby rodina dopisy řádně ukrývala, nebo raději pálila a nikomu se o ničem nezmiňovat. Dochovaly se všechny došlé. Často děda posílal i balíčky, aby částečně odčinil strádání, které rodině způsobil. Nikdy toho nelitoval. Nechtěl být zrádcem. Tam pracovali od sedmi hodin ráno do šesti hodin večer. Bydleli v místní káznici. V roce 1944 i v roce 1945 zažili časté nálety spojenců / říkali ostrovanů /. Bombardování bylo prováděno pomocí tříštivých i zápalných pum. Město bylo hodně zničeno již nálety z roku 1943. Hodně času strávili v bezpečném krytu, deset metrů pod zemí, který si sami upravili. Mockrát jim zachránil život. Při červnovém náletu byla rozmetána jejich kárnice, štěstí, že byli v úkrytu. Pak bydleli přímo v budově soudu. Po večerech děda pomáhal s opravami i v nemocnici. Bylo to za večeři a menší obnos si i přivydělal a posílal domů na nutné výdaje. Koncem dubna 1945 po velkém bombardování ze Schweinfurtu uprchl a pěšky se dostal v polovině května do Prahy. Hlásil se u příbuzných. Do Kralovic přijel v zuboženém stavu. Místní doktor nařídil rodině postupně dávat lehkou stravu, jinak by to organismus nevydržel. Setkání bylo po tolika létech strádání radostné. Pan Karel Smítka se opět stal vrchním strážmistrem četnické stanice v Dolních KRALOVICÍCH. Jenže po roce 1948 byl od policie propuštěn (dva rok před důchodem) a začal se živit manuální prací. Důchod byl vyměřen ten nejnižší, 600,-Kč měsíčně, a tak musel pracovat i při důchodu. V roce 1968 se podařilo prosadit navýšení důchodu na 800,- Kč. Dlouho to navýšení nepobíral, neboť 12. července 1971 ve ZRUČI n.Sáz. ve věku 81 let zemřel. Je pohřben v našem rodinném hrobě ve Snětě u Dolních KRALOVIC (číslo hrobu 267 – 268). Tak skončil život jednoho neznámého hrdiny 20. století, který to neměl v životě vůbec jednoduché, ale nedokázalo ho nic zlomit. Byl vlastencem až do smrti. (Dle dopisu vnuka Ladislava V.)

ČÍST DÁLE...