KVĚTOŇ Jan *5.7.1893

Jan Květoň se narodil 5.7.1893 v obci Majdalena, okr. Třeboň. Po vystudování gymnázia v Třeboni byl jako jednoroční dobrovolník v říjnu 1913 povolán k pěšímu pluku 21 do Kutné Hory, kde absolvoval školu pro výchovu důstojníků pěchoty v záloze. Po vypuknutí války odešel v srpnu následujícího roku na frontu, ale již v prosinci si léčil zranění z bojů v zápolní nemocnici v Lučenci. Po uzdravení nastoupil počátkem ledna následujícího roku opětně službu v Kutné Hoře, odkud odešel na frontu krátce po svém povýšení do hodnosti kadeta aspiranta v březnu 1915. U bojujícího pluku převzal velení pěší čety, ale již 27.5.1915 padl do zajetí. Do čs. legií vstoupil v červenci 1917 a jako posluchač školy pro důstojníky v záloze v Bobrujsku byl zařazen k záložnímu praporu I. čs. střelecké divize „Husitské“. Po ukončení školy se v září stal praporčíkem a byl ustanoven velitelem čety u 1. čs. záložního střeleckého pluku v Žitomiru. S plukem prodělal boje u Bachmače, Penzy, Syzraně, Bezenčuku, Buzuluku a Bugulmy. V srpnu 1918 pluk nacházející se v té době v Samaře prodělal transformaci na 9. čs. střelecký pluk K. H. Borovského, u kterého nyní již podporučík Květoň o měsíc později převzal velení pěšího výzvědného oddílu, rozšířeného následně na výzvědnou rotu. Během služby u průzkumné jednotky byl povýšen na poručíka (leden 1919) a kapitána (květen 1919). V této době pluk bojoval na tzv. povolžské frontě. Po ústupu a stažení z fronty střežil vymezený úsek trassibiřské magistrály až do svého odjezdu do Vladivostoku v lednu 1920. Na cestu do vlasti, během které velel tzv. sbornému praporu, se Jan Květoň vydal v červnu 1920 a absolvoval ji lodí s přes Tichý oceán do Kanady a následně přes Atlantik do Německa. Po příjezdu do Československa se v srpnu 1920 ocitl se svým plukem v Mostu, kde nadále působil ve funkci velitele roty. V prosinci 1921 byl povýšen do hodnosti štábního kapitána. V říjnu 1922 následovalo přeložení k pěšímu pluku 1 „Mistra Jana Husi“ do Českých Budějovic, u kterého nadále velel rotě. V listopadu 1924 se stal prvním plukovním pobočníkem a o tři roky později byl povýšen na majora. V září 1929 byl ustanoven do funkce zástupce velitele II. praporu a v říjnu následujícího roku zatímním velitelem III. praporu. Již v polovině listopadu 1930 byl ale přemístěn na MNO, kde nadále zastával funkci mobilizačního referenta u 1. (pěchoty) oddělení I. (všeobecně vojenského) odboru. Povýšení na podplukovníka se dočkal v červnu 1931 a v listopadu 1933 byl povolán do kurzu pro velitele vojskových těles. Po jeho skončení byl v červenci 1934 přidělen k pěšímu pluku 22 „Argonskému“ do Jičína, kde zastával funkci velitele II. praporu. V září 1936 byl přidělen do Kurzu pro velitele vojskových těles a oddílů a následně ustanoven řádným profesorem taktiky pěchoty do Prahy. V dubnu 1938 došlo k jeho přemístění k pěšímu pluku 5 „T. G. Masaryka“, u kterého zastával funkci zástupce velitele pluku. V době mnichovské krize stanul v čele mobilizovaného pěšího pluku 55. Po demobilizaci se vrátil na původní funkci a službu v čs. armádě ukončil na sklonku dubna 1939. Následně absolvoval zemědělský kurz při Vysoké škole technické a poté pracoval u Státního úřadu statistického v Praze. Již krátce po okupaci se zapojil do odbojové činnosti v rámci ilegální organizace „Obrana národa“, za což byl v únoru 1940 zatčen pražským gestapem a od srpna 1941 vězněn v koncentračním táboře Dachau až do konce války. O svých zážitcích z války později vypovídal i u soudu s válečnými zločinci v Dachau. Do osvobozeného Československa se vrátil koncem května 1945 a po ohlášení se u náčelníka Hlavního štábu vyčkával svého dalšího zařazení. O měsíc později došlo k jeho ustanovení do čela výcvikového oddělení Hlavního štábu, ovšem již koncem července byl přemístěn k Pěchotnímu učilišti do Milovic a pověřen jeho velením. V říjnu 1946 byl postaven do čela Vojenské akademie v Hranicích a krátce poté se stal brigádním generálem. Počátkem září 1948 se vrátil na Hlavní štáb a byl ustanoven velitelem pěchoty. V říjnu 1948 byl povýšen na divizního generála. K jeho odvolání z funkce došlo v dubnu 1950 v souvislosti s nařčením z neoznámení protistátní činnosti (Údajná špionážní síť okolo Stanislava Rachače) a s tím souvisejícím zatčením. Po výsleších ve věznici obranného zpravodajství v Praze-Hradčanech, tzv. domečku, následovalo v červnu 1950 odsouzení Vrchním vojenským soudem v Praze bez jednoho měsíce k pěti letům těžkého žaláře, přičemž mu byla zároveň odňata hodnost divizního generála a jako vojín byl přeložen do počtu mužstva. Manželka byla odsouzena k 15 letům. Jan Květoň byl z vězení podmínečně propuštěn v říjnu 1954 a zemřel v Olomouci 27.1.1956 a je zde i s manželkou pohřben. Autorka: Mgr. Zuzana Gellrichová roz. Květoňová, praneteř

ČÍST DÁLE...