Kapitola III Cesta na frontu

Dne 9. října 1914 nastal České družině dlouho a netrpělivě očekávaný den. Do ubikací přiběhli časně z rána, ještě za tmy, bratři z kanceláře a oznamovali rozkaz, že se jede na frontu. Snad nikdy ještě hoši nebyli tak rychle ustrojeni, jako tohoto rána. Bylo to ruchu, běhání a šumu. Různé osobní záležitosti, které hoši odkládali po celý měsíc, vyřizovaly se během několika minut.

Byla zde velmi palčivá otázka, co s tlumoky, kufry, balíky a vůbec pozůstatky civilního života, které do této chvíle měli hoši u sebe? Jen se rozednilo, rozvinula se na nádvoří monastýru velmi čilá bursa prodeje různého šatstva a čiperní synové Israele kupovali za kopějky, aby za desítky rublů prodali. Přece zůstalo ještě mnoho věcí, které sobě bratři chtěli uchovat pro všechny případy.

Funkcionáři českého komitétu dobře viděli bezradnost chlapců. Našli volné skladiště u jedné české firmy a na mnoha vozech odvezli věci, aby tak chlapce uklidnili. Všude kol monastýru nastal velmi čilý ruch a neobyčejně rychle se roznesla Kyjevem zpráva, že Česká družina odchází na frontu. Přicházeli místní Češi a Rusové, přišly dámy i děvčátka, všichni vyhledávali známé, se kterými se chtěli rozloučiti. Hlavně děvčata přišla ustrašená, plachými pohledy vyhledávala své milé hochy. Třepetavé zvuky trubky vybízely dobrovolce, aby se shromáždili na nádvoří. Nastalo všeobecné loučení. Přátelský, srdečný stisk ruky výmluvně pravil: „Hoši, držte se, vítězte a přineste domovině, národu osvobození a lepší budoucnost.“

Ženy kyjevských Čechů, seskupené kol paní Červené a Šillerové, utvořivší pomocný komitét na způsob Červeného kříže, pravé to matky našich dobrovolců, loučily se s láskou a srdečností vlasteneckým ženám tak vlastní. Jestli starší mužové viděli v dobrovolcích bojovníky Tyršova základu a Fügnerova nadšení, jdoucí do boje, tu kyjevské dámy hleděly na dobrovolce očima matek dávajících na obětní oltář to nejdražší, aby oběť přinesla spásu lidu. Nejedna přitiskla junáckou hlavu na svá prsa, požehnala nadějné čelo křížkem, jak posílala matička syna do neznámého světa. Zarosené oči provázely chlapce na jeho místo do čety a v sled za ním neslo se: „Bůh tě opatruj, hochu.“ Mnoho dobrovolců stále scházelo v řadách a čas se chýlil již k odchodu. Důstojníci rozesílali hlídky, aby chybící shledaly. Hlídky nechodily daleko. Našly chlapce v monastýrském sadu, kam hoši zašli do ústraní, aby se naposled s milými dívenkami rozloučili a řekli si poslední slova lásky. Ještě poslední polibek, poslední stisknutí ruky, bylo nutno odejít, aby přicházející hlídka nebyla svědkem, že ten, který se odhodlává k největší oběti, tak nerad a tak smutně odchází od své nedlouhé lásky. Marně, děvče, své ruce vztahuješ, marně voláš v duši nejbolestnějším výkřikem. Neslyší tě a snad nikdy již neuslyší. Rychle vzal tlumok, tašky a pušku, zapadl v řady svých bratří a stal se zase celým vojákem. Ubohá děvčátka, jak je mně vás líto! Ti hoši se k vám již nikdy, nikdy nevrátí.

V devět hodin zazněly povely. Rázné obraty, zvuk tvrdého kroku a rota za rotou opouštěla Michajlovský monastýr. Na Sofijském náměstí, kdež se byly přidaly roty umístěné v tělocvičně blízkého gymnasia a na policejním ředitelství, rozloučila se jen krátce Česká družina s Kyjevem. V rytmu hřmotné hudby kráčeli pak družiníci k nádraží, provázeni nesčetnými obyvateli. Často někdo ze známých vběhl do našich řad, stiskl ruku svému příteli, odskočil na chodník a nadšeně volal všem procházejícím srdečné „Na zdar!“. Ruské obyvatelstvo se přizpůsobilo a ulicí zněl jediný český pozdrav, jako by nás provázelo jedině české obyvatelstvo.

Před odchodem z monastýru pozoroval jsem množství lidí, kteří zaplnili nádvoří. Viděl jsem, jak loučí se otec se synem, bratr s bratrem, známí s dobrými přáteli. Stál jsem klidně, uzavřen do sebe. Neměl jsem zde žádného blízkého známého, proto se se mnou nikdo neloučil. Netrpělivě jsem čekal povel k odchodu, abych to loučení neviděl, neboť vybavovala se mně stále představa mojí staré, dobré matky, odloučené ode mne dalekým světem. Náhle mně přišla na mysl Tánička a usilovně jsem ji hledal v početném davu. Marně. Odejdu bez upřímného stisku ruky, bez milého pohledu. V takových chvílích bývají i ti drsní vojáci citliví.

Přišli se s námi rozloučit významní členové místní české kolonie a všichni, kdož mohli. Shromáždění připoutalo moji pozornost. V mase lidí našel jsem příliš mnoho mladých mužů, kteří by všichni měli obléci vojenskou uniformu, aby dokázali, že nadšené vlastenecké řeči, které vedli, nejsou jen planým povídáním. Poznal jsem mezi nimi mnohé a uvědomil jsem si, že zámožní krajané a samostatní podnikatelé nejsou v řadách České družiny. Přišel jsem k závěru, že povinnost k národu a vlasti jest dvojí. Jedni spokojují se tím, že ji hlásají, a ti druzí ji plní. Jakási zlost, jakési horko mne zachvátilo, silněji jsem udeřil pažbou pušky o dlažbu, ale vzpamatoval jsem se ihned. Přitiskl jsem pušku mocněji, pohladil a byl jsem rád, že patřím do té druhé skupiny, kteří ty pušky nehladí jen planými slovy. Vlahým pohledem jsem naposled přelétl ty klášterní budovy, které se staly historickými, neboť poskytly útulek několika stům prvních bojovníků České družiny. Podzimní vzduch ulic, oteplený jásavými pozdravy tisíců lidí, vrátil nám veselou mysl. Aniž bychom pozorovali, přešli jsme několik ulic, až upoutala naši pozornost několikaposchoďová budova, z jejíchž oken třepotaly vstříc nesčetné šátečky. Zvonivé dívčí hlásky nesoucí se z oken nám oznamovaly, že celé ženské gymnasium se s námi loučí. Nezůstaly ty gymnasistky jen v oknech, přemnohé seběhly na ulici, vyhledaly svého hocha v řadách pochodujících vojáků, podaly kytičku, připevnily malý pestrý kapesníček. Kolik to pozornosti od milých těch děvčátek. Pátravým zrakem jsem bloudil po všech oknech budovy, která jako girlandy květin lemovaly pěkné dívčí hlavičky, z nichž útlé ručky třepetavě mávaly do ulice. Zde by měla býti někde moje Tánička. Zamrzelo mne, že jsem ji nikde nespatřil, ač mnohé se odvážně hlásily ke svým chlapcům přímo na ulici. Pojednou zaslechl jsem zavolání: „Pane Adam!“ Vašek Šidlík šťouchnul do mne a zahučel: „Kam to hledíš, slone? Nevidíš, že tě volá to hezounké děvče?“ Hned jsem byl na okraji čtveřice, stiskl podanou ručku. „Děkuji ti, Táničko, půjde se mně lehčeji,“ vypravil jsem ze sebe. Děvče vsunulo vyšívaný šáteček za moji blůzu, uslzeným zrakem se ještě naposled na mne podívalo a zmizelo bez jediného slova v zástupech lidí.

Vašek Šidlík pozoroval můj smutek a nevydržel, aby mně nevěnoval pár slov útěchy. Kamarádsky mně řekl: „Jó hochu, my vojáci nesmíme sobě připustit žádné srdeční těžkosti. Dnes jsi se loučil s děvčátkem jako voják poprvé, a proto ten smutek. Po desáté to půjde lehčeji. Pořádný voják musí vědět, že má v ženském světě velké poslání. Všimni si jen, kolik je všude děvčat. Kdyby se každý voják zavazoval jen jediné, co by zůstalo na ty ostatní.“

Hudba přestala hrát a hoši vpředu zanotovali: „Ku Praze je cesta dlouhá, stromkama je sázená...“ Všichni se rozezpívali, vesele jsem se podíval do světa a zpíval jsem také. Došli jsme na nákladní nádraží, ale velitelé zjistili, že přišli na místo nesprávné. Odvedli nás jinam, tam to také nebylo. Konečně do třetice všeho dobrého, tam to bylo. Čekali jsme hodně dlouho, než nám vykázali vozy. Konečně i toho jsme se dočkali. Vozy byly upravené pro převoz vojáků dos­ti účelně. Nalezli jsme v nich dvoje máry po obou stranách vozu, které sloužily k tomu, aby vojáci mohli na dlouhé cestě také spát a dosti pohodlně odpočívat. Nebylo ve voze místa pro čtyřicet mužů, jak hlásal nápis na vozech, ale přece se dost obstojně v nich cestovalo. Umístění nás ve vlaku se neobešlo bez hluku a zbytečného křiku, až konečně všichni měli svá místa, uspokojili se. Velitelé dali rozkazy, aby se hoši nevzdalovali, ale brzy na rozkaz všichni zapomněli a z prostranství byla vytvořena ta nejpestřejší promenáda. Tam byl uhlazen nepříjemný dojem náhlého odchodu a s nastávajícím večerem i promenáda osiřela. Všechna zákoutí rozlehlého nádraží byla obsazena. Smířlivá tma přikryla mlčenlivými perutěmi smutná loučení, rozptýlila vášnivé a zoufalé sliby věrnosti, pečetěné vřelými polibky mladých vojáků, kteří dobývali první úspěchy vojenských lásek.

Také jsem nalezl svoji Táničku nesměle chodící kol nádraží. Zašli jsme dále od nádraží, padlo mnoho slibů a ujišťování a každý ten slib vždy zpečetěn hubičkou. Nesplnil se však ani jeden, totiž z mé strany, jiných nechci podezírat. Vlak dlouho neodjížděl, přátelé a známí se již dávno rozešli a my stáli a stáli. Byla již hluboká noc, když po několikerém zvonění a troubení vlak se hnul, a když minul poslední světla Kyjeva, řítil se neprostupnou černou nocí do neznáma, které opravdu počínalo pro všechny naše chlapce. Rozhovor ve vozech se utišil, hoši ulehli, ač nemohli usnout, neboť dojmy posledních okamžiků v Kyjevě byly příliš silné, než aby se rázem zapomínaly, ba přibývalo nejrůznějších představ v myslích z válečného života.

Co zklamání, překvapení, bolestí i radostí čekalo naše mladé nezkušené vojáky! Žili v samých představách beze slov, neinformováni a také po žádných informacích se nesháněli. Domnívali se, že odjíždí na několik měsíců, že válka dopadne v neprospěch Rakouska a oni dovedou velké, mocné ruské vojsko domů a s ním přivezou i národu svému svobodu. Nikdo nevěděl, co vlastně bude, zvítězí-li Rusko, zrovna tak jako nikdo nevěděl, co bude v případě porážky. Všichni dobrovolci České družiny, kteří jako jeden přišli se svatým zápalem pomoci Rusku proti Rakousku, nepředstavili sobě, že zapadnou v mnoha milionech ruského vojska jako kapka v moři, a neuvědomili sobě, že mohou dříve zaniknouti, než dovedou vykřiknouti. Veškeré kombinace vyskytnuvší se o svobodné vlasti byly naprosto neujasněné a ničím oficielním nepodložené. Jedině slova delegace Čechů a Slováků, pronesená caru: „Nechť zazáří koruna svatováclavská v záři koruny Romanových“ – to byl jediný námět, jak by se dala v budoucnosti řešit otázka českých zemí. Jak by se v budoucnu měly utvořit státní poměry u nás, to nikdo mezi námi nerozřešil a nikdo z nás o tom nic nevěděl. Nikdo také se nevyslovil, co se stane s našimi zeměmi, zda budou novými ruskými guberniemi, či měly-li by obdržet autonomii nebo samo­statnost s králem. Nebyla tenkráte planou otázka, proč našlo se šest set dobrovolců, kteří šli třeba i své životy obětovat? Šli proto, že vedla každého nutná povinnost upozornit svět, že nejsme my, ani celý náš národ, spokojeni s Rakouskem. Šli proto dále z dobré vůle pomoci válečné straně, která se vyslovila proti bezpříkladnému násilnickému postupu Rakouska proti slabému Srbsku. V nemalé míře působilo také to, že slovanský stát Rusko se zastává a béře pod ochranu slovanské národy, což vyvodilo předpoklady na těsnější soužití těchto národů a ovšem vyhledávala se ochrana silného státu před případným zvýšeným útiskem ze strany Rakouska.

Dobrovolci vstupovali do vojska, aby ukázali, jakého jsou smýšlení naši lidé, aby ukázali, že i revoluce jsou schopni, vědomi toho, že se musí něco podniknout, abychom mohli počítati s novou poválečnou úpravou státoprávního uspořádání českých zemí. Těch šest set dobrovolců nezavazovalo Rusko k ničemu a také oni na sebe nevzali žádného závazku. Byli prostě přijati do svazku ruských vojsk a velení doufalo, že mohou býti užiteční předně ruskému vojsku a snad teprve po příchodu do vlasti také svému národu. Povolení tvořit Českou družinu byl ohromný úspěch českých vedoucích činitelů na Rusi, který dosud nebyl náležitě oceněn. Že se nevědělo, co z toho všeho bude, na tom nezáleží. Je zde důležitý fakt, že Česká družina se formovala a byl dán základ k budoucímu vojsku. Když družiníci odjížděli té noci na 10. října 1914 z Kyjeva, jeli do úplného neurčita, neboť nikdo nevěděl, zda budou použiti co rozvědčíci, či budou dáni ihned do boje.

Jelo se na frontu, to byla jediná jistota. Kdyby se tenkráte daly číst myšlenky našich chlapců, tu vypadaly by všechny stejně. Mysleli všichni na domov, na svůj příchod do vlasti, a každý se těšil a radoval, až bude doma, kde již nebude Rakouska a jeho pochopů.

Ráno se hoši probouzeli a zvědavě ihned prohlíželi neznámou krajinu. Chlapci z Volyně znervózněli a vyprávěli, že vlak přijíždí do kraje českých kolonií a že brzy zde bude Zdolbunov, české městečko na Ukrajině. V naší třetí rotě bylo nejživěji, neboť v ní byla zařazena většina ruských Čechů. Tito hoši také prozrazovali, že budeme uvítáni, jak se nám ani o tom nezdá. Bude kávy, buchet, koláčů a vůbec jídla, že se musí z toho hlava zatočit. Naši chlapci zase měli starost, zda toho jídla bude dost, neboť všech nás je okolo tisíce a – Kriste na nebi – pro všechny napéct buchty, to není maličkost. Hoši z Volyně hrdě a sebevědomě nás ubezpečovali, že jídla bude dost, že jejich lidé nejsou skoupí a v pohostinství to vedou zrovna jako Rusové. Přitočil jsem se k Vaškovi Šidlíkovi, radostně jsem si plácl rukama o sebe a veselým tónem v řeči jsem zvolal: „Sakra, Vašku, to zase bude jednou dobroty, to si dáme do mouly!“ Abych nabyl jistoty, zavolal jsem bratra Prýmka, který byl četařem, a jako znalého zdejších poměrů počal jsem ho podrobně zpovídat. Měl jsem mnoho starostí a dotazů – zda budou koláče, zda té kávy bude dost a zda budou také nějaké bábovky. Bratr Prýmek nestačil ujišťovat, že všeho toho dobra bude dostatek. Vašek již se na mne rozzlobil a zahartusil: „Ty hlade, nedráždi! Budeš nám zde vykládat o takových znamenitých věcech a člověk je stále hladový jako vlk.“ Nakonec povzdechl: „Kdyby to bylo aspoň jisté, tak už bych to vydržel, než ta káva a koláče zavoní.“

Někdo vykřikl, když jsme právě projížděli stanicí, že příští stanice je Zdolbunov. Nastal ohromný shon, upravování šatu, aby ty buchty byly přijaty s patřičnou parádou. V jakémsi zanícení jsem jen šeptal Vaškovi: „Pane Bože, jen ať toho žrádla je dost, hlavně těch buchet.“ Vtom již objevila se stanice a vlak zastavoval za zvuků hudby a nekonečných pozdravů. Rázem jsme byli všichni z vozů venku a hospodyně a děvčata nás upozornila, že nám přichystala trochu kávy a nějaké ty buchty. „Jářku, Vašku, už je to tady!“ Však to bylo nějaké nejistoty. Nastala tlačenice kol velkých kotlů s vonnou kávou, o hrníčky se sváděly půtky a já pro jistotu jsem s sebou vzal kotlík, neboť je praktičtější, jelikož do něj vejdou se dva litry toho vonného moku. Nechal jsem si nalít kávy do kotlíku od velmi pěkného děvčete a zalezl jsem za budku, kde byly celé hory koláčů. Zkoušel jsem zde, nikým nerušen, své chvalné a velmi dobře známé umění v jídle. Abych nepřišel zkrátka, vzal jsem si hromádku koláčů a druhou buchet a položil na dva kameny a na třetím jsem usedl. Chutnalo mně znamenitě, až bratr Horváth mne překvapil. Přišel s malým hrníčkem kávy v jedné ruce a v druhé s jedním koláčem. Zůstal překvapením stát, zapomněl i hodovat a vypravil ze sebe konečně otázku: „Adame, Krista Ježíše, tohle chceš všechno zdolat?“ Nedal jsem se vyrušovat, na důkaz, že mám dobrý apetit a že se do mne ještě něco vejde, ukousl jsem půl koláče najednou a poslal tam, kam patřil. Jen tak mimochodem jsem odvětil: „Nyní, prosím, dej mně pokoj, abych si to nepopletl, rozumíš? Vidíš, jaký mám ještě úkol před sebou?“ Vždy jemný bratr Horváth pokroutil hlavou a odešel, zamysliv se nad důkazem lidských možností, co všechno se dá zdolat v jídle.

Byly to opravdové hody, které nám krajané připravili, a všude byla znát naprostá spokojenost, ač té kávy se přece jen nakonec nedostávalo. Setkal jsem se s bratrem Maršíkem, největším tlouštíčkem roty, který již také zářil naprostou spokojeností. Prohlížel mne nějakými podezřívavými zraky a nakonec prohodil: „Adame, ty jsi nějak nápadně ztloustl a zesílil, snad mě nechceš dohonit?“ „I nechci nikoho dohánět, mne zesílily ty buchty, které jsem vzal pod blůzu co rezervu.“ Vtom k nám přišel bratr Prýmek, plácnul mne na rameno a řekl: „Tak co, ty hlade, jsi spokojen?“ Chtěl jsem ho obejmout, ale on uskočil a dodal: „To není všechno, hned zde budou uzeniny a pivo.“ Zbledl jsem překvapením a zoufalstvím zároveň. Vypravil jsem ze sebe pln hořkého zklamání: „Ježíšmarjá, proč jsi to dříve neřekl? Já už nemohu,“ a přitom jsem jen mnohoznačně škytl.

 Zdolbunovským krajanům jsme zůstali zavázáni za vzácné pohoštění velkými díky. Hudba zase hrála, vlak se hnul a všichni vojáci se tlačili k oknům a dveřím, aby ještě naposled poděkovali za vzácnou pozornost. Ve Zdolbunově se rozdělovala trať a my brzy poznali, že jedeme severozápadním směrem na Cholm, kde byl té doby hlavní stan štábu jihozápadní fronty. Druhého dne časně zrána náš vlak stanul v Cholmu, ale zůstali jsme ve vozech. Po dlouhém, netrpělivém čekání vrátil se velitel Sozentovič s adjutantem a některými důstojníky ze štábu fronty, zřejmě rozčilení, a brzy se ukázalo proč. Podplukovník Sozentovič přišel prý do štábu fronty a s gustem nabízel celou naši Českou družinu, aby byla upotřebena do bojů pod Varšavu, o kterou se té chvíle sváděly urputné boje a zápasy. Ve štábu fronty měli však s Českou družinou rozumnější plány a pozastavovali se nad naivností velitele Sozentoviče, kterému dle všeho na dobrovolcích velmi málo záleželo. Bylo patrno, že podplukovník naprosto nepochopil, k čemu se dá takového materiálu výjimečné kvality použíti a daleko lépe zužitkovati, nežli na obyčejný „kanonenfutr“ v zákopech. Od této prvé chvíle zklamání počal ukazovati pravou svoji tvář. Nebyl nám nikdy otcem, dobrým velitelem, nýbrž povýšencem a nepřístupným člověkem, který místo lásky a zájmu snad nenáviděl svěřené mu lidi. Ví sám Bůh, jak si to ten člověk představoval. Hoši měli dojem, že záleží mu na tom, aby Česká družina byla zničena dříve, než mohla vůbec něco vykonat. Že se brzy vyskytla ta nejhorší podezření, to přinesl vývin dalších událostí.

Vlak s naším vojskem vracel se zpět po téže trati, ve Zdolbunově se však nezdržel a byl ihned vypraven směrem západním přes Dubno na Radzivilov. Pršelo, jen se lilo, ale všechno muselo z vozů ven a nedaleké rozbité stodoly byly prvním naším útulkem v poli. Ubytování neobešlo se bez obvyklých sakrů a hromů a všelikého výrazného klení. Bylo provedeno za hluboké tmy a každý se položil, kam padl, a vyspal, jak dovedl. Brzy však nastal poplach, neboť stodoly měly pevně obsazeny vši, pravého vojenského zrna, všech možných odrůd. Hoši ovšem se snažili zbaviti se těch nezvyklých příživníků všemi možnými způsoby. Vraždili, bili, louskali, zahazovali prádlo, ale vše marně. Vši byly silnější než veškeré vojsko. Vši byly logickou nutností počínajícího se vojenského života v poli, byly nejvěrnějšími přáteli, kteří naše chlapce nikdy a za žádných okolností neopouštěli.

V Radzivilově jsme zůstali po celý příští den a ranní sporé slunce mne nalezlo ve společnosti bratra Řacha za stodolou v plné práci. Byl jsem úplně deprimován a s ošklivostí jsem setřásal a kolíčkem shazoval ty příživníky z košile, abych se jich nemusel ani dotýkat. Tak to bylo poprvé, ale později vybírání vší nám nedělalo starostí, zvykli jsme si na to, neboť bylo naším každodenním zaměstnáním. Bratr Řach, zkušený ve vší otázce, vysvětloval: „Jó, otázka vší je pro každého pocestného velmi důležitou i bez vojny. Já jsem již něco na světě zkusil. Byl jsem několikráte velkým boháčem a několikráte žebrákem. Míval jsem své vlastní domy, obchody, a zase jindy jsem byl tulákem bez kopějky peněz v kapse a bez domova, a tenkráte nebývalo o vši nouze. Pamatuj si, Adame, že veš se ničeho nebojí, jen pražení. Můžeš prádlo prát, vyvářet, ale hnidy nezničíš. Avšak vyžehlíš-li prádlo, tu pod horkou žehličkou hnidy i vši popraskají, a nežli nové vši obsadí pozice, máš pokoj. Také vlasy na těle jsou velmi vhodné pro množení toho neřádu. Jó, panečku, to není jen tak jednoduché, je to pro nás jedna z velmi důležitých otázek.“

„Pro Krista Boha, Řachu! Vždyť jsem tu havěť nikdy neměl. Co já si s tím počnu?“ bědoval jsem a s hrůzou jsem patřil na to množství, které lezlo v mé košili. „Jen se, Adame, nezblázni pro nějakou tu veš. Jdeš na Rakousko a lekáš se vší. Jdeme na to prokleté Rakousko, které bylo příčinou, že jsem přes dvacet pět let bloudil v Rusku bez domova, bez rodiny, štvaný stále jako ta zvěř z místa na místo, s nenávistí v srdci proti všemu, co tím Rakouskem čpí.“ „Jak to, bratře Řachu?“ počal mne tento bratr přes padesát let starý, již prošedivělý, zajímat. „Počkej, chlapče, přinesu čaj, při hrníčku té horké vody se to bude lépe vyprávět.“ Řach odběhl, byl dobrý a úslužný, ba i velmi veselý, který žádnou zábavu nepokazil. Měl dlouhá vousiska à la Wilhelm. Byl-li v dobré náladě, kroutil si je, přičemž z hrdla se mu dral jakýsi chrapot jako mručení spokojeného medvěda. Nežli jsem se vrátil s cukrem a chlebem, byl zde již Řach a vybízel: „Pojď, chlapče, ať nám čaj nevystydne, musí se pít horký, aby to za něco stálo.“ Usedli jsme na složené trámy z rozvalené stodoly a popíjeli čaj. Řach nemluvil, a já, zvědav, co měl s tím Rakouskem, vybídl jsem ho, aby vyprávěl. Řach sobě zhotovil z obyčejného papíru malý kornoutek, nasypal do něj tabák, machorka zvaný, vyrobený ze žilek tabákového listu, kornoutek ohnul as v jedné třetině délky, takže se zdálo, jakoby kouřil z čibuku. Zapálený tabák úžasně zapáchal, ač kouření to jinak bylo dobré. Zahalen v oblaka smrdutého dýmu, počal vyprávět: „Narodil jsem se v Čechách a shodou okolností sloužil jsem u pluku, který byl přeložen do Lvova. Myslím, že jsem nebyl nejhorším vojákem, ale býval jsem vždy hrdým, nepoddajným, a usedl si na mne ,felák‘, člověk surový a sprostý, bývalý kočí z velkostatku. Potrpěl si na prokazování úcty a hlavně na dárky jak věcné, tak v penězích. Já však mu nikdy nic nedal a proto jsme spolu neladili. Brzy jsem prohlédl, co je to za darebáčka, a nedělal jsem s ním žádné okolky. To, co mu náleželo služebně, jsem plnil přesně, a poněvadž rodiče mně zasílali dosti peněz a jídla, neměl jsem nouze. Pan feldvébl však z toho nedostal nikdy nic. Aby mně napravil hlavu, honil mne jako psa na cvičení, přiděloval tu nejhorší práci, ale já trpěl a snášel příkoří, ač jsem byl přesvědčen, že mne týrá neoprávněně. Jednou bylo již po cvičení, mne si však vzal felák stranou a co se mnou prováděl, to se nedá ani povídat. Sotva jsem se již hýbal a on do mne kopal a řval jako zběsilý. Tiskl jsem zuby a trpěl, slzy se mně draly do očí, a kdybych se nestyděl, byl bych se rozplakal jako děcko. Cítil jsem tu hroznou nespravedlnost, bezpříkladnou surovost od člověka nízkého, podlého charakteru. Sebral jsem veškeré síly a ani vlastně nevím, jak se to tenkráte tak rychle stalo. Uchopil jsem pušku a praštil tyrana po hlavě. Šikovatel padl jako podťatý. Ihned jsem se vzpamatoval, pohlédl na zhrouceného necitu, kopl do něj s největší nenávistí a zůstal jsem nerozhodně stát. K rozumu mne přivedla představa vojenského soudu. Běžel jsem do blízkého lesa a jediná spása moje bylo Rusko. Dověděl jsem se později, že rána mojí puškou byla silnější, než jsem se domníval, a felák to nevydržel. Nedělal jsem si z toho nikdy výčitek, a i dnes myslím, že jsem udělal dobrý skutek, že jsem zbavil týrané vojáčky takového tyrana. Utíkal jsem lesy po celou noc, strachuje se, že mne budou pronásledovat. K ránu jsem se dostal k osamělému domu Rusína, a když jsem vstoupil do světnice, všichni užasli. Uklidnil jsem je, že jsem s plukem na manévrech a že mne vyslali co hlídku. Uhostili mne ti prostí, dobří lidé, a opatrně jsem vyzvěděl podrobnosti cesty k ruské hranici. Z opatrnosti jsem šel zpět ke Lvovu, ale pak zabočil a spěchal k ruské hranici plný obav, co tam se mnou udělají a hlavně zdali mě nevrátí Rakousku. Teprve třetího dne jsem spatřil ruského pohraničního strážníka a zašel jsem k němu. Odvedl mne na velitelství, kde nebylo konce výslechům. Konečně mne přece propustili, avšak zůstal jsem pod dozorem policie. Od té doby bloudím Ruskem, byl jsem již vším možným. Jednou jsem byl stavitelem, jindy uzenářem, pak zase hodinářem a i vetešníkem. Vždy jsem se míval dobře. Za celých as pětadvacet let nezbavil jsem se nikdy nenávisti k Rakousku a tím mocněji jsem toužil po vlasti, po domovině. Ty nevíš, hochu, co je to, takovou silou nenávidět a takovým zápalem milovat.“

Řach skončil vyprávění, zahleděl se někam příliš daleko. Vyrušil jsem ho z myšlenek slovy: „Řachu, nekloň hlavu, zítra ty hranice překročíš zase jednou po pětadvaceti letech, a nepřekročíš je sám jako psanec, ale s šesti sty bratry, kteří jdou za stejným cílem jako ty, bratře.“ Šli jsme pak spolu do města. Řach byl dobrák člověk, až trochu podivín. Procházel-li se dlouhými kroky, tahal se za vousiska a vrčel jako kocour, poznal na něm každý, že je v dobré náladě a vyhoví každému přání. Velkou výjimku činil mezi dobrovolci tím, že byl opravdu zbožný a modlil se každého dne zrána i navečer. Bylo to k neuvěření, že takový světák uchoval sobě tolik zbožnosti a víry. Však týž den ještě v Radzivilově někdo z dobrovolců řekl Řachovi, když se modlil, něco nepěkného o Panně Marii. Řach zrudl hněvem, popadl pušku a stalo by se jistě velké neštěstí, kdybych ho nezadržel. Měl jsem zvláštní vliv na bratra Řacha jako nikdo jiný, a byl jsem jediný, od koho sobě dal vše říci. Řach byl příliš prchlivý, rozhněval-li se, nedovedl se krotit, jinak však byl zlatého srdce a rozdělil se vždy o poslední. Že klel a nadával po ruském způsobu, nikdo se nedivil, ač mnozí z hochů, kteří nebyli dlouho v Rusku, pozastavovali se nad urážlivým a hnusným způsobem, jak ruští vojáci kleli. I na to si brzy všichni zvykli, a ti, kteří spínali dříve ruce, kleli nyní jako staří kyrysníci.