PREININGER Ladislav *2.7.1895

V úterý 2. července 1895 se na Královských Vinohradech do rodiny Preiningerů narodil budoucí člen slavné Roty Nazdar Ladislav. Vystudoval nižší reálné gymnázium a od roku 1909 působil v otcově papírenském podniku, který měl později převzít. V letech 1909 až 1913 navštěvoval kurzy Umělecko-průmyslové školy v Praze a stal se uměleckým knihařem. Po ukončení studií vyrazil do zahraničí na zkušenou. Nejprve do Vídně a následně do Paříže, kam dorazil v říjnu 1913. Jeho rodina byla silně vlastenecká a navštěvovala pražský Sokol. Díky kontaktům ze Sokola a otcově přímluvě se mu podařilo najít v Paříži práci, a ačkoliv nebyl se svou životní situací spokojen, nakonec ve Francii vydržel. Určitě k tomu napomohla přátelská atmosféra v pařížském Sokolu a aktivní zapojení do jeho činnosti. Zde ho také zastihla zpráva o bělehradském atentátu na arcivévodu Františka Ferdinanda d'Este a následném rakouském ultimátu Srbsku. V Paříži se následně 26. července 1914 uskutečnila demonstrace proti Rakousko-Uhersku a projevení podpory Francii. Následně byla 1. srpna vyhlášena mobilizace a všichni příslušníci Německa a Rakouska měli do dvou dnů Francii opustit. Velká část Čechů však chtěla svou novou domovinu podpořit a vstoupit do armády. Jako cizí státní příslušníci však mohli jen do slavné Cizinecké legie. Ladislav Preininger do ní vstoupil 25. srpna 1914. Rota Nazdar Podepsal závazek na dobu trvání války a odjel vlakem do Bayonne u španělských hranic, kde se právě formovaly roty praporu C II. pochodového pluku 1. pluku Cizinecké legie. 1. rota byla česká-slovenská, další polská, řecká, belgická a jedna ze příslušníků zbylých národů. Velitelem 1. roty se stal kpt. Marie Sallé, který okamžitě zahájil výcvik. Čechoslováci okamžitě upoutali pozornost jak svých velitelů příkladnou disciplínou a nadšením, tak místních obyvatel pořádáním sokolských cvičení a dalšími kulturními aktivitami. A také vzájemným pozdravem, podle kterého získala své jméno – Compagnie Nazdar. Dne 12. října 1914 složili příslušníci roty Nazdar slavností přísahu, z rukou starosty Bayonne převzali rotní prapor z červeného hedvábí s vyšitým bílým lvem a 23. října odjeli na frontu do oblasti Champagne. Zde se stali součástí Marocké divize v zákopech u Remeše, nejprve jako záloha, od listopadu na pravém křídle divize. Jednalo se o poměrně klidný úsek fronty, útrapám zákopové války však nebyli ušetřeni ani zde, zejména vlhku a zimě. Vojáci hlavně upravovali obranné postavení a podnikaly rozvědky. Často se stávali cílem nepřátelského dělostřelectva. Přišli tak i první ztráty – 2 mrví a několik desítek raněných. Na konci dubna byla Marocká divize stažena a přeložena. Jejím novým působištěm se stalo severofrancouzské Artois. V této oblasti se totiž připravoval rozsáhlý útok, Rota Nazdar byla přidělena k Pétainově 33. armádnímu sboru, který měl dobýt návrší Falaise de Vimy, ze kterého bylo možné ovládat roviny až k belgickým hranicím. Marocká divize obsadila zhruba jeden a půl kilometrový úsek Berthonval – La Targette asi 7 km severně od Arrasu. Celkem bylo k ofenzívě připraveno 18 francouzských divizí podpořených britských klamným útokem na severu. Spojenci tak měli v oblasti operací výraznou převahu v mužstvu i materiálu, protože 6. armáda bavorského prince Rupprechta měla 16 divizí. Očekávalo se tak jasné vítězství. Vše začalo již 4. května 1915 dělostřeleckou přípravou a umístěním min do 17 podkopů. Vlastní útok začal 9. května v 10 hodin dopoledne po silné čtyřhodinové dělostřelecké přípravě. Prapor C útočil ve středu sstavy, rota Nazdar pak ve směru Neuville-Saint-Vaast a kótu 140 asi 7 km od výchozích postavení. Vojákům se podařilo rychle dobýt první pásmo protivníkovi obrany, pak se ale německý odpor zintenzivnil. T osebou přineslo těžké ztráty. Padl velitel praporu mjr. Noiret, jeho pobočník Rousseau, velitel 4. české čety, por. Andreani či velitel kulometné čety por. Dostál. Vojáci však postupovali stále kupředu a strhávali s sebou i další francouzské jednotky. Zhruba o půl dvanácté byla dobyta kóta 140 a cíl útoku tak byl splněn. Byly dobyty též vesnice v okolí a odpoledne odražen německý protiútok. Ztráty však byly skutečně velké, z původních 250 členů Roty Nazdar zbylo v bitvě u Arrasu bojeschopných pouze 75 vojínů, 42 vojáků padlo, zbylí byli raněni, v rotě tak nezbyli žádní důstojníci. Ztracen byl též rotní prapor, který zmizel poté, co byl praporečník Karel Bezdíček smrtelně zasažen. Ladoslav Preininger byl mezi raněnými, na konci útoku byl trefen střelou do prsou. Ujal se ho br. Siebert a obvázal mu ránu. Následně byl evakuován do nemocnice v Bretagni. Úsilí a ztráty Marocké divize však přišli vniveč. Francouzi nedokázali na místa průlomu přisunout posily, což se ale naopak dařilo Němcům, kteří tak zahájili sérii protiútoků, po kterých začali Francouzi vyklízet draze dobyté pozice. Podobně se dařilo i na dalších úsecích ofenzívy, takže po těžkých a krvavých bojích slavili jen malé územní zisky. Ještě hůře se vedlo Britům, jejichž útoky byly krvavě odraženy. Po odpočinku a konsolidaci byla Marocká divize zapojena 16. června během útoku na ves Souchez, Čechoslováci tvořili 2. rotu v síle asi 150 mužů. Jako jedni z mála se snažili splnit svěřený úkol a přišli o osm mužů včetně velitel, mnoho dalších bylo opět zraněno. Tím skončila jich účast v krvavé druhé bitvě u Artois. Francouzi v ní přišli o 102 tisíc padlých a raněných, Britové o 27 800 a Němci o 65 000 a dalších 7 tisíc vojáků bylo zajato. V čs. legiích Po vyléčení v červenci 1915 byl Preininger, mezitím povýšen ze střelce na desátníka, odeslán k 26. rotě 1. pluku Cizinecké legie do Sidi-bel-Abbes v Alžírsku. Nasazení v Africe mu však nevyhovovala a žádal o přeložení na bojiště. Ovšem nové nařízení, které zakazovalo nasazení legionářů na frontách proti svým původním vlastem, toto znemožňovalo, vše z důvodu aby se předešlo dezercím. Jako občana Rakousko-Uherska se ho to týkalo, Francouzi tehdy ještě moc ohledy na českou otázku nebrali. V Alžírsku tak Preininger vykonával hlavně strážní službu a zúčastnil se několika výprav na Saharu. Když se pak v únoru 1916 hledali tlumočníci srbštiny, okamžitě se přihlásil, ačkoliv srbsky vůbec nemluvil! Byl tak přidělen k srbskému praporu, kde to samozřejmě okamžitě poznali, ale jako Čecha ho kryli a on se časem srbsky naučil. V létě 1916 se však vrátil zpět do služby v alžírském Colomb-Becháru. V květnu 1917 odjíždí s 12. rotou do řecké Soluně a následně se přesunuje na srbskou frontu, kde je přidělen ke družstvu automatických pušek jako střelec. Červen a červenec pak strávil v obtížném hornatém prostředí v boji s Bulhary. Dostává zde nabídku ke vstupu do polské armády, kterou příjme s vědomím, že jakmile se dostane do Francie, přihlásí se do vznikající armády československé. Rozkaz k odjezdu dostal 11. srpna. Cestou ale onemocněl malárii a musel se léčit v nemocnici v řecké Verii. Tu opustil 16. října a konečně nastoupil cestu do Francie. Dne 2. listopadu byl poslán do Cognacu, kde se formovaly čs. jednotky a stal se tak příslušníkem naší národní armády. V téže době do Francie dorazil i transport čs. vojáků z Ruska a všichni se prozatímně stali součástí 33. francouzského pěšího pluku. Dorazili také dobrovolníci z USA a zajatci ze Srbska. Následně je přidělen k vznikajícímu 21. čs. střeleckému pluku a k poslednímu lednu 1918 povýšen na desátníka a hned následujícího dne na účetního četaře. Ovšem teprve 1. března je vznik pluku oficiálně potvrzen. 16. května je povýšen do hodnosti důstojnického zástupce II. třídy (adjutant). Na začátku června se pluk v sestavě 53. pěší divize přesunul do tábora Darney, kde se mužstvo připravovalo k nasazení na frontě. Preininger má na starosti ubytování a zásobování. Poslední červnový den pak došlo k slavnostní přísaze a francouzský prezident Poincaré předal pluku prapor darovaný Paříží. V srpnu se pluk zapojil do bojových operací, jejich postavení se stalo cílem plynových útoků i dělostřeleckého a leteckého bombardování. Na konci září se přesouvá do oblasti města Voziers, kde je plánována další ofenzíva. Ta začala 18. října 1918, od dva dny později přebírá 21. pluk od Francouzů postavení ve vesnici Terron-sur-Aisne. Hned následujícího dne se však stali cílem silného protiútoku Němců. I. A II. prapor se zde úspěšné bránili až do 30. října, kdy byly vystřídány, III. prapor držel pozice u vesnice Vandy. 22. pluk pak bojoval u Chartres. Za své úspěšné bojové nasazená zaplatili Čechoslováci ztrátou 252 mrtvých a nezvěstných a téměř 900 raněných. Vše s plukem absolovova i do hodnosti důstojnický zástupce I. třídy (adjutant-chef) L. Preininger. Dne 1. listopadu se vojáci dozvěděli o vzniku samostatného Československa a o deset dní později začalo platit příměří. Velká válka tak skončila. Začal se také plánovat přesun do svobodné vlasti. Mezitím však docházelo k řadě slavnostních událostí, udělování vyznamenání a v táboře v Darney čs. vojáky 10. prosince navštívil prezident Masaryk. O dva dny později je Preininger jmenován poručíkem. 30. ledna 1919 se pluk vydal na cestu domů. V čs. armádě Na vojáky však nečekal život v míru. Na Slovensku se bojovalo s Maďarskou republikou RAD, která se nechtěla vzdát území historických Uher, na Těšínsku s Poláky. Sem se také po přehlídce v Praze přesunul 21. pluk. Došlo k několika střetům a následně se dostavila komise Dohody, aby záležitost vyřídila. Na konci března 1919 se přesouvá I. prapor pluku do Brna a pak zpět do Prahy, kde se podílel na uklidnění květnových nepokojů. 27. května se pak dva prapory přesouvají na Slovensko, kde probíhal maďarský vpád. Působí v oblasti Košic, špatné zásobování ale znesnadňuje operace. Dne 25. června je vyhlášeno příměří a hranice republiky jsou potvrzeny. Mezitím, 1. června, byl Preininger povýšen na nadporučíka, v listopadu poslán na studia do francouzské akademie v Saint-Cyru a v prosinci přijat do soboru důstojníků z povolání. Z Francie se vrátil počátkem roku 1920, od října působí ve vojenské akademii v Hranicích a 1. listopadu je povýšen na kapitána. C říjnu 1922 si za ženu bere Natálii Gallovou, později se jim narodí dvě dcery. V letech 1925-1927 studoval na Vysoké válečné škole v Praze, následně v letech 1927-1936 působil jako major generálního štábu ve funkci spojovacího důstojníka francouzské vojenské mise, kterou vedl gen. E. Faucher. Preininger s ním navázal blízké přátelství. Byl také publikačně činný, když psal články o čs. legiích a francouzské armádě. Následně velí praporu v Josefově, odkud se přesouvá k útočné vozbě. Nejprve krátce velí IV. a III. praporu, od dubna do července 1938 pak celému 2. pluku útočné vozby. Od října 1938 do května 1939 pak Náhradnímu praporu pluku útočné vozby 1. Po rozpuštění armády byl přidělen v hodnosti odborového rady Ministerstvu sociální a zdravotní péče. Ráno 30. července 1941 byl ve svém pražském bytě zatčen gestapem a odvezen na Pankrác. Zde ho příležitostně mohla navštěvovat rodina. Dne 27. září 1941 se zastupujícím říšským protektorem stal Reinhard Heydrich, který hned následující den vyhlásil stanné právo. V průběhu něho byl podplukovník gen. štábu Ladislav Preininger, rytíř Řádu Čestné legie, nositel francouzského, belgického a čs. válečného kříže a mnoha dalších řádů a vyznamenání, 1. října 1941 popraven.

ČÍST DÁLE...