-
1. 8.
1918 - Bitva u stanice Kaul
Krvavá bitva u stanice Kaul znamenala stažení legionářů z Ussurijské fronty.
"Hlásil jsem, že z bažin již nikdo nepřijde, neboť hoši všichni padli a těžce ranění že byli nepřítelem probodáni. Plakali jsme pro ty dobré, zlaté naše hochy, se kterými jsme prošívali všecko dobré i zlé a kteří již nikdy mezi nás nepřijdou."Josef Janda, vojín 2. čety 9. roty 7. pluku, jižně od rozjezdu Kaul, 1. 8. 1918.
V létě 1918 probíhaly na Dálném východě Ruska boje na tzv. ussurisjké frontě. Legionáři 5. a 8. československého střeleckého pluku se ještě před vypuknutím nepřátelství s bolševiky dostali do kýženého cíle - do Vladivostoku. Po vypuknutí nepřátelství přibyl ještě I. a II. prapor 7. pluku, které byly v tu dobu na cestě. Po obsazení samotného města na konci června se tato Vladivostocká skupina postupně probíjela k plukům uvězněným na západě, aby jim usnadnila cestu na východ. Legionářům se podařilo 15. 7. 1918 dobýt Spasskoje a stanici Jevgeněvku, o deset dnů později stanici Šmakovku a 26. 7. 1918 dobyli železniční rozjezd (tj. drobná železniční stanice vytvořená za účelem vyhýbání se vlaků na trati) Kaul (dnes Kabarga) a východněji položený Trojicko-Nikolajevskij klášter.Kaulský rozjezd svíraly bažiny rozprostírající se západně od řeky Ussuri a mezi řekou a stanicí se tyčilo pět sopečných pahorků, které legionáři obsadili jako výhodné obranné posice. Severně od stanice se bolševici v síle 9 500 mužů drželi na pozici stanic Donskaja-Ussuri-Lutkovskoje (dnes Donskoje/Lesozavodsk). Jedinou schůdnou trasou skrz močály byla samotná železnice a zpevněná cesta kopírující tok řeky, pod obstřelem bolševiků. Vojáci 5. a 8. pluku byli 31. 7. 1918 odveleni do mandžuského Chajluru. Na pozicích zůstal jen tzv. Východní detachement (V. D.) 7. pluku jen o 1 466 mužích pod velením podkapitána Františka Hoblíka. Následujícího dne, 1. 8. 1918 v 5 hodin ráno, bolševici zaútočili. Slabší, hůře vyzbrojené a dělostřelbou u snídaně překvapené legionářské jednotky se rychle rozvinuly do svých pozic a kladly houževnatý odpor. Výbuchem nastražené miny vykolejil bolševický obrněný vlak a muži 9. roty na levém křídle střelbou bránili v jeho opětovném nakolejení. Ale stažení 5. a 8. pluku z předešlého dne nechalo neobsazené pahorky číslo 3, 4 a 5 původně ve středu a na kraji pravého křídla. Rudé jednotky bez váhání obsadily pahorek číslo 3 a legionáři se dostali do křížové palby. Na krátko se podařilo bolševiky umlčet palbou z ručních zbraní, ale rudý klín na pahorku číslo 3 se nepodařilo vytlačit. Legionářské pozice byly rozděleny ve dví. Zásobování municí nefungovalo, muži na frontě byli unavení, žízniví a hladoví, zálohy pluku vyčerpány a posily nepřicházely. Bylo strašlivé vedro. V poledne bolševici zaútočili znovu. Zatlačili levé křídlo a československý obrněný vlak blíže ke stanici. Nakrátko dokonce ovládli samotný rozjezd. Pro nedostatek munice začali rudí obcházet pravé křídlo po cestě u řeky. Po jedenácti hodinách boje, bez posil, bez munice a s bolševiky pronikajícími do linií, přikázal velitel II. praporu podkapitán Papež ústup, který měla krýt 4. a 12. rota. Pravé křídlo se stáhlo relativně bez potíží. Na levém křídle se rozkaz k ústupu, podle kroniky pluku, nedostal k 9. rotě pod velením praporčíka Emila Kladníčka a tato převzala funkci krytí ústupu ostatních rot. Br. Janda o 19 let později vzpomínal, že velitel roty první rozkaz k ústupu, který přišel od 4. roty, odvolal. Další rozkaz vydal pozdě. Rota měla podle rozkazu br. Kladníčka pomalu ustupovat zpět na jih. Nepřátelská střelba si ale nacházela své cíle a bolševici začali jednotku obcházet. Muži se zkusili přískoky dostat k bažině, ale museli se přitom již probít bolševickou linií. Jen málokterému se to povedlo. Následovala anabáze bažinou za stálého ostřelování ze dvou stran. Ze 16 mužů, kteří se do bažiny údajně dostali, přežili jen dva - br. Janda postřelený do břicha, a jeden ze dvou bratrů ze zákopnické roty, kteří rotě přišli na pomoc. Několik dalších bratrů 9. roty a její velitel br. Kladníček bolševikům uprchli lstí. V 19 hodin večer byl ústup V. D. 7. pluku do Šmakovky dokončen.Pluk utrpěl zdrcující ztráty - padlo, zemřelo na následky zranění či zmizelo 56 mužů a 1 důstojník, dalších 51 mužů a 2 důstojníci byli zraněni. Ztráty 9. roty neumožňovaly její další bojové nasazení. Druhý den byla část pluku stažena ještě hlouběji do týlu až na stanici Jevgeněvka a 3. 8. 1918 převzal dočasně velení pluku rozhodný podkapitán Josef Papež. Velitel V. D. 7. pluku, podkapitán Hoblík, a velitel I. praporu poručík Nosek, byli odesláni k vojenskému soudu ve Vladivostoku. Bolševici údajně přišli během útoku o 300 padlých a 600 raněných. Legionáři se na ussurijskou frontu již nevrátili. Další boje vedli kozáci atamana Kalmykova, s podporou francouzských, britských a především japonských expedičních sil.Na konci srpna se ve stanici Karymskaja spojily jednotky Vladivostocké a Východní skupiny. Tři měsíce bojů stačily Čechoslovákům k ovládnutí Transsibiřské magistrály od Volhy po Tichý oceán. Začátkem září 1918 došlo k opětovnému spojení 7. střeleckého pluku v Irkutsku. Soudní vyšetřování katastrofy u rozjezdu Kaul viníka neurčilo - generálem Gajdou nově jmenovaný velitel II. divize plukovník Kadlec 3. 9. 1918 zastavil vyšetřování a poručíka Noska povýšil na kapitána. Podkapitán Papež se stal pomocníkem nového velitele pluku - kapitána Ludvíka Jančíka.Zdroje:Národní osvobození z 25.7.1937. Dostupné on-line: https://www.digitalniknihovna.cz/dsmo/uuid/uuid:9bad6a00-0ee1-11e2-98e0-000d606f5dc6ČERMÁK, J.. Východní detachement 7. tatranského pluku. In: Legie: Orgán nezávislé jednoty československých legionářů z 17.5.1928. Dostupné on-line: https://www.digitalniknihovna.cz/dsmo/uuid/uuid:3ea65f48-ec78-11e6-b5bc-005056b73ae5IVIČIČ, Václav. Tatranci: dějiny 7. střeleckého Tatranského pluku od jeho založení do návratu do vlasti. Praha: Památník odboje, 1924. Dostupné on-line: https://www.digitalniknihovna.cz/dsmo/uuid/uuid:18717e87-c0a4-4e6a-b6e4-f0afe74a0fbd
