KapitolaX Rozvědčíkem u kavalerie

Na statku Svěnčickém důležitou událostí bylo, že přišla výzva, aby se přihlásili ti, kteří by chtěli jíti sloužit do ruské kavalerie. Netrvalo to dlouho a potřebných osm dobrovolců se přihlásilo. Byli to bratři Tůma, Růžička, Vambera, Lacl, Vítek, Hnízdil, Čižmář a já. Dostali jsme papíry, rozloučili se s dobrými kamarády a odešli jsme do štábu armády, kde jsme přenocovali, a ráno s novými papíry v ruce jsme se vydali hledat štáb II. osobní gardy operující v rajoně dráhy na Sarny. Cestovali jsme krásnými věkovitými lesy, táhnoucími se tisíce verst bez konce. Občas jsme nalezli v pralese zapadlou vesničku, jindy osamělý dům lesníka, továrničku na výrobu dehtu a smoly. Lesy byly plné lesních plodin, které nikdo nesbíral, o které nikdo nestál. Celá prostranství porostlá houbami nás lákala, sbírali jsme hříbky a upravovali je ve znamenité jídlo. Jednou jsme spatřili také nepřehledná pole a vlevo od směru naší cesty velkostatek. Vypravili jsme se s Oldrou Laclem do statku, abychom sehnali kus chleba. Přijala nás velkostatkářka, starší paní, rodem Polka. Okamžitě jsme se přizpůsobili a sehráli jsme výborně úlohu dvou Poláků. Když jsme sdělili paní, že jsme z Varšavy, tu paní radostí vykřikla: „No jak že, přece Varšava matka a Krakov ojčec!“ a zvala nás velmi vlídně dále. V krásné jídelně posadila nás za stůl a služebnictvo snášelo na stůl mísy s dobrými jídly. Obsah mís mizel v našich žaludcích jako v bezedné studni, a aby nám lépe chutnalo, paní nad námi plakala, že prý jsme mladí jako „kvjatky“ a že již musíme bojovat a nevíme pro koho a za co. Mrknul jsem na Oldru, myslel jsem si: „Jen paničko hodně dlouho plač, abych měl dosti času všechny ty mísy dát do pořádku.“ Oldra nelenošil a já musel vždy načínat novou mísu, poněvadž bratr Oldra byl nějaký ostýchavý. Panička nám naplnila všelikým jídlem batohy tak, že jsem to na hřbetě sotva táhl. Rozloučili jsme se velmi srdečně a zdvořile, vyprovodila nás přes sad až k bráně a na rozloučenou nás poznamenala křížkem na čele a i na čelo nás políbila. Bylo mně té dobré ženy velmi líto. Plakala a loučila se s námi jako pravá matka. Po cestě jsem kručel pod tíhou rance a Oldra mne huboval a plísnil, že prý jsem jedl, jako kdybych přežil sedm hladových let. To mne strašně dohřálo, a proto jsem si na Oldru vyjel. „Ty hovado blbé, vždyť ty by si jistě z těch jídel onemocněl! Darmo jsi sobě dráždil žaludek a bál jsi se načít některou tu mísu. Proto jsem načínal jednu mísu za druhou a ty jsi ji dodělával. Měl jsem radost, že i ty se najíš. To víš, kamaráde, že o sebe jsem neměl prachžádnou starost.“ Citlivý Oldra zase přišel s nápadem: „Adame, měli jsme od ní vzít alespoň adresu, abychom jí mohli jednou slušně poděkovat.“ „Oldro, prosím, už mlč,“ vyhrkl jsem, „vždyť ty si zanechal dobrou památku v podobě vzácného plemene vší. Stěhovaly se celými šiky do krásných plyšových křesel a myslím, že tam se jim bude dobře dařit.“

Zatím jsme dohonili kamarády, rozložili v lese naše batohy a nastala všeobecná žranice. Ač najedený, pustil jsem se znova do toho a opodál sedící Oldra jen rozpačitě pokyvoval nad mým apetitem hlavou. Dorazili jsme pak ke dráze, a – nevím již, na které stanici – jsme vyčkali příjezd vlaku, který, když vjel do stanice, byl obsazen tolika cestujícími, že jsme se do vozu vůbec nedostali. Přilepili jsme se na lokomotivu a tendr a cestovali jsme dále přece vlakem. Ve stanici Gancevič vlak nezastavil, a proto jsme za jízdy seskakovali. Zase nastalo cestování nekonečnými lesy, v nichž jsme několikráte bloudili, až jasný zvuk blízké dělostřelby nás zavedl k divizi, která právě v tom okamžiku prodělávala úspěšný útok proti Němcům. Konečně nás osm kandidátů se hlásilo ve štábu divize, kde nás přijímali s určitými rozpaky. Ponechali nás celý týden v naprostém klidu, abychom se seznámili s okolím a novými poměry.

Druhá carská divize osobní gardy skládala se ze čtyř slavných pluků, a sice husarů, kteří měli koně bílé, grošovaté. Hudba tohoto pluku měla na šedesát mužů, kteří všichni měli koně černé, což se velmi pěkně vyjímalo. Hulánů, kteří měli koně „fuksy“, dragounů s hnědkami a konečně jízdních granátníků, kteří měli koně černé jako havrany, jen hudba jejich pluku měla koně bílé, grošovaté. Byly to elitní pluky ruské kavalerie, v nichž sloužili jen nejlépe urostlí a na půl centimetru stejně vysocí vojáci. V důstojnickém sboru sloužila jen nejvyšší rodová aristokracie a velitelem pluku byl vždy generál, mající ku pomoci, ač sám neměl co dělat, celý štáb plukovníků. Když po týdnu se stěhoval štáb blíže k posici, dali nám čtyři osedlané koně, z nichž jednoho jsem vzal já a ostatní bratr Čižmář, Růžička a Tůma. Čtyři zbývající hoši se vezli na vozech štábního vozatajstva. Cesta je brzy nudila a žádali, abychom jim na chvíli zapůjčili koně. Hoši zapůjčili koně Laclovi a Vamberovi a já pozoroval, jak se dostanou do sedla. Když jsem spatřil, s jakými těžkostmi se dostávají na hřbet koní, mrknul jsem významně na Čižmáře, který pochopil a jen se usmíval. Pobídl jsem svého koně do klusu, čehož následovali i dva koně nových jezdců. Zdálo se mně, že smíchem upadnu, když jsem spatřil dva chlapce, jak se natřásají v sedle a křečovitě se drží, jen aby ze sedla nespadli. Projeli jsme tak jen asi kilometr a oba hoši měli jízdy dost. Lacl odevzdával velmi ochotně koně Čižmářovi, při čemž si pečlivě hladil sedací nerv. Vambera dojel celý udýchaný a jen slezl z koně, počal jako obyčejně nadávat: „Adame, ty vole blbý, proč jsi tak letěl, vždyť mám celou zadnici odřenou! Zatracená kavalerie, to jsem se zase dostal do pěkné bryndy!“ Měli jsme z toho ukrutnou psinu, ale postižení se tvářili velmi kysele. Sotva jsme přijeli na nové místo, přidělili nás do šestého eskadronu Komo-gre­nadýrského pluku, vždy po dvou do čety. Velitel nás přivítal do pluku a do svého slavného „vlčího“ eskadronu a připomněl nám, že jsme přijati do slavného granátnického pluku osobní carské gardy, což musí každý považovati za velkou čest.

Hned nato nám přidělili koně, výzbroj, a již ve spěchu jsme nasedali, abychom se zúčastnili rozvědky, na kterou se právě eskadron vypravil. Mne si vzali ihned dva vojáci mezi sebe a poučovali mne, jak si mám vésti. Byli to dobří lidé a bylo to vlastně mým štěstím, že jsem přišel mezi ně. Jeden z nich jmenoval se Mytus, v civilu obchodník z Rigy, člověk inteligentní a velmi dobrý, s nímž uzavřel jsem věrné a trvalé přátelství. Druhý, jménem Chrestunov, mladý měšťanin, zdravý, velmi pěkný typ ruského člověka z města Vologda na severu Ruska. Naše trojice sešla se k podivuhodnému přátelství. Mytus – Estonec, Chrestunov – Rus a já – Čech. Moji přátelé snažili se co nejdříve mne zasvětiti do všeho, aby ze mne vychovali dobrého kavaleristu. Já jsem se svým slabým tělem proti nim ztrácel, ale to nemohlo vadit, abychom k sobě navzájem opravdově nepřilnuli. Velmi mne zajímalo, proč náš šestý eskadron nazývají „vlčím“. Chrestunov, aktivní vojín z ročníku 1912, vyprávěl mně, že eskadron pro svoji bojovou slávu byl vždy vysílán do nejnebezpečnějších operací ve Východním Prusku a také před naším příchodem útočil proti Němcům. Ztráty eskadronu bývaly vždy velké. V tehdejší době měl pou­ze šedesát osm mužů a byl již několikráte doplňován.

První rozvědku jsem podnikl s eskadronem na Oginském kanálu, spojujícím Dněpr s Němenem a Vislou. Kolem kanálu do nedozírných dálek prostíraly se jen močály a lesy rozbrázděné nesčetnými menšími kanály, které odváděly vodu a bahniska tím vysušovaly. Močály byly velmi nebezpečné, jen několik málo cestiček spojovalo vzdálená místa. I známí, tam rození lidé, přecházeli velmi opatrně, poněvadž sejíti z málo znatelné cestičky znamenalo zapadnouti do řídkého bláta a v něm utonouti. Eskadron byl rozdělen na malé oddíly, které střežily cesty přes blata a měly zabrániti možnému proniknutí Němců mezi ruské posice. Každý oddíl, kterému byl svěřen určitý úsek, vysílal vždy dva vojáky na louky, kteří dalekohledy pozorovali nepřehledné louky z kopek sena. Ostatní projížděli po okraji lesa na koních, aby střežili a zároveň byli připraveni pro všechny možné případy. Blata byla dosti zajímavá. Deseti a desetitisíce kopek sena na blatech čekalo zimu, kdy mužici je teprve mohli odvážeti na lehkých sáních. V té době stěhovaly se na louky mraky vodního a brodivého ptactva, které zde velmi dobře přezimovalo, neboť byla místa o ohromné rozloze, která nikdy nezamrzala. Ze savců obýval bahniska los, který vyhledával místa nejnebezpečnější, kde se spokojeně pásl, zabořený do bahna do poloviny břicha. Není mojí snahou popsati tamější přírodu, ale podotknu, že když jsem za tiché, studené noci pozoroval říjení a zápasy losích býků, zanechaly mně dojmy, které nelze zapomenouti.

Obdržel jsem pěkného černého koně, kterého jmenovali „Kučum“. Staral jsem se o něj více nežli o sebe a kůň ke mně přilnul tolik, že chodil za mnou všude jako pes. Za krátkou dobu naučil jsem ho různým zajímavým kouskům. Ukázal-li jsem mu kostku cukru, tu přišel a hrabal přední nohou, jakoby prosil. Podstrčil-li jsem mu ruku s cukrem mezi zadní nohy a zvolal: „Kučume vezmi!“ Tu pozvedl zadní levou nohu a zkroutil se do klubka, až cukr dosáhl. Odvázal-li se, tu nebylo nikoho, kdo by ho chytil a uvázal. Na moje zavolání však přiběhl jako nejposlušnější pes. V noci, když mne budila stráž, abych Kučuma zavolal a chytil, to nebylo mnoho příjemné, ale já měl radost, že kůň důvěřuje jedině mně. Nejen moji nejbližší kamarádi, ale i všichni ostatní vojáci byli hodní a dobří lidé, neznající falše, dobrosrdeční a veselí. Život těch ruských vojínů velmi se lišil od prostředí, ve kterém jsme až dosud žili. Mezi nimi panovala pravá komuna. Všechno, co vojáci dostávali, bylo společným majetkem. Dostal-li některý zásilku z domova, bylo to všech kamarádů, kteří s ním žili v jednom kroužku. Jestli se něco vařilo nebo jedlo, bylo to opět celé společnosti. Vojáci se totiž seskupovali po pěti nebo šesti a tvořili tak malou rodinu dobrých přátel. Mne přijali do kroužku, ve kterém byl již vzpomenutý Estonec Mytus a Rus Chrestunov. V naší společnosti byl také voják Černuškov, po otci Rus a po matce Tatar. Ten se zálibou stále něco sháněl, a jelikož se vyznal dobře v kuchařském umění, často nám připravil velké překvapení v podobě dobrého jídla. Neznal únavy, byl vždy svěží, veselý, plný života.

Jednou jsme přijeli v 11 hodin v noci z rozvědky, utrmácení a unavení do nejvyšší míry. Všichni se radovali, když po nakrmení koní mohli ulehnouti k odpočinku, jen Černuškov toho nepotřeboval. Ztratil se a my usnuli. Byly čtyři hodiny ráno a někdo ze mne tahal pokrývku. Velmi jsem se zlobil, že mne někdo budí, ale nebylo pomoci, poznal jsem Černuškova a musel jsem vstát. Zavedl mne na zahradu za chalupu, kde kolem ohníčku seděli již všichni moji kamarádi s lžícemi v ruce a s vědrem uprostřed. Černuškov sehnal v noci někde berana, zabil a uvařil ho, abychom se zase jednou řádně najedli. Nevzal by žádný sousto do úst, pokud nebyli všichni členové kroužku shromážděni.

Prostředí, ve kterém jsem žil, velmi blahodárně na mne působilo. Jednak bylo všude kolem velmi mnoho nového, musel jsem se učit jiným vojenským pořádkům a také zvykat na způsoby života ruského člověka. Rozdílů bylo velmi mnoho. Již sama prostota, upřímnost a přirozenost jednání byly ve mnohém velmi rozdílné od způsobů našich lidí. Nebylo zde klamu ani těch, kteří by klamali, žádný neintrikoval ani nezáviděl. Brzy jsem pochopil velikost prosté dobré ruské duše a naučil jsem se cenit tu samozřejmou pohostinnost, která mezi těmi lidmi panovala. Když se přijelo do zálohy, do nějaké vesnice, tu bývalo neobyčejně veselo. Byla harmonika, muzikant zkřížil nohy pod sebe a hrál, až se dušička tetelila a nohy samy povyskakovaly. Kozáček, hopak a všechny ty divoké tance bouřily krev a zaháněly nudu a prázdnotu vojenského života. Náš šestý eskadron zajížděl do zálohy nejčastěji do vesnice Chotěnice a vojáci byli v ní již jako doma. Děvčata a soldatky nebyly nijak upjaté k pěkným vojákům carské gardy, a proto jsme se tam cítili jako doma. A mladé chachlušky jsou krasavice, pěkné, kypré a jak skvostně urostlé! Vojáci nebyli slepí a tuto krásu dovedli ocenit.

Vždy po šesti dnech eskadron odjížděl zase do zákopů a ve vesnici zůstávalo stále více vdovušek, které netrpělivě počítaly, kdy se vrátí jejich granátníci na černých koních. Jestliže jsme někdy potkali pěchotu, tu dívali jsme se na ni spatra, jako na chudé příbuzné nenadále k majetku přišedší boháč. Pěchota vždy záviděla kavalerii, že tato se má lépe, že nic nedělá, jen na koních se projíždí, a oni že musí hníti v zákopech. Takové setkání neobešlo se nikdy bez škádlení. Pěchota na nás pokřikovala: „Oh vy čerti rozbojníci, na posice s vámi, abyste okusili, co jsou to a jak chutnají zákopy.“ Kavaleristé nenechali je domluvit a unisono zanotovali: „Solověj, solověj ptášešku, kamarejušky žalobno pojut. (Slavíček, slavíček ptáček, kanárci žalostně zpívají.)“ Zpívali zvolna, naznačujíce tak volný, pomalý krok utýrané pěchoty. Pěchotinci se velmi zlobili, nadávali a hrozili za eskadronem, ve kterém hlaholil veselý smích.

Na posicích v krajích bláta a močálů bylo velmi zle. Všude jen mokro a samá voda. Kde té nebylo, byl sám písek. O zákopech nebylo ani řeči, poněvadž všude na rýč hluboko se ukázala voda. Bylo to jakési divoké vojančení po středověkém způsobu. Protivníci se vyhledávali, navzájem sváděli větší či menší půtky. Někdy zabloudili ruští vojáci k Němcům, jindy zase tito přišli nevědomky do našeho rozpoložení na návštěvu. Bývaly to scény plné tragické komiky, když takoví husaři smrti vpadli mezi nás a my je přivítali hurónským řevem a napřaženými puškami. Nedalo se v takových případech nic dělat, než se vzdát, a nepomohlo těm německým hrdinům s umrlčími lebkami na čepicích ani protírání očí, ani zkoušení, zda to není sen. Nejhůře bylo na stráži v noci. Stráže byly rozestaveny v pralese často až jeden kilometr od sebe vzdáleny, a proto bylo stále nebezpečí, že nepřítel nepozorovaně projde a přepadne odpočívající vojáky, jak se to i několikráte stalo. Já jsem si vynalezl jednoduchý telefon, či jak bych to nazval, abych byl na stráži jistějším. Zarazil jsem šavli kolmo do kmene stromu a přiložil k ní ucho. Zaslechl jsem tak i velmi vzdálený opatrný krok, když bylo naprosté ticho, což bylo v pralese v noci takřka vždy. Němci používali v neprostupných močálovitých pralesích dobře vycvičené psy, kteří opatrně vyslídili naše stráže. Pak přivedli vojáky bez nejmenšího šelestu k nic netušícímu vojákovi a obyčejně byl odstřelen. Tak nám zabili velmi pěkného, mladého vojína Chvadějeva. Však by to nebyl „vlčí“ eskadron, kdyby se Němcům krutě nepomstil. Pohřbili jsme padlého kamaráda se všemi poctami na malém hřbitůvku v Chotěnicích a již jsme pomýšleli na pomstu. Velitel eskadronu nařídil mně vyšetřiti, kde Němci mají stráže, hlavně strážnici, a obhlédnouti terén. Přibral jsem na pomoc ruského mužika, tamějšího žitele, za tím účelem, abych v pralese za noci nezbloudil. Tamější lidé mají podivuhodně vyvinutý orientační smysl jako nikdo jiný a vyvedou vás z pralesa za naprosté tmy, bezpečně, kam si přejete. Vypravil jsem se v noci k německé posici, prohlédl si terén a našel i strážnici, v níž jsem odhadl nejméně čtyřicet mužů, tedy stráž velmi silnou. Odsud vysílali jednotlivé muže na stráž. Více jsem za úkol neměl, proto jsem se opatrně vrátil k mužikovi ukrytému v lese, který mne dobře pak vyvedl z pralesa. S velitelem eskadronu jsme celé přepadení dobře promyslili a třetí večer jsme vyjeli na posici. Koně jsme zanechali v lese s nutnou obsluhou a ostatní byli rozděleni na tři části.

Velitel usoudil, že nejúspěšnější přepadení bude za svítání, kdy stráže jsou bděním unavené a méně pozorné. Brzy po půlnoci tři oddíly vypravily se do močálů, vedeny zároveň mužiky, aby ze tří stran podnikly útok na strážnici. Daleko široko bylo zlověstné ticho, rušené jen mírným šelestem suchého rákosu a travin pohybovaných mírným vánkem. Vojáci postupovali velmi opatrně. Do ticha probouzejícího se dne zahoukala sova, smluvené to znamení k útoku. Jako kouzlem vyrostly kol nepřátelské strážnice temné postavy. Bez hluku, jako mstitelé vrhly se na německé kavaleristy klímající kol dohasínajícího ohně. Probuzení jejich bylo strašlivé. Gardisté nešetřili nikoho, nemilosrdně trestali za smrt svého druha. Jen několik minut bylo třeba, aby čtyřicet lidí dodýchalo. Hluk povstalý přepadením upozornil sousední stráže, brzy se ozvala čilá střelba z pušek, rachot kulometů a rána z horského děla. Zmatku mezi nepřáteli jsme dobře využili, přešli jsme močál a zmizeli tak tajemně v pralese, jak jsme se byli objevili. Opatrnost je matka moudrosti. Proto od nynějška byli vysíláni na stráž vždy dva i tři vojáci pospolu. Přesto podařilo se Němcům zajíti hluboko v týl za ruské stráže a jen náhodě bylo lze děkovati, že nevy­konali nic zvláštního. Byli včas zpozorováni a zajmuti bez ztrát.

Těch šest dní na posici bylo velmi krušných, poněvadž v deštích a sněhu nebývalo se kde ukrýti a jen boudy z větví nás chránily před nepohodou. Proto jsme se tím více těšívali na návrat do Chotěnic, kde jsme alespoň několik dní žili po lidsku. Bydleli jsme u mužika, jehož chalupa byla spíše brlohem, nežli poctivým lidským obydlím. Dům sám o sobě nebyl ani tak zlý, ve všem se podobal jiným, jenže uvnitř špínou a nepořádkem žádný jiný se mu nevyrovnal. Jiné možnosti zde nebylo, proto dali jsme se sami do práce, myli jsme, větrali, čistili a bílili. Hospodyně i hospodář se velmi divili, jak snadno se dá všechno upravit a uspořádat, a svoji světnici ani nepoznávali. Mužik ani nebyl dle tamních poměrů nuzák. Měl sedm krav, dva páry tažných volů, pět koní, asi dvacet kusů ovcí, tedy dobytka jistě značný počet. Vedl však hospodářství tak nerozumně, že od sedmi kusů kraviček neměl mléka ani co by dostačilo pro dvě malé děti. Bývalo mně velmi líto těch malých dětiček, o které se valně nikdo nestaral. Hospodyně byla špinavá, nepořádná žena do té míry, že i v tamějších krajích, kde si na čistotu nijak nepotrpěli, činila v nejhorším slova smyslu bezpříkladnou výjimku. Když jsem pozoroval, že děti dostávají k snídani pouze pečené brambory, přes den kus špatného chleba a večer zase brambory, tu bývalo mně dětí velmi líto. Přenechával jsem jim polovinu oběda, což ta malá drobátka s velkou radostí vítala. Když jsem jim dal čaj oslazený cukrem, to byl pro děti opravdový svátek. Děti ke mně úplně přilnuly, ale na hospodyni jsem byl právem dozloben.

Jak bylo o děti postaráno, osvětlí tato příhoda. Přišel jsem domů před samým polednem. Zdálo se, že ve světnici není nikoho. Brzy jsem však postřehl, že někde od pece se ozývá nějaké broukání. Za pecí i na peci, kam jsem se podíval, nebylo nikoho. Na „pripečku“ (předpecí), kudy odcházel z pece kouř do komína, choulily se obě děti, aby se ohřály. Oblečené pouze v košilkách z režného plátna domácí výroby vypadaly jako dva malí čertíci, umounění od sazí. Když jsem je odsud vytáhl, zasmál jsem se srdečně, neboť byly umouněné tak, že jim svítily jen oči z celkové černi, a třásly se zimou. Rozdělal jsem oheň, děti dal zatím na pec a ohříval vodu. Navařil jsem také čaje, děti jsem omyl, chléb jsem namazal máslem, aby se ty malé měly opravdu jednou dobře. Čekal jsem plný zlosti na hospodyni. Když jsem se jí dočkal, dělal jsem pořádek, jaký její muž vůbec ani dělat neuměl. Nebudu zde popisovati scénu, která se odehrála. Byla hlučná i bolestná. Jiné pomoci však nebylo a účinek se dostavil. Od té doby bylo pozorovat u hospodyně zvýšený zájem o pořádek v chalupě a také starostlivější péči o děti.

Hospodář býval málo doma. Tak jako všichni starší muži nepodléhající vojenské službě, chodíval rýt a připravovat zákopy, za což dostával rubl denního platu a vojenskou stravu. Býval vždy celý týden na práci mimo dům a přicházíval domů až na neděli. Velmi si vždy pochvaloval, jakou má dobrou práci. Peníze dostane a stravu takovou dobrou, že kdyby tak jedl tři, čtyři měsíce, tak by skály lámal. Viděl jsem, jaký je to chudák. Chtěl býti zdravým a silným ze stravy, ze které jsme my vojáci jen tak tak, že žili a div neumírali. Pro obyvatele těchto krajů byl náš pobyt v jejich vesnicích opravdovým dobrodiním, kterému sice nechtěli nejdříve rozumět, ale brzy se přesvědčili, že pobytem vojska jen získávají. Jídla vojáci mívali dosti a vždycky zbylo něco i pro domácí, chléb býval společný pro všechny a čaj s cukrem, který se u zámožných hospodářů objevoval jen občas, býval, pokud jsme byli v chalupě, denně. Hospodyně prodávaly mléko, vejce i drůbež vojákům, hospodáři seno a dobytek. V chalupách bývaly peníze, nevídaná to věc u těch lidí. Soldatky (ženy, které měly muže na vojně) dostávaly podporu a zdálo se všem, že ta válka přece není tak hrozná, jak si představovali, a ti vojáci tak zlí, jak se domnívali. Vesnice oživovaly, veselí vojáků strhovalo zvláště mladé lidi, všude se usazovala ta pravá válečná atmosféra, která činila lidi lehkomyslnými, toužícími po zábavě, po požitcích, nestarajícími se, co bude zítra. A ruský člověk, mající sklon v tomto směru, rozmáchnul se do široka a „zaguljal“.

Přestěhovali jsme se do vesnice Lipniky, kde vojáci do té doby nebývali. Přijali nás jako vždy s velkou nedůvěrou a hrozili se, jaký trest boží to na ně zase přišel. Že v těch nekonečných pralesích panovaly pověry, to již nese s sebou celé to tajemné prostředí. V Lipnikách se však zdálo, že pověry a čáry bují v míře neobyčejné. Dověděli jsme se, jak před naším příjezdem objevila se ohnivá koule, která kutálela se celou vesnicí a tichou nocí se ozýval z močálů srdcervoucí pláč a nářek. To prý bylo znamením, že na vesnici přijde pohroma. A přišla – vojáci! Bylo těm lidem těžko něco vysvětlovat a my vojáci, zvyklí již takovému přijetí, klidně jsme čekali, až se vesničané přesvědčí, že pro ně pohromou nejsme. Nejvíce se však zlobil sluha velitele eskadronu, kterému hospodáři nechtěli něco prodat. Hned zosnoval plán, jak se mužikům pomstít a zároveň je zesměšnit. Oblékl si felčarův bílý plášť, načernil si obličej a nohy. Do rukávů pláště strčil klacky, kterými mával, když v podvečer s hurónským řevem běžel vesnicí. Ze všech stran se ozýval pokřik vesničanů: „Čert přišel do naší vesnice!“ V několika minutách byla celá osada zmobilizována. Vesničané, ozbrojeni kosami, srpy, sekerami, vidlemi, hnali se za čertem. Situace se stávala pro sluhu kritickou, když ho počali dohánět a ohro­žovat, proto vynaložil všechny síly, aby doběhl k chalupě, ve které bydlel velitel eskadronu. Jedním skokem se ocitl ve světnici velitele, který se srdečně zasmál, když sluhu uviděl v takovém podivném obleku, několika slovy objasňujícího, co se vlastně stalo. Veškeré obyvatelstvo vesnice hlučelo před chalupou, proto velitel vyšel a ptal se občanů, co si přejí? Unisono odpovídali: „Čert vám vletěl do chaty, vaše vysokoblahorodí!“ Velitel je uklidnil a ukázal jim také domnělého čerta, ale odcházeli ne ještě plně přesvědčeni a uklidnění. Bylo mnoho smíchu ve vesnici, nejvíce se však smáli vojáci čertovi, který by málem svoji čertovinu zle zaplatil.

V Lipnikách jsme se dlouho nezdrželi a odešli jsme k velkému jezeru Somino, kdež jsme se měli ubytovat v nějaké vesnici. Když jsme však přijeli na místo, nalezli jsme vesnici spálenou a v rozvalinách. Byla to vesnice, kterou vojsko při velkém ústupu spálilo a obyvatelstvo se muselo vystěhovat. Při posledním ruském nástupu byl kraj od nepřítele očištěn. Shodou okolností se stalo, že onu vesnici zapálil právě šestý eskadron jízdních granátníků a nyní přišel zase v ta samá místa, maje se v téže vesnici ubytovat. Zdálo se, že trestající osud přivedl viníky na místa jejich zločinu, aby viděli dílo zkázy, které ve službách příšery války učinili. Z celé vesnice zůstaly pouze dvě chalupy, které ovšem okupovali důstojníci. Vojáci i koně zůstali bez přístřeší. Aby zlo bylo úplné, nastaly mrazy. Ze smrkových větví postavili jsme primitivní boudy, které byly sice velmi nedostatečným obydlím, ale přece alespoň trochu chránily před větrem a nepohodou. Za dne čas ještě rychle plynul při práci a činnosti, ale hůře bylo v noci. Udržovali jsme sice nepřetržitě ohně, co však to bylo platno, když leželi jsme na zmrzlé zemi a strana těla obrácená k ohni se pekla, co zatím druhá mrzla. Tehdy nám přišly velmi vhod primitivní úly, klády uprostřed s vydlabanou dírou připevněné všude na stromech. Bylo to zaostalé včelařství zde a úly jsme nalezli po většině prázdné, včelstvem opuštěné. Kládu jsme ze stromu shodili, přikutáleli k boudě a v díře zapálili. Z obou stran z díry šlehal plamen a kláda nám vydržela hořet až do rána. Že při té bídě bylo také psiny mnoho, je samozřejmé. S Chrestunovem a Mytusem jsme měli boudu, v jejíchž dveřích hořel pařez. Jehličí větví proschlo a v noci, když jsme spali, se vzňalo a v jednom okamžiku naše celá bouda stála v plameni. Nemusel nás nikdo dlouho budit, jako střela jsme vyletěli ven, ale Chrestunov pozbyl plášť, který nezachytil s sebou a ten shořel.

Ještě hůře byli na tom koně, kteří stáli přivázáni u stromů za každého počasí. Stávalo se často, že přijeli jsme z rozvědky a koně uhřátí, zpocení, byli přivázáni zase jen u stromů, poněvadž jiné možnosti nebylo. V noci padal sníh a před ránem mrzlo. Když jsme ráno přišli ke svým koním, našli jsme je pokryté ledovým škraloupem. Zvířatům to nijak nevadilo. Nebylo nemocných a ruský vytrvalý a otužilý kůň tenkráte dokázal své skvělé vlastnosti.

Mimo vzpomenutých dvou kamarádů se k mojí skupině přidružil Ukrajinec Batěnko, dobrý, veselý člověk a zpěvák k pohledání. Měl koně zvaného Meridian, nevšedně chytré zvíře. Meridiana nedovedl nikdo tak uvázat, aby se neodvázal. Jednou se hoši vsázeli, že uvážou Meridiana tak, že se neodváže. Uvázali ho tak důkladně na specielní suk, že nemohlo býti předpokladů, že se zvíře odváže. Netrvalo však dlouho a Meridian volně chodil, jakoby ani nikdy přivázaný nebyl. Zajímalo mne to, jak kůň uzel rozvazuje. Uvázali jsme koně znovu a já pozoroval skrytě počínání koně. Zvolna a jemně počal ohmatávat zuby suk. Nahmatal určité místo a trochu popotáhnul, a když to několikráte opakoval, zatáhl silně za konec řemenu a již běžel volný. Meridian uměl i jiné kousky, které byly pro vojáky méně zábavné. Když byl volný, nezapomenul nikdy zrevidovati veškeré tašky na sedle. Kde našel chléb a cukr, to prostě zabavil, a aby to snad nemusel vracet, na místě sežral.

Koně jsme napájeli u jezera, které bylo zamrzlé. V ledu vysekanou dírou jsme čerpali vodu do vědra a nosili asi deset kroků daleko po ledě na břeh. V tomhle ohledu se Batěnko o Meridiana nestaral. Když jsme vedli koně napájet, vždy Meridian běžel sám, chvíli stál na břehu, jakoby přemýšlel, pak skočil na led a ostrým klusem běžel k otvoru v ledu. Tam všema nohama najedenkráte poskočil, čímž zabodl ostré šrouby podkov do ledu a pevně stanul. Poklekl na přední nohy, napil se přímo z jezera a zase tímtéž způsobem se vracel. Bylo to podivuhodné. Věděl ten kůň, že musí jíti po ledu ostrým klusem, aby neklouzal a hlavně neupadl, neboť na ledu by bez cizí pomoci nevstal. U otvoru poskočil, aby zabodl šrouby. To vše nasvědčovalo, že kůň myslí anebo že jest u něho zvláště vyvinut pud, který měli jeho předkové, když se proháněli po volných stepích zavolžských. Meridian však měl také vady, které stěží vyvážily jeho přednosti. Nevysvětlitelný byl jeho strach před močálem. Zabořila-li se jeho kopyta celá do bahna, tu již ležel a z místa se nehnul, pokud Batěnko z něho neslezl. Jak tento jeho experiment byl pro jezd­ce nebezpečný a nepříjemný, se dá posoudit z toho, když na rozvědkách se často přišlo utíkat cesta necesta, přes bláta, lesy a pole. Záleželo na rychlosti, s jakou zmizíme v lese, a zatím kůň si lehne tehdy, když je nejhůře. Batěnko nadával a Meridianovi vyplácel vždy odměnu i klackem, ač nápravy se nedočkal. V zázemí na oddychu jsme mívali cvičení v jízdě i přes překážky. To pro Meridiana také nebylo a také ho přes bariéru nikdo nedostal. Když se již Batěnko unavil do nemožnosti, sedl na Meridiana sám vachmistr. Dva vojáci stáli opodál s bičem, ale Meri­diana přes překážku nedostali.

­Večer nám oznámil vachmistr, že ráno bude velitel prohlížet koně, a všem připomínal, aby vše bylo v pořádku. Batěnko již večer čistil Meridiana a bylo radost se na zvíře podívat, jak se mu srst leskla. Aby snad v noci nelehl a neumazal se, přivázal kamarád Meridiana na řetízek a hlavu mu přitáhl hodně vysoko, že bylo vyloučeno, aby si zvíře lehlo. Batěnkovi se jistě v noci nezdálo, jaké překvapení mu nachystá jeho Meridian. Ráno, když vstoupil do stáje, až ustrnul. Jeho kůň stál uválený a zamazaný i s ušima. Batěnko zuřil a bil koně, ale co to pomohlo, když ho musel znovu čistit? Sliboval, že se koni pomstí, a nakonec prohlásil, že koně připraví o život. Meridiana uhnal, když jel s nějakým poručením, tolik, že byl jedna bílá pěna. Ihned mu podal vodu, aby se napil. Kůň však stál nad vědrem a jen pokyvoval hlavou. Nenapil se. Batěnko, rozzuřený nezdarem, hnal koně zpět ještě víc a doma mu navěsil na hlavu plnou torbu ovsa. Meridian nežral, jakoby věděl, že nesmí nic žrát ani pít. Kamarád byl celý zoufalý, neboť již nevěděl, jak se koně zbaviti. Přece však jsem pozoroval, že to bylo zvíře vzácné, nějak mimořádně ro­zumné, které by za jiných okolností a jiného pána dělalo divy.

Zato já byl se svým Kučumem jak náleží spokojen. Nebylo překážky, které by nepřeskočil, poslouchal mne na slovo. V prosinci odjel celý pluk hluboko do zázemí, aby si vojáci odpočinuli a hlavně aby koním se dostalo větší opatrnosti a lepšího ošetření. V Grancevičích jsme nasedli do vlaku a jeli přes Luninec do Davidgorodku, židovského to městečka na řece Pripjať. Ubytovali jsme se u mužiků a brzy zvykli na pohodlnější život. Dne 15. prosince byl plukovní svátek a vojákům rozdány došlé dárky z Petrohradu. Byly to celkem tretky. Vzácnější však bylo, že každý muž dostal půl litru vína, kousek šunky a lepší oběd. Důstojníci eskadronu byli většinou slušní lidé, zvláště štábní rytmistr Štěpanov, velitel eskadronu, byl člověk velmi oblíbený. Také podpraporčík Paltov byl velmi mírný, jemný, bývalý student z Petrohradu. Ten zvláště se o nás o Čechy velmi zajímal, rád s námi hovořil a dotazoval se na poměry v Čechách. Velmi podrobně se zajímal o náš odboj proti Rakousku. Zato však poručík Skrabin a jiný poručík Němec (i smý­šlení německého) byli lidé bezohlední, nadutí a krajně nesympatičtí. Oba se na posici neukázali, vždy celou dobu strávili u komandy motocyklistů u štábu divize. V eskadronu se dali vidět jen tehdy, když byl na odpočinku, a to bývalo zle. Nastalo vojákům cvičení i pěšky. Bylo to ne cvičení, ale přímo týrání lidí. Dva vzpomenutí důstojníci objevovali se při cvičení často podnapilí a tu z bravury zahnali vojáky třeba na slabý led močálů, a když se všichni ocitli ve vodě, smáli se tomu a vtipkovali. Pobouření mezi granátníky bylo tak velké, že tito dva důstojníci byli z eskadronu odvoláni, aby se tam nedožili trestu, který si plně zasloužili a kterému nakonec přece neušli. Poručík Skrabin byl velký mluvka a rád se chlubil. Jednou se mně chlubil, že byl za hranicemi v Německu před válkou, a sice v Karlsbadu. Když jsem ho poopravil, že lázně ty jsou u nás v Čechách, tu byl velmi uražen, neboť prý on musí nejlépe vědět, kde byl. Přít jsem se s ním nemohl, ale umínil jsem si dokázati mu, že opravdu neví, kde byl. Objednal jsem z komitétu našeho z Kyjeva mapu, a když jsem pak ukázal udivenému poručíkovi Karlsbad, tu dokázal jsem, že on neměl pravdu a neví, kde cestoval. Když konečně poznal, že byl i v Praze, která se mu velice líbila, tu přiznal, že se mýlil a že ten znamenitý Karlsbad je přece jen v Čechách. Tedy ani ty základní vědomosti u tohoto důstojníka nebyly valné. Dovedl výborně týrat lidi a honit parádu, ale více nic.

Ještě před Vánocemi přišli staří vojáci, propuštění z nemocnice, aby zaujali svá místa v eskadroně. Přišel také ten, kterému dříve náležel kůň Kučum, a také ho žádal zpět. Byl jsem tím překvapen a nemínil jsem koně vydati. Voják se s koněm laskal a pak mne vzal stranou a vyprávěl: „Nediv se, že chci Kučuma. Mám toho koně velmi rád a jsem mu vděčný za to, že dnes žiji. Bylo to ještě ve východním Prusku, když eskadron útočil a honil německé hulány. Byl jsem raněn, spadl jsem z koně a zůstal ležet v bezvědomí. Brzy jsem však nabyl vědomí, a když jsem otevřel oči, stál Kučum u mne a tahal za můj plášť, snaže se mnou pohnouti. Náhle jsem se rozpomenul na vše, co se před chvílí stalo, vynaložil jsem veškeré síly a konečně jakýmsi způsobem jsem vylezl do sedla. Jak opatrně mne Kučum nesl z nebezpečného místa, nedá se ani povědět. Jistě pochopíš, že není možné, abych jezdil na jiném koni, když Kučum je zde? Vidím, že si koně dobře ošetřoval, děkuji ti za něho.“ Nerad sice, ale Kučuma jsem mu vrátil a dostal jsem klisnu Žučku. Bylo to zase vzácné zvíře ještě z mírového stavu pluku. Měl jsem velkou radost z tak krásného koně, stali jsme se nerozlučnými přáteli a Žučka krasavice, jak ji všeobecně nazývali, nahradila mně plně Kučuma.

Klid vojáků dlících v Davidgorodku narušen byl zprávou, že telefonní dráty stále někdo trhá. Proto byly stanoveny stráže, které podél linky projížděly, ale ani to nepomohlo. Drát byl každé noci potrhán. Velitel eskadronu dobře věděl, že zde může pomoci jedině bezohledný poručík Skrabin, který, jako vždy, když eskadron byl na odpočinku, tak i nyní byl u nás hostem. Velitel mu proto dal plnou moc, aby nepřístojnosti zamezil a zjednal nápravu. Poručík dlouho nehledal škůdce telefonní linky. Svolal všechny Židy z městečka, rozdělil linku na několik částí a poručil Židům drát hlídat. Upozornil je, že bude-li drát porušen, tu Žid, kterému byl úsek svěřen pod dozor, nebude souzen, nýbrž ihned popraven. Od té chvíle drát nikde nebyl porušen. Jindy zase vedl poručík Skrabin eskadron a potkal náhodou Žida. Něco se ho otázal, ale ten se neměl k odpovědi. Poručík se k němu rozjel blíže, vytrhl šavli a beze slova usekl nešťastníkovi hlavu. Klidně otřel šavli o srst koně a jel dále, jakoby se nic zvláštního nestalo. Jednou zase přišli kuchaři s pláčem, že nemají sůl. Nikde jí nebylo a ani za velké peníze se nemohla koupit. Mužici tvrdili, že u Židů je soli dost, ale nechtějí prodávat, poněvadž očekávají zvýšení ceny. Nebylo soli ani pro vojsko, a proto upozornili na to poručíka Skrabina. Ten vzal s sebou několik vojáků a šli hledat sůl. Zašli k Židovi, o němž mužici tvrdili, že určitě sůl má, a poručík žádal, aby Žid pro vojsko sůl prodal. Ten se však vymlouval, že nemá, že brzy sůl dostane. Vymlouval se všelijak, jen aby se nemilé návštěvy zbavil. „Tak nemáš sůl!“ vzkřikl Skrabin a mnohoslibně udeřil nagajkou o svou botu. „Tak dobrá. Vojáci, podívejte se všude po stavení, není-li někde sůl ukryta.“ Žid protestoval, prosil, klaněl se a dušoval, že nic nemá, a chtěl zastoupit vojákům cestu. Přiléhavá rána poručíkovou nagajkou tak působila, že židáček ihned seděl a vojáci měli volný průchod. Nedlouho hledali a přinesli ne jeden, ale tři plné pytle soli. Poručík žádné výklady nedělal, poručil přinést lavici a Žida přinutili si na ni lehnout. Jeden voják jej přidržel za hlavu, druhý za nohy a poručík Skrabin sám vlastnoručně mu sázel dvacet pět ran nagajkou na zadnici. Žid řval, prosil, vše možné sliboval, ale poručík toho nedbal a plný počet mu také vysázel. Jak Židova zadnice vypadala, nedá se popsat, ale židáček zůstal ležet více mrtvý než živý. Sůl vojáci zkonfiskovali a odnesli.

Brzy po Novém roce 1916 odejel celý pluk osobní gardy jízdních granátníků na posice do nejzapadlejších míst Pinských močálů a ubytoval se ve vesnici Moročnoje. V těch místech byla služba neobyčejně těžká, poněvadž na stráž jsme byli nuceni chodit velmi daleko po slabě zamrzlých močálech, ve kterých nebylo možno se správně orientovat ani bezpečně přecházet. Stalo se dosti často, že vojáci zbloudili a zapadli do močálů, kde utonuli. Brzy jsme však přešli dále k severu do rajonu městečka Nobel, kde bylo poněkud lépe, neboť zde bylo víc pevné půdy a mohli jsme budovat zákopy i drátěné překážky. Mezi posicemi tekla řeka, která tvořila přirozenou hranici. Němci zde byli výborně vyzbrojeni a znamenitě vycvičené psy vlčáky používali na rozvědky. Ruské obyvatelstvo se již dobře přizpůsobilo a s Němci klidně obchodovalo. Mužici za temných nocí, kdy nikdo se neodvážil na cestu přes blata, klidně převáděli vykrmené voly, aby je výhodně prodali Němcům, kteří dobře platili falešnými rubly. Za vykrmeného vola platili mužikům tisíc čtyři sta rublů, v tom kraji závratnou to sumu. Nejen to, mužici pašovali vše, co bylo k jídlu, a netřeba podotýkat, že mnoho těchto pašeráků bylo na cestě přes blata zabito samými ruskými vojáky.

Po trpkých třech měsících služby v tomto kraji odejeli jsme do městečka Stolin na trati Luninec–Sarny. Všem bylo třeba odpočinku a hlavně koním, vyhublým nedostatkem ovsa a přetíženým častými a dlouhými pochody. Stolin je snad převážně židovské městečko. Žid tam byl nejen obchodníkem, ale i živnostníkem a veškerá řemesla byla jím pevně obsazena. Rusové byli v tom kraji jen chudí rolníci a Žid jim zprostředkovával všechno. Nákup i prodej – bez Žida se nic nekonalo. Stál při kolébce dítěte, šel vedle něho životem, bral užitky z jeho práce, dal si draze zaplatiti pochybné rady a zábavy. Při nesnázích ochotně pomáhal, aby v příhodný okamžik mužika zničil a sebe obohatil. Židé, kteří na západě Ruska tvořili velkou část obyvatelstva, byli opravdovou metlou kraje a chudý zaostalý lid úpěl pod jejich hospodářskou nadvládou. Sami Židé mírně a velmi skromně žili a starali se jen o svůj prospěch a zisk bez práce a námahy. My vojáci jsme je neměli rádi, poněvadž necitelně vykořisťovali tamější lid, kterým jinak opovrhovali a sebe stavěli za lepší jich, ač prostředí, ve kterém žili, ukazovalo na věkovou za­ostalost. Špinavé byly židovské krámy, špinavé domy, pokoje plné špinavých dětí.

Ve Stolinu si na mne vzpomněl velitel eskadronu a nabídl mně, jestli bych se chtěl podívat do Lugy u Petrohradu. Nabídka mne velice potěšila a čtvrtý den jsem již vezl celý transport raněných a churavých koní do lazaretu. Dvacet osm koní doprovázeli churaví vojáci cestou trvající osm dní. Bylo to poprvé, kdy jsem se dostal v ta místa velmi blízko hlavního města. Cestou jsem se zajímal o vše nové, zacházel jsem i do různých měst, abych se podíval na jejich svéráz a novou, zajímavou výstavnost. Město Luga mne příjemně překvapilo. Zašel jsem k velitelství lazaretu, odevzdal papíry a vojáci tamější posádky obstarali přepravu transportu z nádraží. Lazaret pro koně byl velký ústav, specielně zřízený pro vojenské koně, kde ošetřovanci měli veškerou péči a svědomité ošetření. Velitelem byl poručík-invalida, příjemný a dobrý člověk, který mně celou nemocnici ukázal, všemi odděleními mne provedl a dal obsáhlé vysvětlení. Těžce nemocní koně měli stáje jako pokoje, pečlivě vytápěné, světlé a pohodlné. Mezi ně přišli také někteří z těch koní, které jsem přivezl. Za šest neděl léčení nechtěl jsem věřit, že jsou to ti samí mrzáci, které jsem ve Stolinu přijímal s obavou, že je živé do Lugy nedovezu. Pravý zázrak se s nimi stal.

Zapadl jsem zde do nového okolí a velmi jsem vítal určité pohodlí, které jsem již dávno postrádal. K disposici mně dali statného hřebce, zvíře překypující zdravím a nadbytkem sil. Kůň ten běhal jako vítr a neznal žádné únavy. Jezdíval jsem na něm do dalekého okolí a brzy jsem poznal, že město se nachází asi 120 verst od Petrohradu. Cítilo se již jeho předměstím a žilo zvýšeným tempem a čilým ruchem v odlesku hlavního města. V lazaretu jsem žádné práce neměl, byla to vlastně moje zotavená, kterou jsem plně využíval. Nemocné koně ošetřovali staří vojáci, nehodící se ke službě na posici, a těm velel vachmistr Krakovjak, rodem Polák, starající se všemožně, aby nemusel na frontu. Domníval se asi, že toho nejdříve a nejbezpečněji dosáhne, když bude honit staré tatíky a políčkovat, ale já mu dal brzy najevo, že v pluku doporučím, aby jej povolali na posici, kde by svoji říznost lépe uplatnil. Toho se však vachmistr nejvíce bál a staral se mně všemožně zalichotit, abych od úmyslu upustil. Jako milovníka koní mne velmi zajímalo rozdělení zvířat dle barvy na eskadrony. Jak jsem již dříve podotkl, měl pluk 1200 sedlaných koní, tedy v každém eskadronu 200. Základní barva všech byla černá a bílými znaky byli koně jednotlivých eskadronů od sebe odlišeni. První eskadron měl všechny koně úplně černé s dlouhou bílou lysinou po celé délce hlavy. Druhý eskadron černé koně, jejichž přední nohy měly bílé punčochy. Třetí eskadron pouze bílé punčochy na zadních nohou. Čtvrtý eskadron všechny koně černé s levou přední a pravou zadní nohou v bílých punčochách. Pátý eskadron obráceně než čtvrtý – s pravou přední a levou zadní nohou v bílých punčochách. Šestý eskadron měl koně černé s předníma nohama v bílých punčochách a zadníma v bílých manžetách. Koně eskadronu byli na prvý pohled tak úplně stejní, že když mně byl přidělen Kučum, ráno jsem přišel k řadě uvázaných koní, ale Kučuma jsem mezi nimi nemohl poznat. Každé zvíře mělo určité charakteristické znaky třeba ve tvaru hlavy či vzrůstu uší apod., a tak i Kučuma jsem později okamžitě dle těchto znaků poznal. Přál jsem si vždy viděti chov hříbat pro eskadrony, a to se mně splnilo za návštěvy v Luze. Spatřil jsem klisny a hřebce, viděl jsem hříbata, ta roztomilá zvířátka. Každé hříbě bylo po narození prohlédnuto komisí, která vyšetřila, zda zvíře odpovídá barvou. Neodpovídalo-li, tu hříbě bylo přiděleno armějské kavalerii.

Po šesti nedělích klidného života v Luze obdržel jsem dvacet mužů a čtyřicet zdravých, bujných koní, které jsem dopravil do pluku. Ten jsem nalezl daleko na severní frontě u města Režice pod Rigou, kde byl v záloze. Eskadron jsem nalezl ubytovaný v budovách velkostatku. Vojáci, namačkaní v malých pokojích, nebyli spokojeni, poněvadž v okolí bylo mnoho mož­ností lidi lépe ubytovati. Brzy také dva požáry na statku donutily velitele opustit ubikaci a odejít do poměrů pro mužstvo značně příznivějších. Pojednou jsme pozorovali, že počíná nějak velmi usilovné a systematicky přísné cvičení, a brzy jsme doslechli, že přijede sám car k přehlídce své gardy. Cvičení eskadronů rozšířeno na plukovní a zkoušelo se, jak by se pluk držel při slavnostní přehlídce. Byla to nádherná podívaná, když 1200 stejně černých koní dalo se v pohyb a vyrovnané řady pak klusem a skokem přecházely kol velitele pluku a celého štábu. Zajímavé zvláště bylo, když na nepřehledných lukách, rozdělených mnoha širokými kanály, hnal se eskadron jeden za druhým v plném tempu a koně vesele skákali přes příkopy. Byla to námaha jak pro koně, tak i pro lidi, ale vojenským pánům se to zdálo potřebné, a proto nás honili i přes oraniska a různé překážky. Často jsem říkával kamarádům: „Hoši, všechno by to bylo moc pěkné a zajímavé, jen kdybych vždy před cvičením mohl svůj žaludek a vnitřnosti pověsit doma na hřebík a pak teprve jezdit. Na těch oranicích se mně zdává, že se mně v tom břichu všechno trhá.“

Cvičením celého pluku nebylo však ukončeno trápení. Jednoho dne sjela se na velké planině celá divize mající 5000 sedlaných koní. Byl to jedinečný pohled, na který nikdy nezapomenu. Divizionář měl u sebe šest trubačů, kterým vždy řekl povel, a ti jej hlásili plukům ze stříbrných trubek. Nezapomenutelný byl pohled na čtyři vybrané pluky jízdy, když skákaly po loukách přes dvanáct kanálů. Držel jsem se stále dobře, neboť Žučka dělala pravé divy. Běžela-li, tu jako vítr, a skákala-li, tu jako by byla z gumy. Uviděl jsem vpředu před sebou, jak při skoku přes třetí příkop jeden voják zakolísal na koni, udělal přemet přes hlavu koně a těžce upadl na zem za příkop. Hrůzou se mně tajil dech, když jsem viděl, jak další řady koní skáčou v těch místech. Když jsem přijel blíže, tu spatřil jsem, že voják se stáhl do kanálu a koně skáčou přes něj, aniž by ho zasáhli. Přes to, že posice vojákova nebyla zvláště příjemnou, zachránil se a odnesl vše pouze malými odřeninami. Poněkud se mně srdce zachvělo, když zazněl třepetavý, ječivý zvuk trubky „Šestý vpřed!“ Sedl jsem pevněji v sedle a odevzdal jsem se do rukou osudu. Tempo běhu se zrychlovalo a bylo nutno dbáti vyrovnání linie. Žučka lítala jako pták a elegantně se nesla přes všech dvanáct kanálů. Byl jsem velmi spokojen výkonem zvířete a sliboval jsem mu celý kilogram cukru, který také doma dostalo. Netušil jsem tenkráte, že s tím milým, dobrým zvířetem se budu brzy loučit a že to velkolepé vystoupení bylo mým posledním.

Přišel rozkaz, kterým se nařizovalo vybrat několik vojáků z každého eskadronu ke zřízení pěšího oddílu, a vybrat také instruktory, kteří znají pěší službu. Velitelství instruktorů nemělo, byli jsme zde jedině my Češi. Odcházeli jsme neradi a nemohli jsme se spřátelit s myšlenkou, že máme zase sloužiti jako obyčejní pěšáci, třeba stále v elitním ruském pluku. Osvojili jsme si již hrdost slavného jízdního sboru a nechtělo se nám sestupovat do prachu země a šlapat prozaicky bláto a prach. Uvažovali jsme také, že máme-li sloužiti v pěchotě, tak že bude jistě prospěšnější, když v České družině. Protestovali jsme proti přeložení, ale pomoci nebylo. Pěší eskadron byl sestaven a naši opěšalí kavaleristé sundali ostruhy a počali opět šlapat matku Zemi jako miliony těch spolubojovníků, kterým se ještě nedávno posmívali. Rozloučení v eskadronu nebylo jen tak prosté. Uvykli jsme již tomu prostředí, neradi jsme se loučili s kamarády a neradi jsme opouštěli své koně, se kterými jsme prožili tolik příhod. Odkládal jsem rozloučení s Žučkou do poslední chvíle, však i ten okamžik přišel. Vešel jsem do stáje, maje plné oči slzí, a rozechvěn jsem hladil a laskal milé zvíře. Málokdy v životě jsem pocítil takový stesk jako tenkráte, když jsem žaloval koni, že tak nenadále se musíme rozejíti. Žučka jakoby tušila, že se se mnou vidí naposledy, či snad rozuměla? Třela hlavou o má prsa, zuby zachycovala části mého oděvu, jakoby se bála, že odejdu a více nikdy se nevrátím. Dlouho jsem hladil a laskal milé zvíře, pohladil jsem Žučku po štíhlém krku a odběhl rychle, abych se již nikdy více nevrátil.

Rozkvétalo již jaro, když jsme zapadli do nesnadné práce vyučiti kavaleristy na pěšáky. Procházeli jsme celou řadou lotyšských vesnic, které byly velmi pěkně uspořádané, a také v oby­dlích nalezli jsme vzornou čistotu a pořádek. Zajímavé bylo, že všechny ženské tam kouřily s opravdovou vášní a s cigaretou v ústech jste je mohli viděti při každé práci. V jedné chalupě, kde jsem byl ubytován u starých manželů, velmi příjemných to lidí, babička byla silně nahluchlá, a proto velmi často povstávaly zajímavé a komické scény. Dědoušek se tázal – a křičel babičce přímo do ucha – zda nakrmila prasátka. Babička velmi pozorně poslouchala a pak mrzutě mávla rukou a řekla: „Ještě je dosti času spát! Však se vyspíš.“ Býval z toho i křik a nedorozumění, ale za chvíli se zase scéna velmi komická opakovala. Mluvili mezi sebou lotyš­sko-rusky, když však dědeček nadával, tu používal čistě jen slovníku ruského, aby nenastala žádná mýlka.

Nesympatický převod do pěchoty mírnila zábava s důstojníky a vojáky, které jsme učili. Pravda, bylo zde méně práce, nebylo ošetřování a čištění koní, ale život nás tam netěšil. Přece jen kavalerista měl určité výhody. Staral se o milého koně, měl tím zájem o něco, co rozptylovalo nudu a jednotvárný život. Zájem o koně a určitá starost o něj, radost i zlost s ním, neobyčejně vzpružovala vojáky a také nikde nebylo tolik veselosti ducha a jadrného humoru, jako v jízdních oddílech. Návratu však nebylo, a proto já, Čižmář a Hnízdil jsme ujednali, že dopíšeme do České družiny, vlastně již do 1. střeleckého pluku, aby nás převedli zpět. Když jsme po dvouměsíční službě v pěším eskadronu odcházeli z pluku osobní gardy jízdních granátníků, teprve jsme si uvědomili s lítostí, že odcházíme navždy od všech těch dobrých lidí, neznajících žádné falše a přetvářky, považujících všechny spolubojovníky za opravdové bratry. Také důstojníci podrobně se dotazovali, proč odcházíme, a byli ochotni vše vykonat, aby si nás pro svůj oddíl zachovali. Byli jsme však rozhodnuti a odešli jsme.