ŠNOBL Josef *6.2.1896

Josef Šnobl se narodil se 6. února 1896 v zájezdní hospodě v Savíně Na Pindě čp. 24. Od 21. března 1910 do 21. března 1913 klempířský učeň u mistra Stanislava Skopala v Prostějově. Dne 6. ledna 1914 se podrobil tovaryšské zkoušce, v Prostějově navštěvoval všeobecnou odbornou pokračovací školu pro řemeslo klempířské. Dne 22. února 1914 propuštěn od klempířského mistra Stanislava Skopala. Od 4. května 1914 do 6. srpna 1914 pracoval u klempířského mistra Františka Moťka v Šumvaldě u Uničova. Jeho strýc Hlavinka byl povolán na frontu a opuštěné hospodářství potřebovalo pomocné ruce. Proto musel zanechat řemeslo a odešel pracovat do zemědělství. Dne 31. července 1914 k 21.00 hodině večerní přijel do Savína posel s akty o všeobecné mobilizaci. Tato je vyhlášena ráno 1. srpna o půl čtvrté. Dne 12. března 1915 byl odveden a uznán schopen vojenské služby v poli. Dne 15. dubna 1915 narukoval k 93. pěšímu pluku do Šumberka (dnešní Šumperk). Jeho velitelem byl Oberst Carl Haas a jeho pluk byl součástí 9. pěší brigády, velitelství Olomouc, ta patřila pod 5. pěší divizi, taktéž v Olomouci. Dne 15. července odejel se svým útvarem na ruskou frontu. Bojů se zúčastnil jako vojín – pěšák, příslušník 15. zeměbraneckého pluku. Dne 2. září 1915 byl u města Dubna zajat (nachází se na západní Ukrajině ve Volyni. Od 3. září 1915 do 1. srpna 1917 byl v ruském zajetí, jako horník kopal uhlí v rudniku osady Rutčenkovo, která byla součástí města JUZOVKA, v tehdejší Jekatěrinoslavské gubernii. Do československého vojska v Rusku vstoupil jako dobrovolník dne 1. srpna 1917 v Borispolu. Josef Šnobl se stal příslušníkem 5. roty 6. stř. pluku, proces formování jeho útvaru byl dokončen v Pirjatíně. V jeho legionářském poslužném listu je uvedeno: Dne 3. března 1918 nastoupil pochod ku přepravě Československého armádního sboru na francouzské bojiště. Ve dnech 10. až 13. března 1918 se zúčastnil bojů s Němci u Bachmače. Od 25. května do 6. června 1918 se zúčastnil bojů o stanici Marianovka, ležící na Transsibiřské magistrále a za tuto dobu si probojoval cestu do Omska. V řadách 6. Hanáckého pluku se zúčastnil Čeljabinského incidentu, spolu s bratry dobrovolci svého pluku se zapojil do bojů u Tatarské, Tjumeně, Kunguru, Jekatěrinburgu, Irkutska a bajkalských tunelů. Chránili magistrálu v úseku Ščeglovsk - Omsk, prováděli ochranu spojeneckého štábu v Omsku, ochranu a transport zatčeného admirála Kolčaka a ruského zlatého pokladu v lednu 1920. Střelec 6. Hanáckého pluku - Josef Šnobl se spolu s 5437 bratry legionáři dne 27. dubna 1920 ve Vladivostoku nalodil na americkou loď President Grant a zamířil západní trasou jako 23 transport Čechoslováků do Evropy. Dne 3. května přijeli do Honkongu, kde se zdrželi do 5. května. Mohli se vydat na prohlídku města a koupit si něco na památku. Každý dostal jeden dolar, jako kapesné. Další plavba byla klidná, ale sužovalo je nesnesitelné horko. Josef Šnobl často vzpomínal na tu výheň u rovníku a nesnesitelný hyc v kajutách lodního podpalubí. Spávali nazí a ocásky lodních krys je šimraly pod nosem, což dědoušek uměl pohybem ruky velice výstižně předvést. Dne 12. května v 9.00 hod. dopluli do Singapuru. Na pevninu je ovšem nepustili a ještě téhož dne, k večeru odpluli. Cesta po Indickém oceánu však byla velice špatná. Moře bylo rozbouřené a po šestidenní strastiplné cestě konečně dorazili na Ceylon. Zdrželi se pět dnů a 23. května o šesté hodině ráno vypluli směrem do Port Saidu. Do Rudého moře vpluli večer 30. května a až 4. června se ráno probudili v Suezu. Přistáli v Port Saidu, kde 7. června uskutečnil 6. pluk před anglickým guvernérem slavnostní přehlídku se zbraněmi. Do italského Terstu dopluli 12. června v jednu hodinu po obědě. Přes různé překážky, které jim Italové činili, se na lodi zdrželi ještě další dva dny, než jim dovolili vystoupit. Všemožně jim bránili v cestě do vlasti, považovali je za bolševiky. Protože jim italská strana odepírala přistavit vlaky, bylo rozhodnuto, připravit se na pěší pochod do Jugoslávie. Teprve až 6. pluk odevzdal část zbraní a střeliva byla italská strana ochotna přistavit pro přepravu Čechoslováků dvě vlakové soupravy, které vyrazily přes Lublaň, Linec a České Budějovice do Brna, kam ve večerních hodinách 19. června 1920 pluk dorazil přesně v den třetího výročí svého vzniku. Příští den ráno oba vlaky pokračovaly do Olomouce. Po vřelém uvítání v Přerově a příjemném zdržení se konečně k večeru dostali „Hanáci“ do Olomouce. Druhý vlak jel přes Prostějov. Legionáři oslavili svůj návrat slavnostním pochodem a po vřelém přivítání byli ubytováni v Hanáckých kasárnách. Josef Šnobl byl poslán na tříměsíční repatriační dovolenou, která mu byla vyměřena do 8. listopadu 1920. Vrátil se do Savína, rodné obce, kde mu bylo 20. srpna 1920 vystaveno Právo domovské. Pracoval poté u Finanční stráže na Podkarpatské Rusi, kde se 2. července 1927 oženil s Hedvikou Malíkovou. Na jaře 1939 byl s celou rodinou evakuován do Protektorátu. Nejdříve sloužil u Finanční stráže v Podivíně a od února 1940 ve vyživovací a zásobovací službě v Slavičíně-Mladoticích. K celnímu úřadu se vrátil po roce 1945. V roce 1949 nastoupil u fiančního referátu Okresního národního výboru v Uherském Brodě. Zde pracoval až do 26. března 1952, kdy se naplno rozběhla kampaň pro odchod tisíců úředníků z administrativy do výroby. Ze dne na den se ocitl doslova na dlažbě, když byl rád, že může zametat nádvoří slavičínské továrny na obuv. Později pak u závodní stráže fy. Svit. Ve službě u závodní stráže pracoval až do 31. prosince 1968, kdy ve svých 72 letech odešel na opravdu velice, velice zasloužený odpočinek. Josef Šnobl odešel z tohoto světa 14. října 1974 v 2:15 hod. Pohřben byl 16. 10. na slavičínském hřbitově. Jeho manželka Hedvika zemřela 26. června 1981, pohřbena byla 30. 6. na slavičínském hřbitově. (Dle životopisu sestaveného jeho vnukem.)

ČÍST DÁLE...