Kapitola XII Setkávání s ruskou duší

Ve Stolinu naložili jsme se do železničních vozů a cestovali vlakem až k Rafalovce, kdež jsme nastoupili dlouhou cestu blíže k frontě k Okonsku. Cestou jsme všude viděli spáleniska bývalých vesnic, z nichž zůstaly státi jen komíny, hlásající do světa, že zde kdysi bylo mnoho života. Byl to smutný pohled cestou, kterou také válka kráčela. Důkladné betonové rakouské zákopy, nyní dobyté a opuštěné, dávaly přece naději, že nastoupený pochod na západ se nezastaví a útok generála Brusilova že otevře bránu do Rakouska. Příchod do Okonska byl velkým překvapením pro všechny. Měla to býti vesnice, té však zde nebylo, poněvadž všechny domy byly spálené a rozbořené. Jediný trochu zachovalý dům okupovala kancelář a písaři, a druzí museli se o své ubytování postarati sami. Mezi stromy postavili hoši prozatím stany, avšak ihned se pomýšlelo na budování zemljanek, které byly přece jen lepší v nepříznivém počasí. Několik dřevěných domků postavených Rakušáky obsadili velitelé a podplukovník Pietrovský ubytoval se také v takovém domku poblíž kanceláře. Bokem od kanceláří postaveny do řady kuchyně a uprostřed tak vzniklého náměstíčka pod švestkou postavil svůj stan bratr Novotný-Hajbiš. Na jedné straně stanu měl bílou barvou nápadně napsáno „36 žádná zima“ a na druhé „mnoho řečí 54“. Zvykem bratra Novotného bývalo, že již ve čtyři hodiny ráno za hurónského řevu vyletěl ze stanu a všelikými indiánskými skoky a přemety velebil východ slunce. Ovšem takový budíček nebyl vhod veliteli pluku, který často Novotnému vynadal, ale nápravy nedocílil.

V lese rostla zajímavá skupina zemljanek. Velké, malé, ale všechny účelně zařízené a pěkně ozdobené. V tom se také plně zračila vyšší kulturní úroveň našich lidí, kteří chtěli míti kolem sebe okolí pěkné, lahodící oku, a proto okrašlovali si to svoje těsné sousedství za každých okolností. Před zemljankami upravili cestičky vysypané pískem, v zemi vyryli sedát­ka, zhotovili stolky a lavičky.

Moje komanda a někteří písaři vybudovali sobě také takovou skrýši, kde za plápolu ohně v prapodivném krbu trávili jsme veselé večery, vypravujíce si nejpodivnější historky, které pravidelně s pravdou byly velmi na štíru, a proto bývaly tím veselejší. Hlavně bylo o čem debatovati. V každé skupině se řešily důležité problémy revoluční, státní, sociální i náboženské, a řečníci s velkou pohotovostí pronášeli své názory a hájili své myšlenky. Denně večer plál velký oheň pod rozložitým dubem a debatám nebývalo konce. Všichni přicházeli před fórum se svojí troškou a každému dána možnost se vysloviti. Nebývalo mezi bratry rozdílu. Nikdo se netázal, čím kdo býval a zaměstnával se před vojnou. Všichni jsme si byli rovni bez zvláštních výsad a předností. Zdravé názory a rozumný výklad přesvědčovaly, ať byly proneseny kýmkoliv. I noviny chlapci vydávali, sice ne příliš obsáhlé, jen těžce a často i bídně rozmnožované, avšak přece se i na tomto poli nezahálelo a veřejnosti se oznamovaly jak myšlenky, tak i plány, jindy zase vtipně se kritisovalo některé konání.

Poněkud nepříznivě zasáhla do života v Okonsku zpráva, že došlí bývalí rakouští důstojníci – Češi, přihlásivší se do československého vojska, chtěli býti ihned povýšeni na důstojníky. Poněvadž však velitel brigády jim nevyhověl, odešli v počtu asi padesáti zpět do Ruska do zajateckých táborů. Jen osm z těch všech zůstalo, kteří chtěli sloužiti dobré věci co prostí vojáci. Mezi nimi byli také bratři Medek a Eisenberger, a velitel brigády se jim odměnil, neboť již asi za čtrnáct dní byli jmenováni každý šikovatelem, což jsme i my, staří dobrovolci, prostí dosud vojáci, plně schvalovali. Bratr Eisenberger nám zvláště dělal brzy velkou vojnu. Když jsme šli pro oběd, všichni jsme museli býti seřazeni do jedné vyrovnané řady jako při carské přehlídce. Bývalo při tom i dosti často mnoho zlosti, ale pořádek se musel zachovati. Moje komanda měla práce dosti, neboť hoši jezdili do štábu armády ubytovaného v Maněvičích, železniční to stanici. Hoši tam neradi jezdili, neboť Maněviče byly denně bombardovány eskadrou nepřátelských aeroplánů. Proto jízda tam nebyla nikdy radostná a každý se snažil co nejdříve štáb armády opustiti. Já také zažil několikráte takový nálet aeroplánů, však jednou mně zahrály tak poctivě, že nikdy na to nezapomenu. Stranou od budov byly zhotoveny zemljanky s betonovými stropy, velmi důkladná to práce, aby všichni se mohli skrýti, když nastane nebezpečí. Příchod eskadry aeroplánů oznamoval všem voják, který stál stále na stráži a pozoroval okolí. Jakmile zpo­zoroval eskadru, tu údery kladivem na volně zavěšený kus kolejnice varoval všechno okolí. Rázem byly naplněny zemljanky jinak opuštěné. Mačkali se tam jako slanečci – generál na prostého písaře potud, pokud aera zase neodletěla.

Přijel jsem do štábu a zvykem mým bylo koně neuvazovati. Během doby jsem Orku tak vy­drezíroval, že neodešla z místa, které jsem jí vykázal. Tak i tenkráte sehnal jsem kousek sena a v tom okamžiku, kdy jsem seno hodil na zem před Orku, padla prvá bomba vržená z aera. Jedním skokem jsem vletěl do zemljanky přímo po hlavě pana generála, kterému taková přílišná laskavost a ohleduplnost sotva byla příjemnou, ale nedalo se nic dělat, než trpět. A již padaly bomby jedna za druhou. Loučil jsem se s Orkou, neboť jestli nebude zabitá, soudil jsem, že jistě uteče zpět do Okonska. To by byla mrzutá jistě věc, proto ze zvědavosti jsem vyhlížel ven, zda Orka je ještě na svém místě. Byl jsem překvapen, když jsem uviděl mého koně na témž místě spokojeně křupajícího seno. Jen při výbuchu bomby sebou trhl, zastříhal ušima a křoupal seno dále. Vyzkoušel jsem tak spolehlivost svého koně, neboť neutekl, ač mnoho bomb padlo i blízko něho.

Muzikantská komanda si zařídila zvláště pěkné bývání v Okonsku. Z drnu vybudovali stěnu as tři čtvrtiny metru vysokou do čtverce a na této vystavěli teprve velký stan, pod nímž se celá komanda ubytovala. K nim náležel také velký pes Cézar, velmi vyvinutá silná skvrnitá doga, kterou učili táhnout vozík s bubnem. Na Cézara byli muzikanti velmi hrdí a pečlivě ho ošetřovali. Kuchaři z důstojnické kuchyně zase měli „čubku“, prachobyčejného vesnického voříška bez rodokmenu, o níž jsem vždy říkával, že je to psí výstava v jednom zvířeti. Byl pozdní lásky čas, psi se sbíhali na námluvy, pořádali turnaje a divoké zápasy, které hlavně kuchaře nejméně bavily. Vymysleli jsme proto pomstu všem psům. Připravili jsme zásobu krabic, prázdných plechovek od konserv, do každé vložili několik kamínků, dobře uzavřeli a do dna připevnili motouz. Kuchaři lehce polapili některého psa, kterému přivázali na chvost krabici a s pořádným „mejdlem“ pustili zase na svobodu. Pes běžel jako šílený a chřestící krabice na chvostu ho poháněla k závodnímu běhu. Uštván se zastavil, usedl, ale jakmile spatřil krabici, znovu se dal do běhu. Když tak mnohý běžel bývalou ulicí, ze které zůstaly jen dvě chalupy obsazené tou dobou ruskými vojáky obstarávajícími poštu, tu vojáci vybíhali v domnění, že jede vůz poštovní, jehož koně měli obojky s rolničkami podobně chřestícími. Když však spatřili psa uhánějícího s krabicemi na chvostu, smávali se a říkávali: „Aha, československá pošta jede!“

Jednou došlo i na Cézara. Byl v namlouvání tolik neodbytný, že nepomohla mu ani vysoká protekce hudebníků, a proto osudu neušel. Já s bratrem Novotným za pomoci kuchařů polapili jsme Cézara, který pěkně držel, poněvadž byl se mnou již zvyklý. Přivázali jsme jako silnějšímu tři krabice na chvost a pustili. Cézar se hnal jako divý a nemoha sobě nijak pomoci, hledal útočiště u svých ošetřovatelů. Šíleným skokem vletěl do stanu muzikantů, kteří právě odpočívali. Nevěděli, oč se jedná, křikli na psa, který byl již tak dost ustrašený. Cézar, aby snad ještě něco horšího nedostal, chtěl vyběhnout druhou stranou ven a strhl celý stan na hudebníky. Bylo to velké překvapení, hromy a sakry jen lítaly, a poškození se zvolna vymotávali z hromady plátna, provazů a tyček. Divadlu přihlíželo mnoho diváků, řev a smích burácel na všech stranách. Bratr Novotný-Hajbiš křičel jako posedlý, jak se mu kousek líbil, a měl nevídanou radost, že se to tak dobře povedlo. Muzikanti postavili stan znovu a velmi se zlobili na uličníky, kteří jim připravili takovou pohromu. Brzy je zlost přešla, smáli se nakonec veselé příhodě a hledali pří­ležitost, jak se revanšovat.

Na pobyt v Okonsku jistě nikdo nezapomene, kdo tam prožil sebemenší dobu. Nebyly to jen zemljanky a veselý bratrský život, ale vzpomenou všichni ty pochody k večerce, kdy rota za rotou kráčela za zpěvu na své místo. Byly to nezapomenutelné okamžiky, kdy se pěkně ukázala síla mladého vojska, kdy každý jedinec představoval bojovníka ukázněného, odhodlaného k nejtěžší práci a k největšímu sebeobětování. Na frontu chtěli. Pryč od štábu, volali, do práce na přední posice! Kolik v jejich snaze bylo svatého nadšení a neposkvrněných ideálů! V Okonsku snad se to nejlépe a nejostřeji rýsovalo. Byl však už podzim, který se hlásil citelně o svoji vládu. Foukal mrazivý vítr, déšť a nepohoda ovládly přírodu. U ohníčků v zemljankách bývalo sice veselo, ale přece nemohly nahraditi chaty a nutný styk s lidmi. Proto jsme se zase stěhovali. Ruské naděje u Kovelu se žalostně zhroutily a musely se proto konat přípravy k přezimování. Štáb 3. armády přestěhoval se do Dambrovice a Československá brigáda přešla do vesnice poblíže městečka. Ani tam se nezůstalo a po oslavě výročí přísahy České družiny dne 28. září přešla brigáda dále k městečku Berezné. První pluk se ubytoval v Remčicích, vesnici té, kterou spojoval s městečkem násep přes močálovité louky přes půl kilometru dlouhý. Štáb brigády nalezl velmi vhodné ubytování v bývalém lihovaru u Berezna a druhý pluk rozložil se ve Velkých a Malých Cepčevicích. Třetí batalion prvního pluku poslán do vesnice Treskyně as tři kilometry od Remčic vzdálené, a byl pak základem k třetímu pluku s velitelem pod­plukovníkem Mamontovem.

Před příchodem pluku do Remčic byla moje komanda vyslána, aby rozdělila chalupy a našla příhodné místnosti pro kanceláře. Dopadlo to k všeobecné spokojenosti. Moje komanda umístila se ve dvou chalupách, prvních od mostu přes řeku Horyn. Z Berezné kolem našich chalup vedla důležitá silnice k železniční stanici Sarny. Proti našim chatám na vršíčku byla dřevěná malá cerkev (kostel), od níž z hlavní silnice vybíhala cesta do Treskyně a utvořena tak náves. V domě místního popa byly příhodné, prostorné místnosti pro plukovní kanceláře, a u „ďačka“ důstojnická kuchyně s jídelnou. Velitele pluku jsme ubytovali u Žida na druhém konci ulice k Sarnám. V blízkosti zde byly velké sýpky, kterých jsme použili za plukovní skladiště a tam také postaveny vojenské kuchyně.

Ubytování chlapců se neobešlo bez křiku a bez výstupů. Určil jsem do každého ze dvou domů přikázaných mojí komandě pět chlapců. V chalupě, ve které jsem se mínil i já ubytovati, přivítal mne starý hospodář Fedor. Byl vdovec a jeho domácnost obstarávala soldatka Natálka, žena Fedorova syna, který byl na vojně, a která měla dvě malé dítky. Kromě toho byla zde starší dcera hospodáře Taťána, asi osmnáctiletá, a mladší Fedora, asi třináctiletá. První pohled do chalupy byl málo vábivý. Před samotnou světnicí byla prostorná síň bez stropu. Ve světnici vpravo od dveří byla postavena pec, která sloužila nejen k pečení chleba, ale také k vaření všech pokrmů a zároveň k ohřívání světnice. Pod pecí byl ubytován kohout s celým harémem slepic. Vedle pece stála ještě hliněná vysoká kamna a za nimi, po celé šířce světnice po stěně, pryčna místo postelí. Pod ní si právě hověla velká prasnice s osmi selátky. Tedy společnost jsme našli velmi pestrou, avšak málo lákavou. V levém rohu byl pevný stůl a kolem stěn dvě lavice. Dvě malá okna byla důkladně přibita hřebíky a nesloužila zřejmě k větrání světnice. Všude, kam oko zabloudilo, samá špína a nečistota. Nejdříve jsem poručil hospodáři, aby prasnici se selaty přemístil do chlívku a slepice s kohoutem na půdu. Zavádění nových pořádků se domácím nelíbilo, počali křičet, co že je vojákům do jejich pořádků, že je do jejich vesnice nikdo nezval, a mnohé jiné líbeznosti nám servírovali. Jednalo se hlavně o vepře a hospodář prohlásil, že předně u chlívku nejsou dveře, a nemá, kde by prasnici krmil, neboť všechnu potravu by jí sežrali volně po vesnici pobíhající vepři. Namítl jsem, že dveře ke chlívku může ihned udělat a krmit prasnici může v síni. Nechtělo se těm líným lidem do ničeho, slovo dalo slovo a počala hádka. Brzy mne přešla trpělivost, vzal jsem nagajku, vypráskal vepře na dvůr, a když se do toho výkonu vmísil i starý Fedor, dostal s Natálkou také některou, aby jim nebylo líto. Hospodář si běžel stěžovati k adjutantovi. Špatně však pochodil. Dostal rozkaz, aby vyplnil každý pokyn mnou mu daný, a poručík Raňjuk ještě mu přislíbil, že přijde-li s podobnými ještě žalobami, přidá mu nagajkou. Vida, že není jiné pomoci, dal se starý Fedor do práce, ač bručel nespokojeností jako starý medvěd, a za krátko měl dveře zhotoveny. Ukázalo se při tom, jak zručným a dovedným jest tesařem. Slepice vystěhovali na půdu a tak konečně zvířena opustila bojiště. Zbyla zde jen nemožná špína. Poručil jsem ohřát vodu a za chvíli děvčata myla stůl, lavice, vše, co bylo dřevěné. Odtrhl jsem okna, světnici řádně provětral, co zatím děvčata škrabala špínu z hliněné podlahy. Všude zaveden nový pořádek.

Válečné napětí trvalo až do večera, kdy hoši uvařili čaj a pozvali domácí na sklenici. Ihned byli všichni udobřeni, když se na stole objevil cukr jako velká vzácnost u těch prostých lidiček. Ukusovali jen po kousíčku, aby jim co nejdéle vydržel. Pak se počalo vyprávět a nastalo všeobecné sblížení a spřátelení. V druhé chalupě nebylo lépe. Hospodář byl bratrem Fedorovým a pořádek musel být vynucen jako v chatě první. Večer téhož dne chodila již děvčata z chaty do chaty a prohlížela nové obyvatele – vojáky. Soldatky jako věci znalé a zkušené měly jiné oči a odhadovaly spíše zdatnost nežli krásu a fešácké oblečení. Za několik dní všechno pěkně zdomácnělo a zdálo se, že vojáci zde žijí již od pradávna. Přizpůsobovat se však museli více místní obyvatelé, než vojáci.

Pozoroval jsem život a chování domácích lidí a nápadným mně bylo, že děvčata se neustále podrbávají rukou ve vlasech. Brzy jsem se přesvědčil, že mají vlasy na hlavě plné vší. Požádal jsem Natálku, aby mně zapůjčila hřeben na vlasy. Přinesla mně hřeben, který měl jen čtyři zuby tak silné a tak řídce od sebe, jako roztažené prsty ruky. Byl to ten samý dřevěný hřeben, jaký jsme používali k rozčesávání hřív a chvostů koní. Ani jsem se tomu nedivil a druhého dne jsem v městečku Berežnici koupil řádný hustý hřeben. Od felčara z naší plukovní nemocnice jsem vyžádal trochu líhu, kterým si děvčata musela namočit hlavu a ovázat šátkem. Vši nesnesly líhu, proto brzy všechny vylezly na šátek, ze kterého je děvčata prostě setřásala do pece. Vlasy musely ještě řádně pročesat. Každého dne ráno i na večer jsem děvčata komandoval jako své vojáky. „Děvčata, nastoupit a česat vlasy!“ Činila to bez odmluvy a za týden žádné vši neměla. Uvykla brzy na čistotu hlavy, česala vlasy bez komandování a libovala sobě, jak snadno se zbavila toho neřádu.

Koně jsme pro tu dobu dobře umístili. Hůře však bylo s předpokladem, že přijde brzy zima a jak se na ni připravit. Stěny stáje byly spleteny jen z vrbového proutí a vítr jimi volně profukoval. Naše koně sice nebyli nijak vyhýčkáni, avšak přece jen potřebovali teplejší stáj. Služba byla více rozdělena, neboť ji konal také druhý pluk, který vysílal své ordonance jak do štábu naší brigády, tak i do štábu armády do Dambrovice, městečka vzdáleného dvacet pět verst. Velitelem pluku byl stále podplukovník Pietrovský, nervózní pán, neurastenik, který snad následkem nemoci neměl rád lidi. Nijak se nesnažil s dobrovolci se sblížit, jim rozumět, ba naopak dráždil je svým vystupováním a jednáním. Byl sám Polák a nevím již, kdo jej nazval „Pšonkou“, kterážto přezdívka mu vždy zůstala. Sluhu měl též Poláka, „pana France“. Podplukovník musel jíti k obědu přes celou vesnici až k ďačkovi. Proti němu šli všichni hoši z vesnice pro oběd a obyčejně každý nesl v ruce dva i čtyři kotlíky. Tím se stalo, že každý velitele pluku po­t­kal a dle stávajících vojenských zákonů musel mu vzdáti čest tím, že stavěl front. To dovedl jistě dobře každý dobrovolec, avšak hůře bylo s pozdravem. Velitel si usmyslil některého chlapce pozdraviti. Mohl pozdravit ruským pozdravem, nebo českým pozdravem, který byl u nás obvyklejší vzhledem k tomu, že mnozí dobrovolci jen velmi skrovně ovládali ruský jazyk. To byl právě kámen úrazu, neboť velitel pluku si velmi liboval, když chlapce pozdravem překvapil a uve­dl do rozpaků. Hoši, připravení na český pozdrav, stanuli ve front. Velitel přišel a pozdravil je ruským pozdravem: „Zdravstvuj,“ na což měli odpovídati: „Zdarovia želaju, vaše vysokoblahorodí.“ Hoši strnuli, často se i zakoktali a bylo zle. Podplukovník je poslal zpět, aby znovu vzdali čest. Připravili se na ruský pozdrav, avšak velitel je pozdravil česky: „Na zdar!“ Hoši odpověď zase zkopali a velitel zuřil. Hoši si velmi gratulovali, když vyvázli lehce, odnášejíce si pouze hrubé, často sprosté nadávky od velitele. Často se takový výstup neskončil pouhými nadávkami a hoši odcházeli s několika políčky. Jindy zase, když šel velitel k obědu, zastihl u cerkve na návsi seřazené vojáky, kterým přiděloval děžurný (dozorčí) služby. Dě­žurný šikovatel se hlásil veliteli, který vždy nalezl nějakou chybu, aby mohl nadávat. Dovolil si také šikovateli uštědřit pro nic a za nic políček. Proto se hoši snažili veliteli Pietrovskému se vyhnouti již z daleka, a jakmile ho spatřili na ulici, prchali za chalupy, jako když do vrabců střelí. Byly to poměry neudržitelné a hoši si stěžovali veliteli brigády plukovníku Trojanovi, který mu asi domluvil, neboť pak byl přece o něco mírnější.

Sluha „pan Franc“ často přišel pro mne, abych ihned se dostavil k veliteli pluku. To nebylo tak jednoduché. Musel jsem se obléci jako na carskou přehlídku. Když bylo vše v pořádku a hoši uznali, že jsem bezvadně ustrojený, odvážil jsem se před velitele předstoupiti. Pan Franc mne ohlásil a já vstoupil pak do velitelova pokoje. U dveří jsem musel zůstat stát v pozoru. Velitel obyčejně něco psával u stolu a najednou zvedl hlavu. Vždy mne pozdravil, ač nikdy se mu nepovedlo mne pozdravem přivésti do rozpaků. Ovládal jsem dobře ruský jazyk, což mně přišlo velmi výhodným. Prohlédl mne přísným okem od hlavy až k patě a pak pozval blíže ke stolu. Rád jsem poslouchal jeho řeč, mluvil velmi krásně ruským jazykem a rozkazy jeho byly krátké, zřetelně pronesené a jasné. Vždy se otázal: „Rozuměl jsi?“ Když jsem přisvědčil, vzal jsem na sebe povinnost správně rozkaz splnit, jinak by bylo velmi zle. Mnohokráte jsem řekl, že nerozumím jeho rozkazu. Vysvětlil mně, bez nejmenší známky nějaké nevole, rozkaz znova. Já s ním vždy dobře vycházel, nikdy jsem od něj nedostal ani vyhubováno, čemuž se mnozí dobrovolci velmi podivovali.

U kuchyní jsem našel štěně, které – nebožátko – mělo opařenou nohu. Ujal jsem se ho, oše­třil mu nohu, za což ke mně přilnulo věrností a láskou. Jelikož to byla fena, pokřtili jsme ji „Nina“ a vyrostla v krásného psa druhu irského setra. Doprovázela mne na cestách, výborně hlídala mého koně, nepustila k němu nikoho cizího a nedovolila, aby kůň odešel z místa na jediný krok. Mladší dceru hospodářovu Fedoru přistihla při krádeži našeho cukru a přidržela ji za zadnici potud, pokud jsem nepřišel. Jindy zase přistihla hospodáře, když bral našim koním oves a dával ho svým. Proto jsme ji měli všichni rádi a zůstala nám dobrým a věrným přítelem. Za čtyři ruble jsem koupil berana, aby naše hospodářství bylo pestřejší. Zvykl na koně tak, jako oni na něj, a měli jsme mnoho radostí z těch němých tváří.

Nadcházela zima a s ní nekonečně dlouhé večery. Přivezli jsme dřevo z lesa a upravili stáje na zimu. Za dlouhých večerů chlapci hrávali karty, jiní četli ruské knihy vypůjčené od ďáčka, někteří škádlili děvčata a vůbec každý se zabavoval, jak sám nejlépe dovedl. Velmi mne zlobilo, že náš hospodář, chtěl-li napsat dopis synovi na vojnu, poslal některou dceru k Židovi, který za odměnu deseti kopějek rád dopis napsal. Zrovna tak bylo, když přišla od syna odpověď. Za tu samou odměnu zase Žid dopis přečetl. Vybídl jsem Taťánu a Fedoru, že je budu učit psát a číst. Sám jsem se divil, jak děvčata rychle chápala, a sám jsem se radoval pak na jaře, když děvčice svému bratrovi psaly vlastnoručně a docela pěkně dopis a odpověď si dovedly samy přečísti. Kromě Židů, popa a ďáčka uměl čísti a psáti ve vesnici jen starosta, ale velmi bídně. Často přicházíval k nám s nějakým dopisem, který obdržel z oblasti (okresu) a který, jak říkával, nemůže za Boha rozebrat. Dříve jsem mu vysvětloval obsah takových dopisů já, a nechtěl svým očím a uším uvěřit, když některé z děvčat našich mu později dopis přečetlo a „rozebralo“. To bylo takovou vzácností, že z jiných chalup docházeli mužici se přesvědčit, zda je to možné a zda je to pravda. Obyčejně si starosta pozval „desácké“, jimž každému bylo přiděleno na dvacet chalup, kterým dával potřebné instrukce, aby své občany informovali. Také náš hospodář, starý Fedor, byl desáckým, a pozoroval jsem, že je velmi váženým občanem, ač dle mého úsudku byl člověk velmi primitivních názorů. Šel-li informovati občany, vždy brával s sebou hůl, vysokou to palici jako byl on sám, odznak svěřeného úřadu.

Obyvatelé nebyli lidé zlí, ale zaostalí a chudí a k tomu ještě vysávaní Židem. Každá chalupa byla soběstačnou a kupovalo se jen velmi málo. Snad jen sůl, petrolej a olej, a i ten jen tenkráte, když vlastní byl spotřebován. V botách nechodili. Ty používaly jedině ženy k praní prádla na řece. Připadalo to trochu divné, když kolem vody stávala řada pradlen, které prádlem tloukly o holínky. V létě to nebývalo ani tak zlé, ale když se uváží, že tímtéž způsobem praly i za největších mrazů, tu nechtělo se uvěřit, že by to nešlo nějak jinak. Všichni si obouvali láptě, které denně večer hospodář pletl nebo opravoval. O kožených botách se vyslovovali, že jsou nepohodlné a že tlačí nohu. K výrobě láptí měli v každé chalupě zásobu kůry z mladých stromů, hlavně z vrb, nařezané na dlouhé úzké pásy, a pomocí kolíků velmi rychle pletli obuv. Nohu omotali do onuček, obuli láptě a připevnili na nohu dlouhou šňůrou, kterou i lýtka omotali.

Za zimních večerů ženy spřádaly konopná a lněná vlákna v niti, z nichž na ručních stavech tkaly plátno na prádlo i oděv. Ovce dodaly vlnu, ze které vyráběly měkkou látku zvanou „vojlok“, kterou potřebovaly na šití zimních plášťů. Veškeré hospodářské nářadí a náčiní si zhotovil hospodář sám, nepotřeboval k tomu obvyklých řemeslníků, kolářů a kovářů. Zhotovil si celý vůz, aniž by při tom upotřebil jediného železného hřebíku. I kola vyráběl sám celá dřevěná a velmi dovedně a zručně si při tom počínal. Volka zapřahal do jařma vlastní výroby, takže i sedlář zde byl zbytečným. Proto obyvatelé potřebovali jen velmi málo peněz, kterých také v žádné chalupě skorem nebylo. Sváteční jejich kroj byl úhledný, vyšívaný, obohacený mnoha pestřebarevnými stuhami. Oko rádo zabloudilo mezi tu pestrou směsici děvčat a žen, schá­zívajících se v neděli před cerekví. Připadalo mně to vždy jako pohled na pole zarostlé právě kvetoucím mákem.

Hospodáři byli vesměs zastaralého typu, moderních a pokrokových lidí zde vůbec nebylo. Scházívali se často u našeho starého Fedora, kterého uznávali za velmi zkušeného. Kde ty zkušenosti nabyl, jsem si nevysvětlil, poněvadž za celý život byl nejdále v městečku Dambrovici, vzdáleném dvacet pět verst, a jak se mně pochlubil, byl také v Sarnách dvanáct verst vzdálených, kde viděl i vlaky jezdit. Zkušenosti jeho byly náramně pochybné. Zasáhl-li jsem do jejich rozpravy, tu naslouchali velmi pozorně, ač často moje náhledy popírali a vyvraceli. Několik večerů jsem s nimi hovořil o škole, o vzdělání, abych je přesvědčil o důležitosti tohoto. Zklamal jsem se, nepřesvědčil jsem ani jediného. Odpovídali mně: „Na co nám škola, hlavní věc, aby kluk uměl dobře orat a s volkama jezdit.“ Jiný zase říkával, že jejich dědové tak dělali, oni zrovna tak pracovali, a když děti se budou tak starati, že i bez školy budou dobře žíti. Školu a vzdě­lání odmítali jako naprosto zbytečné.

Byli bezpříkladnými lenochy, ač navenek chtěli dokázati, jak jsou pilní. Náš starý Fedor byl typem takového lenocha. V zimě o třetí neb čtvrté hodině ranní vstával, bručel na peci jako medvěd. Když konečně slezl z pece, nacpal lulku smrdutým tabákem, oblékl kožich a chvíli postál opřen o pec. Když nalezl ještě lampičku bez cylindru zvanou „čmudilka“, tu pomalým krokem se ubíral do stodoly. Rozložil několik snopů obilí na mlat a při čadící čmudilce ďubal do nich sám jediný cepem jako vrána do zmrzlé mršiny. Tak to vydržel až do šesté hodiny ranní, kdy vrátil se zpět do světnice. Zalezl na pec, zapálil smradlavou lulku a vyměňoval názory s Natálkou, která byla již vstala a v peci zatápěla, aby uvařila snídani. Mnoho si starostí s jídelním lístkem nenadělala. Každého dne, jak byl rok dlouhý, vařila brambory a mléčnou polévku s kroupami. Nám vždy postavila Natálka hrnec vody na čaj a v peci voda velmi brzy vařila. Vstávali jsme již i my. Spávali jsme po lavicích, naše lože bylo velmi tvrdé, nebylo zde našich maminek, které by nám podložily měkkou podušku. Od domácích jsme žádné podušky nepřijali, neboť s tíží jsme se zbavovali svých vší a nové plemeno jsme zavádět nechtěli.

My jako kavaleristé nemyli jsme se ihned, když jsme vstali. Napili jsme se čaje a pak jsme šli ošetřovat naše koníčky, které když jsme dali do úplného pořádku, teprve jsme se myli a čistě oblékali. Naši domácí na to však divně pohlíželi a říkávali: „Čerti vědí, co ti Čechoslováci jsou za národ. Ráno vstanou, neumyjí se, nepomodlí se a již sednou za stůl čaj pít.“ Zdejší obyvatelé totiž, když vstali, první, co konali, bylo modlení. Stanuli před ikonu, obraz Matky boží, visící v rohu nad stolem, a velmi dlouho se modlili, nesčíslněkrát se křižovali a klaněli. Pak teprve sedli k jídlu. Bylo nepřípustné uložiti se ke spánku na lavici nohama k ikoně. Byla to veliká urážka, přímo neodpustitelná. Pes nesměl nikdy do světnice, poněvadž svojí přítomností by znesvětil ikonu. Přivykl jsem je i na to a nebrblali již, když jsem moji Ninu vzal do světnice. Nechápavě pokyvovali hlavami, když jsem její krásnou hlavu vzal do svých rukou a hovořil k ní samými lichotícími, laskavými slovy.

Náš hospodář, když byl posnídal, vylezl na pec, kde lenošil až do odpoledne, kdy jedl podruhé. U nich nebyl oběd, jedli jen dvakráte. K páté hodině večer byl tedy oběd sestávající z jáhlové nebo kroupové kaše a brambor pečených v peci, jak jsme říkali, na loupačku. Po jídle hospodář nakrmil a napojil volky a krávy a zalezl zase na pec, aby tam prospal až do čtvrté hodiny ranní, kdy jej volal dolů z pece kohout, zastupující budíček. Vaření v peci bylo opravdovým uměním. Hrnce se sázely do pece pomocí vidlice a tak se i vytahovaly, k čemuž bylo třeba určité zručnosti a cviku, aby se hrnec, nahoře široký a u dna úzký, nepřevrhl, zvláště když cihlová podlaha v peci byla již nerovná a vydrolená. Kolébku v pravém slova smyslu zde neměli, a přece se novorozeně kolébalo. Za tím účelem v koutě nad pecí u dřevěného stropu bylo připevněno pružné ráhno jdoucí až do středu světnice, kdež na jeho volném konci visela vlastní kolébka. Byla velmi jednoduchá. Obdélník ze čtyř dřevěných lišt, podšitý kouskem hrubého plátna, jehož každý roh byl upoután na provázku, visícím na konci ráhna, představoval kolébku. Bylo třeba jen velmi slabě drbnout do kolébky, aby se rozhoupala ve směru vertikálním a pružností ráhna aby se velmi dlouho houpala. Když do ní položili malého Pavlíka a rozhoupali, vždy jsem se obával, že dítě vypadne, avšak ani jedenkráte se to nestalo. Pěkného na kolébce nic nebylo, ač byla velmi praktickou.

Rovněž ve výchově dětí byl zde podivný systém. Ďáďa Fedor se ráno modlíval a starší chlapec Láďa ho při tom tahal za široké nohavice plátěných kalhot. Když již trpělivost dědouškova byla vyčerpána, obrátil se a z toho nejvroucnějšího modlení křikl na chlapce: „Pošol ty k čertovej mátěri, čtob tebe volky zjedli, sukyn syn! (Běž k čertově matce, aby tě vlci snědli, feny synu!)“ Působily na nás takové hrubé výrazy asi jako pěst na oko. Nebo maličký Pavlík počal žvatlat. Je to jistě radostná chvíle v životě každé matky. Nejkrásnější chvilkou v životě Natálky, matky malého Pavlíka, bylo, když synáček jí poprvé řekl hrubou nadávku: „Job tvoju mať!“ Dítě vzala do rukou, líbala a laskala se s ním a zdálo se, že radostí ho rozmačká. Tedy výchova dětí byla již od samého počátku pochybnou.

Láska? Ta se zde pěstovala dosti ve volném stylu. Soldatky, které měly muže na vojně, nedovedly v lásce odříci žádnému z našich chlapců. Hůře bylo se svobodnými děvčaty. Ta srdnatě hájila svoji čest, avšak výmluvností a úlisností, vrozenými to vlastnostmi našich hochů, tolik imponujícími ukrajinským děvčicím, dobyly se i tyto hradby. Zajímavé zvyky zde panovaly při svatbách. Blíže jsem nahlédl do tajů námluv i svatby, když náš soused Sergej ženil syna. Přišel mužik zvaný „svat“, mající funkci našeho Kecala, a projednával celé námluvy. Hlavním bodem bylo věno. Domlouvali se o „sumduk“, tj. kufr, který musel býti pobitý mosaznými knoflíky, vyztužen a okrášlen mosaznými pásy. Pak přišly na řadu podušky a dojednán počet aršín plátna a vojloku. Při bohatších přišli v úvahu také vepři, krávy a ovce. Toto dojednání nebylo provedeno najednou, trvalo to asi tři neděle, než se konečně dohodli, a stanovili též den svatby. Připadalo to všechno směšné, neboť hochovi bylo osmnáct let, nevěstě šestnáct a měli jíti do života, kráčeti společně po cestě plné zodpovědnosti, starostí, měli se státi snad brzy rodiči a vychovávati děti, ač sami ještě nejvíce potřebovali dohledu a rady svých otců a matek. Vcházeli do života naprosto nepřipravení a neucelení.

Oddavky v církvi vypadaly trochu jinak, než u nás. Ženich přišel do kostela se svými mládenci a se svatem, a zde očekávali nevěstu. Když pak přišla se svými družičkami a „svachou“, tj. bábou, která také prováděla námluvy, ženich vyšel z kostela vstříc nevěstě a uvedl ji dovnitř. Stanuli u stolu přikrytého krásně vyšívanou pokrývkou, v jehož středu ležela kniha evangelia. Po stranách stolu v těžkých svícnech hořely svíce a před stolem na zemi prostřen malý koberec. Ženich i nevěsta poklekli a modlili se. Když přišel pop se svým pomocníkem „djákonem“, uvedl snoubence ke stolu a za ně se postavili mládenci zvaní „šafeři“. Pop přinesl mosazné koruny, které šafeři drželi nad hlavami ženicha i nevěsty. Když se byl pop pomodlil a djákon nastávající manžele kadidlem obkouřil, políbil ženich nevěstu. Pop pak svázal ruce sezdávajících se štolou a vedl je třikráte kol stolku, vždy se modlil, při čemž šafeři stále drželi těžké koruny nad hlavami ženicha a nevěsty. Úkol šaferů nebyl záviděníhodný, a když některý již umdléval, vyměnil ho jiný. Djákon přinesl podnos s dvěma stříbrnými pohárky vína a pop dal napít třikráte ženichovi a nevěstě. Když pak jim dal ještě prsteny a když se ještě třikráte políbili, byla sezdávací procedura ukončena. Nastalo blahopřání novomanželům a šlo se domů.

Nastalo svatební veselí a moji pozornost upoutala svacha, která odvedla mladý párek do komůrky na dvůr a tam je zamkla. Před dveřmi shromáždily se báby, které za zvučného rozhovoru chvíli čekaly. Svacha pak vešla do komůrky, a když se vrátila, ukazovala ženám zakrvácenou košili jako důkaz, že nevěsta byla děvčetem čestným. Ovšem zjistil jsem, že k záchraně cti nevěstiny padl kohout nebo slepice. Hůře bylo, když na jedné svatbě včas vše nepřipravili a svacha přinesla košili bílou, neposkvrněnou. Báby na dvoře spustily křik, braly kamenné hrnce pověšené na plotě a tloukly jimi o zem, ničily a rozbíjely je. Jiné zase dělaly díry do slaměné střechy a často i okno rozbily. To všechno páchaly proto, aby veřejně naznačily, že matka nevěstu špatně vychovala a hlídala. Matka nevěsty, aby báby udobřila, nabídla jim několik pohárů kořalky. Teprve pak zanechaly ničivého díla.

Mezi negramotným a nevědomým zdejším lidem přímo bujela pověra, kterou ještě podporovali všemožně popi. Naši chlapci se nabízeli Fedorovi, že mu opraví vydrolenou podlahu v peci. Pomyslil jsem, že bych si mohl řádně vystřelit třebas i z toho starého člověka, abych zesměšnil víru jeho v čáry. Přinesl jsem od felčara trochu rtuti ve slepičím brku, ucpal jsem otevřený konec korkem a nařídil bratru Koníčkovi, který podlahu opravoval, aby brk se rtutí vložil pod cihlu, kterou kladl právě v otvoru pece, kudy odcházel kouř. Fedor i Natálka měli velkou radost z nově opravené pece, zatopili a vařili. Druhý den večer však v peci počalo něco tak žalostně kvílet a naříkat, jako kdyby v peci mučili malé dítě. Natálce leknutím vypadla z ruky vidlice a Fedor více spadl, než slezl z pece. Nahlíželi zvědavě i bojácně do pece a stařík se škrabal ve svých dlouhých vlasech, při čemž hovořil: „Čtob ty tam lopnul jak nytka, čtob ty zdoch, čtob tebe volky zjedli. (Abys přetrhl se jako nit, abys zcepeněl, aby tě vlci snědli.)“ Stále tak a podobně někomu neviditelnému v peci nadával. Konečně nám Fedor prohlásil, že pec je zakletá a že se v ní usídlil čert. Přivedl popa, který pec vysvětil, když však zatopili, naříkalo to v peci znova. To již bylo na staříka mnoho. Odstěhoval se i s Natálkou k vdané dceři a byl by tenkráte chalupu prodal jistě i za deset rublů. Zdálo se nám, že jsme Fedora dosti potrápili, vyndali jsme brk se rtutí a zatopili. Oznámil jsem domácímu, že nás Čechoslováků se čert více bojí než popa, že jsme ho již vyhnali, aby se vrátil do své chalupy. Mnoho nevěřili našemu úspěchu, neboť přihlíželi a naslouchali ze síně jen dveřmi. Když však neslyšeli více strašného zvuku, pokřižovali se a vešli. Velmi se na nás stařík dozlobil, když jsme mu všechno prozradili, zastyděl se, že se nechal oklamat, avšak neodolal, když jsme mu na usmířenou nabídli sklenici čaje a kostku cukru.

Nastávaly dlouhé zimní večery, hoši přijížděli pozdě večer ze štábu armády a naříkali na špatné cesty. Kůň těžce zdolával velké závěje sněhové, brzy se unavil a jeho krok byl tvrdý, těžký. Tím trpěl i jezdec, zvláště když pošty pro dobrovolce každým dnem přibývalo. Již ani pytel nestačil na dopisy. Chlapci spekulovali, proč trápit koně i sebe. Vypůjčili si od hospodáře sáně, postroj na koně měli, a tak namísto aby koně sedlali, zapřáhli do sání, zabalili se do kožichů a pokrývek a pohodlně jeli do štábu armády. Kůň klusal lehčeji v sáních, a proto také tolik netrpěl. Přivezenou poštu jsme si napřed v komandě prohlédli, neboť soužila nás zvědavost. Jak by ne, když přicházela tolik zajímavá psaní. Chlapci každý dopis prohlíželi a najednou některý radostně křičel: „Kluci, koukejte, to je vzácné psaníčko!“ Ukazoval při tom adresu, kde kromě jména stálo „První československý Jana Husi pluk“. Censorovo razítko z Vídně zde bylo a dopis došel. Podivná to věc! Psaní jsme odložili stranou jako vzácnost. Nás všechny zajímaly adresy, nikoliv obsah dopisů, a již zase některý křičel: „Kluci, zde je zase něco!“ Dali jsme hlavy dohromady a prohlíželi korespondenční lístek, na kterém něco censor tuší zaškrabal, ale na boku také tuší připsal „Hoši, držte se!“ Na jiném zase bylo připsáno „Jen vydržet, dlouho to nebude trvat!“ Jinde zase bylo napsáno „Již se to kejvá!“ Na mnohých lístcích bylo pouhé „Na zdar, hoši!“ Zajímalo nás, když jsme všechny lístky srovnávali, že je to tentýž rukopis a razítko censorovo z Vídně. Soudili jsme, že tam ve Vídni mají velmi spolehlivého člověka, a měli jsme z toho náramnou radost. Hoši vozili poštu celou zimu a libovali si, jak je to v sáních pohodlné. Avšak čert nikdy nespí a říkává se, že potud se chodí se džbánem pro vodu, až jednou se jde pro pivo. Velitel naší brigády jel odněkud na koni a viděl našeho chlapce, jak si pohodlně jede v sáních. Druhý den nám to zakázal jako nevojenské, avšak my již toho nelitovali, poněvadž přicházelo jaro.

Na zasněžených rovinách zdejšího kraje byla jízda v noci velmi nepohodlnou, poněvadž orientovati se bylo velmi těžko. Zkusil jsem to sám, když před Vánocemi jsem jel v noci do Treskyně. Vesnice byla vzdálená pouhé tři versty, avšak když jsem vyjel z Remčic, krajina se zdála jako ohromná bílá plachta, natažená až k nebi. Cesta byla úplně zasněžená, takže jsem jel jen tak po paměti. Zdálo se mně, že Orka mne nese nějak příliš doleva k Sarnám, a proto jsem ji řídil více doprava. Najednou jsme sjeli z nějaké stráně a nemohl jsem se upamatovati, kde bych se to nacházel. Všude bílo, žádné vesnice nevidět, ale vzpomněl jsem, že kůň zná lépe cestu, po které již jednou šel. Vyšli jsme pozvolna nahoru, sedl jsem zase do sedla a otěže nechal volně viset na šíji koně. Ruce jsem zasunul do hlubokých kapes kožichu a Orka mne nesla, ač nevěděl jsem kam. Za chvíli jsem vjížděl do vesnice Treskyně a zastavila sama před obydlím velitele. Ještě mnohokráte jsem se přesvědčil, že kůň má mnohem lépe vyvinutý orientační smysl než člověk.

Všeobecná nouze o svítivo nás nutila, abychom velmi šetřili petrolej, a když jsme neměli právě co čísti, ani jsme malou lampu nerozžíhali. Zapálená louč na „připečku“ vesele zapraskala, zvláštním sporým světlem ozářila světnici. Za vrčení kolovratů náš hovor vázl, utichal, až usnul docela. Každý z nás se odmlčel, uzavřel se jakoby do sebe a neslyšel ani hovoru žen, spřádajících konopná vlákna v niti. Podepřel jsem hlavu, která se mně zdála těžkou hromadícími se myšlenkami. Zahleděl jsem se do plamene hořící louče a v tom plápolavém světle mně vyvstával obraz mého rodného městečka. Rostl každým okamžikem, i rodný dům jsem viděl s mojí starou matičkou, viděl jsem ji sedět u okna s brýlemi na očích, spravovala punčochy, jak to bylo vždy jejím zvykem. Viděl jsem ji, jak odkládá punčochy a prohlíží časopisy, neboť byla vždy pokrokovou ženou a zarytou vlastenkou. Zajímala se vždy o celý slovanský svět. S matičkou se mně objevila celá idylka mého mládí. Matka mne brávala na klín a vykládala pohádky. Ve zvuku kolovratů jsem ty pohádky slyšel. A jak uměla matička vyprávět! Tak tu pohádku nedovedl povědět nikdo jiný. Bál jsem se pohnout, okem mrknout, aby to krásno, ten nádherný obraz mého mládí nezanikl. Po takových vzpomínkách, kdy duše byla vlastně doma, zdávalo se mně, že zešílím lítostí, že domů do vlasti nemohu, a kdož ví, zda se tam ještě někdy podívám. Zoufalství se pokoušelo o můj rozum.

Utíkával jsem ze světnice do stáje, abych spolehnut v šíji věrné klisny Orky si poplakal a požaloval. Ta věrná Nina, byť jenom pes, tázavě na mne patřila a v jejích očích jsem četl otázku – proč pláčeš? Ano, plakal jsem nikým nerušen a pláč byl lékem, byl uklidněním. Bylo mně vždy tak krásně, lehce. Jak jsem byl rád, že mám zde alespoň ty dva němé přátele Orku a Ninu, kterým jsem si mohl postěžovat. Copak postěžovat! V té chorobě duše jsem věřil, že ta zvířata znají můj bol, že ho snáší se mnou. Vždyť jsme očekávali již třetí Vánoce a naděje stále žádná na brzký návrat do osvobozené vlasti. Nesmírně jsem se přemáhal, abych tesknotou nezešílel. A mělo býti ještě hůře.

Sháněli jsme všemožné časopisy, abychom se dověděli, co se děje v Rusku a ve světě, těšili jsme se, když jsme dostali i časopisy staré. Zajímavé bylo, že ruské časopisy uveřejňovaly často zprávy z naší vlasti, otisknuté v Lidových novinách. Ze všech těch zpráv jsme se dověděli jedině, že doma je bída, strádání a pronásledování našich lidí. A zase žádná naděje na dobrý konec. Dověděli jsme se, že třetí náš pluk bude přestupovati na pravoslavnou víru. Velitel, podplukovník Mamontov, byl dříve žurnalistou a vyznal se dobře v politice. Dovedl vše vystihnouti a přizpůsobiti se ihned situaci a svému okolí. Proto usilovně se učil českému jazyku, neboť doufal, že hoši celého třetího pluku budou ihned jeho, když na ně bude hovořiti jejich rodným jazykem. Učení se mu dařilo. Chlapcům stále řečnil, oháněl se vždy Žižkou, blanickými rytíři, božími bojovníky. Vystihl citlivé místečko našich hochů. Stále vykládal o osvobozené vlasti a již si vymiňoval, že bude pak gubernátorem na Moravě. Psal do ruských časopisů články, informoval ruskou veřejnost o nás, čehož jsme nutně potřebovali. Nevybíral místo, společnost, za jakých okolností, vždy a všude informoval a vyzdvihoval naše československé vojsko. To byla jeho činnost pro nás velmi cenná a záslužná.

Přišli k němu někteří hoši jeho pluku o radu, že by chtěli přestoupiti na pravoslavnou víru, avšak neví, jak to vše uskutečnit. Přišli se poradit, avšak Mamontov z toho zosnoval celý velkorysý plán. A již se křičí do světa, že celý třetí československý pluk přestupuje na pravoslavnou víru. Nedělali to vojáci z náboženského přesvědčení. Byli příliš pokrokoví, než aby něco z takového popudu provedli. Mluvil jsem s nimi a řekli mně vše. Rakousko je pevně spjato s Římem. Habsburci jsou závislí na Římu, který obráceně je závislým od nich. Oba jsou zajedno v tom, že utiskují malé slovanské národy, při čemž jeden druhého v tomto ničivém díle podporuje. „Jestliže jsme se rozešli s Habsburky,“ pravili, „ukážeme, že odboj povedeme úplně i v tom směru, že se rozejdeme s Římem. Spojenec Rakouska nemůže býti nikdy naším přítelem.“ V náboženském smyslu měli z toho kluci jen ukrutnou psinu. Podplukovník Mamontov napsal o tom sáhodlouhé články do ruských novin, čímž jsme zase náramně stoupli v ceně u ruského obyvatelstva zpátečnických směrů. Co si o tom mysleli pokrokoví lidé z ruské veřejnosti, netřeba vypisovati. Chybou Mamontova bylo, že vše podnikal jen a jen na firmu 3. pluku Jana Žižky z Trocnova, avšak nikdy ne ve prospěch celku – Československé brigády. Sháněl dárky a vše možné jen pro svůj pluk. Zde se již počínala u něj projevovati snaha státi se vrchním velitelem všeho Československého vojska na Rusi, a proto se staral míti za sebou celý pluk do posledního vojáka. Velitel brigády Trojanov byl velmi dobře zapsán v srdcích všech našich vojáků a odstranit jej by se sotva někomu podařilo. Přesto jsme hovořili o Mamontovovi, říkával jsem chlapcům: „Mamontov je velká huba a skutek utek. Chlapci jeho pluku, které si sám vychoval, ti sami ho jednou z pluku vyženou bodákama.“ Podplukovník Mamontov zapomněl, že naši chlapci se sice dají momentálně uchvátit, avšak střízlivě při tom myslí a kriticky rozebírají celou jeho činnost. Bylo patrno, že jak  se všemožně staral vniknouti do duše československého dobrovolce, přece se mu to nepodařilo. K ohnivé řeči potřebovali hoši vidět i činy, a těch u Mamontova nebylo. To, co zde bylo, zůstalo jen prázdným žvaněním, které konečně hoši prohlédli a prostě je to omrzelo.

U našeho pluku v Remčicích byli dva bratři, Pánek a Hluchý, zvaní rebelanti. Nepřenášeli jsme ty dlouhotrvající útrapy, nesčíslná utrpení a co já vím ještě všechno, stejně. Na každého to působilo jinak, přímo individuelně. Za to, že tito dva bratři brblali, odsoudili je k výprasku po ruském způsobu, dvacet pět ran na zadnici. Z prvního pluku se k tomu nikdo nepropůjčil, aby svým bratřím vysázel rány prutem. Byl však zde velitel třetího pluku podplukovník Mamontov, který dovedl všechno, i takové nečestné úkony, uskutečnit. Tím se stalo, že naši dva odsouzení dostali výplatu od Mamontova. Přetrpěli ponížení a vrátili se více otrávení v duši než kdy jindy. Jednání Mamontovovo jsme všichni u prvního pluku odsoudili a ostře zkritisovali. Kdyby snad krádež či cos podobného nečestného spáchali, tak budiž. Pro takové delikty byl tento trest úplně přiměřeným a jistě by proti tomu nikdo nic nenamítal. Vykonáním rozsudku Mamontov ztratil u nás úplně vážnost a opovrhovali jsme jím.

Zatím se blížily Vánoce a tím větší smutek se usídlil v našich duších, neboť každý vzpomínal na domov. K tomu strava byla čím dále tím horší, a tím, že jsme vybojovali s komandou písařů společnou kuchyni, přece byla naděje, že o svátcích bude strava lepší, slavnostnější. Složili jsme každý několik kopějek, koupili prasátko, jindy telátko, a tak jsme si trochu přilepšovali. Těsně před svátky uhodily velmi kruté mrazy, takže naši koně, ač velmi otužilí, nechtěli v studených stájích státi. Pustili jsme je každého dne na louky za řeku Horyn, aby se proběhli a zahřáli. Se zálibou jsem je pozoroval z mostu, jak v šíleném letu se škádlí, dovádí a vyhazují zadky. Můj beran vždy běžel v jejich středu. Obavy o něj se jednou splnily. Když koně běželi domů, beran zůstával vzadu, což bylo špatným znamením. Přikulhal ke mně jen o třech a hledal u mne ochranu, neboť já sám jsem ho vždy krmil a polaskal. Nožku mu zlomila černá klisna, která byla velmi zlé zvíře, ač byla zase výtečným a velmi vytrvalým běhounem. Byla učiněna porada a usouzeno, že jelikož je krutá zima, zlomená nožka se nezhojí, a proto beran odsouzen k smrti. Chlapci mne zvolili kuchařem, neboť jsem se v tomto umění nejlépe vyznal. Část masa jsem naložil, abych ho mohl pak upraviti jako srnčí. Opatřil jsem koření, zeleninu, smetanu, a počal jednoho dne kuchařit. Když večer si hoši pochutnávali na mase se smetanovou omáčkou a s houskovými knedlíky, měl jsem radost, jak jim chutná. Omáčka už jim koutky tekla a zamaštěné nosy jim jen svítily. Domácí jsme pozvali rovněž ke stolu a myslím, že nikdy v životě tak chutné jídlo nejedli. Zbytek masa jsem upekl na česneku a s bramborami bylo zase velmi dobré. Starý Fedor zabil pěkného vepře, avšak masa nedovedli užít. Natálka dovedla jen kus masa uvařit s kapustou na hustou polévku, jinak úpravy masa neznala. Obětoval jsem se, naučil jsem ji upravit vepřovou pečeni, zelí a knedlík, i řízky jsem jí ukázal, jak se z masa upravují. Velmi mně děkovala a byla hrdou, že prý umí také panská jídla vařit.

V chalupě, kde byla umístěna kuchyně naší a písařské komandy, byl dědoušek sto šest roků starý. Nechtěl jsem ani věřiti, že se již dožil takového stáří, avšak pop mně ukázal matriku a přesvědčil mě o stáří dědově. Na své stáří byl záviděníhodného zdraví, byl velmi čilý a naříkal jen na špatný sluch. Kuchař mu dal vždy oběd, který snědl s velkou chutí, a byly-li k obědu houskové knedlíky, tu dědoušek měl radost. Schoval si tři i čtyři knedle za „pazuchu“ (ňadra), aby mu je děti nesnědly, a ve čtyři hodiny po obědě si pochutnával znamenitě na nich, sedě někde v koutku u kamen. Snědl je všechny a říkával, že kdyby měl vždy takovou stravu, že by žil jistě ještě sto let. Za krutých mrazů chodíval bosý po sněhu, jen lehce oblečený, prostovlasý, navštěvoval našeho starého Fedora a nikdy jsem ho neslyšel zakašlat ani neviděl nemocného. Čiperně běhával rychlým, drobným krokem, a říkával, že neví, co je to nemoc. Zazlíval jsem celé jeho rodině, že se o něj víc nestará. Zde bylo také vidět špatnou, nedokonalou výchovu dětí, což se pak prvně vymstilo na rodičích. Děti si rodičů, kteří zestárli, nevážily. Nejraději by se dědouška zbavily, snad by ho vyhodily někam do kůlny, kdyby to nehraničilo s trestními zákony. Podivným způsobem zde lid žil.

O čistotu zde nikde nebylo postaráno a již jsem se nedivil, že vepři chodí volně po vesnici. Chápal jsem, že bez vepřů, této zdravotní policie, by se zde špatně žilo. Záchodů zde nebylo, za svojí potřebou jak domácí obyvatelé, tak i my vojáci jsme chodili za stodoly. Při tomto důležitém výkonu nám asistovala vždy prasnice s dlouhým rypákem. Když trpělivost její byla vyčerpána, odhodila nás dlouhým rypákem a sežrala to, co jsme tam zanechali. Tato zvířata sežrala vše, na co přišla, a tím čistila vesnici od všelikých organických látek, které by rozkladem přivodily snad i velmi nebezpečné nemoci. Muzikanti získali malinké hříbátko, které si vychovávali, aby jim pak tahalo vozíček s bubnem. Bylo neúhledné, chundelaté, každý chlup na něm stál jinak. Starost chlapců byla brzy vidět – z hříbátka vyrostl velmi úhledný malinký koníček, kterého, jelikož to byla klisnička, nazvali Olgou. Proto Cézar nebyl již v takové vážnosti a vyskytl se u naší komandy názor, že Cézar na pekáči by mohl i znamenitě chutnat. Hoši něco šuškali a věděl jsem ihned, že něco provedou. Najednou přinesli maso, že prý koupili berana. Nemělo to hlavu ani nohy a hned mě napadlo, že je to Cézar. Dříve mně o tom nic neřekli, co chtějí provésti, jelikož dobře věděli, že kvůli jejich mlsné puse nedovolím utratit tak krásné zvíře. Již se stalo a nezbylo nic, než maso naložit.

Natálka si vyprosila kus masa a kosti na boršč a všichni jsme si znamenitě pochutnali. Avšak po jídle hoši počali vrčet a po sobě štěkat a starý Fedor jen nedůvěřivě se díval. Konečně přišel na to, jak jsme ho oklamali. Vynadal nám, co se do nás vešlo, a Natálka stěhovala pekáče a hrnce, upotřebené na psí maso, všechny na dvůr za kůlnu – nebyla by jich více na vaření za žádnou cenu použila. V tomto ohledu byli zdejší lidé velmi choulostiví, ač jindy šli do Saren, kde kol lazaretů posbírali vyhozené nočníky, přinesli je domů, a když je trochu umyli, ihned v nich počali vařit jídlo.

 Jestliže jsem řekl, že hospodáři byli lidé líní, to samé platilo i o hospodyních. Do vnější stěny dřevěné chalupy měly vkloubenu trlici, na které každého zimního dne lámaly stébla konopná, jindy lněná. Pak na vachlovačkách vyvachlovaly pazdeří, aby čistá vlákna mohly spřádati v niti. Kdyby celý den hospodyně stála a klepala konopí na trlici, nemělo by to žádnou cenu, její sousedky by práci neuznaly. Zdatnost a pilnost hospodyně se posuzovala dle toho, jak časně z rána stoupla k trlici a klepala konopí. Nejpilnější byla ta, která první, třebas ve čtyři hodiny ráno, již klepala trlicí. Poklepala hodinu a pak celý den nedělala nic, avšak byla nejpilnější a nejlepší hospodyní. Velmi jsem huboval naši Natálku, že časně ráno klepala, neboť trlici měla vkloubenou do stěny, u které jsem na lavici spal. Jakmile počala klepat, bylo po spánku.

Pro nás neděle byla dnem odpočinku a také dnem zábavy. Zde se děvčata rovněž navštěvovala, avšak hlavní účel návštěvy byl ten, že jedno děvče druhému vyhledalo ve vlasech vši. Nepovažovala to za nepřístojnost, ba naopak, velmi si v této zábavě libovala. Později na jaře za teplých dnů usedla děvčata na náspu domu a vybírala vši veřejně, aniž by se před někým styděla. Byl to obrázek nepříjemný a byl jsem velmi rád, že Fedoru a Taťánu jsem již tolik vychoval, že udržovaly vlasy čisté a nemusely se neřádu zbavovati takovým odporným způsobem.

V zimě jsme často byli přinuceni opatřiti seno pro koně sami, když toto nám nestrojová rota, kteréž to byla povinnost, včas neopatřila. Zajížděli jsme do vesnice dvacet verst vzdálené, kde sena bylo velmi mnoho, a každé množství nám hospodáři vždy levně a ochotně prodali. Učinili jsme vždy návštěvu u tamějšího popa, který mne velmi zajímal. Byl to člověk vzdělaný, pokrokový, a míval velkou radost, když jsme k němu zavítali. Velmi podrobně znal historii národa českého a vždy připomínal, že jediným jeho přáním bylo dostati do vesnice české hospodáře, kteří by zdejší lid naučili účelněji hospodařiti. V tom smyslu psal žádosti na ministerstvo a ukazoval nám odpovědi a celou korespondenci, kterou v této věci s ministerstvem měl. Velmi litoval, že válka jeho plány překazila. Vždy nás velmi hostil, byl samá úsluha a radoval se, že má zase jednou někoho hostem, s kterým si může rozumně pohovořiti. Měl u sebe dva chlapce a vyprávěl nám, že jsou to úplné siroty. Jelikož se jich neměl kdo ujmout, vzal si je sám za vlastní. Byli to pěkní a velmi čiperní chlapci ve stáří asi deseti let. Pop nikdy nevolal jednoho, potřeboval-li něco. Vždy křikl: „Štěpán, Ivan!“ Hoši vždy přiběhli oba a lísali se k popovi jako dvě dovádivá koťata. Však je měl pop velmi rád, zhotovil každému malou cigaretu a těmi je uhostil. Vytýkal jsem to popovi jako velmi škodlivé pro nevyspělé děti. Pop však namítal, že jestli jim nedá zakouřit, tu najdou všeliký odhozený kousek cigarety na ulici a tajně takové svinstvo kouří někde za kůlnou. Proto jim dával dvě cigarety denně z dobrého tabáku, aby nesháněli ty špačky bůhví kým uslintané. „Jsou zde dvě zla,“ pravil, „vybral jsem proto zlo menší.“ Ač jsem s ním nesouhlasil, dal jsem mu přece za pravdu. Zimní večery byly pro nás velmi dlouhé, neboť byl v našem vojsku naprostý nedostatek četby. Objevili jsme u popova pomocníka, „ďjačka“, velmi pěknou knihovnu, a když nám ochotně knihy půjčoval, měli jsme dobře postaráno o dobrou a cennou četbu. Přečetli jsme hezkou řadu knih z jeho knihovny za dlouhou zimu.

Vánoce byly již přede dveřmi. Mluvilo se o rybách a chlapci vzpomínali, jak chutnával doma smažený kapr. Každý jsme jen povzdechli, neboť zde nebylo na kapra ani pomyšlení. Starý Fedor nás pozorně poslouchal a přece vyrozuměl směr naší řeči, ač jsme hovořili naším rodným jazykem. Ujistil nás, že bychom mohli míti třebas plný pytel ryb, jen kdybychom obětovali na to jednu noc. Copak byla pro nás jedna noc! Následující noci jsme vyrazili, já s bratrem Koníčkem, a vedl nás syn Fedorova bratra Sergeje. Zavedl nás na velké louky, prostírající se podél řeky Horyn, a ukázal nám jakési potoky přes louky tekoucí, v té době zamrzlé. Přes potoky napříč byly zhotoveny z vrbového proutí ploty ponořené pod hladinu vody a ponechána ve středu šířky potoka jakási dvířka, do kterých byl zasunut velmi dovedně proutěný, zvláště k tomu účelu zhotovený, dvojitý koš. Koš byl položen po proudu vody a ryba, která do něj vplavala, nazpět nemohla, neboť bránilo jí v tom druhé dno. Bylo to cosi podobného, jako jsou pasti na myši, jen ve větším měřítku zhotovené. Velmi jsem byl překvapen, když jsme vytáhli hned prvý koš. Ryby se v něm pleskaly a my jásali nad dobrým úlovkem. Pak nám průvodce ukázal také tak zvané „duchy“, na které bychom sami nikdy nepřišli. Na určitém místě se zastavil a upozornil nás, že tam jsou uloženy „duchy“. Ani jsem nevěděl, co to vlastně je, a místo, na které ukazoval, nijak se nelišilo od místa okolního. Zabořil ruce do sněhu a vytáhl velkou říčici (síto), přikrytou senem. V sítu bylo méně ryb, vždy tři, čtyři kusy, avšak za to úctyhodné velikosti. Místo, na kterém byla říčice ponořena do vody a přikrytá senem, nezamrzlo, a ryby se tlačily k tomuto místu, neboť zde byla voda dobře větrána. Proto toto zařízení nazývali „duchy“. Měli jsme pytel plný ryb a vzdali jsme se již dalšího lovu. Náš průvodce přišel s otázkou: „Jestli pak byste došli odsud do Remčic, kdybych vám nyní utekl?“ Rozhlížel jsem se kolem, vše jediná bílá plachta. Zabloudím okem k nebi, ani jediné hvězdičky. Usilovně jsem myslel a ukázal jsem směr, kde by měly býti Remčice. Průvodce se zasmál a vedl nás docela opačným směrem. Za nedlouho jsme také byli doma. Přiznal jsem, že bychom bloudili na loukách do rána, kdyby nebyl zde domorodý průvodce, který měl velmi vyvinutý orientační smysl, mnohem lépe než my.

V sousední chalupě, patřící Fedorovu bratru Sergejovi, domácnost vedla rovněž soldatka, žena Sergejova nejstaršího syna, který někde válčil na frontě. Brzy, snad již za několik dní, měla rozmnožit rodinu o jednoho člena, avšak sáhodlouhých příprav, jak to bylo u nás doma zvykem, zde nebylo. Bratr truhlář, který náhodou šel ze stáje do světnice, v předsíni nalezl soldatku stojící jako sloup, a v tom postoji také dítě rodila. Zavolal Sergeje, starého to již dědu, a sám odešel do světnice, aby nemusel býti přítomen nepříjemnému aktu a snad i napomáhat. Za malou chvilku běžel děd a v jakémsi hadříku nesl děťátko. Zalezl na pec a za ním sama tam vylezla i rodička. Co tam dělali, jak dítě či rodičku opatřili a ošetřili, nevím. Nebylo zde porodní báby ani lékaře a odbylo se to velmi hladce. Domníval jsem se, že mladá matka bude dlouho churavět, vždyť přivedla na svět potomka v náramně studené předsíni v mrazu. Tím více jsem byl překvapen, když čtvrtého dne jsme u zamrzlé řeky napájeli koně a rodička zde na řece máchala prádlo. Nic se jí nestalo, nechuravěla. Zdejší ženy byly silné konstrukce tělesné, otužilé a záviděníhodného zdraví. V létě, v zimě praly prádlo na řece, jednoduchým způsobem tím, že plácaly do něj dřevěnými plácačkami. Když tímto způsobem vyprané prádlo máchaly, tu namáčely ho do vody a tloukly jím o holínky vysokých bot. Kožené vysoké boty obouvaly zde jen k máchání prádla. Bylo to i pochopitelné, neboť jejich prádlo bylo z plátna ručně tkaného, domácí výroby, bylo hrubé a těžké, takže kartáčem nebo pouhýma rukama by ho nikdo nevypral.

Bratr Trampota byl veselá kopa a nebylo dne, aby někomu něco veselého nevyvedl. Za jeho veselou povahu byl snad trestán osudem. Měl velké trápení s kočkou, patřící domácímu Sergejovi. Když ulehl na lavici za stůl a dobře se přikryl houněmi, tu jistě kočička se objevila, opatrně se položila na tělo Trampotovo a vyspávala v teple až do rána. To by ani nebylo tak zlé, avšak jednoho dne k ránu, když počínalo býti v jizbě chladněji, bratr Trampota lépe chtěl své tělo zabalit do houní a při tom hrábnul rukou do něčeho měkkého, odporně smrdutého. Bylo po spánku. Zjistil, že kočička mu za nocleh dobře zaplatila, a sliboval jí tu nejkrutější pomstu. Jednou přišel a žádal, abych mu dal trochu terpentýnu, který jsem upotřeboval jako lék pro koně při vyskytnuvší se kolice. Okamžitě jsem věděl, že bratr Trampota vyvede někomu taškařinu, proto jsem zašel návštěvou do jeho obydlí. Seděl již za stolem a živě vyprávěl s chlapci, co zatím starý Sergej stál opřen o teplou stěnu pece a naslouchal rozhovoru. Opodál na lavici seděla kočička, Trampotův miláček. Dlouho nevydržela tak sama sedět, zvedla se, nahrbatila hřbet, protáhla se a volným krokem šla po lavici, až usedla na klíně svého ochránce. V koutě na lavici, na dosah ruky Trampotovy, jsem spatřil státi malinkou skleničku s terpentýnem a v něm namočené pírko z křídla slepice. Věděl jsem, co bude brzy následovat. Hoši vyprávěli, aby Sergejovu pozornost obrátili jinam, Trampota levou rukou hladil kočku po hřbetě, což jí bylo jistě příjemné, poněvadž předla a zvedala ocas. Pravou rukou vzal péro slepičí namočené do terpentýnu a namazal jím kočce zadnici. Kočka jako divá skočila z Trampotova klína a po zadnici jela ke dveřím, při čemž velmi směšně se opírala o zem předníma nohama. Zdálo se, že starému Sergejovi vylezou oči z důlků. Běžel za kočkou na dvůr, a když tato jela po zadnici až do stodoly, běžel i tam za ní, aby viděl, co se s ní stane. Když se vrátil, byl přesvědčen, že v kočce je zakletý čert, a nebyl nikdo s to jemu vyvrátiti hloupou pověru. Tak a všelijak jsme se bavívali a zdálo se, že při takových veselých taškařinách se lehčeji přenášely, ba i zapomínaly strasti a bolesti.

V prvních březnových dnech roku 1917 jsme se domnívali, že obloha se vyjasní a jarní slunéčko nám přinese něco krásného, co nás všechny potěší. Ačkoliv jsem se o politiku nezajímal, přece já i všichni ostatní jsme věděli, co se v Rusku vyvíjí. Těžká, černá mračna, nic dobrého nevěstící, se stahovala nad říší, která nás brala v ochranu, která slibovala našemu národu pomoci, a ve kterou jsme dosud kladli veškeré naděje. Nyní nás zachvacovala jakási úzkost před čímsi neznámým, avšak neodvratně se blížícím. Mnoho se debatovalo a byli jsme za jedno, že takoví lidé jako Protopopov, Ščeglavitov a Maklatov, ti dobrého pro Rusko nic neudělají a nám také nepomohou. Očividně vedli celou tu veleříši do záhuby a my přemýšleli, jak z toho vyjíti, aby naše práce nebyla vykonána nadarmo. Na druhé straně jsme obraceli zraky k lidem, jako byl Radzjanko, Kerenský, kníže Lvov. Soudili jsme, že zde nenadchází boj pouze určitých politických směrů, nýbrž boj celého národa, zastoupený všemi kastami, jak šlechticem, sedlákem, profesorem, úředníkem, dělníkem, proti nemožné vládě vedoucí ruskou veleříši do záhuby, nadržující nepřátelskému Německu. Semkli se zde všichni ruku v ruce, aby velikým zákrokem to těžce nemocné Rusko ozdravělo. Car pevně věřil padouchům ho obklopujícím, avšak nevěřil velkoknížeti Nikolaji Nikolajeviči, jedinému členu carského domu, kterému více než vlastní prospěch leželo na srdci dobro národa, záchrana a prospěch vlasti. Neuvěřil tomu čestnému člověku, který prosil na kolenou a velmi dobře radil. Tím větší váhu kladl car na slova padouchů a dobrodruhů, a tím také car Nikolaj Alexandrovič vyřkl rozsudek sám nad sebou. Když přece počal chápati nebezpečí, ujel v polovici března do Pskova, v kterémžto starobylém městě pochopil vážnost situace, neboť zde také uviděl, že i ti nejvěrnější utíkají od něj jako krysy z tonoucí lodi. Bez odporu přistupoval zde již na všechno, bez námitek se vzdal i trůnu ve prospěch velkoknížete Michaila Alexandroviče. Nejvyšším velitelem veškerých ruských vojsk jmenoval ještě Nikolaje Nikolajeviče, s čímž i všichni souhlasili, neboť tohoto člověka miloval celý národ a hlavně vojsko.

Naše československé vojsko seřadilo se před cerekví v Remčicích, aby přísahalo věrnost novému caru. Avšak ne na dlouho, neboť i nový car Michail Alexandrovič se musel vzdáti trůnu, poněvadž zde nebylo jistoty, zda bude zachován systém carství, či nastoupí-li zdravější systém republikánský. V čele prozatímní vlády stanuli lidé schopní vyvést nešťastný ruský národ z chaosu, celou říši ovládnuvšího. Ze štábu armády chlapci vždy přivezli cenné ústní zprávy, a tak jsme se ihned dověděli složení prozatímní vlády, které byl předsedou kníže Lvov a zároveň ministrem vnitra. Zahraničních věcí byl Miljukov, vzácný přítel našeho národa a našeho československého vojska. Ministrem spravedlnosti byl Kerenský, dopravy Někrasov, národní osvěty Mamilov, vojenství a námořnictví Gučkov. Ministerstvo zemědělství svěřeno Šingarevovi, ministrem financí byl Těreščenko, státní kontroly Godněv a vrchní prokuror Svatého synodu V. K. Lvov.

Tímto dnem již vládcem celého Ruska byla revoluce. Vláda vydala prohlášení, ve kterém vylíčila veškerá utrpení, která národu bylo snášeti pod žezlem bývalého cara. Zaručovala všem bez výjimky svobodu, volnost, slibovala v co nejkratší době svolati ústavodárné shromáždění, ve kterém by i vojsko mělo své zástupce, zvolené na základě rovného, přímého a tajného práva hlasovacího. Po takových zprávách jsme byli velmi potěšeni, neboť to ohromné, avšak nemocné Rusko ozdravělo, probouzelo se z dlouhého spánku. Doufali jsme, že nové, mladé Rusko, probudivší se jako revolucionářské, republikánské, bude s námi velmi těsně spjato, poněvadž jsme šli od samého počátku s těmitéž zásadami a v tomtéž duchu. Měli jsme se však brzy dožíti velkého zklamání. Ruští vojáci nepochopili svobodu a volnost. Němci plánovitě prováděnou propagandou otravovali ruského vojáka, který podléhal této nákaze, poněvadž naprosto nemyslel, jaké následky vzniknou z jeho nepřístojného jednání osvobozené vlasti. Ve všech vojenských útvarech utvořeny komitéty, do kterých vojáci volili lidi naprosto neschopné. Brzy to vypadalo jako spolky věčně schůzující, jen ne jako vojsko. Přestávala dobrá kázeň a nastu­povala nekázeň, surovost a sprostota.

V této blátivé špíně, ve které stanula a počala v ní tonouti ruská vojska, zůstala čistá a neposkvrněná Československá brigáda, ba ještě čistší, než byla před revolucí. Dobře jsme vycítili vážnost doby, vycítili jsme nebezpečí valící se na ruskou říši. Těsněji jsme se semkli, bližšími jsme stali sobě, tím více jsme si vážili důstojníků a tito zase nás, prostých vojáků. V této době se usilovně u nás pěstovala sokolská idea utužující dobrovolnou kázeň. U 3. pluku to někdy vypadalo spíše jako v některé sokolské župě, avšak ne ve vojsku. Velitel Mamontov měl také dobrou pro sebe vlastnost, že si dovedl v každém oboru, pro sebe potřebném, vybrati k sobě znamenité pracovníky. Co se týkalo sokolství a husitství, tu našel znamenitého pracovníka sokolského ve veliteli sedmé roty praporčíku Čílovi. Jistě nikdo jiný by se úkolu svěřeného nechopil s takovou láskou a obětavostí, jako právě bratr praporčík Číla. Dle práce a schopností sokolského organizátora byly viditelné i výsledky. Sokolská idea nebyla našim chlapcům cizí a odměnili se bratru Čílovi za námahu, když velitel pluku Mamontov v teplých jarních dnech uspořádal v zahradě velkostatku zvaného Kuraž, nedaleko městečka Berežnice ležícího, sokolský slet. Čílovi chlapci tam ukázali výsledky celozimní práce. Krásná prostná cvičení, zvláště s puškami, řecko-římské zápasy, skupiny připomínající vždy něco z bojů za vlast strhovaly, uchvacovaly, a chlapci sklízeli bouře potlesků a uznání. Rozcházeli jsme se večer neradi, avšak posilněni k další těžké práci.

Avšak situace v ruské armádě byla den ode dne horší. Tvořily se nové a nové komitéty, pořádaly se mítinky, z čehož nemohlo vykvésti nic dobrého. Štáb „osoboj armii“ (armády zvláštního určení), ke které jsme byli od 3. armády převedeni, v každém armádním rozkaze připomínal vojákům povinnosti k vlasti, k národu, varoval je před potměšilým zrádným německým našeptávačem, ač vše to bylo nadarmo. Revoluce počínala již v samém zárodku ukazovati také své stinné stránky. Komitéty se usnášely vésti válku až do vítězného konce a vojáci na mítincích zúčastnění řvali: „Hurá, smrt Germáncům!“ a vše možné, avšak bylo strašno poslouchati řeči těch samých vojáků po mítinku. Jeden jako druhý hovořili: „Na čerta nám vojna! Na co nám bojovat? Domů k rodinám půjdeme a ne na frontu! Nechť tam jdou důstojníci, ale my tam nepůjdeme!“ Takové výkřiky se ozývaly ze všech stran. Vojsku byla dána různá práva a zlepšení, kterých dříve nebývalo. Naproti tomu důstojníkům vzaty tituly možné jen za cara­-despoty, zmizelo blahorodí i prevoschoditělstvo, a nahraženo prostým „gospodin“ (pan), odpovídajícím republikánské, revoluční armádě. Jak těžce se loučili staří carští důstojníci s tituly, nelze ani popsati. Ani jsem jim to nezazlíval, vždyť srostli s tím titulem, byli v tom duchu zrozeni a vychováni, samozřejmě nemohli jsme žádati, aby se během jednoho dne přebarvili. Takovým důstojníkem byl u našeho 2. pluku plukovník Chotkievič. Když se dověděl, že jeho vysokoblahorodí padlo, že do rána se stal panem, tu lítal po světnici jako šílený, rval sobě z hlavy vlasy a křičel: „Všechno, co jen si přejí, všechno dám, vše obětuji, jen aby mně ponechali vysokoblahorodí.“ Dříve, když jsem s ním hovořil, tu za každým třetím slovem jsem musel užít titulu a zdůraznit: „Vaše vysokoblahorodí.“ Nyní však, když jsem při rozhovoru užil dvakráte oslovení „pane plukovníku“, tu dozlobil se a vykřikl: „Ja znáju, čto ja gospodin, raz skazal i dovolno. (Já vím, že jsem panem, jednou jsi to řekl, a to stačí.)“ Všichni českoslovenští vojáci nezazlívali to starému plukovníkovi, patřili jsme na něj spíše s jakousi útrpností a dávali jsme mu dosti času, aby se z této nemoci vystonal a také ozdravěl.

Nemohu nevzpomenout praporečníka 1. československého střeleckého Mistra Jana Husi pluku, bratra Hejduka. Ač stařičký, šedivý, tolik se obětoval, že v roce 1914 stanul u kolébky České družiny jako jeden z prvních dobrovolců z Kavkazu. Byl carským květníkem (radou), byl gubernským agronomem (hospodářským rádcem pro celou gubernii), tedy vysokým úředníkem, vychovaným ve směru carismu. Duše jeho překypovala čistým, vzácným ideálem. Byl zapřisáhlým monarchistou, přímo zbožňoval carství a domníval se, že lepšího býti již nic nemůže. My, usilující o demokratická zřízení, nemohli jsme se s bratrem Hejdukem sejíti. On se opíral o dva stěžejní body, o carství a pravoslaví. S těmito složkami určitě počítal i pro budoucí svobodné Čechy. Sotva byste toho člověka pochopili, ač zasluhoval co nejvíce shovívavosti, ohledů a úcty. Z důstojnictva ho také málokdo pochopil, ba býval často předmětem vtipů a posměchu, které on jistě vycítil a proto tolik trpěl.

V roce 1916, když jsem pobýval na Kavkaze, informoval jsem se o osobnosti a životě toho starého dobráka. Tamější lid jinak si ho vážil, ctil a cenil jeho práci. Byl zde populárním učitelem širokých vrstev a ctili ho více než my, kteří jsme mu rozuměti nechtěli. Jak jsem ho litoval, když vojáci i mužici v prvých revolučních dnech vyhazovali na remčické ulice carovy obrazy. Bratr Hejduk chodil po ulici a sbíral pošlapané obrazy, bral hlavu do dlaní a sám k sobě hovořil: „Tohle já nepřežiji!“ Zapomínal a přehlížel své vysoké stáří, neznal únavy, vytrvale stále pracoval pro dobro Ruska a svého národa. Napomínal stále ruské vojáky, kteréžto zesurovělé masy jeho duši nerozuměly a nechápaly. Bratr praporečník Hejduk míval jen jediné vždy přání, aby se dočkal dne, kdy by přinesl náš prapor do osvobozené vlasti. Krutý osud mu té radosti nedopřál a nejstarší dobrovolec bratr Hejduk zemřel na cestě na Kavkaz, raněn byv mrtvicí.

V našem plukovním komitétu nastaly změny a Jarka Čižmář, příslušník mé komandy, odešel jako zvolený delegát za československé vojsko do ruského armádního komitétu. Komitéty naše nebyly vojenství nijak nebezpečné, poněvadž nezasahovaly do pravomoci velitelů. Staraly se hlavně o hospodářskou stránku našeho vojska, což bylo působením jen blahodárným. Na ruské vojáky revoluce působila rozkladně, na místo aby ozdravovala. Veškerá jejich konání a počínání přecházela v surovost, protizákonnost. Neštítili se ubíjeti své přísnější velitele, a pro­to všichni ti, kteří chtěli zachrániti svůj život, raději od pluku utíkali, často i tajně, nepředávaje nikomu velení. Nám do Remčic denně přiváželi chlapci z Dambrovice od armádního komitétu dotazy, kdy že velitele pluku Pietrovského zabijeme? Žehrali na nás ruští vojáci, že nejsme prý dosti energičtí, a jestli prý máme málo odvahy, tedy rádi nám přijdou pomoci velitele Pietrovského zabíti. Takové podobné dotazy a zprávy stíhaly jedna druhou. Něco takového u nás možné nebylo a konečně chtěli-li jsme se velitele zbaviti, tu měli jsme jiné – slušnější – prostředky, abychom toho dosáhli.

V té době byl u nás bratr Hašek (pozdější autor Dobrého vojáka Švejka). Osobnost jedině tím nápadná, že byl každý den trochu opilý. Brzy jsme přišli na to, kde má bohaté zásoby lihu. Lihovar vypustil dle carského ještě rozkazu veškeré zásoby lihu na louky, na kteréž také vojáci chodili za svojí potřebou. Jediný Hašek vyzkoumal a zjistil, že špiritus rozlitý po loukách v zimě nezamrzá, a že ten vzácný mok se dá lépe a užitečněji zužitkovati. Vyhrabal na louce nevelkou jámu, přikryl ji břidlicí a časně pak ráno, ještě za tmy, již vstal, aby šel zhlédnouti výsledek svého pokusu. Jistě byl mile překvapen, když našel jámu plnou špiritusu, který opatrně malým hrníčkem vybral do dvou kotlíků a jako svátost nesl domů. Tenkráte měl první opici a pak následovaly ve slušné řadě jedna za druhou. Nevadilo mu nijak, ani se neošklivělo, že špiritus se filtroval přes celá hnojiště. Tak to provozoval až do jara a stále měl zásobu i dostatečnou reservu.

Komunisté již horlivě pracovali po celé ruské zemi a nevím ani, jakým způsobem bratr Hašek obdržel od české komunistické sekce ze zázemí celý balík komunistického časopisu zvaného „Svoboda“. Rozdával časopis našim vojákům právě ve chvíli, kdy náš plukovní komitét zasedal a jednal o důležitých věcech. Někdo přišel do zasedání se zprávou o blahodárné činnosti Haškově, proto komitét vyslal dva vojáky s bajonety, aby Haška předvedli k ospravedlnění. Bratr Hašek ochotně šel se stráží a pro každý případ vzal s sebou silnější balíček časopisu Svoboda. Při vstupu do plukovní kanceláře pozdravil komitét a docela nevinně, úplně po sousedsku, počal všem členům komitétu, od předsedy počínaje, rozdávati plátek. Bylo to velkým překvapením pro shromážděné a přes vážnost situace se srdečně všichni zasmáli. Činnost bratra Haška, dle jeho úsudku velmi záslužnou, komitét neuznal, a bratr Hašek byl odsouzen na sedm dní vězení. Byla potíž, kde nalézti pro delikventa místnost, až konečně bratr Hašek uzavřen do malinké chaloupky, sestávající pouze z jediné světničky, a hlídán stráží. Nemohl jsem opustiti veselého kamaráda, proto jsem ho několikráte denně navštěvoval. Vítal mne vždy s jásotem u okénka, podal mně čibuk s okousanou špičkou, který jsem nacpal tabákem a zapálený podal zpět okénkem. Když lačně a vesele dýmal, vždy na místo, abych já jej, těšíval on mne a říkával: „Víš, Adame, nic si z toho nedělej. Však sedm dní není sedm let. Až vyjdu z lapáku, hned to zorganisujeme, aby Pietrovský odplaval.“ Konečně bratr Hašek odseděl sedm dní a hned prvý den byl vypracován plán. Lepili jsme papíry v dlouhé pásy, přibíjeli na tyče, psali jsme silným hůlkovým písmem „Doloj s Pietrovským“ a všechno dirigoval bratr Hašek. Večer, když se setmělo, uspořádal lampionový průvod přes celou vesnici až před okna velitele pluku Pietrovského, kdež padlo kromě toho i mnoho výkřiků, jako: „My chceme velitele jiného!“ či „Doloj s Pietrovským.“ Demonstrativní průvod ukončen, hoši se rozešli a druhý den bylo viděti účinek. Velitel měl velmi mnoho práce i se svým sluhou panem Francem. Nebylo třeba užíti násilí, ani žádných surovostí, a večer, když tma přikryla vesnici, odjížděl velitel i se svým sluhou ku vlaku do Saren, aby se již nikdy k nám nevrátil. Dočasným velitelem pluku byl po Pietrovském jme­nován podplukovník Mamontov, po něm na krátkou dobu, jen na tři neděle, převzal pluk podplukovník Zembalevský, všeobecně zvaný „táta“. Teprve 17. dubna dostáváme za velitele starého, naprosto neschopného plukovníka Pavlovského.

Třetí pluk dostal rozkaz, aby opustil vesnici Treskyně a více se do ní nevrátil. Těžké, velmi těžké bylo loučení obyvatel s našimi vojáky, když dne 18. dubna 1917 náš třetí pluk vystupoval z vesnice. Moře slz zde vyteklo při loučení a hlavně děvčata a soldatky si mohly oči vyplakat. Plukovník Mamontov vedl pluk přes Sarny do Dambrovice, kde své chlapce představil štábu armády. Plukovník, bývalý žurnalista, zde zase jednou ukázal své umění. Využil vhodné chvíle, která se mu tenkráte naskytla. Před shromáždivšími se důstojníky a vojáky štábu armády velitel 3. pluku pronesl plamennou řeč tolik uchvacující, že armádní důstojníci, když se slzami v očích děkovali, nepřáli si nic více, než aby mohli býti veliteli tak ukázněného, takovým duchem prodchnutého, tolik inteligentního vojska. Všude na frontě zraky ruských velitelů byly obráceny jen k našim částem. Nechápavě obdivovali naše československé vojáky, že zůstali těmi, jakými vždy byli, že se nepoddávají nebezpečné nákaze zachvacující ruské vojsko, a věřili pevně, že nepodlehnou. Viděli naši činnost mezi ruským vojskem, viděli naše chlapce, jak varují ruské vojáky a nabádají k nástupu a k vydržení až do vítězného konce.

Na frontě jsme měli mezi ruskými důstojníky plno přátel, a zatím takřka celá revoluční vláda nám počala nedůvěřovati. Plukovník Oberučev, nastoupivší co kyjevský obvodní velitel po generálu Chodorovičovi, pak generál Meder, náčelník kyjevského štábu, nejhorší náš nepřítel, plukovníka Oberučeva v nenávisti k nám podporující, se všemožně starali formování československého vojska ne-li úplně zastaviti, tedy alespoň omeziti. Užasli jsme, když i ministr Kerenský, první a jediný představitel socialistů v prozatímní vládě, se stavěl proti formování našich vojenských částí. Konečně i ministr Gučkov nějak podivně se stavěl k našim snahám míti co nejvíce vojska. Takové zprávy docházely k nám, a poněvadž kusé, tím tísnivěji na nás působily. Československý týl v Rusku nás zneklidňoval a my vojáci soudili, že jedině tatíček Masaryk svojí přítomností dovedl by zachrániti ještě to, co se zachrániti dá. Jistě by v naší československé společnosti uklidnil veškeré směry a vyburcoval je k společné a plodné práci. Naše sny měly býti splněny. V hodině největšího pro nás nebezpečí Masaryk přijel do Ruska a ihned se ujal práce. Tím byly duše československých vojáků uklidněny.

Naše československé vojsko bylo první po revoluci zapsáno jako úderná brigáda, a proto jsme se i my měli brzy rozloučiti s naší vesnicí. Však jsme zde žili celou zimu, příliš jsme se již s domácími lidmi spřátelili a zdomácněli. Hoši v prázdných chvílích nelenošili. Pomáhali hospodářům, učili je, a náš starý Fedor jen obdivoval, jaké znalosti hoši mají v hospodářském oboru. Trávili jsme poslední dny krásného měsíce května a již jsme také věděli, že celá brigáda se přemístí do Jezerné přes Tarnopol. Obyvatelé si na nás příliš zvykli, tak jako i my na ně, a proto loučení bylo velmi těžké. Náš hospodář, starý Fedor, a Natálka slzeli, jakoby vyprovázeli na vojnu své vlastní syny. Nejvíce mne překvapili, když srdečně děkovali za to, co jsme je naučili. Kladl jsem jim na srdce, aby čistotu a pořádek, na který nyní zvykli, nezanedbávali, aby si nezvykli lenošiti, neboť z toho dobrého nikdy nic nebude. Přísahali, že vše zachovají tak, jak jsme je to naučili. Pláč žen mne rozčiloval a byl jsem již rád, když byl dán povel k odchodu. V železniční stanici Sarny jsme nasedli do vlaku, který nás unášel do Tarnopolu.