TJUNIKOV Dimitrij *5.11.1895

Dimitrij Jevfimovič Tjunikov 1. Služba v carské armádě Emigrace vždycky znamená těžké životní rozhodnutí. I v tom případě, kdy se jedná o volbu mezi životem a smrtí. Tjunikov zvolil život. Dimitrij Jevfimovič Tjunikov se narodil dne 5. 11. 1895 – podle juliánského kalendáře 23. 10. – ve Vozněsensku v Chersonské gubernii. Jeho otec byl učitelem a matka Eufrosinie zůstávala v domácnosti. Dimitrij Jevfimovič měl čtyři sourozence, dva starší bratry a dvě mladší sestry. Ve svém rodném městě nejdříve vychodil základní školu a pak gymnázium. V té době zemřel jeho nejstarší bratr Michal na záškrt. Po ukončení gymnázia odchází za prací do nedaleké Oděsy. Zde v roce 1914 začíná studovat na univerzitě. Ale o rok později, po dokončení prvního ročníku, dobrovolně rukuje. Situace v té době není pro Rusko jednoduchá. Po neúspěchu ve Východním Prusku fronta zasahuje již hluboko do ruského vnitrozemí. To si dobře uvědomuje i jednoroční dobrovolník Tjunikov, když 16. 5. 1915 rukuje do Singievské dělostřelecké školy. O dva měsíce později, 29. 7., je jmenován kadetem-desátníkem. K 1. 11. téhož roku je vyřazen ze školy v hodnosti praporčíka a zařazen do Carského Sela k polnímu lehkému dělostřelectvu Záložního těžkého dělostřeleckého divisionu. 24. listopadu ho odvelí k Petrohradskému pevnostnímu dělostřelectvu ve funkci mladšího důstojníka 9. roty. Ale již druhý den po svém příjezdu na frontu (podle jeho osobních údajů sloužil od roku 1915 do roku 1918 na frontě Riga-Dvinsk) se stává starším důstojníkem 1. baterie 9. roty. Dne 8. března 1916 je poprvé zraněn, při německém dělostřeleckém přepadu mu zůstává v pravé noze střepina granátu. Po svém uzdravení je od 3. května převelen k 13. těžké dělostřelecké brigádě, kde se stává starším důstojníkem 1. baterie. V této funkci je také 10. září povýšen na podporučíka. Dne 22. května 1917 se dozvídá, že je vybrán (na vlastní žádost?) k absolvování výcviku leteckých pozorovatelů a odjíždí do Školy leteckých pozorovatelů Severní fronty v Dvinsku. Během kursu je 2. července jmenován poručíkem a po skončení je s odborností pozorovatel-radista-řídící dělostřelecké palby, převelen dne 15. srpna k 33. aviooddílu do Rigy – na doplnění ztrát. Čtyři dny nato je však zraněn. Okolnosti jeho druhého zranění si však vyžadují, abychom se o něm zmínili podrobněji. Podle zlomkovitých výpovědí pamětníků a příbuzných se jeden z největších okamžiků pilota Tjunikova udál takto: Skupina letců 33. aviooddílu seděla v kráteru po granátu. V tom okamžiku začal německý dělostřelecký přepad plynovými granáty. Tjunikov, který sedí na okraji, je při jednom z výbuchů raněn do zad a do hlavy a tlaková vlna jej dostává ven z kráteru. Celé okolí je zamořeno plynem, který se valí i mezi zbylé letce. V okamžiku, kdy je situace kritická, přichází zraněný a přiotrávený Tjunikov s plynovými maskami pro své spolubojovníky. Tolik vzpomínky na vyprávění samotného letce. Fakta nám pak říkají, že letec Tjunikov byl u města Pskjul Sv. Družinino otráven jedovatými dusivými plyny a zraněn do zad a do hlavy. Dále za vojenské zásluhy spojené s tímto zraněním obdržel Řád sv. Vladimíra 4. třídy s meči a stuhou. A co je pravděpodobně největším potvrzením hodnověrnosti vzpomínek pamětníků – jeho další kariéra v oddíle. Nejdříve je dne 10. 9. povýšen o dva stupně, na štábního kapitána („Za chrabrost, projevenou v bojích za noční výzvědné služby“) a konečně 10. 11. je jmenován pobočníkem 33. aviooddílu. Nebylo běžné, aby se v ruské armádě během 12 měsíců služby stal z praporčíka štábní kapitán. V té době však již začíná rozpad bývalé carské armády nabývat hrozivých rozměrů. Bolševická agitace ničí subordinaci i morálku. Dezerce celých jednotek jsou na denním pořádku. Názory se polarizují. Začíná rudý (ale i bílý) teror. Dimitrij má to štěstí, že 33. aviooddíl je v podstatě konsolidovaná jednotka, která si uchovává bojeschopnost a pravděpodobně i určitý stupeň „neutrality“ ve zmatcích začínající občanské války. To ale nevyhovuje proněmecky orientovaným bolševikům, kteří oddíl stahují 27. února 1918 ze zhroucené fronty. O čtyři dny později je podepsán v Brestu Litevském jeden z nejpotupnějších mírů ruských dějin. Co konkrétně v té době dělá Tjunikov, nevíme. Proto pouze v krátkosti – 16. 5. 1918 je 33. aviooddíl odvelen na Sibiř. 4. 7. 1918 se oddíl dobrovolně a v plném stavu připojil k čs. armádnímu sboru na Rusi a je zařazen do Husitské divize – do Jekatěrinburské skupiny čs. vojsk plukovníka Vojcechovského a dne 16. 8. 1918 do stavu vojsk generála Gajdy. Nazpět k ruským vojskům přešel oddíl v dubnu 1919. Dimitriji Tjunikovovi byla v legiích přiznána hodnost kapitána a s legiemi se také vrací přes Vladivostok do Evropy. V průběhu první světové války i v občanské válce létal Dimitrij na celé plejádě vícemístných strojů, které vlastnila letecká škola a aviooddíl. Byly to především letouny typu Anatra, Lebeď, Voisin, Caudron, Spad, Nieuport a Farman. Spojení pozorovatele se zemí u těchto letadel zajišťovaly jednak vesměs dovážené radiostanice – těžké přístroje s dosahem 10 – 50 kilometrů, ale především signální rakety a v noci i signální světla různých barev. To samé platilo i pro pozorování v upoutaných balónech, kterého se Dimitrij také zúčastnil. V průběhu služby získal štábní kapitán Tjunikov tato vyznamenání: * Kříž sv. Jiří 4. stupně s palmovými ratolestmi (Vyznamenání srovnatelné s pozdějším titulem Hrdina SSSR – Tjunikov ho dostal s největší pravděpodobností od Prozatímní vlády, a proto je možné, že se také vztahuje k výše popsanému činu). * Řád sv. Vladimíra 4. třídy s meči a stuhou * Řád sv. Stanislava 2. stupně s meči a stuhou * Řád sv. Stanislava 3. stupně * Řád sv. Anny 3. stupně s meči a stuhou * Řád sv. Anny 4. stupně s nápisem „Za chrabrost“ V roce 1920 se Tjunikov dostává s legiemi přes Sumatru do Evropy. Z lodi vystupuje v Terstu, kde se i loučí s legiemi. Pravděpodobně se snaží o návrat – V Rusku se ještě bojuje. Nakonec, začátkem roku 1921, se rozhodne zůstat v Jugoslávii. Nachází si místo mechanika v Záhřebu. Tady se také v létě hlásí na Gospodarsko-Sumarskou akademii (Vysoká škola lesnická). Celý rok se vyrovnává se ztrátou rodiny i vlasti, přitom studuje a pracuje v dílně. Nakonec začíná být psychická zátěž silnější než odhodlání žít. Snad přímo v hodině dvanácté tohoto souboje se Tjunikov setkává se svým vojenským sluhou z třiatřicátého aviooddílu. Znamená to doslova záchranu života. Muž, jehož jméno se nám již nezachovalo, také dává Dimitrijovi šanci na novou budoucnost. Seznamuje ho s výzvou vlády Čs. republiky k letcům, aby posílili mladé československé letectvo. Dimitrij, i když nevěří v úspěch, posílá přihlášku. Koncem léta se dozvídá, že je přijat. Zanechává studia po dvou dokončených semestrech a ihned odjíždí do své nové vlasti. 2. Služba v čs. letectvu Dnem 1. 11. 1922 je přijat do řad čs. letectva a v hodnosti poručíka je zařazen k 3. leteckému pluku v Nitře. Zároveň získává kmenový list číslo 44. V půlce ledna 1923 je odvelen na doškolení do Chebu. „VI. kurs pozorovatelů“ absolvuje od 18. 1. 1923 do 30. 5. 1923. V posudku čteme: „Svědomitý, snaživý...“ Po dvou letech služby je pak k 1. 1. 1925 jmenován polním pozorovatelem-letcem. Na to následuje od 19. 1. do 11. 4. „1. kurs pro střelbu a vrhání pum z letounu“ v Chebu a Milovicích. Jeho bohaté válečné zkušenosti mu pomohly k posudku: „Výborný bombometčík-praktik, velice svědomitý, odvážný a klidný, dobrý střelec“. (Podepsán velitel kursu kpt. Malkovský). 13. 7. 1925 je pak převelen k 8. letce 3. LP. 6. května 1926 je Dimitriji Tjunikovovi uděleno československé státní občanství a o pět dní později absolvuje padesátidenní „kurs nočního létání“. Výsledek: „Prospěch velmi dobrý, druhý ze sedmi frekventantů“. Tři dny před Vánoci toho samého roku je mu pak přiznáno domovské právo v Nitře. (Že kádrováci jsou v každé době naprosto svérázná kasta, se můžeme přesvědčit na zápisu v osobním listu o pár let později, kde stojí: dom. právo: obec – Nitra, župa – Chersonská gubernie). Deset let své letecké činnosti oslavil Dimitrij absolvováním dvouměsíčního pilotního kursu u Pilotní školdy stíhací v Chebu. 17. srpna 1927 je mu Sportovní komisí Aeroklubu RČS vystaven pilotní diplom č. 451 a od konce měsíce létá u 40 . letky 3. LP. Ovšem oficiální jmenování polním pilotem – letcem přichází až o rok později – 1. září 1928. V létě toho samého roku je ve skupině pilotů, kteří létají kurýrní lety z Prahy do Nitry s poštou pro pana prezidenta T. G. Masaryka, který je v té době na letním bytě v Topolčiankách. Před odjezdem ze Slovenska si pan prezident pozval několik kurýrních letců, aby mu udělali doprovod při procházce topolčianským parkem. Tam se také setkal s pilotem Tjunikovem. Masaryka zarazilo, že tak „starý (33 let) pilot je teprve poručíkem. Dimitrij mu popsal svůj osud. „Leží na mně Kainovo znamení – jsem emigrant...“ Pan prezident pokýval hlavou. 13. října je pak Dimitrij povýšen o dva stupně na kapitána. Rok 1929 je rokem reorganizací československého letectva. Jejich dopadu se nevyhne ani Tjunikov. 1. dubna 1929 začíná jeho služba u 2. LP v Olomouci, ale již o pět měsíců později (přesně 1. 9. 1929) nastupuje do funkce velitele 40. stíhací letky u 4. LP v Praze. 1. dubna 1931 se stává štábním kapitánem a koncem roku odjíždí na „Kurs velitelů letek“ k 151. protiletadlovému pluku do Olomouce. Po návratu k 4. LP teď již do Hradce Králové, kam byl pluk přesunut, je přechodně převelen k 2. LP do Olomouce (15. 9. 1932 – 31. 3. 1933). 1. dubna 1933 se vrací ke svému pluku a stává se velitelem 41. letky. Od 30. 11. 1934 velí technické letce a od 1. 4. 1935 cvičné letce. 10. července 1937 je jmenován majorem a 15. 11. 1937 se stává prozatímním velitelem III. perutě 4. LP. K 15. březnu 1938 se vrací na místo velitele cvičné letky. V té době se také velmi aktivně účastní akce „Tisíc pilotů republice“, kde ve funkci zástupce velitele Letecké školy stíhací při 4. LP se zaměřuje především na nácvik nočních letů. Dne 25. dubna 1938 mu bylo výnosem MNO č. 1. 13672-D-pres 1. odd. povoleno oženit se s Annou Řezníčkovou. Tímto povolením skončila jedna z majorových velkých bitev. Anna pocházela z početné rodiny. Vyučila se kadeřnicí, což v té době zdaleka neznamenalo takové zisky jako dnes. Spíše se dá říci, že vyrůstala ve velice skromných poměrech. O to větší šok zažil její otec, prostý zámečník, když se dozvěděl, že ji z práce domů vozí důstojník (!), pilot (!), o osmnáct let starší (!) a ještě k tomu autem (!). Mravní hradečtí sousedé pak zdrceného otce ujistili o tom, že zmíněný důstojník opravdu patří do skupiny pilotů, která pravidelně narušuje noční klid města. Pan Řezníček pochopil, že tady musí přijít na řadu řemen u dcery a u nápadníka – brokovnice. V té době jistě netušil, že jednou budou se svým zetěm, jako praví náruživí kuřáci, pěstovat na zahradě tabák. Nakonec tedy Dimitrij našel k svému tchánovi cestu. Ovšem další překážkou se ukázalo jeho postavení vyššího důstojníka čs. armády resp. přesvědčení pracovníků ministerstva obrany, že by pro něj měli lepší partii – takovou, která by tolik „nenabourala“ životní úroveň oficiálního zástupce branné moci. Ale nakonec vše skončilo šťastně 7. 5 1938 na radnici v Libni. 4. letecký pluk je totiž opět od ledna t. r. v Praze. 18. července se pak novomanželům Tjunikovovým narodil první syn Dimitrij. Přichází na svět v době, kdy nová vlast jeho otce je vážně ohrožena rozpínavostí fašistického Německa. Je vyhlášena mobilizace. Pluky se přemisťují na polní letiště. Nikdo z pilotů netuší, že pobyt v polních podmínkách bude až bolestně krátký. Podzim a zimu pak 4. LP opět „tráví“ ve Kbelích. Morálka polevuje. Na všech se projevuje únava z dlouhé psychické zátěže. Jednoho únorového večera v roce 1939 se Tjunikov vrací z nočního letu. Pětsettřicetčtyřka se při přistání překotí na záda a Dimitrij končí den ve vojenské nemocnici. Ztrátu samostatnosti už prožívá při doléčení doma v posteli. I když je mu přiznáno domovské právo ve Kbelích, rozhoduje se přestěhovat do Hradce Králové. Má v úmyslu příliš nedráždit svým původem nové pány. Na podzim nastupuje jako kontrolor práce neschopných ve Škodě Plotiště poblíž Hradce. Po celou dobu války pak aktivně sabotuje práci pro okupanty a pomáhá postiženým, například manželce vězněného plukovníka letectva Neubauera. Odhalí zrádcovskou činnost kolaboranta Gustava Žida a snaží se varovat ohrožené občany. Z moci své funkce kryje odbojářskou činnost, aby i on se v roce 1944 přímo spojil s odbojářskými skupinami i parašutisty. Například s Velkým Josefem, Malým Josefem a Tomášem. Pracuje jako zpravodaj, ale i jako překladatel pro sověty ze skupiny „Jirka“ a „Nikolajev“. V té době má už za sebou první infarkt. Když začaly za války potíže se zásobováním potravinami, vypravil se Dimitrij za svým „dobrým přítelem“, velkostatkářem v obci Černilov u Hradce. „Přítel“ slíbil, že pomůže, ale nikoli za peníze – za to, že si tuto „pomoc“ Tjunikov po večerech odpracuje u něj na statku. Nebylo volby. Za pobytu na statku Dimitrijovi začaly chromnout ruce, sil rychle ubývalo. Jednou v zimě, kdy se zničený letec vracel na kole z Černilova do Hradce, dostihl ho infarkt. Nakonec měl Dimitrij alespoň trochu štěstí, když ho v noci, ve škarpě, napůl zasněženého, náhodou objevili lidé a dopravili ho do nemocnice. V této době neživí jen svou rodinu, ale i své dvě sestry Kláru a Ninu. Když německá vojska obsadila Ukrajinu, rozhodly se, že odejdou za svými bratry do Čech. Napsali dopis s adresou D. Tjunikov, Protektorát B.M. a ve Vozněsensku ho hodily do schránky. Sice to chvíli trvalo, ale dopis adresáta našel! (rok 1943!!) A tak se po letech všichni žijící sourozenci opět sešli. Tjunikovův starší bratr Alexandr, také bělogvardějský důstojník, se s Dimitrijem setkal v Čechách po první světové válce a již tu zůstal. Zemřel koncem padesátých let. V době Květnového povstání leží Dimitrij v posteli s anginou pectoris, přesto je vzápětí po osvobození povolán do služby – do hradecké Vojenské akademie. Vzhledem k nemoci dostává samozřejmě zdravotní dovolenou. Po uzdravení (relativním) je přeložen k velitelství 1. letecké oblasti, kde se stává 9. 8. 1945 přednostou materiálního oddělení a od 27. listopadu přednostou 3. oddělení – leteckých základen 1. oblasti. Od roku 1946 pracuje na MNO jako velitel let. a stud. skupiny. I přes poměrně vysoké funkce si však nedělá o své budoucnosti iluze. Léto čtyřicátého pátého roku mu opět připomene, před čím celý život utíká. Jeden večer sedí celá rodina Tjunikovových pohromadě, sestry, z nichž jedna se již v Čechách provdala, spolu s bratry hodnotí šance na budoucnost. Emigraci zavrhují. Večer se rozcházejí domů. Sestry netuší, že doma na ně již čeká jejich minulost. Nikdo je víc nespatřil, pouze jejich bratr – vyšší velitel, důstojník čs. letectva – dostal od svých nadřízených dobrou radu. „Prosím tě, neptej se.“ Tak začala nová doba. 10. července 1946 se manželům Tjunikovovým narodil druhý syn – Petr a 25. listopadu 1947 je Dimitrij povýšen na podplukovníka. V tom samém roce mu nějaký po staru myslící nadřízený, pravděpodobně člověk neznající hloubku objektivity politického hlediska, napsal do osobního hodnocení: „Je dobře způsobilý k vedení vyšší jednotky“. O rok později na stejném místě samozřejmě čteme: „Velení vyšší jednotky... nepřichází v úvahu“. Po únoru je také přemístěn, nebo lépe řečeno uklizen do Leteckého výzkumného ústavu, kde se stává vedoucím (!) překladatelem. Když vezmeme v potaz měřítka té doby, musíme připustit, že jako bývalý carský důstojník mohl dopadnout mnohem hůř. Těžko dnes odhadnout, proč se tak nestalo. Zda rozhodla jeho aktivní spolupráce s parašutisty z východu, nebo jeho poválečné styky se sovětskými důstojníky, kdy jako vedoucí let. a stud. skupiny pomáhal s přeškolováním pilotů na novou sovětskou techniku. Tehdy mu jeho smysl pro humor a zábavu dopomohl k tomu, že se v jeho materiálech objevila možná velmi důležitá věta: „Jako styčný orgán u vojenských orgánů SSSR je velmi příjemný společník“. Nebo ho nejspíše zachránilo to, že žádný z nových pánů s ním neměl nevyřízené účty, či právě když jeho materiály přišly na řadu, měli všichni kádrováci dobrou náladu. Jak jen se to rýmuje... K 1. 3. 1953 dosahuje věkové hranice pro činnou službu a odchází, i když dost nedobrovolně, do důchodu. V rámci akce „B“ (?) je také vystěhován z bytu a dostává „náhradní“. O měsíc později je přijat do voj. správy posádky Praha, kde působí jako překladatel. Je to smutný konec života. V plné míře se u něj také projevila Bürgrova nemoc – potíže s krevním oběhem – a tak vždy po třech krocích se musí zastavit a vydýchat. Je po několika infarktech. V práci mu lidé, kterých si nemůže vážit, dávají nesmyslné úkoly a pomalu ničí to, co on většinu života pomáhal budovat. Doma se stačí podívat z okna, aby viděl velký plakát s tváří člověka, o kterém si při svém studiu na gymnáziu četl články v novinách. Ty články byly o vykrádání vlaků. Možná, že když 17. 5. 1954 ve věku padesáti osmi let umíral na chronickou výduť srdce, cítil velkou úlevu. Dimitrij Tjunikov byl pravoslavného vyznání. A jak si vzpomíná jeho bývalý podřízený: „Byl klidné, vyrovnané povahy, někdy až dětinský. Byl demokrat, tolerantní člověk.“ Dělal dost rozdíl mezi službou a zábavou. Na jedné straně vyžadoval striktní dodržování předpisů, na druhé straně jeho večírky byly pověstné dobrým pitím, jídlem a zábavou. Stejně tak jako poslal pilota na třicet dní do basy za „točení“ ve 20 metrech hned po startu nebo sundal vojáky z křídla letounu větou: „Já nechci vidět, aby mi někdo na to sedal, já si pak rozbít hubu“, bylo známé i jeho opékání masa na kordu či excelentní salát z rajčat. Nebo časté bolení hlavy po obzvláště vydařených „večírcích“. Miloval dobrou zábavu a především Vlastu Buriana. Když byl v Praze, nevynechal ani jednu jeho premiéru. Burian si samozřejmě všiml mohutného rusovousého důstojníka, který těžko mohl utajit svůj původ a vždy seděl v první řadě. Při jednom z představení ve třicátých letech začal tančit kozáčka, a když doskákal před Tjunikova, tak se zastavil a jen tak při sedu na bobku se zeptal: „Tak co, Ruse, dělám to dobře?“ Z pilotů byl dlouhá léta jeho kamarádem škpt. Čumpelík, s kterým měli v Hradci i společný byt. Jinak se samozřejmě také dost stýkal s dalšími ruskými piloty, kteří létali v našem letectvu. Byl výborný mechanik. Rád si sám opravoval auto. Bavila ho manuální práce. Jako letec nerad riskoval a nerad létal vysoko, zato byl výborným nočním pilotem a střelcem z letadla. Jako učitel se podílel na vycvičení slavné generace československých pilotů, která tak úspěšně dokázala bojovat za druhé světové války. Jinak můžeme říci, že ve vojenském letectvu nebylo příliš typů letadel, u kterých by neseděl za kniplem. Vyzkoušel si dokonce i Aero A-42. S létáním neskončil ani po válce, i když létal již pouze na Piperech a Čápech. Letadla si nevybíral. Zvedl do vzduchu cokoli. Ale s jedním letadlem měl věčně potíže – s Letovem Š-20. Velmi často prý bylo na letišti slyšet naprosto nezaměnitelné láteření: „Hrom do toho, já se do tej mašiny nevejděm.“ Časopis HPM č. 10 a 11, ročník III/1993, str. 17-19 a 18-20.

ČÍST DÁLE...