ČÍLA Antonín *6.1.1883

Všestranně talentovaný chlapec se narodil do chudé rodiny se 14 dětmi, díky podpoře příbuzných, sousedů a známých se ale mohl v rodné Nové Pace vyučit hrnčířem a malířem porcelánu, následně vystudoval Odbornou keramickou školu v Bechyni. Umění v té době natolik propadl, že pokračoval ve studiu na Uměleckoprůmyslové škole v Praze, obor dekorativní a figurální malba, kterou ukončil v roce 1909. Před nejistou budoucností umělce dal přednost jistotě učitelského povolání a stal se učitelem kreslení. Tuto profesi se však rozhodl vykonávat v carském Rusku a odcestoval do Oděsy. Stal se profesorem kreslení a tělocviku na gymnáziu a brzy byl velmi známou a populární osobností města. V Oděse také založil aktivní sokolskou jednotu. Když v roce 1914 vypukla válka, přihlásil se Číla do ruské armády. Mezitím se v Oděse objevila náborová komise pro dobrovolnickou Českou družinu. Číla se okamžitě zapojil do náboru krajanů a na konci srpna se v čele osmnáctičlenné skupiny vydal do Kyjeva, kde se družina právě formovala. Po slavnostní přísaze na Sofijském náměstí odjela družina na bojiště, Číla na sebe zakrátko upozornil jak odvážnými akcemi (jako malíř pořizoval věrné a přesné náčrtky nepřátelských pozic), tak prací s mužstvem a jeho bojovou přípravou (zavedl oslovení bratře). Nepřekvapivě tak byl v květnu 1915 mezi prvními čs. dobrovolníky povýšenými na praporčíky, aniž by předtím tito muži měli důstojnické hodnosti v armádě rakouské. Následně se věnoval výcviku nováčků a mužů elitního „sokolského oddílu“. Poté se ujal velení 12. roty 1. čs. střeleckého pluku a následně 7. roty nového 3. čs. stř. pluku. S ním zasáhl do slavné bitvy u Zborova, kdy jeho rota zhruba do 13. hodiny zajišťovala spojení s 2. plukem a polní stráže Zoja a Valentina. Následně Číla iniciativně rozhodl, že jeho muži zaplní mezeru v průlomu, čímž přispěl ke zdárnému splnění úkolu. Poté stoupal u 3. pluku v hierarchii, až se nakonec v srpnu 1918 stal jeho velitelem. S plukem se tak zapojil do bojů s bolševiky, vedl úspěšné obsazení Čeljabinsku, Jekatěrinburgu a dalších měst a obcí. Posléze působil na velitelství Čs. vojska, načež mezi březnem a květnem 1919 opět velí 3. stř. pluku a od června 1919 do srpna 1920 10. stř. pluku, vše již v hodnosti podplukovníka. S plukem se účastnil posledních bojů s bolševiky na magistrále, obsadil město Krasnojarsk a v Irkutsku velel předání zlatého carského pokladu sovětům. V červnu 1920 se svými muži konečně odplul do ČSR, kde pokračoval ve vojenské kariéře. Postupně velel několika plukům, brigádám a divizím, studiem na vojenských školách si zvyšoval kvalifikaci. V letech 1928–1934 působil jako zástupce Zemského vojenského velitelství a v letech 1934–1938 zastával funkci předsedy Odvolacího kárného výboru MNO v Praze. Na počátku roku 1938 odešel do výslužby, během mnichovské krize byl znovu povolán a stal se velitelem 5. armádního sboru v Trenčíně. Po okupaci zbytku republiky se zapojil do odboje, jeho činnost byla ale limitována jeho věkem a životem pod německým dohledem. Aktivně se ale zapojil do Pražského povstání. Po skončení války se již do služby nevrací, ale aktivně se podílí na obnovení a činnosti Čs. obce legionářské. Po roce 1948 byl degradován na vojína a k malému důchodu si přivydělával malováním obrazů a kreslením plakátů. Byl však velmi aktivní v udržování legionářských tradic, v roce 1968 mu byla vrácena hodnost. V roce 1974 se podílel na přípravě pohřbu Hany Benešové. Do konce života byl předsedou neoficiální Historické komise legionářů.

ČÍST DÁLE...