Kapitola V Před Krakovem s nadějí na vítězství

Naše půlrota s poručíkem Ivšinem rychlými pochody brala se k 5. divizi, která byla již daleko vpředu. Sychravé podzimní mlhy, blátivé rozmoklé cesty ztěžovaly naši dobrou vůli zaujmout co nejdříve svá místa. Prošli jsme Tarnovem, po novém mostě jsme přešli řeku Bialou a brzy jsme přešli také řeku Dunajec, která sama byla vážnou překážkou válečných operací. Ruská vojska šla, ba utíkala za nepřítelem, kterého stále znepokojovala, aby se nemohl nikde usaditi. Rakouská vojska viděla záchranu v Krakově, který byl vrcholným cílem i ruských vojsk. Krakov byl jednotné přání všech. Pro Rakušany záchranou a pro Rusy cíl, za kterým pak byla otevřena již volná cesta k srdci Rakouska.

V Okaczimě zůstali jsme den odpočívati a věru bylo toho již třeba. V rozlehlých barácích nějakého statku nalezli jsme útulek, dali se do pořádku a již sháněli něco k jídlu. Především nás lákal pivovar, ke kterému patřil i statek, v němž jsme byli ubytováni. Jediným zbožným přáním nás všech bylo dostati se k pivu. Pivovar však byl hlídán jako důležitá pevnost posádkou kozáků, kteří svědomitě plnili rozkaz. Nejčilejší a nejodvážnější hoši se pokoušeli dostati se k pivu, ale marně. V naší půlrotě byl také ruský dobrovolec, student Sorokin, který pocházel z místa blíže českých kolonií a přál si sloužiti v České družině. Byl to hoch silný, zdravý, náramně vyspělý. Poněkud šilhal a dovedl dělat náramně komický obličej. Veselostí byl přímo nabitý a byl-li v dobré míře, hýřil dobrým a jadrným ruským humorem. Naši chlapci se často pokoušeli jej zesměšniti nebo v žertu ztropili mu mnohou hloupost, ale Sorokin přijímal vše s opravdovým ruským klidem a znamenitě odrážel veškeré útoky obraceje je v žert, k všeobecnému veselí a pobavení. V Okaczimě také ho dráždil pivovar, vlastně nemožnost dostati se k pivu. Zašel si k nedobytné studnici pěnivého moku, obhlížel vše kolem, až našel okno, kterým se dalo vklouznout do sklepů. Přehlédl okolí, zda nejde některý kozák, a když zjistil čistý vzduch, vlezl do sklepa. Soudků zde bylo mnoho a všechny plné. Nespěchal, měl mnoho času, neboť věděl, že je pod dobrou ochranou kozácké stráže a nebude nikým vyrušován. Dostal chuť okusiti mok, který soudky tajily. Dlouho nad tím nerozmýšlel, postavil čtvrtnici na větší sud, nalezl kladivo a již i zátka povolila. Počkal chvíli, až odpadla stříkající na vše strany pivní fontána, nahnul sud a již žíznivě pil. Občas přerušil tok hořkého moku, utřel bradu a dal se znovu do pití. Pivo se lilo proudem na podlahu, ale Sorokin nešetřil. Však ho zde bylo dosti, tak jaké pak zle o kapku piva. Když se již dobře napil, chtěl nastoupit zpáteční cestu, ale vzpomněl na kamarády, vrátil se a první soudek již nesl k oknu. Dalo mu to mnoho práce, ač byl velmi silný, než se dostal s nákladem piva ven. Navalil si soudek na rámě za krk a snad by vše dobře dopadlo, kdyby se nezjevil kozák s pádnou nagajkou. Přiskočil k Sorokinovi, který zůstal stát jako přimrazený, a již padaly rány nagajkou. Sorokin však nepouštěl sud, přešlapoval jako medvěd, trpěl, ač měl již celou sbírku ran na zádech. Nagajka kozákova byla však jistě silnější než trpělivost Sorokinova, neboť sud upadl na zem a Sorokin běžel, až se mu hlava třásla. Zesmutnělý přišel ke mně a počal ohledávat získanou výslužku. Dráždil jsem Sorokina: „Tak co, chlapče, jak ti chutnala nagajka? Máš, kluku, ale tuhý život! Já dostat jen část toho výprasku, tak jsem již tvrdý. Ono na ruskou medicínu musí být také ruská nátura.“ „Nech mne, Adame, napil jsem se dost, a ran, jak jsi viděl, jsem také dost dostal. Nyní to musím vypočítat, byl-li ten výprask úměrný k vypitému pivu. Škoda, že pěkně začínající opička již je v tahu. Milý Sorokine, taková byla sudba a tak bylo psáno ve hvězdách. Těch ran tam mohli napsat také trochu méně,“ dodal, trpce se ošívaje.

Sorokinova žalostně skončená příhoda i viditelná znamení na jeho zádech mne neodstrašila. Zašel jsem do pivovaru a prolezl budovy, do kterých byl vstup dovolen, kochaje se nadějí, že najdu někde trochu zapomenutého piva. Již jsem odcházel zklamán, když moji pozornost upoutala bedna. Odkryl jsem nepřipevněné víko a mému zraku se objevil celý sklad plechových krabic. Obsah krabic byl pro nás velmi cenný, povidla z různého ovoce jsme již dávno neokusili. Odnášel jsem krabice do našich ubikací a hoši, kteří měli znamenitě vytráveno, mne přijali s nadšeným jásotem. Zavařeniny namazány na chléb všem znamenitě chutnaly. Bratr Vigner našel podobné krabice s vaselinou, neodolal jsem, abych chlapcům nevyvedl taškařinu. Když večerní temnota znemožnila kontrolu mých činů, zaměnil jsem krabice se zavařeninou za krabice s vaselinou. Hoši při dobré chuti i večer mazali, pojednou však hlasité odplivování a sršící nadávky vyrušily z klidu chlapce chystající se k odpočinku. Bouře smíchu otřásla světnicí, když hoši zjistili, že bratr Sorokin sobě namazal na chléb vaselinu a nejen to, že také, aby ne­přišel zkrátka, vrchovatou lžíci vaseliny vsunul do svých úst.

Z Okaczimu rychlými pochody doháněli jsme 5. divizi, kterou jsme dostihli až v Bochni. Náčelník štábu nás přijal dosti rozpačitě, avšak dle přesných instrukcí byli jsme rozděleni po četách a přiděleni k plukům, které v té době šly v čele ruského vojska. Naše třetí četa byla přidělena ke Kostromskému pluku. V Bochni jsme se dlouho nezdrželi. Na velkém náměstí jsme si prohlédli asi patnáct rakouských děl a množství nábojů, ke kterým se docela vážně hlásila druhá rota České družiny jako ke své kořisti odebrané nepříteli. Rakušané prchali na západ a o vážnější odpor se nikde nepokoušeli. Ani řádných zákopů, důkladně vybudovaných, zde nikde nebylo, a ty provisorní překážky neodolaly útokům ruských vojsk, která s nadšením bez oddychu pronásledovala nepřítele. Vojska rychle postupovala kupředu a vozatajstvo bylo odkázáno jen na vozy, aby mohlo vojáky zásobovat. Poněvadž železnice byly rozrušeny, zásobování počalo váznout a nedostávalo se jak jídla, tak i kuřiva. Vojáci byli odkázáni na to, co kde nalezli, koupili anebo odebrali nepříteli. Zvláště citelný byl nedostatek tabáku. Už tenkráte, na samém počátku války, nebyl voják vojákem bez tabáku. Snad ani tak zle se nepociťoval nedostatek chleba, jako nemožnost si zakouřiti. Tabák ve válce nalezl své pravé poslání, poněvadž vyplňoval prázdnotu, uklidňoval rozrušené nervy, a jestliže já tvrdil, že zakouřím-li si, zapomenu, že jsem měl hlad, tu kamarád mne ujišťoval a jistě měl pravdu, že po dobrém jídle jedině tabák napomáhá k dobrému trávení. Nouze o tabák stihla i mne. Za Bochní na cestě za Kostromským plukem ubytovali jsme se ve vesnici, a když jsem usedl na náspu u roztrhané chalupy, zavadil o můj nos libý zápach. Otočil jsem hlavu a zjistil, že zápach pochází z lulky sedláka stojícího na zápraží. Neudržel jsem se a žebronil jsem o trochu tabáku na jednu cigaretu. Polák se však počal kroutit, že nemá, že nelze nikde koupit. „Moskáli zabráli,“ sváděl vinu na Rusy. Polák odešel do chalupy a já na náspu zpřevracel všechny kapsy, ale tabáku jsem nenalezl ani vlásek. Hromoval jsem na bídu, která byla tím tíživější, že ani peněz nebylo. Odešel jsem zklamán do sousední chalupy, snad některý z chlapců bude mít alespoň na jeden „šluk“. Ti však byli zrovna tak zoufalí jako já, takže jsem se vracel bez cigarety. Jda kolem naší chalupy, vidím, že Polák si nacpává dýmčičku a v ruce má celý balíček tabáku.

„Tož ty tak, pša krev, cholera jasná? Tabák mít a mně ani na jedinou cigaretu nedat? Počkej, lakomče!“ Obešel jsem chalupu a z kůlny pozoroval, kam hospodář bude schovávat tabák. Když byl zjistil, že není nikým pozorován, vsunul balíček za obraz Panny Marie, visící nad stolem přes roh. Byl chytrý, neboť věděl, že žádný ruský voják za obraz Matky boží nesáhne, tím méně tam něco uzmout. Na mne takové straky neplatily a příležitost se mně naskytla až v noci, když vše usnulo. Z lavice, na které jsem ležel, bylo možno lehce dosáhnout za obraz. Vyčkal jsem ještě chvíli a přesvědčen, že všechno tvrdě spí, stoupnul jsem na lavici a již i lovil za obrazem. Nahmatal jsem tři balíčky, schoval jsem je do rance a klidně spal až do rána. Časně ráno naše půlrota cestovala dále a k velikému překvapení všech za vesnicí jsem si zakouřil. Zabalil jsem rakouský vojenský tabák do novinového papíru, ukroutil z toho cigaretu silnou asi jako prst a zapálil. Zápach, který se šířil kol mne jako otravné plyny na bojišti, upozornil všechny hochy a počali se ihned o můj tabák zajímat. Bratr Řach, upozorněn také mým smrděním, přišel ke mně a s jakýmsi uspokojením řekl: „Adame, teď vidím, že počínáš býti celým vojákem. Kouřit něco podobného, co ty nyní kouříš, to musí býti odvaha. Vzpomínáš si, jak nedávno si se hrozil mé machorky a novinového papíru? A to bylo cukrlátko proti té otravě, co ty kouříš.“ „Jó, Řachu, co mám dělat? Nouze veliká a kouřit se chce.“ Brzy si kluci na smrad zvykli a kouřili statečně cigarety z mého tabáku. Bratr Vamberský si velmi pochvaloval, neboť v jeho čibuku se rakouský tabák znamenitě osvědčil.

Tehdy jsme poznali, co je to rychlý postup za utíkajícím nepřítelem. Zdálo se nám, že i Krakov překročíme, a pak se přijde na Moravu a do Vánoc bude po celé té patálii. Ač jsme všichni byli hladoví, přece dobré, veselé mysli, a zbožným přáním všech bylo, aby co nejdříve dohonili Kostromský pluk. Konečně i toho jsme dosáhli a byli jsme velitelem toho pluku velmi srdečně přivítáni. Najíst jsme dostali i odpočinuli a dověděli jsme se, že příští den půjdeme na prvou rozvědku. Dne 27. listopadu 1914 ráno jsme stáli postrojeni, plni netrpělivého očekávání a dychtění vykonati něco velikého. Konečně přišel i mladší důstojník roty podporučík Ducháček a já – nedočkavý – se zeptal: „Bratře Františku (tak jsme ho byli od samého počátku nazývali), kam to půjdeme?“ Bratr podporučík mne však řádně ihned zchladil, když se na mne rozkřikl: „Žádný bratr František! Buďto blahorodí a nebo bratr podporučík! Rozumíš?“ Nepřivedl mne tímto prohlášením do rozpaků. Odpověděl jsem úplně klidně: „Á, tož když je to tak, tož to je jiná řeč.“ Dostal jsem za moji odpověď dvě hodiny pod vintovkou, ale nestál jsem je, poněvadž na takové tresty nebyl čas. Pak nám jeho blahorodí podporučík Ducháček řekl krátce úkol, který máme splniti. Četa půjde k vesnici Książnici a obsadí před ní přechody přes řeku Rábu. Vyrazili jsme, a když jsme se blížili k určenému místu, opatrně jsme ohlédli terén, abychom pak rozhodli, jak nejlépe splniti úkol. Na návrší vypínajícím se po levé straně byl jakýsi statek. Poněvadž v zájmu naší bezpečnosti bylo třeba zjistit, zda statek není obsazen nepřítelem, který by nás ohrožoval, vyslal bratr podporučík mne a bratra Janečka, abychom statek prohlédli. Vypravili jsme se k němu údolíčkem, kryti stromy dostali jsme se ke statku z druhé strany. Zdálo se, že ve statku nikoho není. Opatrně jsme vešli do předsíně a nalezli jsme zde dvě pušky, rakouské karabiny. Dalo se předpokládat, že zde přece jsou i vojáci. Karabiny jsme odnesli za statek a obhlížel jsem pozorněji dvůr. Pod kůlnou jsem nalezl osedlané dva koně, připravené k odjezdu. Usoudili jsme, že kavaleristé byli vysláni, aby pozorovali pohyb ruského vojska, a statek se jim k tomu velmi dobře hodil. Byl na návrší a z něj znamenitý rozhled po celém okolí.

Lezli jsme zpět k síni, abychom se přesvědčili, zda není nepřátel v domě více. Vtom padly rány dole u řeky a z domu vyběhli dva rakouští kavaleristé. Byli překvapeni, když zjistili, že jejich pušky zmizely a před nimi stojí dva ruští vojáci s namířenými na ně puškami. Na můj rozkaz odložili šavle a já se již plně o ně postaral, co zatím bratr Janeček se staral o koně. Usmívali jsme se radostí, že náš první počin tak skvěle se zdařil a tak lehce byl proveden. Však i ostatním našim bratrům se dobře dařilo. Přechody přes řeku obsadili dříve, nežli se Rakušané nadáli. Jen větší skupiny se snažily přechod vynutit, ale účinná střelba našich a několik výstřelů ruského dělostřelectva poučilo je, že snahy ty jsou marné, a našim chlapcům padlo do rukou třicet sedm nepřátel. Bylo to více, nežli jsme předpokládali, a mělo to i morální vliv. Předně rozptýlilo to obavy a nedůvěru některých ruských důstojníků k dobrovolcům České družiny, neboť se uká­zalo, že jsou stateční a také spolehliví.

Velitel pluku byl nadšen naším úspěchem a nechal si o všem podrobně referovat. Byli jsme všichni rádi, že první rozvědka a vlastně bojový křest tak úspěšně skončil. Já a bratr Janeček jsme byli vyznamenáni medailí za chrabrost.

Nezůstali jsme dlouho na tomto místě, pochodovali jsme k židovskému městečku Gdovu blíže ke Krakovu. Nebyl jsem nijak zaměstnán, proto vypravil jsem se na prohlídku městečka a hlavně jsem slídil po něčem k jídlu. Zjistil jsem u jednoho Žida značnou zásobu kořalky, nestál jsem o ni, ale uvážil jsem, že by mně přece mohla být k něčemu dobrá. Abych ji Židovi sebral, nestála mně za pokus a námahu, ale vzpomněl jsem si na kozáky, kteří byli v našem sousedství ubytováni, a věděl jsem, že si rádi kořalky popijí. Zašel jsem k nim a docela obchodně vyjednával, co mně dají, když jim poradím o kořalce? Nabídli mně bochník chleba, pačku tabáku – a láhev kořalky také dají. Přijatelná odměna. Zavedl jsem je na místo a oni vraceli se pak se dvěma vědry naplněnými tím mokem. Dostal jsem chléb, tabák a láhev kořalky, jak mně slíbili, a já – všecek šťasten – se vracel s bohatou výslužkou. Potkal jsem bratra Řacha, který hned větřil, že mám něco dobrého na zub. Zajímala ho hlavně sklenice, po které ihned natahoval ruce: „Adame, co to máš?“ vyhrkl a zatahal se za vousy. „Nic zvláštního, jen trochu spiritusu.“ „Ježíšmarjá, kluku, kdes to vzal? Dej ochutnat!“ Podal jsem mu sklenici, vyndal zátku a čichl k hrdlu. Odskočil do židovského krámu, z police vzal skleničku před očima překvapené Židovky a již byl zase u mne. Nalil si plnou skleničku a jedním rázem ji vypil. „Co s tím budeš, Adame, dělat?“ zeptal se. „Ani sám nevím, já to nepiji, mě zajímá více tady ten bochník chleba.“ Když jsem souhlasil, aby si láhev ponechal, oči se mu zablýskly, radostí poskočil a běžel domů. Nedal nikomu ani slzu. Řach si vždy rád popil, pil všechno, co páchlo alkoholem, ač opilého jsme ho nikdy neviděli. Těšil jsem se, že doma nakrájím krajíců a že několika si jistě dám do pořádku hladový žaludek. Vzbudil jsem velký zájem všech kamarádů, když jsem přicestoval s bochníkem chleba. Bylo mnoho dotazů, a když jsem viděl ty žádostivé oči, počal jsem krájet krajíčky a dělit mezi všechny kamarády, takže nakonec jsem snědl jen jeden jako všichni ostatní. Jen bratr Oldra Lach dostal dva krajíčky, poněvadž nějak trochu churavěl. Navštívil jsem též židovskou školu a našel jsem tam malou mapku. Mezi tužkami jsem nalezl i červenou, sbalil jsem to a přišel domů k mému nemocnému Oldrovi. Byl veselejší, měl v žaludku dva krajíce chleba. Vykládali jsme si o domově a já rozložil mapku a červenou čarou nakreslil cestu od Krakova do Malenovic. „Podívej se, Oldro, já jsem vlastně již doma. Jen co přejdeme Krakov a již jsme na Moravě. K nám je to jen kousek. Ale ty, Čecháčku, ty se ještě našlapeš, než dojdeš do vašeho Duchcova, a zvláště budeš-li stále tak chcíplý, jak jsi nyní. Je mně tě líto, a kdyby ti to nešlo, půjdeš se mnou k nám a až se zotavíš, teprve pocestuješ domů.“ Oldra jaksi zasvítil očima a řekl: „To jsi, mládenče, na omylu. Ty si myslíš, že půjdeš rovnou k mamince. Kdepak ty věci. Pak se teprve začne válčit a dělat pořádek,“ rozohňoval se Oldra, a pokračoval. „Budeme rádi, když se nám podaří podívat se domů jen tak na skok. Ačkoliv myslím, že by nám žádnému neuškodilo nějaký čas se doma vyspat a doma se řádně najíst.“

Zase se šlo dále kupředu za nepřítelem. Zdál se mně ten spěch povážlivý, neboť vozatajstvo naprosto nedovedlo tak rychle postupovat jako pěchota a zásobování tím více vázlo. Zajímavé bylo, že v okolí solných dolů v Bochni a Veličce ruským vojákům se nedostávalo soli. Byla-li někdy polévka, byla všelijaká a maso se v ní muselo hledat. Kaše bývala jen velmi zřídka. Jednou večer přinesl jsem trochu polévky a Oldra ihned počal v ní lovit nějaký kousek masa. Jedli jsme z jednoho kotlíku, poněvadž polévky nebylo mnoho, a pak, potřebovali jsme míti čistý kotlík na čaj. Oldra lovil a něco našel. Neviděl co, byla již tma a spěchal s tím do úst, ale ihned to vyplivl a prskaje sebou zatřásl. „Sakra, Adame, to maso je chlupaté. Brrr!“ odplivl si. „Nežvaň,“ mírnil jsem Oldru a spokojeně jsem jedl dále. Oldra si nedal pokoje, našel zápalku a posvítil si na to chlupaté maso. Klel jako pohan, neboť zjistil, že kuchaři uvařili i myš. „Pojď, mazlíčku, snad si nezoufáš nad tím, že jsi kousnul do myši.“ Oldra však neměl chuti k jídlu, já ale nedal se vyrušovat a jedl. Ujišťoval jsem se, že hlad je nejlepší kuchař, a spekuloval jsem, jak se ta myš dostala do polévky. Velice prostě. Kuchaři ji vysypali do kotle z pytle s kaší.

Naše půlrota přešla již rajon Wieliczky a nepřihodilo se nám nic zvláštního. Zajali jsme na rozvědkách několik nepřátelských hlídek a vždy se to obešlo bez našich ztrát a úrazů. U Wieliczky z návrší jsme pozorovali Krakov s jeho věžemi, nad kterými nehybně stál pevně upoutaný pozorovací balon. Tam jsme uviděli a uslyšeli divy pevnostní dělostřelby. Z Krakova na nás stříleli z děl dvaatřiceticentimetrového kalibru, jejichž náboje se hnaly vzduchem za ohlušujícího rachotu. Příjemné to nebylo pro nás, ale jistě zajímavé, jako vše nové. Hned první večer jsme šli na rozvědku s poručíkem Ivšinem, až pod krakovské pevnosti, až teprve silné drátěné překážky zastavily náš postup. Velmi mne upoutalo osvětlení reflektory a raketami varovně vysílanými na všechny strany, aby prozradily blížícího se nepřítele. Na této rozvědce jsme se do­stali nejdále na západ a nejblíže k vlasti. Věřili jsme, že není moci a síly, která by zastavila vítězný pochod, a Rakousko jsme vzpomínali již jen jako ztracenou bývalou říši. Chladný severák připomínal svoji vládu a my si zapínali pláště a zvedali límce, ale neodcházeli jsme. Hleděli jsme do moře světla reflektorů, naslouchali ohlušujícím výbuchům granátů a stáli jsme jako přičarováni nevídaným obrazem. Nepomyslili jsme žádný z nás té noci, že to již zpívají vítěznou píseň rakouská děla, že rachot kulometů jest ironický chechot, kterým se posmívají našim plánům a tužbám. Těžké granáty svými strašnými výbuchy řvaly do temné noci: „Běda, vám, snílkové! Nikdy nepřekročíte krakovské pevnosti, z této strany nikdy nepřijdete do své vlasti. Půjdete světem, abyste prošli celým peklem útrap, než dojdete domova. Svoboda, za kterou bojujete, se tak lehce nedostává.“ Dlouho jsme stáli u krakovského opevnění, jako bychom nechtěli učiniti první kroky zpět, které znamenaly počátek dlouhého pochodu k východu, ba cesty kol celého světa, prodlouživší se na celou řadu let.

Naděje České družiny rozbily se u Krakova, na nejzazší metě, které jsme dosáhli. V ruském vojsku nastala jakási nervozita a brzy se ukázalo proč. Asi třetího dne byl dán rozkaz k rychlému ústupu. My, uvyklí jíti jen kupředu, neradi jsme se vraceli. Nastalo mezi námi velké zklamání, vedly se debaty, aby se nalezla příčina náhlého ústupu. Vypravovali jsme se na smutnou cestu. Vytrvale pršelo a po rozmoklých cestách počínaly velké útrapy. Boty jsme měli rozbité, pláště chatrné a zimní čepice žádné. Odcházeli jsme k Bochni, věříce, že daleko nepůjdeme, a že je to jen vojenská epizoda, kterých bývá ve válce mnoho. Po jedné silnici jsme se ubírali k Bochni a pozorovali všechny nesnáze velkého ústupu. Dělostřelectvo, vozatajstvo, kavalerie – vše ustupovalo v hrozné směsici po téže silnici a pěchota mezi tím zaplavovala veškerá místa. Jak dříve jsme postupovali první kupředu, nyní jsme byli zůstaveni jako poslední, abychom kryli s některými ruskými vojsky ústup. Když vojsko odpočívalo, my po celodenním pochodu na místě odpočinku museli jíti na rozvědku, abychom odpočívající chránili. Nejhůře bylo, že při chaosu, který tak často býval při ústupu, ruské části na nás zapomněly a my pak velmi těžce odráželi pronásledujícího nepřítele a často jen lstí a útěkem jsme se zachraňovali.

Vysilující pochody a přepínání sil velmi zle se odráželo na našem zdraví. Při jedné takové potyčce byli jsme nuceni skočiti do potoka, na jehož vodě byl již slabounký led. Brodili jsme se vodou značně daleko, abychom nepřítele oklamali, a pak rychlým během sebe uchránili. Jindy zase jsme museli pochodovat celou noc tmavým lesem. Neviděli jsme ani krok před sebe, naráželi na sebe i na stromy, a šli jsme jako stroje, někteří i při chůzi usínali, když je přemohla únava. Bratr Vamberský kráčel zvolna za stálých sakrů a mnohých jiných nadávek, až spadl do nějaké jámy plné řídkého bláta. Když jsme ho z lázně vytáhli, bláto z něj teklo jako z hastrmana voda. Nebylo času na čištění, stačilo, když si utřel obličej a šlo se dále. Naříkal, že je o mnoho kilogramů těžší, ale myšlenka, že nepřítel nás sleduje nedaleko, dodávala sil a hnala nás dále k Bochni. Tam jsme se dověděli, proč ten kvapný ústup s tak velkými ztrátami. V 8. armádě, operující v Karpatech, sibiřská divize, ve které sloužili hlavně Poláci, z příčin ne dosti jasných se vzdala a obnažila rázem celý bok vojska deroucího se ke Krakovu. Mluvilo se o zradě, o Němcích v ruském vojsku, a počalo nekonečné nadávání na ruské pořádky, dopouštějící ne dosti spolehlivé lidi na význačných místech. Bylo velké nebezpečí, že 3. armádě bude znemožněn ústup a všechno padne do zajetí. Pohotovostí generála Radko Dmitrijeva katastrofě zabráněno, ale ztráty ústupem vzniklé byly přece velmi bolestné. Nenahraditelná škoda vznikla ruskému vojsku odchodem od Krakova v době, kdy bylo možno využíti chaosu v nepřátelském vojsku a ovládnouti opevnění. Krakov zasvítil jen jako meteor na nebi a zapadl hluboko, aby se ruskému vojsku nikdy více nepřiblížil.

Ztráty pozic před opevněním želeli nejvíce naši dobrovolci. Jejich tužbou a jediným přáním bylo získat Krakov, neboť věděli, že těžko by se pak dal zastavit proud ruských vojsk valící se na Moravu a podporující operace armády v Uhrách. Než osud napsal jinak a dnes přiznávám, že pro nás příznivěji. Předně země naše byla ušetřena válečné hrůzy a všeho neštěstí, které válka s sebou nese. Politicky bychom také nic nezískali, poněvadž tenkráte bychom samostatnost a republiku nezískali v žádném případě.

Od Bochně ustupovalo ruské vojsko nezadržitelně až k Dunajci. Přirozená překážka, utvořená dosti širokou řekou, dala možnost zaujmouti nové posice, které právě na ruské straně vybudované na strmém břehu byly neobyčejně výhodné. Naši hoši vykonali od Krakova k Dunajci snad nejhorší ústup celé války. Naprostý nedostatek jídla za nejhorších podmínek povětrnostních a nejbídnějších zablácených cest, to vše přispělo, že ústup byl opravdovou mu­čednickou cestou.