Kapitola II Dobrovolcem České družiny

Do nádražního ruchu kyjevského zapadl malý hlouček českých lidí, žádný si jich nevšímal, žádný je nevítal. Skromně a tiše se seřadili a bratr Husák je vedl do města k hotelu „Praha“, kde chtěl získati potřebné informace. Ukázali tomuto hloučku cestu do nedalekého Michajlovského monastýru, kde bylo již shromážděno několik set bratří, přišlých z Petrohradu, z Moskvy a z jiných různých měst ruské říše. V ten samý den přijelo také mnoho dobrovolců z českých osad volyňských a velitelství rozhodlo, že varšavští a volyňští dobrovolci utvoří třetí rotu České družiny.

Ubytovali nás v zadním traktu monastýru, který dříve sloužil za ústavní školu. Z prostorné verandy, ze které vedly jednotlivé vchody do místností, byl příjemný rozhled do zahrady, vedle níž byly jakési budovy, snad spižírny. Za velitele naší třetí roty byl nám přidělen poručík Ivšin, rodem kozák, člověk dobrý a sympatický. Však také kozáka nemohl zapřít. Růstu vysokého, svalů atleta, působil na každé oko velmi dobrým dojmem. Rotným „feldvéblem“ byl Ukrajinec Voboroděnko a třetí vzvod (četa), u kterého já právě sloužil, měl štěstí, že vzvodným byl ruský Čech bratr Prýmek, který svými zkušenostmi a znalostmi poměrů velmi nám prospěl. Příštího dne z rána nařízena lékařská prohlídka, kterou provedl doktor Zacharov. Byla víc formální nežli skutečně vážná. Doktor Zacharov uznal nás schopnými služby vojenské všechny. Usmíval se nějak trochu záhadně, asi sobě myslel: „Duraky (hlupáci), lépe byste učinili, kdybyste zůstali někde pěkně schováni. Ale jakáž pomoc. Kdo chce kam, pomožme mu tam.“ Rusové nám nerozuměli po létech a tím méně na samém počátku války.

Bratr praporčík Ducháček, který vedl sklad, vydal nám uniformu a spoustu různých tašek, řemenů a jiných náhradních věcí výstroje, nad nimiž jsme zůstali stát s údivem a tázavými zraky. Ke všemu tomu jsme obdrželi nakonec opravenskou pušku s dlouhým ruským štykem (bodák). Tu bral každý do ruky s určitou odpovědností, neboť všichni chápali, že bude nás provázet na záhadných cestách válečných a bude nám jedinou pomocnicí v útoku a také jedinou nadějí v obraně. Varšavští jsme byli pohromadě a ani jsme si neuvědomili, jaká podstatná změna nastala v našem životě. Každý, kdo by nás pozoroval, jistě by řekl, že jsme se stali lehkomyslnějšími, bezstarostnějšími a nevázanějšími. To již snad z každého dělala ta uniforma. Však také od prvého dne panovalo v České družině veselí, škádlení a nejlepší nálada. Zvláště první dny, kdy stále přicházeli noví a noví dobrovolci, bylo mnoho pozorování, kritiky, dotazování a povídání.

V poledne jsem vzal kotýlek a běžel pro oběd. Byl to oběd jednoduchý, no vojenský. Boršč, zelná to ruská polévka, sice bez smetany, ale chutná. Kousek hovězího masa napíchnutého na špejli a nějaká tmavá kaše. Na tu jsem se chvíli díval a přemýšlel, ze které polní plodiny as může býti? Byla to hádanka ne složitá, ale jistě důležitá, uvážíme-li, že jsem se s touto kaší setkával každodenně po několik let. Hádanka dala se vystaviti asi takto: „Je to modré, skorem do černa, bývá to mastné, když kuchaři nekradou, dá se někdy jísti a někdy ne.“ Pro mnohé to byla jistě záhada, poněvadž to nikdy nejedli. Pro mne nakonec to bylo rozluštění jednoduché, byla to jen kaše u nás na východní Moravě dobře známá, zvaná kaše pohanková. Dobře upravená dá zdravé a vý­živné jídlo, ba velmi slušné, které ruskému vojáku tvořilo každodenní a hlavní pokrm.

Na procházku městem nás po několik dní nepouštěli, poněvadž jsme neznali salutovat, na což se v Rusku kladla velká váha. Největší potíže nám činilo umění, jak pozdravit generála. Bylo to skutečné trápení vojáků. Potkal-li voják generála na ulici, musel se zastaviti tři kroky před ním, učinit obrat čelem k němu a salutovat potud, až generál přešel kolem, nejméně tři kroky dále. Toto zdravení nazývali „stavět front“. Nešťastní vojáci, kterým bylo usouzeno sloužit v městě Kyjevě, neboť z mnoha rozmanitostí, kterými se toto město slavilo, byla také ta, že všichni generálové sobě toto krásné město vybrali na pobyt na odpočinku. Proto nešťastní vojáčci všude potkávali samé generály, kterým nestačili „stavět front“, a běda přeběda, kdyby některému tomu prevoschoditělstvu celou tu slávu a parádu řádně, třeba na nejživější ulici, neudělali.

Několik prvních dnů, pokud jsme nesměli na procházku do města, seznamoval jsem se s monastýrem, který měl několik dvorů, celou spleť budov, kostelů a zahrad. Všechna stavení byla důkladná, poctivá práce. Kolem nádvoří byla tříposchoďová budova, určená k ubytování cizinců, hlavně poutníků, a ve sklepních místnostech rozsáhlá restaurace. V hospodářských budovách umístěno vozatajstvo České družiny, zvané nestrojová rota, skládající se ze starých ruských vojáků-záložníků, a velitelem jim byl štábní kapitán Pluto. Ten upoutal ihned moji pozornost, neboť stále na vojáky něco křičel a velmi se zlobil. Mnoho jsem mu nerozuměl, byl jsem trochu slabý v ruštině, ale nemile se mne dotklo, když štábní kapitán Pluto k jednomu vojákovi přiskočil a udeřil jej po tváři tak prudce, že voják až z nosu krvácel. A důstojník stále křičel: „Ponimaješ ty sukyn syn? (Rozumíš, ty feny synu?)“ Voják musel stát v pozoru a stále odpovídal: „Tak točno (tak přesně), vaše blahorodí.“ Takovéto zacházení s vojáky mne velmi udivilo a zamrzelo, poněvadž jako každý náš člověk, tak i já pociťoval urážku, kterou důstojník páchal na prostém vojákovi. Jindy jsem přišel zase na tento dvůr a viděl stát vojáka v plné výzbroji a v pozoru u stěny jednoho dřevěného domku. Četař Prýmek, na kterého jsem se obrátil s otázkou, mně vysvětlil, že voják tam stojí za trest – „pod vintovkou“ se tomu říkalo – a musí stát v pozoru dvě hodiny. Byl to trest velmi těžký, zvláště uvážíme-li, že trestanému vojákovi naplnili tlumok na zádech pískem. Voják, kterého jsem pozoroval, nebyl z nejhloupějších. Zabodl bodlo pušky do dřevěné stěny domku a rukou jen slabě pušku přidržoval. Často i ruku spustil, aby sobě odpočala. Přistoupil jsem k němu blíže a tázal se, za co že je trestán. Mnoho jsem se nedověděl, poněvadž jsme se nemohli dohovořit. Pojednou však voják zbledl a učinil mně srozumitelné posuňky, abych zmizel. Snažil se rychle vytrhnout bodlo ze stěny. Nešlo to a hrůzou se mu rozšiřovaly oči a nabíhaly žíly na krku, ale pušku ne a ne uvolnit. Ihned jsem poznal, co vojáčkovi nahání takový strach. Mrskl jsem sebou za roh a pozoroval, jak přichází štábní kapitán Pluto, který před vojákem se rozkročil a nekřičel, ale řval: „Ty sukyn syn, ty svoloč, tak se stojí pod vintovkou?“ A nemilosrdné lískance dopadaly na tvář vojákovu, až to pleskalo. Voják stál v pozoru, ani snad nemrkl, jen oči se mu zalévaly slzami. Byl to starší voják, jistě otec četné rodiny, a bolelo ho jistě, že tak hrubě a surově je urážen. Byl jsem velice dotčen těmito způsoby, jak se zdálo, obvyklými v ruském vojsku, a zamyšlen jsem odešel mezi své. Usedl jsem na lavici a přemýšlel, zda je nutná taková surovost a zdali taková výchova je nejlepší v době tak napjaté a nebezpečné. Litoval jsem těch bezmocných lidí, vydaných na milost či nemilost představeným, kteří s vlastním lidem zacházeli hůře nežli nepřátelé.

Z přemýšlení mne vyrušil Vašek Šidlík, který zpozoroval, že mne něco trápí. Přisedl ke mně a stále doléhal, co že mne zase znepokojuje. Konečně jsem mu krátce vylíčil, co jsem viděl. Vašek mne počal uklidňovat: „Jó, Adame, v Rusku jsou jiné pořádky. Zde takovou facku neberou tak vážně jako u nás. Musíme i na to zvyknout.“ „Tož to né,“ vylítl jsem jako nožem bodnut. „Kdyby mne takový surovec udeřil, tak věř, že druhou by mně již nedovedl dát.“ „To věřím,“ usmíval se Vašek. „Dovedeš si, Adame, vůbec představit, jak by to vypadalo, kdyby Pluto seznámil svoji pravici s tvojí tvářičkou?“ „Ne, to si nedovedu představit, ale vím, že jistě by se stalo něco hrozného.“ „Opravdu, ani já si to nedovedu představit,“ odpovídal Vašek. „Když se tak na tebe dívám, tu se mně zdá, že bys mohl spávat v troubeli od dýmky, a co by z tebe zůstalo po takové facce, to je veliká otázka.“ „Vašku, když zase já se na tebe zadívám, tak nemám žádného přání, než to jediné – abych tě mohl lískat po tom tvém měsíčku alespoň čtrnáct dní.“ Hoši se smáli a již jsme kol sebe měli slušnou společnost, když z našeho humoru a škádlení nás vyrušilo volání „na prověrku“.

Všichni dobrovolci se seřadili před budovou na dvoře a feldvébl dle jmen kontroloval, zda jsou všichni přítomni. Pak počal zpívat „Otče náš“, k němu se přidružili svými hlasy ruští Češi a zpívali sami, neboť my ostatní ruské modlitby zpívat neuměli. Pak se zazpívala carská hymna a dobrovolci přidali – za všeobecného souhlasu – „Kde domov můj“. To byla ta naše pravá modlitba, neboť každý z nás ji nejen zpíval, ale i krásná její slova chápal a prožíval jak nikdy předtím. Po „prověrce“ bylo volno, ale na ulici nikdo nesměl, poněvadž do té doby z nás ještě neudělali pořádné vojáky, kteří by obstáli na ulicích města, kde se jen hemžilo důstojníky. Netesknili jsme příliš po ulici, neboť večery v naší třetí rotě byly velmi zábavné a veselé. Hoši se natáhli na slamníky a vyprávěli nejrůznější a nejzajímavější příběhy. Největší pozornosti se však těšil bratr Janda, ruský Čech, povoláním kovář, který, obdařen jedinečným nadáním, vyprávěl překrásné pohádky. Každý večer nám vyprávěl několik pohádek, vždy nové, které jsme nikde neslyšeli. Podotýkám, že to byly krásné a slušné pohádky. Tázal jsem se bratra Jandy, kde že se naučil tolika pohádkám. Usmál se a říkával: „Nikdo mne jich neučil, vypravuji, co mně tak právě napadne. Já si to představuji, a to, co vidím jaksi jen v myšlenkách, to vypravuji. Však často jsem sám zvědav, jak ta která pohádka se skončí.“ Byl to talent, se kterým se člověk hned tak někde nesejde.

V pokoji, ve kterém jsem bydlel, byl také bratr Kalivoda. Přijel s námi z Varšavy, ač dříve se s námi jen velmi málo stýkal. Jeho otec byl Čech a matka Polka. Byl menší, slabší postavy a v mluvě pletl slova česká s polskými tak, že to bývalo až velmi směšné. Přiznával se, že vlastně neví co je, či Čech, či Polák. Kalivoda byl učiněný dobráček, ale rozčiloval se často pro hlouposti a maličkosti. To jsem zase já neměl rád, a proto Kalivoda se brzy stal nejčastějším předmětem nejrůznějších mých žertů. Když Janda vyprávěl pohádky, tu se občas odmlčel, a aby se přesvědčil, zda všichni poslouchají, zvolal: „Maso!“ Poslouchající odpovídali: „Kosti!“ Kdo neodpověděl, byl ihned někým stažen ze slamníku na zem a jistě ho pak přešel spánek. Já však, jakmile Janda zvolal: „Maso!“ nečekal, co bude, popadl jsem Kalivodu za nohy a táhl po světnici. Ten se hrozně zlobil a hlavně nadával: „Ty, Adame, nech mne a milč, prošem pana. Ja křičalem ‚kosti‘, prošem pana.“ Další zaniklo ve všeobecné vřavě a smíchu, který se ozýval ze všech koutů.

Vedle Kalivody ležel bratr Kočent. Ten jediný se vždy Kalivody zastával a na moji adresu volával: „Adame, ty jsi ale kus dareby! Nech pana Kalivodu v pokoji!“ Kočent byl proto ve veliké lásce u Kalivody, který se vždy utíkal pod jeho ochranu, ač mu to velmi málo pomáhalo. Kalivoda byl z nás poměrně nejmladší, doma vyhýčkaný a neznající života. Však na vojnu byl dle toho také vypraven. Jednu přednost však měl. Byl neobyčejně přesný a pořádkumilovný. Na jeho slamníku, vždy přesně upraveném, ležely dvě podušky a dvě pečlivě složené pokrývky, které přivezl z domova. Byl však velmi nesamostatný, a proto já ne ze zlomyslnosti, ale po dobrém uvážení vzal jsem si Kalivodu „na mušku“, abych jej poněkud otrkal a připravil na nesnáze a těžkosti vojenského života. To již tak všude bývá mezi mladými lidmi, že bývá někdo vyhlédnut, aby sloužil za terč žertů ostatních. A bývá to obyčejně ten, který žertům nechce rozumět, sám žertovat nedovede a hlavně – zlobí se pro každou nepatrnou maličkost.

Kalivoda byl zrovna takovým a já mu nedal ani chvilku pokoje. Večer hoši již nedočkavě čekali, co Kalivodovi vyvedu. Schoval jsem mu podušky a Kalivoda se vrhl na mne rozzuřen a nadával: „Adame, dávej podušky! Je to darebáctví, je to zlodějina!“ Když se všichni smáli, vynadal i ostatním, že jsou všichni stejná banda. Já chytl Kalivodu za límec a přitáhl ke svému slamníku. Stáhl jsem pokrývku a zahřměl na Kalivodu: „Mám tvoje podušky?“ Kalivoda odtáhl s výrazem jakéhosi zoufalství. Tím nebylo vše skončeno. Ohlásil jsem mu, že ráno půjdu k raportu, že se urážet nenechám. Kalivoda prosil, abych mu to odpustil, že to tak zle nemyslel. Vtipy a narážky padaly ze všech stran, až se Kalivoda dozlobil a prohlásil, že to vše napíše domů mamince. To bylo nové haló! A já mu při tom křičel do ucha: „Paně Kalivodze, o cumlíček si domů nenapíšeš?“ Navrhl jsem, že Kalivodovi podušky najdu, aby sobě nemyslil, že žije mezi nějakými zloději. Vyprávěl jsem, že se vyznám trochu ve spiritismu a že by se mně to snad povedlo podušky najít. Hoši všichni souhlasili, postavil jsem je do řady, zhasl světlo, takže místnost byla jen nepatrně osvětlena z chodby. Vztáhl jsem ruce do výše, chvíli klidně stál a pak jsem počal hledati. U Vaška Šidlíka nic, u Maršíka nic, u Čižmáře nic, u Dostála nic, u Kalivody nic. Pak jsem zůstal stát u slamníku bratra Kočenta. Od tohoto slamníku se nemohu dostat dále. Hoši rozžehli světlo a já vybídl Kalivodu, aby se pod pokrývky Kočentovy podíval. Bratr Kočent se velmi resolutně ohražoval proti podezření a vyjel si zrovna na mne: „Adame, ty ducha­stvořiteli, neblázni! Copak já kradu podušky?“ „Víš, Kočente, to já neříkám, já dostal prostě vnuknutí, a proto si nemohu pomoci.“ Kalivodovi se nechtělo prohledávat Kočentův pelech, vždyť bratr Kočent byl vždy jeho zastáncem. Já zahřměl na Kalivodu: „Tak nestůj jako tumpachovej a hledej!“ Kočent však sobě pospíšil a odhrnul své pokrývky. Zůstal však jako přimrazen, když pod jeho pokrývkami se zjevily Kalivodovy podušky. Velké haló zaznělo pokojem a já přijímal gratulace ke svému jasnovidectví. Kočent se konečně vzpamatoval, podíval se na sklíčeného Kalivodu, vzal podušku a otloukl mně ji o hlavu. Smíchu bylo dost a všichni v nejlepší shodě uléhali k odpočinku, když celý den nedělali nic než hlouposti. Každodenně, jakmile Kalivoda usnul, odnesl jsem jeho botu do jiné místnosti a tam zaměnil u některého bratra. Vybíral jsem vždy botu co největší a tu postavil k osiřelé botě Kalivodově.

Ještě jsem spal, když Kalivoda mne budil a rámusil. Pobouřil všechny hochy v pokoji a dostal za to „deku“. Já ovšem udiveně prohlížel jeho boty a jako mimochodem prohodil: „Kalivodze, mně se zdá, že ta jedna bota je o kapínek větší.“ „Ježíš Maria,“ bědoval Kalivoda, „podívej se, copak to je bota? Jó, to jsou saně!“ A když konečně boty spároval, tu ani již zlostí nemohl mluvit, jen rezignovaně ukazoval na mne. Těch opepřených poznámek a vtipů, které Kalivoda musel přijmout od ostatních hochů, bylo bez počtu.

Život našich dobrovolců v Kyjevě nebyla jen samá zábava. Měli také mnoho cvičení s puškou i pochodových, ale to jim starostí nenadělalo. Většinou byli sokoly, mnozí vysloužilí vojáci a všichni zdraví, plní ochoty učiti se vojenskému řemeslu. Za málo jen cvičení udivovali jsme své učitele – ruské poddůstojníky, kteří ani nechtěli uvěřit, že nikdy dříve jsme neviděli, jak se s ruskou vintovkou zachází. I velitel naší třetí roty poručík Ivšin spokojeně pokyvoval hlavou, když viděl takové pokroky, a zvláště cenil opravdovost, s jakou se hoši snažili, při pochodech udržovali vzorné řady a pušky na ramenou drželi přesně v jedné linii. Bylo věru radost podívati se na naše statné hochy, s jakou radostí vše konají, kolik pozornosti a zájmu věnují všemu, co je má připraviti k tuhému boji, který se rýsoval před nimi kdesi v mlhavé dálce. Ve velké většině nebyli vojenskými nováčky, neboť prošli přesnou a obsáhlou školou rakouského vojenského výcviku. Ruská vojenská služba i cvičení lišila se však v mnohém a velmi podstatně od rakouské, a proto museli se všichni učit od počátku. Ruští poddůstojníci, kterým byl svěřen náš výcvik, o Češích do té doby nevěděli nic, anebo jen velmi málo. Když se poněkud orientovali, dovedli nanejvýše pochopiti, že učí lidi, kteří přišli do Ruska z Rakouska, vlastně z Austrije, jak Rusové říši nazývali. To tedy pochopili, ale zůstalo jim hádankou, proč ti Austrijáci vstoupili dobrovolně do ruského vojska a chtějí bojovat proti říši, z níž přišli. To byl problém velmi složitý, a ač jsme jim všemožně vysvětlovali, že nejsme Rakušany, že jsme Češi a že všechno vykonáme, jen abychom to Rakousko, které náš národ po staletí utiskovalo a mučilo, zničili a na jeho troskách vybudovali samostatný stát, to nechápali. Výsledek takových často dlouhých debat byl žalostný. Ruský poddůstojník poslouchal a nakonec mávl rukou a řekl: „Byli jste austrijskými poddanými a nyní chcete něco jiného, ale dosud nic nového nemáte, tak jste Austrijáci a bolše ničevo.“ Bylo to jistě mrzuté, ale snad ani ne nejhorší. Hůře bylo, že poddůstojníci počali zaváděti při cvičení způsoby a nadávky obvyklé a všeobecně přijaté v ruském vojsku, kde i nejpeprnější nadávka mužstvu musela se přijímati jako obvyklé zdůrazňování konversační. Již v prvých dnech u všech rot České družiny počali naši protestovat proti urážejícím těm zvyklostem a docílena náprava. Byl to určitý úspěch, neboť celkové jednání s dobrovolci nabylo lepší, v ruském vojsku nezvyklé úrovně.

Cvičení bylo velmi mnoho. Roty se snažily ze všech sil co nejrychleji si osvojiti vše, čeho potřebuje dobrý voják, aby byl dobře připraven k příštím úkolům na frontě. Nejčastěji jsme cvičívali na Vladimirské horce. Byl to rozlehlý park pod silnými zdmi Michajlovského monastýru, nad kyjevským Podolím, obchodní a průmyslové to části Kyjeva u širokého Dněpru se nacházející. Krásné daleké výhledy do nízké zadněprovské roviny otevíraly se z Vladimirské horky a hoši naši v krátkých chvílích odpočinku mezi cvičením ukazovali si do dalekého kraje před nimi se prostírajícího, který tolikráte hrál nejvýznamnější úlohu v dějinách kozáctva, Ukrajiny i Polska. V naší fantasii vyvstávaly nepřemožitelné pluky nevázaných Záporožců, jak v krutých nemilosrdných bojích porážejí a po stepi honí Tatary, jindy Poláky a Rusy.

Než při cvičení nebývalo mnoho času na takové úvahy. Bylo nutno veškeré myšlenky soustředit k cvičení, kterého bylo stále mnoho. Nejvíce pozornosti se věnovalo pušce, kterou ruské vojsko mělo pro polní službu velmi vhodnou a praktickou. Od rakouské pušky se odlišovala hlavně závěrem, který netrpěl tolik znečištěním, což v poli se ukázalo velmi důležitým. Dlouhý, do ostré špice vybíhající štyk, pušku značně prodlužoval, což mělo v bodákovém boji také určité výhody. Při pochodu se puška nosila na levém rameni poddržována levou rukou do pravého úhlu sehnutou. Velká péče se kladla při výcviku, jak správně pušku držeti při pozoru, jak ji klásti na rámě a spouštěti k noze a jak správně a obřadně vzdávati čest při slavnostních příležitostech.

Všechno šlo velmi dobře a poměrně snadno, ač dosti těžkostí nám nadělaly ruské povely. Jednou, když jsem špatně pochopil povel, učinil jsem nesprávný obrat. Rotný feldvébl Volovoděnko to viděl, přiskočil ke mně a spustil: „Durak, ty sukyn syn! (Hlupáku, ty feny synu!)“ Já další už neslyšel, poněvadž krev se mně hrnula do hlavy nad neslýchanými urážlivými slovy. Vylítl jsem jako střela z řady a zahřměl rozčilen na feldvébla: „Ty blbe maloruský, ty znáš moji matku? Řekni to ještě jednou a probodnu tě jako pytel s řezankou, ty hovado sprosté!“ Další zamezil bratr četař Prýmek, který vše prozatímně urovnal. Když se přišel velitel poručík Ivšin podívat na nás, jak cvičíme, ovšem feldvébl si stěžoval. Já ale také. Velitel si vzal ruské poddůstojníky stranou a držel jim řeč, jak se mají k nám chovat. A já vyfásl za to dvě hodiny pod vintovkou.

Vrátili jsme se z cvičení domů, byl povel „rozchod“ a já musel zůstat v plné výzbroji stát. Feldvébl zopakoval se mnou všechny cviky s puškou a pak mně velel „pozor“. Prohodil: „Tak budeš stát dvě hodiny, abys věděl, že vojna není legrace.“ Za chvíli byla kol mne takřka celá rota, dělali si ze mne psinu, ale já trpěl a jen tváří dělal různé pitvorné grimasy, což předpisy nebylo zakázáno. Vyvolávalo to mnoho veselí, přišli hoši z jiných rot a za krátko to vypadalo jako nějaká demonstrace. Rotný velitel šel kolem, a když to viděl, co se kol mne děje, raději mne poslal domů. V naší světnici mne přivítali všelijak. Já se však nedal vyrušit a pravil: „Veliký okamžik se skončil. Já, Adam, stál jsem první z České družiny pod vintovkou. Nikdy na to nezapomínejte. Sláva má půjde dějinami a všichni mně budou závidět.“ Kluci se smáli, ale bratr Kočent si na mne vyjel: „Ty, Adame, po druhé neblbni. Co si ten velitel o nás pomyslí? My se staráme, abychom dělali dojem slušných, vzdělaných lidí a ty děláš takové pitominy.“ Přistoupil jsem blíže k bratru Kočentovi a s přehnanou zdvořilostí jsem mu pravil: „Děkuji ti, ty umravňovateli. Divím se, že se děláš tak důležitým, a přece všichni ví, že brečíš. Pravda, i takoví lidé, jako jsi ty, jsou potřební. Jedni se musí snažit ten vojenský život zpestřit a ti druzí zase svojí důležitostí otrávit. Mezi ty druhé patříš také ty.“ Přistoupil k nám Vašek Šidlík, vzal mne za ruku a pln zájmu mně řekl: „Adame, dobře jsi to provedl. Co by z nás bylo, kdybychom tu vojnu jen a jen žrali a neměli se čemu zasmát. Je to určitá oběť, ale každému není dáno, aby měl na takové věci buňku.“

Jednoho dne nás poručík Ivšin zavedl na velké vojenské cvičiště, kde nás řádně prohnal. Slunéčko mile hřálo, a když i sám velitel toho měl dost, tak dal „pohov“ a usedl do stínu pod strom. Poručil, abychom usedli kol něho a vyprávěl nám o vojně. Vzpomněl také rusko-ja­ponskou vojnu, kdež sloužil jako dobrovolec. Vyprávěl různé zajímavé příhody a ostrým šlehem připomínal tehdejší nepořádky. Bylo znát, že si z té vojny těžkou hlavu nedělal. Se mnou to jen šilo, když rotný vyprávěl dále, jak se tam na východě válčilo, a podotkl jsem: „No, když jste tak všichni válčili, nedivím se, že jste to tak slavně vyhráli.“ Poručík se po mně podíval a zamračil se, ale ihned jeho tvář se rozjasnila a s úsměvem řekl: „Kryž, ty dějstvitělno durak. (Kříž, ty jsi opravdový hlupák.) Ponimaješ? (Rozumíš?) Jak přijdem domů, postavíš se na dvě hodiny pod vintovku.“ Vyskočil jsem do pozoru a řízně jsem řekl: „Ponimaju, vaše blahorodí, ale tím tu japonskou vojnu už nevyhrajem.“ Hlučný smích všech, i rotného, ukázal, že i sám rotný pochopil žert a co si myslím. Když jsme přišli domů, rotný si ani nevzpomněl. Já byl připraven na reprízu stání pod vintovkou, ale z pochopitelných důvodů jsem se k ní nehlásil. Svými žertovnými poznámkami jsem si rotného naklonil, často jsme spolu rozprávěli a prominul mně často všeliký kousek, který jsem provedl poddůstojníkům, třebas i těžce pochopitelný.

Za stálého výcviku zdálo se nám, že již všechno umíme, a jevili jsme velký zájem, kdy už budeme posláni na frontu. Rusové stále slavně vítězili nad Rakušany a pomyšlení, že by mohli přijíti na Moravu bez nás, nás činilo nervózními a silně nás znepokojovalo. Byly to sice úplně zbytečné starosti, ale tak se tehdy jevila situace. Byla to doba velkého válečného nadšení, zápalu a opojných vítězných zpráv, a každý dychtil, aby byl účasten těch slavných zápasů.

Když všichni dokázali, že znají předpisy jak se chovat na ulici, ve společnosti a hlavně salutovat a generálům stavět front, bylo dovoleno po cvičení vycházeti do města. Družiníci měli kol celé čepice přišitou červenobílou stuhu, dle které je brzy poznávali všichni občané kyjevští. Před první vycházkou nás poddůstojníci ještě upozorňovali zvláště na generály a připomínali nám, že generála lehce poznáme po širokých zlatých pogonech (důstojnické odznaky na rameni) se stříbrnými zikzaky a po plášti s červenou podšívkou.

Byl jsem také zvědav na Kyjev, proto jsem si zašel na nedaleký Kreščatik, hlavní a výstavní to ulici, vždy přeplněnou obecenstvem. Kráčel jsem zvolna, obdivoval bohaté výklady, pozoroval čilý ruch a hlavně salutoval do omrzení. Důstojníci se přímo rojili. Na každém kroku jsem je potkával a věru nestačil jsem hlavu obracet. Přicházeje k nějaké výstavní, pěkné budově vidím, že před ní stojí vážný uniformovaný pán s licousy, pěknou čepicí s červeným vyložením a pláštěm červeně zdobeným. Hrklo to ve mně jako ve starých hodinách. To je jistě generál, kmitlo mně hlavou. Červené vyložení – a k dalšímu rozpoznávacímu označení jsem se nedostal, neboť generál vykročil a přichází přímo ke mně. Než jsem pomyslil, již jsem stál ve frontu a provedl jsem vše vzorně. Když však sebevědomý generál procházel mimo mne, přeletěl mu úsměv po tváři a já s hrůzou spatřil na jeho čepici výrazný nápis „Kino Elite“. Nedalo se nic dělat. Portýr blahosklonně mávl rukou, jako že o takovou poctu nestojí nebo že mu není vzácnou, a se vztyčenou hlavou vykračoval dále. Překvapením strnulého mne přivedl k sobě hlučný smích obecenstva, které neobyčejnou scénu pozorovalo a dobře se věru pobavilo. Odplivl jsem si, zaklel a ubíral jsem se dále, posílaje všechny generály a všechny kruté výmysly na trápení vojáků ke všem čertům. Když jsem tak o tom všem uvažoval, řekl jsem si: „Adame, to jsi zase vyvedl blbost! Ještě dobře, že to neviděl žádný z našich chlapců! To by byla teprve ostuda. Ono to není maličkost, stavět front portýrovi jako generálu.“

Posunul jsem poněkud čepku na ucho, vesele jsem vykročil dále, nestaraje se mnoho o okolí. Ani nevím, jak mne napadlo zakouřiti sobě, když vojáci měli zakázáno kouřiti na ulici. Zapálil jsem cigaretu a pod dojmem prožitku vyfoukl jsem mocný proud dýmu před sebe. Však hrůza hrůzoucí! Vlasy mně na hlavě vstávaly, když jsem zpozoroval, že oblak dýmu jsem foukl přímo do obličeje generálova. Neměl jsem opravdu čas se vzpamatovat, neboť na moji hlavu již lítaly ty nejroztomilejší tvary a vybrané nadávky přebohatého v tom ohledu ruského slovníku, končící obyčejně v takovém případě slovy: „Ach, ty svoloč, nevíš, co patří ruskému generálu?“ „Znaju, vaše prevoschoditělstvo,“ vypravil jsem ze sebe. „Tak co zevluješ a nedíváš se, koho potkáváš?“ pravil přísně generál. „Vaše prevoschoditělstvo, vinovat, nezahlédl jsem vás.“ „Já ti mordu nabiju, ponimaješ, aby ses díval a viděl generála již verstu před sebou.“

Neměl jsem ponětí, jak se dle předpisu na takový hovor odpovídá, a proto jsem mu řekl klidně česky: „Jak je libo, vaše prevoschoditělstvo. Nějaký ten liskanec vydržím.“ Generál na mne vytřeštil oči, neboť slova mně nerozuměl, a aby snad něco řekl, pokračoval přísně: „A že voják nesmí na ulici kouřit, to nevíš?“ „Vím, vaše prevoschoditělstvo, ale mě právě bolí žaludek a pomůže mně jen cigareta.“ Generál údivem tvrdl a pomohl sobě jako obyčejně otázkou: „Které jsi části?“ Jadrně jsem odpověděl: „České družiny, vaše prevoschoditělstvo.“ Generálu, jak se zdálo, se rázem rozjasnilo. Usmál se a laskavěji zahovořil: „Znám, slyšel jsem o vás, ale tak to nejde. Generálům se musí vzdát čest přesně dle předpisu a kouřit na ulici nesmíte.“ Dal sobě vysvětlit ještě, co znamená červenobílá pentlička na čepici, a laskavě mne propustil. Stále pronásledovaný měl jsem již dost chození po Kreščatiku a za nejbližší roh jsem zahnul, abych se co nejdříve dostal domů. O těchto příhodách jsem se nikomu nezmínil, ač pokušení bylo veliké. Ponechal jsem si vše na dobu pozdější také proto, že neměl jsem jistotu, nedoví-li se o mých příhodách velitelství. Na druhý den bylo však v rozkaze velké povídání, že nějaký dobrovolec byl pozorován na Kreščatiku, jak staví front portýrovi z kina, jak kouří na ulici a generálům nestaví front. Lítaly hromy a blesky a rota se smála přes běsnění feldvéblovo. Hoši si prohlíželi jeden druhého jako by hledali viníka. Já se tvářil velmi vážně, a abych podezření od svojí osoby odvrátil, jsem poznamenal: „To musel být ale pořádný vůl, který dělal takové nehoráznosti. Ten by měl opravdu dostat hobla. Nevěřím však, že by mohl býti z naší třetí roty. Přece my mezi sebou takové ťulpasy nemáme.“ Vzvodný zaslechl něco o volovi a ihned na mne udeřil, koho jsem tím volem myslel. „No toho kluka, který provádí takové hlouposti,“ jsem odpověděl. „Přece o generálu jsme se učili, že je prevoschoditělstvo, a ne vůl!“

Vzvodný, odcházeje na své místo, dlouho si mne prohlížel velmi podezřívavě, ale nedalo se nic dělat, nebylo důkazů. Nezůstalo však jen při té jedné příhodě. Jakmile jsem vytáhl paty na ulici, již jsem na nějakého generála naletěl a zdávalo se mně, že všichni ti pánové se se mnou chtějí pobavit. Mělo to ale špatnou jednu stránku, že takové pobavení čpělo trestem, případně i kriminálem.

Jednoho večera vyšla si naše trojice na Kreščatik, abychom se podívali na kyjevské krasavice, kterých tam vždy bylo tolik, že až zrak přecházel a srdce se bouřilo. Šel se mnou Vašek Šidlík a Honza Maršík; všichni plni veselé nálady, nešetřili jsme poznámkami o vnadách procházejících báryšní (slečinek) v plném vědomí, že si to můžeme dovolit jednak jako vojáci, a pak v přesvědčení, že nám nikdo nerozumí. Bavili jsme se znamenitě a vtipné poznámky jen sršely. Jak jsme se tak nesli proudem promenujícího obecenstva, vyšla pojednou z obchodu slečna elegantně ustrojená a pěkná, mladá jako rozkvétající kvítek. Náhoda tomu chtěla, že vešla právě před nás. Jen jsem ji shlédl, byl jsem jako elektrizován, díval jsem se na ni se vzrůstajícím zájmem a vzav Vaška pod paží, řekl jsem hlasitě a naprosto bezpečně: „Vašku, ty kumštýři blbej, jen se na ni podívej, to je, co?“ Vašek byl totiž povoláním sochař. „Ty proporce, ta linie! Na mou duši, chtěl bych býti také sochařem a mít takovou fešandu na model. Nejednalo by se mně vlastně o tu sochařinu, jako o tu zábavu s těmi modely. Na mou duši, nechtěl bych býti sv. Aloisem a hříchu bych se nebránil.“ Vašek měl oči jako na špejlích, rozevřené jako výr, a jen se mlsně olizoval. Spíše zklamaně než nějak s rozmyslem mně odpověděl: „Adame, to je opravdu vzácná kůstka, jen co je pravda, ta by se obírala, ale my chudáci na něco podobného dnes nesmíme ani pomyslit. Nech si, bratře, zajít chuť, vždyť jsi jen nižní čin (prostý voják) všemi opovrhovaný a přehlížený a hlavně s prázdnou kapsou. Kamaráde, tohle budou moc drahá kolínka.“

Slečna se po tomto uzávěru poněkud pozastavila, obrátila se k nám – třem mušketýrům, a velice mile řekla nejkrásnější češtinou: „Hoši, děkuji pěkně za pochvalu, ačkoliv byste se mohli jinak a slušněji bavit. A také opatrnosti by vám trochu nescházelo, aby ty vaše smělé po­známky neměly někdy smutnější konec.“  Než jsme se dovedli vzpamatovat a snad nějak omluvit, slečna již vykračovala dále ulicí. Stáli jsme všichni tři jako opaření. Já stál rozpálen horkou vlnou, nebyl jsem schopen ani slova. A Vašek mně ještě posměšně připomněl: „Tak co, Adame, ještě máš chuť na známosti a zábavy koštýřů? Ta ti dala! Musíme být opatrnější, člověk ani neví, kde se může setkat s našincem.“ „Ty, Vašku,“ zahovořil jsem, „nechť je, jak chce, ale bylo to děvče, jaké se uvidí málokdy, a mám i přes ten výprask radost, že je Češka. Škoda jen, že zmizela a nevíme ani, kdo vlastně byla.“ Pokračovali jsme dále v procházce, bavili jsme se z opatrnosti tišeji a stále jsme se vraceli alespoň v hovoru k naší pěkné krajance. Aby zábava měla lepší spád, zapálili jsme si cigarety a vesel hulili, jako bychom ani vojáky nebyli. Občas jsme některého důstojníka pozdravili, ale mnoho starostí jsme si s tím nenadělali.

Do naší živé a bezstarostné zábavy pojednou zahřmělo jako hrom: „Stuj, stuj!“ Nejprve jsme ani nechápali, oč se jedná, a docela hloupě jsme se ohlíželi kolem, komu to vlastně patří. K našemu největšímu překvapení spatřili jsme před sebou statného, přísného generála. Vypjali jsme se jako struny, ruce rázem vyletěly k pozdravu a v mysli jsme posílali mocného pana generála ke všem čertům. Situace byla velmi zlá, nedalo se nic dělat než poslouchat, jak generál hromuje nad našimi hlavami a táže se: „Nevíte, jak se má voják chovat na ulici, a nevíte, že se musí zdravit generál? Jakpak si dovolujete kouřit na hlavní ulici, když je to přísně zakázáno?“ Vašek se pokoušel nějak omluvit, ale pan generál tomu nerozuměl. Stáli jsme v pozoru, ale já se snažil dostat se od pádné pravice generálovy co nejdále, poněvadž jsem již měl v tomto ohledu bohaté zkušenosti. Generál hromoval a tázal se na naše jména. Když se obrátil na mne a uslyšel „Kříž“, tu pokoušel se mé jméno opakovat, ale marně sobě lámal jazyk na „Kryžovi“ a „Kržižovi“. Nechal marných pokusů moje jméno správně vyslovit a poslal celou naši trojici zpět, abychom znovu vzdali čest, jaká patří jen generálu. Náhoda tomu chtěla, že poodešli jsme pár kroků a ocitli jsme se u boční ulice. Pošeptal jsem chlapcům: „Hoši, zdrhnem!“ A již jsme se hnali boční ulicí k protějšímu rohu, odkud jsme opatrně nakukovali zvědavi, co bude pan generál dělat. Za okamžik přišel, podíval se do boční i hlavní ulice, pokýval rozpačitě hlavou a pak pokračoval ve své procházce.

Naše trojice se za rohem vesele smála nad tím, jak jsme nad generálem vyzráli, a pak jsme se dohadovali, zda poznal v nás příslušníky České družiny. Druhého dne se to ukázalo. V rozkaze bylo velké povídání o naprosto nemožném chování dobrovolců na ulici a vážně pohroženo, že se jim zakáže východ, budou-li se takové nepřístojnosti opakovat. Kdo byli ti provinilci, se velitelé nedověděli, jen po několik dní se hovořilo a vzpomínal se husarský kousek naší trojice.

Čas plynul, samé cvičení, škola, strážní služba a stávali se z nás dokonalí vojáci. Ač nám všemožně vyháněli z hlavy nevázanost a bujnost, nedovedli utlumit přirozenou veselost a do­brou náladu, která ovládala Českou družinu. Nevýslovně nás trápili a unavovali věčným sepisováním nacionálií. Někteří již vtipkovali, že to pořizují nejen pro kancelář, pro ruské úřady, ale také pro jeho apoštolské veličenstvo císaře Františka Josefa I. Já když spatřil někoho z kanceláře s tlustou knihou, hleděl jsem se včas scvrknout, abych byl ušetřen toho únavného zpovídání.

Asi v polovici září byla provedena změna velitele České družiny. Tehdejší první prozatímní velitel byl podplukovník Lotocký, slabší, menší pán, který jistě nikdy a nikomu neublížil a zanechal po sobě jen tu nejlepší vzpomínku. Zdávalo se, že je sobě plně vědom cti, které se mu dostalo propůjčením velitelství České družiny. Odešel tiše a skromně, jak vždy byl vystupoval. Byl jedním z mála ruských důstojníků, na které se v Družině nereptalo a nenadávalo. To je třeba zdůraznit, neboť takový zjev byl mezi dobrovolci jistě výjimečný. Jednoho dne po 20. září 1914 vyvedli velitelé své roty na Vladimirskou horku, aby je představili novému veliteli, podplukovníku Sozentovičovi. Byl to statný, ramenatý pán s černým plnovousem a pronikavým černým okem. Přišel z Moskvy, kde prý se stýkal s tamní českou kolonií a byl jí také vojenským kruhům za velitele České družiny doporučen. Já, stejně jako ostatní hoši, dobře jsme si prohlíželi nového velitele, snažili jsme se rozluštit, co to bude za člověka. Nechť jsem se díval na něj jakkoliv nezaujatě, nemohl jsem přemoci určité nepříjemné tušení, že ten člověk se za našeho velitele nehodí a že zklame všechny, kteří v něj věřili. Naprosto se mně nelíbila ta hrdá póza, kterou se uváděl, a jeho neklidný těkavý zrak svědčil o nepříliš silném charakteru. Brzy můj zrak byl odveden od velitele k jím přivezenému novému praporu, který vyšily české dámy v Moskvě a darovaly dobrovolcům.  To byla velká událost, snad největší od počátku České družiny. Prapor byl krásný, hedvábný, na jedné straně bíločervený s vyšitou českou korunou, na druhé straně bílo-modro-červený. Naše oči se pásly na krásném praporu a představovali jsme sobě již, jak radostně vlaje na cestě k západu, viděli jsme se, jak jdeme domů, domů přes krvavá válečná pole a stá­le dále do Prahy na Hradčany, a všude za svým praporem.

Po návratu domů hovořilo se jen o novém veliteli a našem praporu. Většinou dobrovolců byl přijat nový velitel dobře, ba i skupina mých přátel se vyslovila dobře o novém veliteli. Pronesl jsem své námitky a nedůvěru, ale byl jsem umlčen. Netrval ten optimismus dlouho a všichni se přesvědčili, že já měl pravdu. Proto bylo zklamání s podplukovníkem Sozentovičem příliš velké a tak bolestné. Brzy se roznesla zpráva, že v neděli 28. září bude posvěcen prapor České družiny a dobrovolci budou zároveň slavnostně skládat na něj slib a přísahat. Tento památný den připomínal bratřím z Čech slavného patrona a den veselí a dobré nálady v celé zemi. Sice v Čechách oslavovali sv. Václava již před čtrnácti dny, ale nám to nevadilo, že ruský kalendář pokulhával o třináct dní pozadu. Alespoň ty krásné vzpomínky byly slavnější, hodila se k tomu neděle a bylo nutno pospíchat, neboť se proslýchalo, že Česká družina může býti co nejdříve vypravena na bojiště. A nescházela nám ani hudba, bratr Doležal pilně cvičil s hochy, aby ta naše hudba aspoň trochu vypadala. Bratr Doležal byl ruský Čech a slabý kapelník, ale jelikož schop­nějšího zde nebylo, svěřili mu kapelnictví.

Konečně nadešel památný den. Dobrovolci, ustrojeni v pečlivě vyčištěném ruském stejnokroji, provázeni hudbou, vesele přicházeli strojnými řadami na rozlehlé náměstí před Sofijský sobor (katedrála). Dlouho jsme nečekali. Když se všichni seřadili do čtverce, za hlaholu zvonů, zvonků a zvonečků vyšel z chrámu velmi pestrý a vážný průvod s korouhvemi a stanul uprostřed mezi řadami dobrovolců na prostřeném koberci. Započaly se dlouhé a únavné obřady svěcení praporu, až konečně zazněl známý, ne však příliš pěkný pochod České družiny a starý, šedivý, ale velmi čilý bratr praporečník Hejduk nesl poprvé rozvinutý prapor kol řad dobrovolců, kteří vzdávali čest. Vítali a laskali pohledy svůj prapor a uvědomovali sobě, že je jim představitelem všeho toho, proč do vojska vstoupili, a zároveň souhrn všeho toho, co sobě předsevzali vykonat, aby prapor ten jednou zavlál na nejdražším místě celého národa.

Velitel přečetl přísahu a všichni dobrovolci slibovali, že prapor ten budou chránit, že ho nezradí a že budou poslušni všech rozkazů, které jim budou dány. Suchá, přísně vážná formule zapadla a s ozvěnou posledních slov zanikla. Dobrovolci přísahali ruskému caru, jako všichni ruští vojáci. Oficielně o českém národě, o vlasti, za kterou se přišli dobrovolně bít, neslyšeli ani jediného slova. Nebylo toho také třeba, neboť všichni ti hoši stáli tehdy na Sofijském náměstí s hrdě vztyčenými hlavami, prodchnuti vědomím, že přísahají drahému svému národu, že ho neopustí, že půjdou v boj, třeba i na smrt za jeho lepší budoucnost. Pak přicházeli jeden po druhém ke svému praporu, aby jej políbili a veřejně tak vzali na sebe závazek, že prapor je jejich a oni že splní vše, co sobě předsevzali.

Představitelé vojska, úřadů a zástupci české komise kyjevské, jakož i volyňské, pronášeli pozdravy a přání zdaru a šťastného vyplnění všech těch úkolů, které byli sobě vytkli. Slavnost byla ukončena zdařilým defilé před velícím generálem. Byla to jistě radost dívati se na strojné řady mladých nadšených dobrovolců, jak s jakousi lehkostí a jistotou procházejí, aby ukázali, že jsou pyšni na to, že byli již nerozlučně přijati do svazku velkého a slavného vojska ruské veleříše. Kutálka vesele hrála, když hoši kráčeli Vladimirskou a Kreščatikem. Kyjev tenkráte ukázal, jak má naše chlapce rád. Na ulicích stály husté řady obecenstva, okna plná a všichni mávali, zdravili a křičeli: „Da zdrávstvujut Čechy!“ Tak se rodilo první české vojsko, takový byl počátek velkého pozdějšího vojska, které obdivoval celý svět a které Čechům otevřelo dveře u všech národů.

Pozdě po poledni jsme přišli domů, vyhladovělí hnali jsme se pro slavnostní oběd. Bylo vepřové s knedlíkem a byly také buchty. Byl to skutečně vzácný, výjimečný oběd, a vzpomínali jsme na posvícenskou husičku do zlatova upečenou. Však marné byly vzpomínky, jen teskný vzdech se vydral z mnohých plic. Vašek Šidlík, neodolávaje krásným vzpomínkám, hlasitě sobě posteskl: „Jó, hoši, u nás bývalo posvícení velmi slavné. Maminka sobě potrpěla na tom, abychom se všichni sešli na ten den domů. Ale darmo vzpomínat, a co bychom vlastně chtěli? Vždyť jsme na vojně, a proto to musí býti i tak dobré. Nebudeme vzpomínat na dnešní den, že jsme jedli vepřovou, ale vždy vzpomeneme, jak jsme přísahali na náš, pravím, náš prapor. Hoši, uvědomte sobě, že tohle již tři sta let nebylo.“ Chtěl jsem Vaška rozdráždit, proto jako mimochodem jsem prohodil: „Vašku, ty máš dnes nějaké řeči! To ti asi ty knedlíky dodaly takovou výmluvnost!“ Vašek se však nedal zastrašit a hovořil dále: „Kluci, bylo to tolik krásné, až na ty popy a na tu naši muziku. Ta to vorala velkolepě. Nejlepší tak ještě jim jde, když spustí: ‚U Vonásků hrajou, pojďme se tam podívat...‘ To jim tak nejlepší štěkne, a proto to nejčastěji hrají. Však Rusové brzy budou myslet, anebo již myslí, že je to naše hymna.“ „Vašku, to máš jistě pravdu,“ zahovořil jsem, „ale představ sobě, co Doležal má za práci, když někteří ti kluci dovedou hrát jen na to, co má kliku. Ale byla to od nich odvaha, když se přihlásili k hudbě. Uvidíme, jak to dopadne s tou jejich odvahou, až je vytáhneme na rozvědky. Ty, Žižko, nemrač se na mne, vždyť o tobě já nijak nepochybuji. Že jsi dobrý muzikant, víme všichni, a že jsi moc odvážný, to jsi dokázal, když jsi přicestoval mezi nás až z Vladivostoku.“

To posvícení, které Vašek Šidlík tolik vzpomínal, konečně také se dostavilo. Kyjevská a volyňská česká společnost vystrojila nám dobrovolcům počátkem října opravdové velkolepé hody. Jídla všeho druhu, masa, pečiva, dortů a cukrovinek bylo tolik, že při dobře vyzkoušeném apetitu vojáků a našich dobrovolců obzvláště se zdálo, že není možné, aby to množství jídla se zmohlo. Bylo to jen zdání, neboť když dobře vyzbrojený „nepřítel“ učinil pořádný nápor, jídla zmizela a zdálo se, že kluci snědí i ty mísy. Bylo veselo, zpívalo se, obřadně a slavnostně se mluvilo, ale já měl jiné starosti. Obhlédl jsem všechny stoly a u nejbohatšího jsem se pohodlně usadil. S rozmyslem pravého znalce kuchařského umění odhadoval a vybíral nejlepší jídla a zpra­covával přechutné dary štědrých krajanů. Opravdu jsem nezapomněl i na výslužku a opatrně jsem odkládal stranou nejlepší kousky dortů a vzorky cukrovinek, abych se měl s čím těšit i příštího dne. Když jsem se tak díval na ty chlapce, jak se zápalem pronáší vážné řeči, myslel jsem sobě: „Jen řečněte, copak na hody patří nějaké vážné řeči? Však zítra budete všichni vy sváteční řečníci litovat, až mne uvidíte, jak znova hoduji.“

Čekali jsme již každodenně, že budeme odesláni na frontu. Ohlasy rozhodných vítězství Ruska na rakouské frontě doléhaly do Kyjeva a činily naše mnohé chlapce nervózními. Obávali se, že ruská vojska vstoupí na Moravu bez nich. Byla to jistě starost, ale jiných starostí – také důležitých – narůstalo kol nás jako hub po dešti. Vladimirská horka byla tak blizoučko, hned pod zdí kláštera, a její upravené cestičky lákaly každého k příjemným procházkám, každá lavička zvala k odpočinku. Jaké překrásné vyhlídky do dalekých, širokých rovin za tichým, klidným Dněprem. Vladimirskou horku vyhledávalo mnoho obyvatel a hlavně děvčátek. Hoši opouštěli hlučné ulice a raději se uchylovali na příjemnou Horku, kde zapřádali známosti; rozkvétala láska sice vojenská, rychle vítězící se všemi radostmi i žaly. Však naši chlapci byli ve vysokém kursu. Všechny gymnasistky chtěly míti svého Čecha a musím konstatovat, že si je dovedly pěkně rozebrat. Byla-li Vladimirská horka za dne obsazena naším vojskem ve zbrani, tu večer náležela také našim a sklízela se tam ohromná vítězství u kyjevských krasavic. Mne samotného vábila Horka, ale sedával jsem zde na opuštěné lavičce sám. Zahleděl jsem se do nedozírných rovin za Dněpr a moje myšlenky letěly daleko na Moravu, tam k mojí matce, kterou jsem vždy tolik miloval. Jak jsem byl vždy rád, že mne nikdo zde neruší, že moje myšlenky nikdo neplaší. Nevšímal jsem si, zda jde někdo kolem, nechával jsem se plně unášet svými mladistvými sny. Vídával jsem se již doma v tom našem krásném kraji východní Moravěnky a rýsoval jsem si v mysli, jak skrytými cestami povedu ruské vojsko přes hory a lesy k nám, pod starý a slavný hrad, a přijdu před rodnou školu, ke své milé matičce, a všem rodákům oznámím: „Není Rakouska, uvítejte prvý den svobody.“ A vykřiknu, aby to ve Vídni slyšeli tisícerou ozvěnou, vždyť tři sta let nutili národ náš jen potichu mluviti. Byly to překrásné chvíle, plné skrytého uspokojení, velkých nadějí a budoucích radostí. Byl jsem tolik šťasten, že nikým nejsem rušen, ač se mně zdávalo, že přece někdo mně závidí mých krásných myšlenek. Ani jsem nepozoroval, zabrán ve své myšlenky, že přichází ke mně děvče. Až najednou bác – přede mnou kniha a já se vrátil do přítomnosti. Vidím, že slečna ztratila knihu a zvolna pokračuje dále ve své procházce. Zvedl jsem knihu a pospíchal za slečnou, abych jí knihu odevzdal. Když jsem ji zastavil, tu děkovala za knihu, která prý není jejím majetkem, půjčila ji od přítelky, která chodí s ní do sedmé třídy gymnasia a je Češka. Čím jsem se déle díval na to krásné stvoření, tím mně připadala milejší, zajímavější, hlas její mne upoutával svojí lahodností. Mile štěbetala dále, že od přítelky mnoho o nás slyšela a že jediné přání měla – některého z Čechů blíže poznati. Svěřila se mně, že již po několik dní mne pozoruje a zmocnila se jí touha rozluštit hádanku, proč v podvečer sedávám sám a vždy jakýsi prý smutný, zamyšlený. Představil jsem se jí, ona na to cosi řekla, ale já zvěděl z toho jen to, že se jmenuje Nataša. Usedli jsme na lavičku a zábava počala. Děvčica se smála jako posedlá mé povedené ruštině, ale když jsme přišli na to, že ona umí také polsky, hned jsem byl posazen na koně. Již jsem se nedal jen tak. Doprovodil jsem ji k domu a smluvili jsme se, že příštího dne se zase sejdeme.

Doma jsem neodolal a svěřil se s mým dobrodružstvím Vaškovi Šidlíkovi, který moje city však nechtěl chápati za žádnou cenu a vyjel si na mne: „Adame, ty blázne, snad se nám zde naposled nezamiluješ a nebude se ti pak chtět ani s námi na vojnu. Víš, dej si pozor! Ženská a voják, to náramně jde k sobě, ale zamilování se pro nás naprosto nehodí. Takhle po vojensky, dnes zde, zítra tam, aby se na všechny dostalo, ale vážně něco začínat, to vypusť z hlavy. Pojď si raději lehnout a ten tvrdý kavalec tě vyléčí. Poslechni moji dobrou radu a nechytej se sukní.“ Ulehl jsem, ale ani ten tvrdý kavalec nedovedl zaplašit krásnou představu milého děvčátka, které mne i ve snu provázelo. Sešli jsme se, aby rozkvetla kratičká láska v to nejněžnější poupátko, a aniž by rozkvetla v dokonalý květ, přivalivší se nemilosrdný rozkaz nás oddělil, abychom se již nikdy více nesešli. Avšak vás, kyjevská děvčátka, vy milounká stvoření, nesmí býti nikdy zapomenuto. Vaše příchylnost, váš obdiv a zájem o naše chlapce byl tolik radostný a srdečný. V tom pěkném podzimu rozkvetlo kolem nás tolik lásky a krátkého štěstí, tolik tepla jste dovedla nám darovat, že nezapomenou na to nikdy naši chlapci. Vzpomínali jsme dlouho, dlouho těch večerů na Vladimirské horce, kdy jste se tulila k našim Čechům, kdy srdéčka vaše se chvěla úzkostí o vojáčka, který před vámi vyrůstal v hrdinu, vítěze, a vy všechna chtěla s námi do vřavy boje, abyste byla nám po boku, blízko. Bezohledná ruka sudby zpřetrhala rázem ty něžné strunky, zoufalým akordem zazněly poslední tóny, marně jste vztahovala své bělostné ručky za milým; odešel, zapadl v neznámu bez návratu. Nám zůstaly jen vzpomínky, které v studeném podzimu teplým proudem letěly k vám.

Přišel podzim a uplatňoval neústupně veškerá svá práva, ba zima již ostýchavě, avšak přece občas zaklepala. Hoši se stávali netrpělivými, začátek října a my stále v Kyjevě, který, ač krásný, nemohl nás trvale upoutati. Stále cvičit, ač jsme již vše dokonale uměli, válet se na slamnících, které se stávaly pravým eldorádem neodbytných blech. Aby bylo veseleji, přivedl jsem štěňátko, neboť jsem byl vždy náruživým milovníkem psů. Ale zle jsem byl přijat. Hoši ani tak nic nenamítali, až bratr Čižmář si na mne vyjel: „Máme blech dost a ty ještě psinu přivedeš. Copak si myslíš, že jsme nějací ogaři, či že bydlíme v sušírně? Dej si psa na chodbu, ale zde ti ho nestrpíme.“ Málem bychom se byli porvali, ale zastavil jsem proud jeho prudkých slov otázkou: „Poslechni, Čižmáři, odkudpak jsi, že děláš ze sebe takového fajnového pána?“ „No odkudpak, víš, že z Moravy.“ „No to vím, ale z kterého kraje? Nejsi z Valašska?“ „Proč se tak ptáš?“ „Inu proč se ptám. Já jsem z Malenovic a dle toho, že jsi vzpomenul ogary a sušírny, mohl by jsi být někde z našeho kraje.“ Jarka se usmál, bylo vidět, že ho přešla zlost, přistoupil ke mně blíže a řekl radostně: „To jsi mohl dávno říci. Já jsem z Vizovic. Tak vidíš, hádáme se o psa, málem bychom se porvali a zatím jsme tak blízcí krajané.“ „Tak víš co, rozluštíme tu zápletku. Já psa uváži na chodbu, ale to vám kluci povídám, kdo mně ho pustí, toho zastřelím. Na chodbě nemusí nikomu překážet. To jsem rád, Jarko, že jsme se setkali. Zítra si mnoho povyprávíme.“ Tím skončila bojovně započatá šarvátka, která nás dva sblížila k opravdovému přátelství a umožnila snad, že jsme prožili společně léta dobrého i zlého v našem vojsku.