MAN František *8.3.1896

"Jmenuji se František Mahn. Tyto vzpomínky píši dokud mám ještě paměť a mohu udržet ještě pero v ruce. Narodil jsem se 8.března 1896 v Popůvkách, příslušným do Troubska, okres Brno venkov. Moje první matka byla z Popůvek, Vincencie Pospíšilová. Bylo mě 1,5 roku a bratrovi Ferdinandovi bylo půl roku, když nám zemřela matka. Otec byl nucen se znovu oženit a vzal si za manželku Marii Foukalovou ze Střelic. S tou měl 3děti Antonína, Annu a Josefa. Můj dědeček pocházel z Opavy a babička z Jihlavy.Dědeček byl dříve u četníků a později byl drábem na velkostatku v Rosicích a bydlel v Omicích, kde také zemřel. Babička bydlela u nás na Veselce č.118, kde r.1912 zemřela ve věku 82 let. Můj otec pracoval v soukromé továrně fy. Redlich v Brně, kdež byl později postřihačským mistrem. Zemřelv roce 1935 ve stáří 69 let...měl kornatění cév a pak mrtvici. Já jsem vychodil 3.třídu obecné školy v Troubsku. Po vyjití školy jsem pracoval s otcem v továrně. Tenkrát se chodívalo pěšky do Brna a pracovalo se 10hodin. Já jsem měl 60krejcarů denně a otec 2K. Pracovalo se od 7 do 6hod. večera. Ráno jsme vstali, matka uvařila česnekovou polévku, nadronbili jsme si do ní chleba a to byla naše snídaně. Do práce jsem si nosili 3krajíce chleba, konvičku s kávou. Do Brna se chodilo pěšky za každého počasí. Dnes kdyby nejel autobus, tak by do práce nikdo nešel. No tenkrát byly jiné časy... Nejhorší bylo když napadlo hodně sněhu, to jsme šli za sebou jako husy, museli jsme si cestu prošlapat...cesta trvala 2hod. Tenkrát se vydělávalo málo, ale koupit za to šlo hodně. Já když jsem vydělal 60krejcarů, mohl jsem si koupit 60 rohlíků. Oběd nám vařila domovnice, otec koupil hovězí za 10 krejcarů, měli jsme polévku, vždycky jsme si do ní nadrobili chleba a to byl oběd. Co se týkalo jiného jídla, to bývalo maso jen v neděli, ostatní dny se vařilo jen z mouky a co se dalo. Když mě bylo 16let, šel jsem se učit tesařem. První rok jsem měl 60 krejcarů. druhý 90krejcarů a třetí rok 1zlatku (2K). Když vypukla první světová válka, byl jsem právě vyučen a v březnu 1915 jsem byl právě tovaryšem a měl jsem na den 3K. Na oběd jsem si kupoval salám nebo maso za 6-8 krejcarů a měl jsem toho dost, pivo stálo tehdy 8 krejcarů. V červnu roku 1914 se konal v Brně sokolský slet, když náhle přišla zpráva, že byl zavražděn následník trůnu František Ferdinand. Tou dobou se konaly velké manévry v Bosně a Hercegovině, kde byl přítomen a kde na něj byl spáchán atentát. A bylo po náladě...počítalo se, že to tak R-U tak nenechá a že z toho bude válka. Netrvalo to ani 2 měsíce a válka začala. Rakousko vypovědělo válku Srbsku. Hend na to vypovědělo Rusko válku R-U a Německo válku Rusku. Francie vypověděla válku Německu a už to začalo na všech stranách. Tentrát byl spolek R-U, Německo, Turecko a Italie, ale Itálie však zradila R-U a v květnu 1915 vypověděla válku R-U a už to byla světová válka, když se přidala Anglie a pak USA, kdy už muselo R-U kapitulovat. Když můj ročník 1896 musel k odvodu, byl jsem odveden a 15.4. 1915 jsem narukoval k 8. pěšímu pluku do Hermanstadtu (Sedmihradsko) (pozn. dnešní rumunské Sibiu?). V Brně nás všechny shromáždili v budově Turnhalle? ) - německé tělocvičně, tam nás rozstřídili kdo kam bude patřit, večer jsme dostali bochník chleba a šli jsme na nádraží na vlak. Nebyl to osobní vlak, ale byly to vozy na dobytek, tam nás nacpali a už jsme se loučili z domovem. Ve vagonech jsme spali na holé zemi. V Maďarsku jsme dostali naši první vojenskou stravu - na oběd byl guláš. Dostali jsme z toho většinou průjem, záchod nebyl, tak jsme otevřeli vrátka a dělali jsme to po trati...aspoň měly vrány co žrát. V Hermanstadtu byla naše posádka. Ja byl přidělen ke 3. praporu a ten měl jet buď na srbskou nebo italskou frontu. Tady jsem se potkal s Kobou a Putnou z Troubska, Procházkou, Štočkem a Gabrielem. Ti všichni jeli na ruskou frontu, jen my s Vilémem Štočkem jsme jeli na italskou frontu. Putna, Kuba a Procházka se dostali na ruské frontě do zajetí a Stanislav Gabriel tam byl raněn. Já jsem narukoval 15.dubna 1915, můj bratr Ferdinand hned po mě - bylo mu 18let a nakonec můj otec - bylo mu 49let. Byli jsme tedy 3 z rodiny na vojně. Doma zůstala matka, 14letý bratr Antonín, 12letá sestra Anna a 2letý bratr Josef.To víte jak jim asi bylo, když zůstali sami... Otec narukoval k 6.dragounskému pluku a sloužil ve Vídni, ale koncem roku 1916 byl propuštěn z vojny, protože měl už 50let. Sloužilo se od 18-50roků. V červnu 1915 jsem odjeli na italskou frontu, byli jsme rádi, že už budeme konečně na frontě a hlavě jsme měli jedinou myšlenku a to dostat se do zajetí, protože jsme nechtěli umírat pro císaře pána. Byli jsme zatím ubytovaní ve vesnici Gorica blízko fronty. Zde jsme prodělávali další výcvik a prozatím jsme byli záloha. Když pak byl na frontě 3.prapor rozbit, tak nás okamžitě povolali ze zálohy.Když jsme přicházeli k frontě, již jsme potkávali celé transporty raněných, které vezli na vozech...většinou byli zraněni na hlavě. Byly zde samé skály a když vybuch granát, tak kamení potlouklo vojáky, protože tehdy ještě nebyly přilby na hlavu. Koncem července 1915 jsme přisli do první linie u vesnice Dobrdo, která byla skoro celá rozbitá. Když jsme šli na večer do zákopů, tak nás Taliáni zpozorovali a hned začaly hvízdat kulky, takže jsme měli na uvítanou několik raněných. Místo kde jsme měli zůstat, byla taková planina bez stromů a keřů. Zákopy nebyly žádné, jen takové malé vyhrabané díry na hlavu...byla to tam samá skála. Slunce do nás v srpnu příšerně pražilo, nebylo možné schovat se do stínu. Jídlo a pití jsme mohli dostat až večer za tmy, protože jsme byli v takové podkově a Taliáni na nás viděli ze všech stran, takže jsme dostali všechno najednou - snídani, oběd i večeři. Největší bída byla o vodu, ve dnes se nemohla ukázat ani kočka, protože jinak tam Taliáni začali prát hned granáty. Zde jsem také viděl poprvé sestřelit letadlo. Tenkrát byly vidět letadla tak jedenkrát za den a to jen výzvědná. Rakušáci po něm začali střílet a 11ranou dostalo zásah a spadlo. 5.srpna večer přišel rozkaz, že nemáme moc jíst, že povedeme na Taliány útok, tak že doplníme první linii a spolu s ní provedeme útok. Před námi byl maďarský 76.pluk a českobudějovický 91.pluk. Když se okolo 9hod večerní setmělo, byl nařízen přesun do prvních linií. Jakmile jsme vyrazili kupředu, Taliáni uslyšeli rámus a zprozorovali nás. Hned se rozpoutala střelba, kulky nám jen hvízdali okolo hlavy, pořád jsi čekal kdy ji taky dostaneš.Ranění naříkali, klopýtali jsme o mrtvé, ale nedbali jsme toho, velitel čety čt. Ryba jen křičel kupředu. Tak jsme se dostali do takové malé dolinky, asi pro 30 mužů a tam jsme zalehli. Byly tam vyškrabané jen tkaové malé díry přávě jen pro hlavu. Když jsem zalehl do jednoho takového zákopu, ležel tam už voják, ptal jsem se ho od které ho je pluku, ale on neodpovídal, byl mrtev. Tak jsem si lehl vedle něho. Nebyl tam dlouho 1-2dny, ležel jsem vedlě něho a čekal co bude dál. Taliáni od nás byli asi 30kroků, měli pěkné hluboké zákopy a nahoře ještě naskládané pytle s pískem asi 2m vysoko, my jsme proti nim byli ubožáci. Zůstali jsme bez pohnutí až do rána, mezitím velitel čety poslal spojku, aby zjistil, jeslti máme spojení s druhou četou. Když se spojka vrátila, bylo jasné že jsme bez spojení a odříznutí. Ve 4.ráno se začalo rozednívat. Taliáni volali, abychom šli za nimi. Nic jiného nám nezbývalo - buď ležet na místě a nechat se zabít ručními granáty nebo se vzdát. Zpátky se nemohla dostat ani myš. Asi 2m vedle mě ležel poručík od 91.pluku a povídal, že se nenechá zajmout, vyskočil a běžel zpět, jenže sotva stačil udělat pár kroků a padl mrtev k zemi. Když už to trvalo hezkou chvíli a Taliáni na nás pořád volali, tak jsme se domluvili, že přeběhneme k nim a necháme se zajmout. Vystrčili jsme nad hlavu bílé šátky, zvedli ruce a utíkali jsme k Italům. Jakmile jsme se začali vzdávat Italům, tak do nás začali střílet z naší druhé linie, ale těch pár kroků jsme přeběhli hladce a už jsme byli u Italů. Ty pytle byly dost vysoké a já jsem nemohl přelézt, jeden Ital mě chytl za límec a přehodil mě do jejich zákopů, tam jsem byl konečně v suchu. Italové nám odebrali zbraně, ale nůž a všechno ostatní nám nechali a hned nám dali cigarety a víno. Pak nás všech 30 odvedli asi 15km zpět za frontu. Zde byl takový oplocený tábor - Palmanov, kde jsme byli asi 14dnů v karanténě. Tady jsme měli hlad a jak jsme byli vyhladověli, trhali jsme skrz dráty kukuřici a opékali ji na ohni. Po 14 dnech jsme nastoupili na nádraží v Cervignanu do osobního vlaku. Bylo nás tu asi 100 mužů, vesměs čechů a odvezli nás do pevnosti Savona, blízko francouzských hranic. Pevnost byla blízko moře a my jsme na něm mohli pozorovat i lodě. V pevnosti nám bylo 300, z toho bylo 100 čechů, 100 maďarů a 100 němců. Byli jsme zde odděleni - každá národnost měla svoje ubykace. Hned jak jsme přišli, byli jsme odvšivení tzn. museli jsme se svléci do naha, napřed nás celé otříhali, pak vykoupali, prádlo dali do kotle, kde se párou zničili vši. Pak jsme dostali každý svůj slamník, prostěradlo a přikrývku. Všechno jsme museli udržovat vpořádku a čistotě. Kdo měl špatné spodní prádlo nebo oblečení dostal nové. Ráno jsme dostávali černou kávu. Bochník chleba jsme měli jsme měli na 2dny. Chléb byl bílý jako buchta, já bych ho býval snědl hned celý, ale musel jsem to vydržet. V poledne jsme mívali polévku, kousek masa a buďto rýži nebo makarony. Večer bylo zase něco - sýr nebo salám. Jídlo bylo dobré, ale bylo ho málo, já bych býval snědl jednou tolik, protože jsem byl vyhladovělý. Ale jak jsme se trochu zajedli, tak nám to úplně stačilo. Ráno po snídani a po obědě jsme šli na dvůr pevnosti a dívali jsme se na moře. Nedělali jsme nic, jen jsme jedli a leželi. Skoro každý týden jsme chodili na vycházku k moři za doprovodu stráží. Chodila s námi i vojenská kapela. Na pobřeží jsme sbírali všelijaké mušle, co voda vyplavila na břeh. Myslím, že s námi Taliáni dělali propagandu, že chytli nějaké Austriáky. U moře bylo velice krásně, už v únoru zde na stráních kvetly růže. Byli zde i vinné sklepy, takže jsme si mohli koupit také trochu vína - stálo 50 centů za 1litr. Zde jsem slavil také svoje první vánoce jako válečný zajatec. Vánoční stromek jsme neměli, tedy jsme vystrojili aspoň pometlo, navěsili jsme na ně makarony, trubičky, špagety a pomeranče a celý večer jsme u toho stromku zpívali a vzpomínali na domov. Já byl zajat 6.srpna 1915, naši doma o mě neměli žádnou zprávu 3měsíce. Až v listopadu jsme moli napsat lístek domů a to německy. Až později jsme mohli psát domů dopisy česky. Bylo to asi v půli února 1916, kdy přišlo hlášení, kdo se chce přihlásit na práci - potřebovali stolaře a tesaře. Tedy jsem se ihned přihlásil, již to tu bylo dlouhé nic nedělat. Byli jsme 3 stolaři a 3 tesaři. Odvezli nás osobím vlakem blízko Neapole. Městočko se jmenovalo St. Maria Capua Vetere, kde se stavěly baráky pro 5000 zajatců. Podnebí zde bylo velice krásné, dívali jsme se na sopku Vesuv jak se z ní kouří, někdy více a někdy méně. Bylo nás tady 12 mužů, z toho 6 čechů, 4maďaři a 2 dalmatinci. Práce se nám tady líbila, ale nebyly stroje, takže jsme museli dělat všechno ručně - řezat i hoblovat. Měli jsme svůj žold jako vojáci a kromě toho nám stavitel, co nás měl v referátě 1liru za den. Strava zde byla velice dobrá, maso každý den a kdo měl málo, mohl si nakoupit v kantýně. Spávali jsme v takovém baráku na slamnících, přikrytí dekou. Bylo zde zavedeno, že nikdo nesměl mít italské peníze, vyměnili nám je za tzv. bony a za takový papír jsme si mohli nakoupit v kantýně. Měli strach, že kdyby někdo z nás utekl, mohl by si za italské peníze něco nakoupit a tak nám peníze odebrali. Já jsem si udělal dřevěný kufr s dvojitým dnem a tam jsem si italské peníze schoval. Byly mě pak velice dobré, když byla bída. Koncem roku 1916 byly baráky hotové, nebylo co dělat, tak jsme hrávali všelijaké hry, karty, šachy, fotbal, cvičili jsme sokolská cvičení. Já jsem hrával karty - taroky, které jsem si sám udělal a namaloval z trvdého papíru. Hráli jsme o sirky od rána do večera. Baráky zdě byly jednoduché, spávali jsme i v zimě jen pod dekou, vůbec se netopilo, nebyla zde žádná zima. V létě zde byla velká vedra, takže mezi polednem se nedalo dělat, tak se vžycky od 11 do 2 hod spalo. Už nám to zde bylo dlouhé nic nedělat, pak přišlo hlášení v červnu 1917, kdo se hlásí na práci jako rolník. Tak jsem se zase přihlásil. Bylo nás 20 mužů a jeli jsme do severní Itálie, blízko Bologně. Tam jsme protrhávali rýži, která roste na zaplavovaných pozemcích, takže jsme byli celý den po kolena ve vodě. Jakživi jsme to neviděli dělat, tak k nám dali pár italských děvčat a ty nám ukazovaly, jak na to, nebot bylo velice těžké poznat trávu od rýže. Spávali jsme v takové stodole na slámě, ale bylo zde tolik komárů. že jsme si na noc ovázat ruce a oličej, aby nás nepoštípali. Tady bylo veslo, byli jsme dobrá parta, měli jsme tahací harmoniku a každý večer se vesele hrálo a zpívalo.Když jsme byli s rýží hotovi, tak nás jeden večer zavedli do sousedního statku, kde se mlátila rýže. Vzali jsme sebou hramoniku a večer byla tancovačka. Přišlo tam hodně italských děvčat a bylo veselo, pití bylo dost a jídla také. Nás tam vedl takový jeden už starší italský strážce a když jsme se pak večer vraceli domů, tak byl tak opilý, že jsme ho museli vést a nést mu pušku. Když zde byly všechny práce hotové, tak nás odvezli dále k Veroně a tam jsme prokopávali mezi vinicemi příkopy kvůli vodě. Tady bylo dobře, strava byla dobrá, víno bylo na poli celý den. Kromě našeho vojenského jídla jsme dostávali od statkáře ještě 10 cigaret denně. Hroznů zde bylo dosti, každý mohl snít co chtěl.Když jsme byli tady hotoví, šli jsme o kousek dále (asi o půl hodiny) a zde jsme káceli stromy moruše. To již bylo na podzim 1917, kdy byla italská fronta protržena a italové utíkali zpátky. Někdy v listopadu 1917 po skončení prací nás všechny zavezli do tábora Padula a jižní Itálii. Byl to takový klášter na kopce ale řádila zde malárie a denně se zde na tuto nemoc umíralo. Zde se shromažďovali češi a slováci, v tomto táboře nás bylo asi 15tis. Zde jsem poprvé uviděl sníh, na vánoční svátky ho napadlo asi 20cm a druhý den byl pryč. Spávali jsme v dřevěných barácích, kde se netopilo. Tady už to bylo s jídlem horší. Italové ho taky už moc neměli, ráno byla černá káva, v poledne polévka, rýže nebo makaronya místo masa byly herynky. Já jsem bídu neměl nikdy, měl jsem uštřeno pár lir a tak jsem si mohl něco koupit v kantýně. Hůř na to byl ten, kdo neměl nic a byl velký jedlík, kolikrát jsem viděl jak někteří vojáci vybírali na smetí všelijaké odpadky - třeba hlavy herynků a jedli to...no hlad je zlá věc. Zde se tvořila čs. legie a také v St. Marii, ale to bylo jen pár lidí, protože nebylo pořád nic jasného. Starosta legie byl Jan Čapek, který potom padl na Piavě. Jednatelem legie byl Havlena, ten byl zajat na Piavě a oběšen, pokladník byl Tošnar - učitel z Bohunic u Brna. Ten byl na Piavě raněn, padl do zajetí a jelikož u sebe neměl jiné doklady než kartu se jménem italského vojáka jako my všichni, byl považován za italského vojáka, dostal se jako raněný do nemocnice v Maďarsku, kdež byl až do osvobození. Ten byl jediný co se vrátil jako první čs. legionář do vlasti. Já se přihlásil do čs. legie v únoru 1918. Když už nás bylo více, tak z nás udělali takové pracovní jednotky o 100 mužích, dostali jsme italské uniformy a jeli jsme hned za frontu dělat zákopy poblíž Verony. Italská vláda nám pořád nevěřila, nevěděli co jsou češi a slováci, viděli v nás pořád Austriáky. Nevěděli že je v R-U tolik národností. Na těch zákopech jsme pracovali až do dubna 1918. Jídlo bylo dobré, každý den maso, byli jsme na úrovni italského vojáka. Až konečně po usilovném jednání TGM, Dr.Beneše a Štefanika za pomoci Francie a USA byla povolena čs. armáda. Byli jsme stažení ze zákopů zpět do jižní Itálei do města Foligna a zde jsme dostali zcela nový oblek, klobouk s pérem (jako alpini) a celou výzbroj a byly utvořeny jednotlivé jednotky a pluky. Byl to 31.plukd Arco, 32. pluk Gardský, 33.pluk Dos Alto, 34. pluk Jana Čapka, 35. pluk Foligno a 39. výzvědný pluk. Náš prapor 32.pluku byl posádkou blízko Foligna, městečko Spello a zde jsme prodělávali vojenský výcvik. Velitel praporu byl italský důstojník - kapitán, jinak velitelé velitelé rot a čet byli naši důstojníci. Zde jsme dostali od italských občanů svůj prapor, který nám byl za velké slávy předán. Před odchodem na frontu naši armádu přehlížel sám italský král. V červnu 1918 jsme odjeli na frontu proti R-U. Byli jsme asi měsíc v záloze nasazeni u Gardského jezera, naproti městečku Riva. Zde byly ohromné kopce, holé bez keřů a stromů, jen samá skála. Náš pluk byl nasazen na Monte Altisimo a Monte Baldu. Nalevo od nás byli Francouzi a ti denně ostřelovali Rivu a most přes řeku Rivu. Zde byla fronta poměrně klidná, sem tam nějaké přestřelky, chodívali jsme vždy po setmění na hlídky přes naše zákopy na R-U stranu. Přes den jsme se nesměli moc ukazovat, hned jsme jinak dostali pozdrav od Rakušanů. Jednou nám taky padl granát na náš bunkr, ale nevybuchl, jinak bychom byli všichni ztraceni. Jednou jela naše hlídka ve člunu přes jezero zjistit nepřátelské postavení, přijeli blízko v k Rivě a tam je chytli Rakušané. Druhý den byly postaveny šibenice na takové louce a tam byli oběšeni. Velitelem celé naší armády byl gen. Graziani, takový malý človíček s kozí bradkou, ale nebojácný, vzal si na hlavu helmu a pušku a už byl v zákopech. Byl to u nás velice oblíbený generál. Jakmile dostal zprávu, že rakušané chytli naši hlídku a popravili, tak rozkaz všem dělostřeleckým bateriím v okolí Rivy zahájit palbu na město, které pak hořelo několik dní - to měli za odplatu. Také nás zde na fronte navštívil gen. Štefanik. To bylo asi v polovině září, kdy Itálie oslavovala nějaké výročí, už si nepamatuju jaké. My jsme také měli těchto oslav zúčastnit, tedy vyšel návrh, abychom se při těchto oslavách něčím ukázali. Bylo vybráno 150 mužů, kteří cvičili v Sokole. Já v Sokole necvičil, ale cvičil jsem v Orlu, tak jsem se taky přihlásil. Cvičili jsme za frontou prostná cvičení, cvičení s puškou, cvičení na hrazdě a skupinovaná cvičení. Když jsme prodělali výcvik, byli jsme obodováni a kdo neobstál počtem bodů, nemohl se zúčastnit cvičení. Dostali jsme úplně novou uniformu a jeli jsme do Říma, kde se slavnost konala na velkém stadioně. Byli jsme ubytováni v jedné velké hale, kde poprvé poznal co jsou to štěnice. Jinak zde bylo čisto. jela s námi i naše vojenská kapela i náš armádní generál Graziani. Všude jsme byli srdečně vítáni, zvláště v Římě. Náš cvičební úbor byl vojenské kalhoty, okolo pasu široký červený pás a sokolské tričko. Slavnost se konala za velké účasti zdejšího obyvatelsktva i zahraničních hostů. Cvičení řídil kpt. Šeba. Prvně jsem cvičili prostná, pak s puškami, nářadí a pak velkou skupinu ze 150 mužů, kterou jsme museli ještě jednou opakovat a nekonec běh na 500m. Cvičili jsme při hudbě a Italové se tomu divili, že můžeme cvičit bez povelu a všichni zároveň. Fotografování bylo zakázáno, aby se snad nějaký snímek nedostal do Rakouska, aby nebyl někdo z nás poznán a naši doma nebyli pak třeba zavíráni. Italové nás přímo nosili na rukách, všude kde jsme se objevili nás vítali. Byli jsme v Římě týden a prohlédli jsme si všelijaké památky , třeba Coloseum kde mučívali dříve křesťany. Buďto byli uvázáni ke sloupu, pod sloupem zapálili smolné louče a tak je mučili nebo odsouzence vypustili na prostransví a tam na ně pustili dravou zvěř a ta je pak trhala. Obecenstvo bylo na galeriích a na to všechno se dívalo - to byla jejich zábava. Také jsme byli v kostele sv.Petra - hned vedle Vatikánu, to byla nádhera, takový kostel není na celém světě. Právě když jsme měli odjíždět zpátky na frontu otiskovaly novinu radostnou zprávu, že Rakušáci přepadli naše legionáře na kopci Doss Alto, ale naši se ubránili a zahnali Rakušáky zpět. Doss Alto byl opěrný bod, měl velký význam jak pro Rakušáky, tak pro Italy a nás. To si nedovedete představit co to bylo slávy a provolávání ať žije čechoslovakia, bývali by nás nosili na rukou. Začátkem října 1918 jsme se dostali znovu do našich zákopů a asi v polovině října přišel rozkaz stáhnout celý náš 32.pluk zpět a jeli jsme k řece Piavě. Zde jsme byli zatím v záloze. Zde byly velké boje, italské letadla byly stále ve vzduchu a celé svazy bombardovaly rakouské zákopy, bylo zde opravdové peklo. Byli jsme ubytováni v takové stodole a nejednou přišla zpráva, že Rakousko kapitulovalo a že je konec války.Vyběhli jsme v noci ven jen ve spodkách a stříleli jsme do vzduchu na oslavu ukončení války. Pak jsme byli staženi dále na sever, to již bylo v prosinci a ubytováni jsme byli po domech.Prádlo jsme si museli prát sami, byl tam takový rybníček, kde jsme si to prali, ale nejdřív jsme si museli prosekat led, abychom se dostali k vodě. Prádlo jsme sušili v místnostech, kde jsme spávali."

ČÍST DÁLE...