COUFAL Josef *9.2.1894

Josef Coufal se narodil 9.2.1894 ve vesnici Skalice u Tábora. V té době do této zapadlé vsi vedla cesta pouze přívozem přes řeku Lužnici a většina místních obyvatel se živila zemědělstvím, stejně tak i Josefův otec, který jej dal nejprve do obecné a potom do hospodářské školy, aby syn měl vzdělání pro rolnický život. Klidné mládí přerušila mobilizace 26.7.1914, kdy i Josef Coufal musí rukovat. Je zařazen k jindřichohradeckému 75. pěšímu pluku, kde prodělal výcvik a se kterým byl v hodnosti vojína poslán na frontu. Již 23.6.1915 je však raněn a zajat při přechodu pluku přes řeku Dněstr u Starého Martinova. Lze hovořit o štěstí, neboť na 700 jeho spolubojovníků tuto operaci nepřežilo. Na památku této krvavé akce je dnes ve Starém Martinově u hřbitova pomník. Záhy je Josef Coufal, coby zajatec odveden dále do Ruska. Jeho cestu přífrontovým pásmem a rozdělovacími tábory, nakonec skončil v Jumaševském Rudniku poblíž Jekatěrinburku, kde jako zajatec pracoval v dole na železnou rudu, kde zajišťoval ruční obsluhu výtahu pro dělníky. Do československého vojska se Josef Coufal hlásil už 10.10.1915, přihláškou číslo 37939, vstup do vojska mu je však umožněn až 27.10.1917, tedy až tři měsíce poté, co úspěch Československé brigády v bitvě u Zborova odstranil veškeré byrokratické překážky, které stály v cestě zajatcům toužícím po vstupu do vojska. Josef Coufal byl odeslán do Žitomiru, kde byl 15.11.1917 pod číslem 37931 zařazen k 1. záložnímu praporu kde prodělal výcvik, a se kterým také prodělal ústup z Ukrajiny. Ten pro jeho pluk započal v posledních únorových dnech roku 1918. V březnu roku 1918 zasáhl 1. záložní pluk do obranných bojů s německou armádou u Bachmače, těchto bojů se účastnil i Josef Coufal, držitelem pamětní medaile za Bachmač však není. Po úspěšné evakuaci Čs. armádního sboru z Ukrajiny se i 1. záložní pluk přesunuje dále na východ, aby 2. května 1918 dorazil do Penzy, kde probíhalo odzbrojování československých ešalonů před další cestou do Vladivostoku. Zde se také zúčastnil vystoupení Penzenské skupiny proti bolševikům ve dnech 28. a 29. května 1918. V těchto bojích připadlo pluku za úkol obsadit nádraží Penza I. a Penza II., včetně přilehlých mostů a okolí a zabezpečit je proti útokům rudých. Dále se pluk účastnil dalších bojů Penzenské skupiny u Syzraně, Buzuluku a Bugulmy. V srpnu 1918 je 1. záložní pluk přetvořen na 9. střelecký pluk, současně však z 1. záložního pluku vznikají tzv.samarské strážní roty, kam jsou posíláni novobranci. K nim je pravděpodobně přidělen i Josef Coufal, setrvává ze až do prosince roku 1918, kdy jsou strážní roty rozpuštěny a Josef Coufal je 29.12.1918 zařazen k 1. samostatné technické rotě, která se v té době nachází na odpočinku v Kurganu. Koncem března 1919 odjíždí rota na stanici Zima, kde od 8. do 23. května vykonává strážní službu, poté se přesouvá na stanici Innokentěvskaja u Irkutska, kde pobývá až do listopadu. 16.4.1919 je Josef Coufal za vzorné chování a bezvadné konání služby povýšen do hodnosti svobodníka. 2.8.1919 je pak přeřazen od technické roty k 1. jízdnímu pluku Jana Jiskry z Brandýsa. Následujícího dne je Josef Coufal vyznamenán Křížem sv. Jiří 4. stupně, s dalšími oslavenými bratry náležitě oslavují, což mu však 5.8.1919 vyneslo týden domácího vězení za bezdůvodné nevyplnění příkazu. V roce 1919 také úspěšně prodělává kurz zvěrolékařských sanitářů. V létě roku 1919 se 1. jízdní pluk nacházel v Bijsku, kde prováděl strážní činnost a ve velké míře také podnikal trestné výpravy proti bolševickým partyzánským tlupám, které zde vykazovaly zvýšenou činnost. V listopadu 1919 se pluk začíná přemisťovat zpět na magistrálu a v souladu se všeobecným odjezdem československého vojska do Vladivostoku se rovněž stahuje na východ. Cestou ještě svádí boje se sílícími bolševickými bandami, zejména v okolí Novonikolajevska. Těmito místy rovněž prchaly masy běženců a zbytků vojska admirála Kolčaka, které šířily nakažlivé nemoci, zejména skvrnitý tyfus. Kvůli velké vytíženosti magistrály, nedostatku lokomotiv a propukajícím bolševickým povstáním probíhal odjezd 1. jízdního pluku na východ jen velmi pomalu. Novonikolajevsk opustil 21.11. jako zadní voj československého vojska, 1. prosince dosáhl Mariinska a 10.12. Krasnojarsk. 18.12. je pluk vyslán střežit úsek magistrály Zaozernaja-Iljanskaja, což se opět neobešlo bez střetů s bolševiky. 9.11.1920. již pluk pokračuje dále na východ. 30.1. se „Jiskráci“ blíží ke stanici Zima, která je však obsazena bolševiky, číhajícími na ustupující zbytky „Kappelovců“. Pouští se do boje a náhlým výpadem berou do zajetí na 1100 nepřátel a zbylé obracejí na útěk. Poté se stahuje zpět k Tulunu, kde zadržuje nepřátelské oddíly, čímž umožnil odjezd zbylých čs. jednotek dále na východ. 7.2. pluk pokračuje koňmo, coby zadní voj dále na východ, navzdory 40°C mrazům a sněhovým vánicím. Po šestidenním pochodu, během kterého urazil 300 verst (versta=1,066 km) a prodělal několik potyček s bolševiky, dorazil 1. jízdní pluk do Irkutska. Mimo omrzlin během pochodu ztráty nebyly. V Irkutsku se „Jiskráci“ museli rozloučit se svými koňmi, které předali místní vládě a 21.2. vyráží na, již poklidnou, cestu Zabajkalím do Vladivostoku. Na vladivostocké předměstí Pervoja Rječka dorazil pluk 5.5., 10.5. byl přesunut do Vladivostoku. 1.6. přijíždí loď M.S.Dollar, na kterou jsou postupně nakládány zásoby, ráno 6.6. pak bylo započato s naloďováním mužstva. V 16:30 odráží M.S.Dollar od ruských břehů. 20.6., po uražení vzdílenosti 4226 námořních mil, přistál M.S.Dollar ve Vancouveru, odtud je po železnici převezen do vojenského tábora Valcatier, kde se nachází současně posádky transportů z lodí Ixion a Protesiaus. Zde 1.7.1920 pluku slavnostně předán prapor, k jehož předání nebyla vhodná příležitost v Rusku. 20.7., po dvoudenní cestě po železnici, doráží „Jiskráci“ do přístavu Halifax, kde se naloďují na transportní loď Minecahda. Spolu s 1. jízdním plukem je na lodi též 9. střelecký pluk, vybudovaný z 1. záložního pluku, první jednotky, u které Josef Coufal sloužil. V německém přístavu Cuxhaven přistál transport 30.7.1920. Odtud se „Jiskráci“ přepravili vlakem do Československa, bohužel během transportu byly ztraceny vagony, které převážely jejich osobní zbraně. Na hranice osvobozené vlasti dorazil pluk 4.8.1920, v České Kubici byl uvítán starostou města a školní mládeží. Odtud byl 1. jízdní pluk „Jana Jiskry z Brandýsa“ převezen do Terezína, kde byl 24.7.1920 unifikován s 11. hulánským a 1. dragounským plukem. Ve vlasti Josefa Coufala čekalo rozčarování. Na statku hospodařil jeho mladší bratr, který se mezitím stihl oženit, a jeho předválečná láska byla provdána za jiného. Využil tedy možnosti zůstat nějakou dobu ve vojsku a zůstává zde až do 26.8.1921, kdy je demobilizován. 3.5.1922 jsou jeho spisy postoupeny na Zemské četnické velitelství Praha a Josef Coufal nastupuje kariéru u četnictva. Službu nastoupil v Polici nad Metují, kde se rovněž oženil, protože však byl mladší 30 let a pobíral plat 800 korun měsíčně (pouze nový stejnokroj, který si musel zakoupit, stál 780 korun), musela jeho manželka složit státu kauci 40 000 korun pro případ, že by nebyl schopen živit rodinu a zadlužil se. V Polici nad Metují se mu rovněž narodily dcery Miluše a … Jako četník nesměl být Josef Coufal členem žádné politické strany, nesměl se angažovat v církvi, manželka musela mít služku a musel dodržovat i další předpisy či zvyklosti vyplývající z jeho postavení. V roce 1935 byl Josef Coufal přeložen do Nového Města nad Metují, v době, kdy se objevují první střety s Henleinovci byl, jakožto legionář a tudíž spolehlivá osoba, odeslán na post do pohraničí, konkrétně do Dolní Čermné u Lanškrouna. Odtud byl po záboru pohraničí, spolu s dalšími Čechy, i s rodinou vyhnán, odsun se neobešel bez slovního i fyzického napadání ze strany Němců. Celá rodina se ocitla v uprostřed noci v Letohradě, pouze s několika ranci majetku, který se jim povedlo zachránit. Zde utečenci dostali od Sokolů horký čaj, a odsud si také Miluška odnesla velice silnou vzpomínku. Když seděli na svých rancích a popíjeli čaj, obrátila se na ni starší paní: „Jestli pak víš, co má větší cenu, maminka, nebo vlast?“ malá Miluška tehdy samozřejmě odpověděla, že maminka, na což žena odpověděla: „Ba ne, ďouče, mámu ti táta může dovést jinou, ale vlast máš jen jedinou!“ V té době ještě Miluška nechápala jasné sdělení a bezvýhradné vlastenectví prostých lidí, kteří nebyli jisti vlastní budoucností, o to více ji však tato vzpomínka zasáhla později. V následujících dnech byl Josef Coufal zaměstnán na četnické stanici Kyšperk (Letohrad), avšak po příchodu německých okupačních vojsk byl, jakožto legionář, propuštěn a byl nucen se živit jako dělník. V roce 1946 rodinu zasáhla rána, když mu umírá manželka na leukémii. V poválečném období byl Josef Coufal rehabilitován a nastoupil do služby jako vrchní strážmistr na četnické stanici v Meziměstí u Broumova. Nicméně, stejně jako tisíce dalších legionářů, i Josef Coufal za svou službu v legiích trpěl i nadále. Po únoru 1948 byl propuštěn a jen těžko sháněl další práci. I komunistický režim se snažil zbavit všech symbolů boje za svobodu, kterými legionáři nepochybně byli. Nakonec získal práci jako dělník v tkalcovně Veby v Polici nad Metují, kde také ve věku 93 let zemřel a kde je rovněž pochován. Za svou službu v legiích byl Josef Coufal vyznamenán Křížem svatého Jiří 4. stupně, Válečným křížem 1914-1918 se dvěma lipovými ratolestmi, Revoluční medailí se stužkou Sibiř a medailí Vítězství. (Autor: Petr Čížek podle poslužného spisu, kroniky jiskráků a vyprávění jeho dcery Miluše Kallistové)

ČÍST DÁLE...