MORAVEC Emanuel *17.4.1893

Narodil se do poměrně dobře finančně zajištěné rodiny. Absolvoval školu obecnou a měšťanskou a následně i Vyšší průmyslovou školu v Praze, kterou zakončil roku 1912. Již brzy po jejím absolvování je zaměstnán jako technický úředník ve společnosti Mašek a spol. V den vypuknutí války, 28. července 1914 je odveden do zeměbraneckého pluku č. 8, kde absolvuje kurs velitele kulometného družstva. V březnu odjíždí na ruskou frontu, kde prodělává boje v Karpatech a v březnu 1915 upadá do zajetí. Jeho protirakouské smýšlení ho táhne ven ze zajateckého tábora a cílem mladého vojáka se stává Česká družina v Rusku. V tuto dobu je ale snadnější vstoupit do vojska srbského a tak v květnu roku 1916 míří s dalšími druhy ze zajateckého tábora v Samarkandu do daleké Oděsy, kde se formují šiky budoucího dobrovolnického srbského vojska. V létě 1916 se tak vrací do boje, tentokrát na rumunskou frontu. Bitva u Amzače mu přináší zranění, ze kterého se zotavuje téměř půl roku a následně žádá o své zařazení do čs. legií. Zde je 1. 8. 1917 přidělen k 6. čs. střeleckému pluku „Hanáckému“. Koncem měsíce března 1918 je čerstvým absolventem kulometného kurzu a kurzu důstojníků generálního štábu. Účastní se bojů s bolševiky na magistrále, kde je v polovině července znovu zraněn, a poté působí jako instruktor nových dobrovolníků – kulometčíků. Do vlasti odplouvá v lednu 1920 a do Prahy se vrací v srpnu i s osmnáctiletou Helenou Bekovou, kterou v Rusku pojal za manželku a měl s ní malého synka Igora, budoucího příslušníka SS. Mladý důstojník se rozhodl v armádě setrvat a je přiřazen coby zpravodajský důstojník Zemského vojenského velitelství pro Podkarpatskou Rus v Užhorodě. V prosinci 1921 je povýšen na štábního kapitána. Následně absolvuje Vysokou školu válečnou v Praze. Po studiích působí u 24. pěšího pluku ve Znojmě a později u 20. pěšího pluku v Humenném na východním Slovensku. Ve třicátých letech se stává profesorem válečných dějin na Vysoké škole válečné. Stejně tak rozvíjí svůj literární talent a hojně publikuje. Krize roku 1938 se jej hluboce dotýká. V průběhu října odchází do ústraní, rozvádí se se svoji již druhou ženou a už v listopadu 1938 byl odeslán na dovolenou, kvůli své nesnášenlivé kritice vlády a prezidenta. Ve své publikaci V úloze mouřenína, na které začal pracovat ihned po Mnichovu 1938, přehodnocuje historii Československa a naznačuje zde spolupráci s Velkoněmeckou říši. Po vyhlášení Protektorátu Čechy a Morava začíná Moravec působit jako aktivistický novinář plodící proněmeckou propagandu a navíc pracuje i v rozhlase. Již v průběhu roku 1939 se stal symbolem české kolaborace a zrady. Od roku 1941 se stává předsedou proněmeckého Kuratoria pro výchovu mládeže v Čechách a na Moravě a rok na to se stává členem protektorátní vlády na postu ministra školství a lidové osvěty. Svoji pozici ještě více posílil po atentátu na Reinharda Heydricha v květnu 1942. Jeho sílící vzestup nesla zahraniční Londýnská vláda nelibě a připravovala tak na Moravce atentát, který se nakonec nepodařilo provést. V květnu 1945 se přiblížila ku Praze nejen východní i západní fronta, ale v hlavním městě Protektorátu propuklo také ozbrojené povstání. 5. května nasedl ministr do vozidla, které je záhy napadeno palbou povstalců u Malostranského náměstí a řidič je tak nucen změnit směr cesty. Za krátko mu dojde palivo a Emanuel Moravec, ze strachu o svoji budoucnost, řeší bezvýchodnou situaci výstřelem do spánku. Jeho tělo je narychlo pohřbeno ve dvoře biskupského gymnázia ve Winterově ulici a v červenci 1945 exhumováno. Jméno bývalého legionáře a bojovníka od Amzače se tak za šest let trvání Protektorátu Čechy a Morava stalo synonymem pro zradu a kolaboraci.

ČÍST DÁLE...